Našla jsem je na balkoně. Anduin zrovna klečel. Blbý načasování, ale neměla jsem čas čekat.

"Vezmeš..." pokládal ji zrovna tu osudnou otázku, když jsem k nim přiběhla.

"Pardon, že vás ruším, ale tohle nepočká," skočila jsem mu do řeči. Muselo to být něco v mé tváři, možná jak jsem k nim zoufale přiběhla, že hned přestal s žádostí a postavil se.

"Co se děje?" překvapeně se na mě podívala Yarra. "Něco s plesem?"

"Našli mě," vyhrkla jsem. "Nevím jak, ale byt tu jeden chlap a on... napřed se mnou jenom flirtoval, ale pak mě oslovil mým jménem. Takže mě zná. To znamená, že ví, o co se snažíme, že jo?" podívala jsem se na něj zoufale.

"Musíme odsud zmizet," rozhodl Anduin a schoval krabičku s prstýnkem do kapsy. "Yarro, skoč nám rychle pro kabáty. Sejdeme se před vchodem."

"Já mám věci v šatně," namítla jsem.

"Kašli na ně, tam tě budou čekat," zavrhl to Anduin. Vydal se se mnou ven, kde zašel za roh. Viděli jsme odtatmdu dobře na vchod, ale zároveň jsme nebyli hned na očích.

"Co budeme dělat? Kam půjdeme? Pro Bílou na co jsme mysleli, že jsme nevytvořili žádný únikový plán?" zoufala jsem si, zatímco jsem se třásla zimou. Tyhle šaty v únoru moc nehřejí.

"Trochu plán máme," zmínil Anduin a přehodil přese mě svoje sako, aby mě zahřál.

"Jaký? Jít domů? Nebo se vrátit za dědou?" přemýšlela sem.

"To by očekávali. Jestli ví tvoje jméno, budou vědět všechno, i o něm," zamítl moje nápady. "Roky přemýšlím nad tím, co budeme dělat, a uvažoval jsem... Pamatuješ, jak tvůj děda kdysi mluvil o tom, že i Bílá žije někde v téhle zemi?"

"Jo, ale nevíme kde a varoval nás, že to přitáhne pozornost... Což nás už teď asi netrápí," uvědomila jsem si.

"Má být někde na Moravě, tak se jí tam vydáme hledat," vyložil mi svůj plán. Pak spatřil Yarru, jak jde i s kabáty. Rychle k ní zamířil a vzal si od ní svůj kabát. Podal mi ho.

"Co ty?" pozvedla jsem obočí.

"Já mám sako," vzal si ho ode mě zpátky. "Pojďme na tramvaj. V davu bude snad bezpečněji," vedl nás skrz Václavské náměstí a cestou nám vysvětloval svůj plán. "Na zastávce se rozdělíme. Pojedeme do Brna, ale já s Fae to vezmeme busem a ty Yarro pojedeš vlakem."

"Jak nám tohle pomůže?" pozvedla jsem obočí.

"Doufám, že si vás spletou," zastavil se na zastávce. Akorát přijížděla naše tramvaj, která jezdí až na Florenc. Anduin se ještě spěšně obrátil k Yaře. "Miluju tě. Buď opatrná."

"Vy taky," řekla mu ještě, než nastoupil do tramvaje. Chápala jsem, že tohle je všechno rozloučení, které si teď můžeme dovolit. Můžou nás sledovat. Oba dva jsme se rozhlíželi po okolí. Tramvaj byla jako vždycky narvaná, mohl tu s námi být kdokoliv. Zároveň nás ten dav chránil, protože na veřejnosti si snad něco netroufnou. Snad. Možná to jsou ti samí, kteří zabili moje rodiče, a ty nezastavilo ani zabití celé vesnice.

Přesto se nám povedlo dojet těch pár zastávek v pořádku až na Florenc. Anduin ihned zamířil k nejbližšímu okénku a bez pozdravu se ji hned zeptal: "Kdy jede nejbližší autobus do Brna?"

"Za půl hodiny, RegioJet," odpověděla mu paní.

"Jednou dospělý a jednou studentský," vytáhl peněženku.

