Hned po snídani jsme sbalili náš tábor a vyrazili na cestu. Musím říct, že ten sen mě dost znepokojil. Hlavně jsem nechápala, jak ten sen funguje. To takhle vtáhne všechny čaroděje z okolí do snu o příšerách? Tohle bude jedna z věcí, kterou mi děda bude muset vysvětlit.

Trvalo nám skoro celý den, než jsme vystoupali po strmých cestičkách nahoru do hor. V jednu chvíli jsme museli I nahory vyslat Wiga s lanem, aby ho uvázal někde u nějakého stromu, a my pak pomocí lana stoupali nahoru. Anduin usoudil, že je to jinak moc strmé a bylo by to nebezpečné. První nahoru vylezl on, za ním jsem lezla já, a tak mi s tím koncem trochu pomohl. Potom čekal na Aritheu. Sledoval jí shora a občas na ni zavolal, kam má dál stoupnout. Já jsem zatím odpočívala a přitom jsem si prohlížela okolí.

Byly tu jenom skály. Žádné rostliny, stromy, keře. Jenom kameny a skály. Dvě vysoké, mezi kterými byla úzká cestička. Tohle mi bylo povědomé. Až moc. Neviděla jsem za roh skály a netušila jsem, jestli tam je opravdu ohnivá příšera. Prozatím jsem se podívala jen nahoru. Byla tam ta římsa. Jsem na stejném místě jako ve snu.

"Budeme muset vyslat Wiga zase trochu napřed," řekla jsem potichu ostatním, když už byla nahoře I Arithea.

"Proč?" nechápal mě Anduin. "Tahle cesta je rovná, to zvládneme sami."

"Za rohem je možná ta ohnivá příšera," vysvětlila jsem. "A mě se nechce šplhat zase na tu římsu," ukázala jsem nahoru.

Souhlasili s tím, že bude lepší, když tam poleze Wig a ne já. Pro něj to je mnohem snazší. Arithea ho tam poslala. Čekali jsme pak pár minut, než se vrátil. Mezitím jsem vytáhla svoji knihu kouzel a začala hledat kouzlo proti ohni. Vodu vyčarovat umím, ale nejspíš bych ji potřebovala hodně. Přemýšlela jsem něco o tom, že bych ho zmrazila. K tomu mě trochu inspirovalo to ledové stvoření, které bude následovat po něm.

"Je tam," vydechla Arithea, když se Wig vrátil a začal něco gestikulovat. "Blbej Arald, nemůže nám to usnadnit," zaklela si sama pro sebe.

"Jen mi dejte chvilku," pokračovala jsem ve studování kouzla. Je založené na podobném principu jako voda, jenom víc útočné. Nepůsobilo moc těžce. Zhruba po deseti minutách se mi ho povedlo provést na nedalekém kameni. Celý byl pak pokrytý ledem. "Tak teď ještě aby se mi to povedlo I na něj."

"Pomůže ti, když odlákám jeho pozornost?" nabídl se Anduin.

"Trochu," kývla jsem. "Stejně k němu chci přilézt nepozorovaně. Vezmete mi batoh?" zeptala jsem se a postavila jsem se ke skále pod římsu.

"Neříkej mi, že tam plánuješ. Všechno je tu namrzlý i bez tvého kouzlení. Uklouzneš a zraníš se," namítl Anduin.

"Tak stůj pode mnou a chytej mě," pokrčila jsem rameny. "Stejně je nejnebezpečnější jenom tady ten začátek, kdy mě můžeš chytat. Na té římse to je pak jednoduché, když jdu pomalu a opatrně."

Nakonec mě nechal šplhat. Ale celou dobu stál pode mnou. Připravený mě chytit, kdybych spadla. Taky jsem měla párkrát namále. Jen tak tak jsem se udržela.

"Zvládáš to?" ptal se starostlivě Anduin pode mnou. To už jsem byla nahoře na římse.

"Jo. Jen mi dej malý náskok. Zavolám, když si mě všimne a bude potřebovat pomoct."

