V noci jsem měla zlý sen.

Zlé sny se mi zdály, co pamatuju. Akorát když jsem byla malá, bylo to většinou o tom, že přiletěl obrovský dracon a chtěl mě unést.

V tomhle snu jsem se probrala přímo v jejich doupěti. Všude kolem byli vlci. Jeden z nich se proměnil v člověka. "Teď tě pomalu sníme. Kousek po kousku. Prstík po prstíků," přejel si jazykem po zube. I v lidské podobě mu zůstali zvířecí zuby. 

V tu chvíli jsem se probudila.

„Mamí!" zavolala jsem. Teď jsem nečekala, než za mnou přijde. Rovnou jsem slezla po žebříku dolů. „Mamí!" vrhla jsem se k ní a chytla jsem jí kolem nohou.

„Fae? Co se stalo?" ptala se mě hned s obavami. Klekla si, aby se na mě zblízka podívala. „Proč pláčeš? Něco se ti zdálo?"

Přikývla jsem. „Byli... tam... vlci..," vysoukala jsem ze sebe mezi vzlyky. „Jeden z nich... mi řekl, že... že mě sní... kousek po kousíčku."

„Ach, zlatíčko," setřela mi slzy z tváře a objala mě. „Neboj se, to byla jen noční můra. Animágové u nás nežijí," utěšovala mě.

„Určitě?" zeptala jsem se nejistě.

„Určitě. Jsou až někde jihovýchodě u sylvaticů," ujistila mě a usmála se na mě. Dala mi pusu na čelo a podala mi kapesník, abych se vysmrkala. „A teď se oblíkni, ať se můžeš nasnídat."

Vysmrkala jsem se a vrátila jsem ji kapesník. Zamířila jsem pak k truhle a oblékla si kalhoty a přes košilku i tmavě zelenou tuniku. Mám ji ráda. Když pobíhám někde po lesu, jsem aspoň míň vidět.

K snídani mi maminka dala kus chleba, kus sýra a nalila mi hrnek mléka. Tatínek říká, že potřebuju hodně síly, abych byla silná a mocná čarodějka jako maminka. Možná proto hned po snídani se mě snaží naučit kouzla. To proto, že jsem podědila nadání po ní, tak se snaží, abych to pořádně uměla. A taky tuší, že kdyby mě to neučila, dělala bych s magií hokusy pokusy sama a bohyně ví, jak by to dopadlo.

Dneska jsem mamince pomohla uvařit pár lektvarů. Vaří především léčivé lektvary pro lidi z vesnice, ale občas za ní cestují i z okolních vesnic. Čarodějů tu v našem okolí moc není. Jsme totiž blízko hranicím s královstvím, kde je magie zakázaná a trestá se smrtí.

Potom mě maminka ještě naučila nové přeměňovací kouzlo, než byl oběd. Seděla jsem už nad svým talířem polévky, když přišel i tatínek a Anduin na oběd. Oba dva byli špinaví od práce v kovárně a měli pořádný hlad. Dostali dvakrát větší porci než já. I Anduin, a to je jen o sedm let starší než já.

Už půl roku se u táty učí na kováře a bydlí s námi. Nikoho nemá. Byl nalezenec, kterého si k sobě vzala jedna paní ve vesnici a vychovávala ho. Ale ona před lety onemocněla, ale ještě předtím přesvědčila tátu, aby si ho vzal k sobě. Táta říkal, že potřeboval nějakou pomocnou ruku, ale podle mě mu ho bylo prostě líto.

Po obědě se zase vrátili pracovat do kovárny a mě maminka nechala procvičovat si kouzla. Zatím mě nenechávala čarovat, když u toho ona nebyla. Ale já jsem občas potají čarovala i bez ní.

„Strexa!" zvolala jsem a nechala jsem poletovat ve vzduchu další talíř. Teď už tam byli tři. Musela jsem se dost soustředit, aby mi náhodou jeden z nich nespadl.

„Výborně, tři už zvládáš," pronesla maminka po minutě. „Už je můžeš opatrně spustit dolů."