"Nemám u sebe doklady," sykla jsem na něj. Všechny moje věci zůstaly v naší šatně. Co si pomyslí holky, až mě nebudou moct najít a budou tam jenom moje věci? Nebo mi je možná někdo sebral. Stejně tam nebylo nic, co by jim nějak mohlo pomoct.

"Tak dvakrát dospělí," opravil se Anduin a zaplatil za nás oba plnou cenu.

"Kde chcete sedět?" vyptávala se ještě pokladní a snažila se nám ukázat nabídku volných sedadel.

"To je jedno," odmávl to Anduin a nechal to na ní, ať nám vybere nějaká dvě místa. Hlavně ať už to máme koupené a nemusíme tu takhle nápadně postávat všem na očích.

Čekalo nás pak půl hodina netrpělivého čekání. "Pojď, schováme se tady," sedl si do jeho koutku u fast foodu. Byli jsem tam ode dveří trochu schovaný a nebyli jsme na první pohled vidět.

"Musíme si něco koupit," upozornila jsem ho, když jsem si všimla nevraživého pohledu holky od pokladny. Ještě pár minut a nejspíš by za námi přišla, že tu nemůžeme sedět.

"Fajn, něco koupím," uznal Anduin a vydal se k pokladně. Po chvíli se vrátil s burgerem a hranolkami. "Sněz aspoň něco."

"Nemám hlad," odvětila jsem. Opravdu jsem neměla na jídlo ani pomyšlení, měla jsem sevřený žaludek.

Anduin pár hranolek ujedl.

"Nevíme, kde ji budeme na Moravě hledat. Může být v jakémkoliv městě," přemýšlela jsem.

"Já vím," souhlasil Anduin. "Ale tímhle se můžeme trápit teprve, až se tam dostaneme."

Mlčky jsme tam vyčkávali, nervózní a netrpělivý. Musel být na nás zvláštní pohled. Moc jsme nemluvili, nejedli, jen jsme tam seděli a oblečením jsme sem už vůbec nezapadali. Skrz kabát mi vyčuuhovali dlouhé šaty, byla jsem načesaná a nalíčená a Anduin vedle mě byl v obleku. Tohle není zrovna správný dress code do fast foodu nebo vhodné oblečení na cestování.

"Už můžeme nastupovat," nakoukl Anduin přes polostěnu na obrovskou tabuli terminálu. "Jedeme z trojky."

Vydali jsme se na cestu. Ještě přede dveřmi jsem se nervozně ohlédla. Je tu někdo od nich? Může to být kdokoliv v přestrojení. Třeba ten bezďák vedle dveří. Nebo ti asiatští turisti. Kdokoliv. Můžou používat kouzlo iluze. I ta stevardka může být od nich.

Uklidňovala mě akorát to, že autobus byl dost narvaný. Mohli předpokládat, že se pokusíme utéct z města. Můžou mít lidi tady a na nádraží, ale nemohli tipovat, kam pojedeme. Takže jakmile budeme v autobuse, budeme v bezpečí. Snad.

Proto se mi ulevilo, jakmile jsem dosedla na sedadlo. Ihned jsem zatáhla závěs u okénka. Já vím, že tohle je asi stupidní, protože jsou zatmavená, je tma a zvenku sem pořádně nebude vidět. Stejně jsem se potřebovala schovat. Netrpělivě jsem poklepávala nohou až do doby, než se nastartoval motor a my rozjeli.

"Je to v pořádku," položil mi Anduin ruku na koleno, abych sebou tak neklepala. "Odpočiň si," objal mě rukou kolem ramen. "Klidně spi. Stejně nás čeká dlouhá cesta. Já budu hlídat."

Položila jsem si hlavu na jeho rameno. Zavřela jsem oči. Ale spát mi nešlo. Pořád jsem byla neklidná. Prožila jsem devět skoro klidných let, kdy jsem se jenom bála, že nastane tahle chvíle. Jinak by to bylo až moc snadný. Nakonec jsem upadla do nějakého slabého spánku, nebo aspoň polospánku.

Probrala mě z něj nějaká rána a ostré světlo. Všechno se otřáslo, všechno se motalo. Nevím, kde bylo nahoře a kde dole. Všechno se točilo a já nic neviděla. Pak se všechno zastavilo.