"Wig půjde s tebou. Pro jistotu," poslala ho za mnou Arithea. Chvíli jsem ještě vyčkala, než vylezl za mnou nahoru a pak jsem vyrazila.

Lezla jsem opatrněji a pomaleji než ve snu. Přidržovala jsem se skály a pomalu se sunula doprava. Wig za mnu. Brzy jsem zmizela z dohledu Anduina a naopak jsem měla na dohled ohnivého tvora. Zastavila jsem se přímo nad ním. Sáhla jsem po své magii. "Glanzei," zamumlala jsem skoro neslyšně.

V první chvíli to nebylo vůbec patrné. Lekla jsem se, že se mi to nedaří. Ale cítila jsem, že to kouzlo ze mě odčerpává magii. Muselo to nějak fungovat. Pak jsem si všimla námrazy, která vzniká u jeho nohou. I on si toho brzo všiml. Nedokázal hýbat nohama. Postupovalo to vzhůru. Ohňový tvor panikařil. Sesílal ohňové koule na své nohy. Jemu oheň nevadil, ale mě ano. Zpomaloval kouzlo a žádalo si to víc magie. Nasměrovala jsem do něj víc síly. Čím víc magie do toho dám, tím rychleji to skončí. To už měl led někde u hrudníku. Proč jen musí být tak velký? Snažší to začalo být, až když kouzlo dosáhla k jeho rukoum. Už s nimi nemohl hýbat. Skoro ani nemohl sesílat ohňové koule. S tím přestal až v momentě, kdy mu zamrzla celá ruka. Ve stejné chvíli I hlava.

Oddechla jsem si. "Dojdi pro ostatní," řekla jsem Wigovi. Sama jsem si mezitím trochu klekla a dovolila si malinko odpočinout. Slézat jsem ještě nemohla. Čeká mě další tvor.

"Páni, zvládla jsi to," užasl Anduin, když dorazil za mnou. Meč měl pro jistotu vytažený. Za ním šla Arithea. Ta nesla i můj ranec.

"Proč zníš tak překvapeně? Ty jsi mi nevěřil?" pozvedla jsem obočí.

"Já ti věřím, že toho zvládneš hodně s magií. Jen jsem nečekal, že to dopadne tak klidně a bez ničeho dalšího rozbitého."

"Ale rozbít ho budeš muset. Potřebujeme s sebou vzít nějakou část jako důkaz, že jsme ho porazili."

Anduin se na to trochu zamračil. Podíval se na zmrazeného tvora. I oproti Anduinovi byl o pár hlav vyšší. A taky o dost tlustější. Přesto Anduin sebral nejbližší ostrý kámen a pomocí něho usekl kuse jeho ruky. "Snad to neroztaje."

"Tak tu s tím počkej a já si pospíším," znovu jsem se narovnala. "Teď půjdu rozmrazit jednoho ledovce."

"Zavolej, když budeš potřebovat pomoc," řekl mi Anduin. Přikývla jsem.

Opět jsem vyrazila opatrně a pomalu kupředu. Teď jsem nemusela studovat další kouzlo. Budu potřebovat jenom hodně ohně. Ten jsem už uměla. Jen ho budu potřebovat mnohem větší množství. Možná jsem se mohla podívat v knize, jestli tam není nějaké kouzlo pro vyčarování ohně s vyšší teplotou. To by se mi možná hodilo víc. Ale na to už je pozdě.

Za rohem byl Ledovec, jak jsem očekávala. Zastavila jsem se nad ním. "Nëregis," zamumlala jsem znovu skoro neslyšně a vyčarovala oheň. Byl moc malý. Všiml si ho, a snadno před ním uskočil. Snažil se ho zadupat. "Nëregis," zopakovala jsem a vyčarovala jsem další. Tentokrát jsem ale sáhla víc do své magie a vyčarovala ho větší. Tomu se taky vyhnul. "Nëregis," opakovala jsem zase. Je mi jedno, jestli to tu budu muset opakovat furt dokola a celé to tu zapálit. Proč tu sakra nejsou nějaké stromy nebo tráva, co by samo chytlo a začalo hořet. Zopakovala jsem to kouzlo ještě několikrát. Ledovec se mezitím snažil udupat oheň. Zkoušel na ně sesílat I ledové kostky, ale to brzo zjistil, že nepomáhá. Led sice oheń zasáhl, ale napřed se musel rozpustit. Mezitím jsem vždy stihla přidat ještě další oheň.