Zaradovala jsem se a polevila jsem přitom ve svém soustředění. Jeden mi vyklouzl a začal padat k zemi. Ale zastavil se půl metru nad zemí, když ho maminka kouzlem zachytila. Obdivovala jsem, že k tomu nemusela říct ani slovo. To je o dost těžší, a proto mě nutí používat raději čarodějný jazyk.

„Říkala jsem opatrně," pokárala mě.

„Promiň," pokrčila jsem rameny. „Můžu jít ven?"

„Kam půjdeš?" zeptala se mě.

„Hrát si s Addiem," přiznala jsem.

„Tak tam můžeš. Ale žádné lumpárny a buď hodná," varovala mě.

„Já jsem vždycky hodná," namítla jsem. Skoro.Zamířila jsem ke dveřím. „Do večeře ať jsi zpátky," stihla na mě ještě zavolat maminka.

„Ano, mami," zavolala jsem a ani se přitom neohlédla. Zabočila jsem přitom za roh a málem jsem se srazila s Anduinem.

„Pozor," chytil mě za ramena, abych nespadla. Naštěstí pro něj jsem ho stejně nedokázala vyvést z rovnováhy. Spíš jsem málem spadla já. Je o sedm let starší než já, a proto tak o dvě hlavy vyšší. 

„Kam tak spěcháš?"

„Za Addiem," odpověděla jsem mu.Přimhouřil jedno oko a podezřívavě si mě změřil. „Jestli zase polezete starýmu Tonisovi na jablka, vezměte mi jich taky pár."

Překvapeně jsem se na něj podívala. „Jak to v... my jsme mu nikdy na jablka nelezli."

„Ne? Takže minulý týden to byla nějaká sukuba, která na sebe vzala tvoji podobu?" pozvedl obočí.

„Ano, přesně tak," ušklíbla jsem se. „Ale kdyby tam byli znova, tak jim řeknu, ať ti nějaká jablka taky vezmou."

„Jasně," pozvedl koutky. „Radši padej, než tě uslyší tvůj táta."

Dala jsem na jeho radu a utíkala radši pryč. Anduin je fajn, i když ho moc neznám. Je s námi teprve krátce. Jeho náhradní máma umřela teprve před půl rokem. Zajímalo by mě, jestli mu někdy chybí. Moc ji nezmiňuje. Jednou jsem se ho na ní zeptala, a on se pak tvářil divně a neodpověděl. Maminka mě pak pokárala, tak jsem o ní od té doby radši už nemluvila.

Ale jinak byl Anduin vážně fajn. Když jsem něco vyvedla, tak mě hned nepráskl rodičům. Vyhnula jsem se tak často trestu. Asi bych mu měla vzít jedno jablko.

Můj kamarád Addie bydlí uprostřed na návsi. Musela jsem tak projít pár ulic a prokličkovat pár uličkami, než jsem se tam dostala. Až sem za měsíc přijedou před zimou obchodníci, budou tady mít všude svoje stánky a spoustu věcí. Takové, které získali ve světě. Mají často krásné šperky, hračky a různé oblečení. Rodiče ale většinou kupují potřebné věci domů, jako třeba zásoby pryskyřice, cukru a soli. Jsme malá vesnice, a tak je táta jediný kovář ve městě. Má proto plno práce s okováváním jejich koní.

Addie stál hned uprostřed návsi. Měl blonďaté vlasy, které mi připomínali barvu citorónu. To je takové kyselé ovoce. Nikdy jsem ho neochutnala, ale někdy jsem ho viděla u nějakého obchodníka. Anebo si to pletu a možná se citorón jmenuje nějak jinak.

„Hej, Addie!" zavolala jsem na něj.

Otočil se ke mně. „Já nejsem Addie," upozornil mě a namířil na mě kus klacku, se kterým ještě před chvíli máchal ve vzduchu. „Jsem rytíř Adus Vznešený."

Ušklíbla jsem se a namířila jsem k němu ruku. „Strexa mie," zvolala jsem. Jeho klacek mu vylétl z ruky a přiletěl ke mně. Snadno jsem ho chytila. „A co budete pane rytíři dělat bez svého meče?"