Všechno leželo. I já jsem ležela, držel mě jenom bezpečnostní pás, kterým jsem byla připoutaná k sedačce. Bolel mě pravý bok. Jinak bych byla Bílá ví kde. Všechno bylo rozbité a všude byla tma. A kolem hluk. Lidi křičeli, volali, a mě někdo zacpal pusu.

"Rychle všichni ven!" volal někdo uvnitř.

"Najděte je!" ozýval se křik z venku.

Uvědomila jsem si, že mě drží Anduin. Naznčil mi, ať jsem zticha a pak mě pustil. Pořád byl vedle mě, taky připoutaný. Napřed odpoutal mě a pak sebe. "Musíme se odsud dostat, ať nás nenajdou," sykl potichu.

Viděla jsem nějaké pohyby kolem nás. Viděla jsem, jak jak na druhé straně sedadel byl pořád ještě někdo připoutaný. Někdo tam rozbil okno a rychle toho člověka vytáhl on.

"Možná jsou na druhé straně," zvolal někdo z venku.

Anduin se opřel nohou o protější sedačku a vlezl do uličky. Krčil se, aby se tam vešel a natáhl ruku ke mě, aby mi tam taky pomohl.

"Běžte ven!" nabádal nás nějaký člověk, který se taky snažil dostat ven a my mu překáželi. Anduin na něj nedbal, odstrčil a protlačil se kolem něj dál. Mířil k zadnímu oknu. Potřebujeme se dostat ven, ale nepozorovaně. Jinudy, než se dostávají ven ostatní.

Protlačili jsme ještě kolem několika lidí. Viděla jsem jich pár i v bezvědomí. Někdo z nich krvácel. Snad budou v pořádku.

"Vidím je, jsou vzadu!" zvolal někdo zvenku. Tou dobou už jsme vylézali ven. Vzápětí mě popadl něčí ruce a vytáhli ven.

"Máme ji!" křičel někdo.

Táhli mě někam a mě z toho ještě víc bolel pravý bok. Všude bylo ostré světlo, že jsem skoro nic neviděla. Táhli mě někam dál od autobusu. Zkusila jsem se jim vykroutit, ale někdo mě za to praštil.

"Nechte ji!" křičel Anduin za mnou. Taky ho někam táhli.

Odtáhli nás o kus dál od autobusu. Viděla jsem hodně lidí nebo bytostí. Nevím, co jsou tihle zač. Ale všichni byli oblečení stejně, v koženě tmavorudé zbroji.

"Takže tohle jsi ty?" přistoupila ke mě nějaká žena. Tipla bych jí něco přes třicet, oblečená ve fajnové zbroji, a ozbrojená dvěma meči a se štítem na zádech. Možná jejich vůdkyně. Chytla mě za bradu a podívala se mi do tváře. Nemohla jsem jí uhnout, někdo mi pevně držel ruce. "Jo, sedí na ten popis. Jmenuješ se Fae?"

"Kdo se ptá?" vyjela jsem na ní.

Ušklíbla se a pustila mě. "Jsem Anthea, kapitánka vojenského oddílu, který slouží samotné Athéně."

"Athéně? Jako řecké bohyni Athéně?" užasla jsem.

"Ach, u Dia, ty se snažíš zastavit válku, a přitom ani nevíš proti komu?" protočila otráveně oči.

"Bojuju proti těm, kdo mi zabili rodiče a celou vesnici," opáčila jsem.

"Takže jsi to ty," zaradovala jsem. "To děcko, který jsme tenkrát nenašli."

"A vy jste ti, co mi zabili rodiče," zatnula jsem zuby a sevřela ruku v pěst.

"Můžou si za to sami," pokrčila rameny. "Neměli se nám stavět na odpor. Stejně si moc nepomohli, když jsme tě nakonec našli."

"Jí nic neuděláte," zavrčel Anduin. Drželi ho kousek ode mě, akorát na něj bylo potřeba o chlapa navíc. Přesto se jim snažil pořád uniknout.