Každou chvílí jsem přidávala další a další. Nakonec neměl kam uniknout. Podařilo se mi ho obklíčit. Každým mým kouzlem oheň stoupal. Byl uvězněný v jeho kruhu. Plameny dosahovaly až k jeho hlavě. Muselo tam být teplo. Viděla jsem, jak se roztéká. U nohou mi vznikala louže. Z hlavy a rukou mu kapala voda. Zmenšoval se. Brzo byl menší než plameny. Dařilo se mi je stahovat- Kruh byl užší. Plameny mu olizovaly ruce a hruď. Jedna ruka mu upadla. Druhá mu upadla. Až když mu upadla i hlava, zastavila jsem plameny. Zůstalo tam několik jeho končetin v obrovské louži.

V tu chvíli na mě dolehla únava. Doteď jsem to necítila, ale ta kouzla si ze mě brala hodně. Možná víc než zmrazení Ohnivce před chvílí. I z něho jsem byla trochu oslabenější. Teď jsem k tomu vyčarovala vážně hodně ohně.

"Chyť mě," řekla jsem Anduinovi, když ho Wig přivedl. Počkala jsem, než odloží meč, a pak jsem skočila dolů. Teda spíš padla dolů. Dopadla jsem mu přímo do náruče.

"Copak, na toho třetího už si netroufáš?" pozvedl obočí a postavil mě na zem.

"Třetí čeká na tebe," odvětila jsem.

"Jako vážně?" zeptal se trochu vyplašeně.

Děkovala jsem za radu, kterou mi dal ten černý hadovitý tvor ve věži. I když jemu to spíš jenom uniklo. "Kouzlem ho nezastavím. Prý se na něj má použít obyčejná zbraň."

Podíval se na svůj meč. "Takže s ním mám bojovat? Jako jen tak?"

"To nějak zvládneš," pokrčila jsem rameny. Od Arithey jsem si převzala svůj ranec a zmrazenou ruku Ohnivce.

"Už jsem si začínala připadat jako váš nosič," okomentovala to.

Sebrala jsem ze země ještě kousek rozteklé Ledovcovi hlavy a obrátila se k Anduinovi. "Tak do toho, ne?" povzbudil jsem ho.

"Taky jsi mi to mohla říct dřív," zamumlal a vyrazil. Šel první a já za ním.

Přemýšlela jsem, jestli mám jak mu pomoct. Ale neumím žádné štíty, který by nás chránil před kameny. Navíc jsem si nebyla jistá v tom, že bych měla teď hned sesílat další kouzla. Potřebuju aspoň jednoho tvora pauzu.

Na Anduinovi bylo znát, že je trochu vyděšený. Možná jsem mu to vážně měla říct dřív. I když to by možná ničemu nepomohlo. Stejně šel hrdinně vepředu. První vyšel zpoza zatáčky. Sama jsem zastavila a opatrně jsem vykoukla. Přes Anduina jsem toho moc neviděla. Jenom obrys toho tvora otočeného směrem k nám. Anduin pak uhnul a já stihla taky jen tak tak se zase schovat za roh, než kolem proletěl balvan.

"Možná bude bezpečnější, když tady zůstaneme schované," řekla jsem Arithee.