"My vám ale nechceme nic udělat. Vždyť se odsud můžete kdykoliv dostat. Stačí na to použít jenom nějakého kouzlo," ušklíbla se a podívala se zase na mě. "No, tak, čaruj, čarodějko. Klidně ti i nějaké kouzlo poradím. Zachraň sebe a svýho kluka. Dostaň se odsud," nabádala mě.

Měla jsem pevně sevřené rty. Chtěla bych čarovat. Znala sem kouzla, kterými bych nás odsud dostala. Šlo by to. Ani by to nic moc nepřekazilo, jen bych musela zase deset let čekat. Ale oni by mě nenechali. Přišla jsem o naši výhodu, teď nás znali. I kdybychom unikli, zase by po nás šli.

"Fajn, tak nic," vzdala to se mnou Anthea. "Zabijte je."

"Ne!" zařval Anduin. Podařilo se mu vyklouznout a hmátnout po meči jednoho z našich věznitelů. Někdo další po něm hned skočil, ale on se skrčil a vyrazil mečem kupředu. Sekl ho do břicha a on padl k zemi. V mžiku sekl i po tom, který držel mě. Meč prosvištěl kousek ode mě, ale mě se nijak nedotkl, za to mého věznitele ano. Zařval a ruka, která mě držela, spadla na zem. Nečekala jsem a vyrazila jsem kupředu.

"Utíkej!" křičel Anduin. Sám tam zůstal a vyrazil mečem proti našim nepřátelům. Bránil jim, aby se za mnou vydali. Aspoň na těch několik sekund. Získával mi čas, který jsem potřebovala.

Seběhla jsem z cesty a slezla do příkopu. Byla tam tma, stromy a křoví, ve kterých jsem se mohla schovat. Aspoň na chvíli. Nemohli vědět, kde přesně jsem. Vím, že mám asi jen pár vteřin času, než budu muset zase utíkat o svůj život. Zaslechla sem nějaké ržání. Ohlédla jsem se. Zahlédla jsem na louce za sebou obrysy koní. Tak bych mohla utéct. Ale to mě hned uvidí. Prozatím jsem svůj čas využila k tomu, abych se ohlédla. Anduina už zase zajali.

"Vrať se, nebo tvůj přítel zemře!" křičela na mě Anthea.

Viděla jsem, jak ho přinutili kleknout. Jako na popravě. U krku mu drželi ostří meče.

"Slibuju, že se vám nic nestane. Ani tobě se nemusí nic stát. Vrať se, dej mu třeba pusu a jste oba volní. Můžete si dál žít svůj obyčejný život."

Znělo to tak lehce. Prostě dál žít. O nic nešlo. Nevěděla jsem o žádné válce, kterou bych měla zastavit. Všechno by probíhalo dál. Možná. Bílá ví, o čem všem nevím. Ani o tom, že starověcí bohové zase žijí, nevím. Kdo ví, kolik lidí a bytostí zemřelo a já se o tom nedozvěděla, protože jsem prožívala tuhle přetvářku, tu iluzi obyčejného života.

Na druhou stranu tu byl život Anduina. Yařin Anduin. Chtěl si ji vzít a mít s ní rodinu. Měl někoho, ke komu se měl vrátit. Tohle už nebylo rozhodnutí o tom, jestli obětuju svůj život, ale o jeho životě. Život někoho, kdo byl pro mě jako starším bratrem. Někoho, koho jsem milovala. Udělala bych pro něj cokoliv a byla jsem si jistá, že by Anduin udělal i cokoliv pro mě a Yarru. Ale jak by tohle rozhodl on? Co chtěl, abych udělala?

Uvědomila jsem si, že odpověď vlastně už znám.

"Promiň," zašeptala jsem do chladného nočního vzduch. Po tváři mi stekla slza. Tohle bylo nejtěžší rozhodnutí mého života. Pak jsem se rozběhla ke koním.

"Chyťte ji!" slyšela jsem rozkaz v dáli. "A jeho zabijte!"

Rychle jsem nasedla na koně a všimla si přitom jeho křídel. Z jeho hřbetu jsem pak viděla, jak za mnou běží vojáci, a pobídla jsem koně do trysku. V dáli jsem ještě zahlédla, ve světle hořícího autobusu, leželo na zami tělo bez hlavy. Anduin. Pak se pegas rozběhl a hned na to vzlétl.