Přesto mi to nedalo a znovu jsem vykoukla. Anduin mu jen tak tak stihl uhýbat, když po něm házel kameny. Přitom se přibližoval stále blíž a blíž. Kličkovat, shýbal se, občas vyskočil. Nakonec byl jen pár metrů od něho. To už Kamenec vzdal nějaké házení kamenů a vyrazil kupředu k němu. Rozběhl se, rozmáchl se a těsně minul Anduin. Ten musel kvůli tomu narazit do skály. Podobně jsem do ní narazila I já ve snu. Rychle se pak svezl k zemi, než stihl Kamenec uhodit do skály přesně v místě, kde měl před chvílí hlavu. Proklouzl mu pod rukou a udeřil mečem směrem vzhůru. Píchnul ho do kamenného hrudníku.

V tu chvíli jsem si uvědomila, co jsme to udělali za blbost. Jít s mečem proti kameni? Vždyť na něm není nic měkkého, co by mohl meč propíchnout.

K mému překvapení to na Kamence zabralo. Zastavil se, přestal se hýbat a najednou se začal bortit. Padaly z něj kameny. Anduin musel rychle uniknout, aby ho nezasáhl. Zmateně hleděl na hroudu kamenů, která z něj zbyla. "Tohle je jako všechno?" nevěřícně na ně hleděl.

Vylezla jsem zpoza rohu a pokrčila rameny. "Zvládl jsi to dobře."

Za rohem už se objevila věž. Teď poprvé jsem měla pořádně možnost si věž zvenku prohlédnout. Zdála se mi obrovská. Nikdy jsem ještě tak vysokou budovu neviděla. Kolik může mít pater? Pět nebo ještě víc? K tomu byla ozdobena ostny, které z ní po stranách trčely. Nevypadala jako ty z pohádek. Byla temná. Sídlo mocného čaroděje. Mého dědy.

I brána byla zdobená. Byla černá, kovová a pokrytá různými ornamenty. Snažila jsem se nějaké rozpoznat, mohly by znamenat i nějaký druh ochrany a mít nějaký účel. Místy jsem možná zahlédla pentagram, když jsme vcházeli. Víc jsem rozpoznat nestihla.

"Kdo vstupuje do domu mého pá- Aha, to seš zase ty." odfrkl si černý hadovitý tvor, když mě uviděl.

"Takže já tu fakt byla?" pozvedla jsem obočí.

"Jistěže. S kým jsem tu jinak asi mluvil?" zavrtěl hlavou.

"V tom případě díky za ten tip na toho kamenného tvora. Meč zabral," poděkovala jsem mu.

Na to se zamračil ještě něco víc. "Že já vůbec něco říkal..." zamumlal si pro sebe. "Máte důkazy, že jste prošli ohněm, ledem a kamenem?"

"Tentokrát jo," pozvedla jsem ruce, ve kterých jsem nesla zmrazenou ohnivcovu ruku a poloroztátou ledovcovu hlavu. Třetí kus nesl Anduin. Sice to bylo z kamenného tvora, ale nebylo moc rozeznat od normálního kamene. Doufala jsem, že nám to uzná a nebude to zpochybňovat.

Nakrčil nad tím nos. "Tak dobře, no," ocasem udeřil do podlahy stejně jako ve snu. Naše důkazy, které jsme přinesli, zmizely. Bála jsem se, že se tam zase objeví ta obrovský černá díra, kterou bych propadla dolů, ale naštěstí ne. Jenom schody. "Tudy se dostanete k pánovi."

Arithea se k nim vydala jako první z nás za pomoci Wigova navigování. Šla jsem za ní a za mnou se vydal Anduin. Ten ještě pořád nedůvěřivě pozoroval černého tvora. Možná pořád čekal, že na nás zaútočí.

"Co to u Bílé bylo?" vyhrkl, když jsme na schodech zašli za roh a zmizeli mu z dohledu. "Vypadal přesně jak jsem si představoval démony, když jsem byl malej."

"Viď, že jo? Já si to taky říkala," podotkla jsem.

Schodů měla ta věž dost. Kdybych neviděla, jak je vysoká, tak bych i čekala, že jdeme rovnou až na střechu. Zastavili jsme až po chvíli před dalšími obrovskými dveřmi. Zdobené byly stejným stylem jako brána dole. Jen tady bylo navíc ještě klepadlo ve tvaru havraní hlavy. Wig k němu hned vyskočil, pověsil se na něj a pomocí několik zhoupnutí ho s ním zaklepal.

Dveře se otevřely skoro vzápětí. Stál za nimi mladý muž s tmavými vlasy a hrozně bledou pokožkou.

"Přejete si?"

"Vy jste můj děda?" nakrčila jsem čelo. Představovala jsem si ho o dost staršího.

Zasmál se. "O tom silně pochybuji."

"Je jedním z jeho služebníků. Dlouho jsme se neviděli, Draqu," pozdravila se s ním Arithea s úsměvem.

"Vy mě rozhodně ne, madam. Ale pán vás moc rád neuvidí, tedy pokud se něco nezměnilo. Nezmínil se, že by někoho očekával, ale můžete jít dál," pustil nás dovnitř.

Ocitli jsme se v menší místnosti, odkud vedli další schody nahoru. Na Draqův pokyn jsme si tam odložili věci a pak nás zavedl po schodech o patro výš. Tam byl velký kulatý stůl, ke kterému jsme se posadili. "Hned tu bude," sdělil nám a pak se rozběhl pryč. Hodně rychle. V podstatě zmizel na místě. Jen jsem mrkla a už tam nebyl.

"Nezmínila jsi, že má služebnictvo," obrátila jsem se na Aritheu.

"Tak bych je nenazývala. Jsou spíš... jeho výtvory."

"Stvořil je?" zopakovala jsem po ní. Vlastně to dávalo smysl. Když vytvořil i ty tvory venku, tak proč by si nestvořil superrychlého služebníka.

"Už dávno jsem ti řekl, ať sem nechodíš!" rozrazili se najednou dveře a dovnitř vešel postarší muž. Vlasy měl celé šedivé, stejně tak I plnovous a tvář měl plno vrásek. Tenhle už vypadal jako můj děda.

"Ano, to mi bylo jasné hned, když jsi stvořil svého prvního démona, abych nemohla projít," zavrtěla hlavou.

"Jak vidím, budu jich tam muset pár přidat, když jsi je zvládla obejít," zamračil se.

"Já jsem je neporazila, to byla tvoje vnučka," vysvětlila mu.

"Vnučka?" nakrčil čelo. Když na mě Arithea ukázala, tak se otočil ke mě.

"Jsem Fae," představila jsem se.

Přeměřil si mě pohledem od hlavy k patě. Pak se obrátil k Arithee. "Jak ti mám věřit? Mohla jsi sem přivést jakoukoliv holku a vydávat ji za moji krev. Jestli si myslíš, že mě nějaká povídačka obměkčí, abych tě tu nechal, tak se pleteš. To si ji zase můžeš sebrat a táhnout pryč. "

"Můžu to dokázat, že jsem vaše vnučka," ozvala jsem se a opět upoutala jeho pozornost. Vytáhla jsem dýku, kterou jsem měla připevněnou u pasu a řízla se do dlaně.

"Fae, co to děláš?"

"Jenom malé volání krve," vyvětlila jsem mu a natáhla ruku před sebe dlaní k zemi. Pár kapek ukáplo na zem. "Ostetu möt sanqe," zvolala jsem. Jak jsem čekala, kapky na zemi se spojily a vyrazily kupředu. Posouvali se docela rychle. Jen ne směrem, jakým jsem očekávala. Zamířily k Arithee.

"Cože?" nechápala jsem.

"Říkala jsem ti, že je tvoje vnučka. Stačí ti to jako důkaz?"

"Ale proč dorazily k vám a ne k němu?"

"To bylo jenom proto, že stála blíž k tobě," odsekl můj děda.

"Jsem tvoje prateta," vysvětlila mi Arithea.

"To mnohé vysvětluje," okomentoval to Anduin.

"Ty jsi zase kdo?" obořil se na něj děda.

"Nikdo," zvedl ruce na svou obranu. "Jen doprovázím Fae a ujišťuju se, že je v bezpečí."

"To nech na jejích rodičích. Nebo ten budižkničemu, kterýho si Mina vzala, není schopnej ani ochránit vlastní rodinu?"

"Takhle o mém tátovi mluvit nebudete!" vykřikla jsem. "On mě chránil, a kdyby tu ještě byl, tak by mě chránil dál!"

Děda zamrkal. "On umřel?" obrátil se na Aritheu.

"Skoro všichni ve vesnici. I Mina, Avery a ta druhá malá," vysvětlila mu trpělivě.

Tohle bylo poprvé za celou dobu, kdy se přestal mračit. Už neběsnil jako doteď. Tvářil se spíš ublíženě. Pevně semkl rty. "Kdo to byl? Viděla jsi to?"

"Ne úplně. Nějací vojáci, ale nepoznala jsem, odkud jsou," objasnila mu Arithea.

Děda se na to otočil a beze slova zamířil pryč. Nás tam zanechal samotné.

"Co to znamená?" zeptal se Anduin.

"Pro začátek bych považovala za úspěch, že už nás odtud přestal vyhazovat. Aspoň na chvíli," pokrčila rameny.

-----------------------------------

Toho dne už jsme Faeinýho dědu nepotkali. Jak se ukázalo, celá věž je dost velká, aby se nám zvládl vyhýbat. Dost se o to postaral i Draqu, který se o nás postaral. Mě a Anduina zavedl do jednoho pokoje, kde jsme si mohli odpočinout. Aritheu chtěl zavést taky, ale ta jeho nabídku odmávla. Prý se to tu vůbec nezměnilo.

"Myslíš, že takhle nějak vyrůstala I moje maminka?" zeptala jsem se Anduina, když jsem vykoukla z okna. Byli jsme hrozně vysoko.

"Pravděpodobně," pokrčil rameny a natáhl se na jednu z postelí. "Páni, tohle je snad nejpohodlnější postel, ve které jsem kdy ležel."

"Ty jsi někdy spal v nějaké posteli?" pozvedla jsem obočí. U nás spal se mnou nahoře na seně. U tety pak spal na peci. Postele byly velký, zabírali místo a občas byly zbytečné. K čemu bych potřebovala postel, když jsem měla na půdě hromadu sena a pák přikrývek? Pro Kal byla taky pec zbytečná, když měla pohodlné teploučké místo nad pecí. V postelích prostě spali jenom dospělí.

"Párkrát jo," pokrčil jsem rameny.

Byla to jedna z nejpohodlnějších postelí. Takhle jsem se dlouho nevyspal. Možná za to mohlo I to, že jsem po dlouhé době spal vevnitř v teple a ne ve stanu. I když ani tam nebylo až tak velká zima, stačilo dobře zavřít, zachumlat se a pak vedle mě ještě spala Fae a ta trochu hřála. Hlavně když mě po ránu praštila do oka. Byl jsem rád, že už je v bezpečí. Její děda by se o ní měl postarat.

Jejího dědu jsme za celé dopoledne nepotkali. Myslím, že se nám schválně vyhýbal. Staral se o nás spíš Draqu, pokud se to tak dá říct. Ráno nám ukázal, kde je kuchyně a kde jídelna, kde se můžeme najít. Tam jsem ke svému potěšení objevil další holku. Byla nádherná. Měla krásné, dlouhé, světlé blonďaté vlasy spletené do složitého účesu z copánků. Když jsem tam přišel, tak se na mě usmála. Oči jsem na ní mohl nechat. Fae mě musela trochu popostrčit, abych s sebou hnul.

Narozdíl od Draqua s námi i posnídala, což jsem velmi ocenil. Lisocca se jmenovala, ale zkracovala si to na Lisa. Vyptával jsem se jí na to, jak se tady žije. Podle jejích slov velmi nudně. Nikdy sem nikdo nechodí, a proto byla moc ráda, když jsme se tady objevila. Dost jsem pochyboval o tom, že na tom tak bude i její pán. To označení se mi zdálo divný. Mladá pěkná dívka a má pána. Nelíbilo se mi to. Bál jsem se trochu zeptat, jestli tedy taky patří k jeho výtvorům a jestli ano, tak k čemu ji stvořil.

Po snídani nám ukázala knihovnu. Z toho byla nadšená hlavně Fae a hned si začínala prohlížet všechny knížky. Kromě toho ji I mě hrozně fascinovala další zmenšenina země uprostřed místnosti. Byla skoro stejná jako ta u Limbyho, akorát tahle byla větší a o dost komplikovanější. Měla víc vrstev a nechápal jsem proč. Přemýšlel jsem, jestli náhodou neukazuje i počasí. To by bylo praktické.

Fae jsem tam pak zanechal, když jsem se nabídl Lise, jestli nechce pomoct v kuchyni s obědem. Poděkovala mi za to a pak mi dávala za úkol nakrájet brambory nebo zeleninu.

"Takže ty tady jenom takhle vaříš?" pokoušel jsem se při tom něco dozvědět.

"Většinu času ano," pokývala. "Draqu a já se snažíme nějak starat o věž. A někdy taky musím jíst, jinak bych nejedla. Aralda k tomu spíš někdy musím donutit, aby se najedl. Je schopnej se zabrat do knížek nebo nějakého svého nového projektu, že se zapomene najíst."

"Takže jenom vaříš," zopakoval jsem a doufal jsem, že se dozvím o ní něco víc.

"A jinak si můžu dělat, co chci. Jenom nesmím opustit věž. Maximálně s Draquem."

"Proč?" pozvedl jsem obočí a odložil oloupanou mrkev.

"Jsem moc cenná," pokrčila rameny. "Proto si mě chrání. Potřebuje mě."

"Jak cenná? K čemu tě potřebuje?" zajímalo mě.

"K životu a tak. Ale neměla bych o tom moc mluvit. Nechtěl by, abys věděl, k čemu jsem byla stvořená."

Zaradoval jsem se, že jsem aspoň zjistil, že je opravdu jeho výtvorem. A jelikož jí potřebuje, tak ji asi nemá jenom k nějakému obveselování, ale k něčemu důležitému.

Faein děda se objevil až po obědě. Lisa už stejně začínala uvažovat, že jestli se neukáže, vydá se za ním sama s obědem. Místo toho přišel sám. Ale zájem o jídlo moc nejevil. Přišel rovnou za Fae.

"Až se trochu zlepší počasí, sejdu s tebou do vsi. Najdeme nějakou vhodnou rodinu, nějakého hodné lidi, těm zaplatím a ty u nich zůstaneš."

Fae se zarazila. Tohle nečekala. Ani já ne. Myslel jsem, že jí tu u sebe nechá. Ne, že se jí bude chtít zbavit. Ublížilo jí to. Viděl jsem to na ní.

"Ale.." Začala a pak ji ihned došla slova. Podle mě neměla moc daleko k pláči.

"Myslel jsem, že se o Fae postaráte," ozval jsem se.

"Taky že ano," odsekl. "Postarám se, že bude mít kde vyrůstat."

"Aralde, to snad nemyslíš vážně," pokárala ho Arithea, která právě přišla a zastavila se ve dveřích. Evidentně zaslechla, o čem mluvíme. "Je to tvoje vnučka a ty ji pošleš k někomu cizímu?"

"Já o tom nebudu s tebou diskutovat!" odsekl. Pak luskl prsty a s prásknutím zmizel.

"Ale to si piš, že o tom se mnou budeš diskutovat!" rozkřikla se Arithea a vydala se po schodech nahoru.

"Proč mě tu nechce?" obrátila se na mě Fae se slzami v očích.

"Ale chce. Jenom je moc tvrdohlavej, aby to přiznal," okomentoval to Draque, který jenom procházel okolo. Nikdy jsem ho neviděl, že by s námi něco jedl., takže tu s námi nikdy neseděl.

"Zkusím mu to vymluvit," nabídl jsem se a zvedl jsem se od stolu. "Kde je?"

"Myslíš, že to něčemu pomůže?" pozvedl Draque obočí. "Ale když myslíš... Je nahoře ve své pracovně, jdi po schodech až úplně nahoru."

Doufal jsem, že něčemu pomůžu. Musel jsem. Fae musela zůstat tady s ním, nemohl ji poslat na výchovu k někomu jinému. Tam by nebyla v bezpečí.

"Musíš se o ní postarat!" slyšel jsem křik Arithey, ještě dřív, než jsem tam došel. Zpomalil jsem a zaposlouchal se.

"Já nic nemusím!" rozkřikl se Arald.

"Ta holka nemá nikoho kromě tebe a ty ji chceš vyhodit."

"Vždyť ji nevyhazuju. Najdu jí nějakou dobrou rodinu, kde ji vychovají. Ale tady zůstat nemůže."

"Proč? Čeho se tak obáváš?"

"Já už jsem to zažil. Vím, jaký to je, když někoho roky vychováváš a ony se pak na tebe vykašlou."

"Mina a Avery už dospěly! Nemohl jsi je tady držet navěky. Musely si začít žít svůj vlastní život."

"A podívej, jak dopadly! Kdyby se držely mě, mohli být ještě pořád naživu."

"Nemůžeš vědět, jak by to dopadlo. Ani já to nevím."

Udělal jsem krok dopředu. Bál jsem se do toho vložit, ale teď by se jim vážně hodilo vědět to, co jsem se dozvěděl.

"Ale vím, jak to dopadne, když ji tu nenecháš," pokračovala Arithea dřív, než jsem se stihl odvážit vkročit dovnitř. "Má magii, kterou neumí zvládat. Když ji necháš vyrůstat samotnou, ať se to naučí sama, dopadne to blbě. Někdo ji naštve, ona vybuchne, nebo aspoň všechno v jejím okolí, a lidé pak začnou víc nenávidět čaroděje. To může postihnout i tebe."

"Proč by si s tím neporadila sama? Zvládne to, spousta jiných čarodějů to zvládla i bez pomoci."

"Ale ti neměli takovou moc jako ona. Víš, co se stalo, když našla svoje rodiče mrtvé? Zničila skoro celou vesnici. Sám jsi viděl, jak se ten stůl zachvěl, když jsi urážel jejího otce. Kdybys pokračoval ještě chvíli, klidně by ti zničila polovinu věže."

"To pochybuju," odfrkl si a na chvíli se zamyslel. "Celou vesnici říkáš?"

"Až na pár domů na okraji," dodala Arithea.

"To je... zajímavé. Rozhodně je mocnější než Mina nebo Avery," poznamenal. Zdálo se, že ho tohle vážně zaujalo.

Dodalo mi to konečně odvahy dojít zbylé schody a vstoupit tam k nim. Teď když už se tak nehádali, měl jsem naději, že mě nepromění ve šneka. "Je tu ještě jeden důvod, proč Fae musí zůstat tady. Jenom tady bude v bezpečí."

"Proč by neměla být v bezpečí jinde?" pohlédl na mě ostře její děda. Cítil jsem se pod jeho pohledem nesvůj. Jako by mě měl vážně proměnit ve šneka, pokud odpovím špatně.

"Nevím, kdo byli ti vojáci, kdo zaútočili na vesnici, ale hledali Fae. Nevím proč. Ale bojím se, že ji budou hledat dál."

Čaroděj přimhouřil oči a prohlédl si mě. "Odkud to víš?"

"Od Faeina otce. Při rituálu mrtvých mi to řekl," odpověděl jsem upřímně. Doufal jsem, že mi uvěří. Musí jí tu nechat. Musí jí ochránit.

Nakrčil čelo a chvíli přemýšlel. "Dobře, může tu zůstat," svolil nakonec. "Ale vy dva tu můžete zůstat jenom do jara."

"Neboj, neplánuju tu zůstat celou věčnost," odvětila klidně Arithea.

I pro mě to nebylo tak špatné. Počasí se opravdu zhoršuje a cesta po horách by nebyla jednoduchá. Na jaře sejdu do vesnice a najdu nejbližšího kováře.