Zamračil se. „Tohle není fér."

„Na tohle se musíš připravit, když jdeš do boje proti mocné čarodějnici. Buď rád, že jsem tě neproměnila v ropuchu," vyplázla jsem na něj jazyk.

„To stejně neumíš," odsekl. Měl pravdu. Ale zvládla bych mu změnit barvu vlasů třeba na růžovou. „Prostě mi vrať ten meč."

Nakrčil čelo. Představa, že mě musí prosit o svůj meč se mu nelíbila. Ale nakonec to překonal. „Vrátíš mi prosím můj meč?"

Vítězně jsem k němu došla a pár kroků od něj se zastavila. „Lestrexa," pronesla jsem a přenesla k němu jeho meč.

„Aby ses hned nepředvedla," utrousil a vzal si ho ze vzduchu. „Půjdeme dneska zase na jablka?"

„Zase ke starýmu Tonisovi?" pozvedla jsem obočí. Ví, co mi dneska říkal Anduin?

„Má tu snad někdo jiný spoustu jabloní?" opáčil.

„No, o žádným dalším nevím," pokrčila jsem rameny. „Ale bude to těžší. Tonis asi bude doma."

„To nevadí," mávl nad tím ruku. „V nejhorším ho začaruješ."

„Anebo můžeme vzít sebou Kal. Mohla by hlídat," navrhla jsem.

Protočil oči. „Musíme?"

„Co ti na ní vadí?" nakrčila jsem čelo.

„Je otravná," pronesl otráveně.

„Hele, je to moje sestřenka, a taky jednou bude umět čarovat," varovala jsem ho. „A třetí bytost se nám taky hodí."

„No, jo," pokrčil nakonec rameny. „Ale dělej. Jestli půjdeme i pro ni, zabere nám to celý odpoledne."

Ani na mě nečekal a rozběhl se pryč. Běžela jsem hned za ní, ale pořád byl o kus přede mnou. Byl rychlejší než já. Taky byl o rok starší. Měla jsem co dělat, abych mu stačila. Zastavil až na kraji vesnice. Ale jen se za mnou ohlídl. „Co ti tak trvá?" ušklíbl se a běžel zase dál. Měla jsem chuť ho nakopnout, ale byl moc daleko. Až na kraji lesa zpomalil tak, že jsem ho mohla dohonit a celou cestu lesem jsme se pošťuchovali.

Kal bydlí s tetou mimo vesnici, u lesní mýtiny. Pár minut se musí jít po lesní cestě, než se dostaneme k malému domku. Tam žije moje teta Avery, mámina sestra. Taky čarodějka, a proto i z Kal bude jednu čarodějka. Jenom je ještě moc malá a kouzla zatím neumí. Je jí teprve šest let. Já sice čaruju už od pěti, ale maminka povídala, že se to u každého projevuje různě. Ale Kal bude určitě čarodějka.

„Ahoj teto," pozdravila jsem tetu, když jsme tam dorazili. Byla venku na zahrádce s bylinkami. Vždycky je tam pěstovala a ona je pak v chalupě sušila. Někdy je pak dávala mamince. Ona by je pěstovala taky, ale ve vesnici, na to nebylo dost místa.

„Fae, konečně ses tady taky jednou ukázala," usmála se na mě, když jsme přišli blíž. Pak se podívala na Addieho. „Ty jsi ten řežníkův syn, že jo?"

„Ano, paní," přikývl.

„Nejsem paní," opravila ho. „A tátovi vyřiď, že jestli nechce, abych na něj seslala nějakou ošklivou kletbu, tak ať honem rychle zaplatí za tu mastičku na bolavá záda," pohrozila mu.

Koutkem oka jsem zahlédla, jak Addie ztuhl. „A-ano, pa-... ano," zakoktal se.Drcla jsem do něj ramenem. „Neboj," sykla jsem. Lidi se nás občas bojí.Teta si ho už stejně nevšímala. „Jak se má máma?"

„Dobře."

„Už víš tu velkou novinku?" optala se mě.Zarazila jsem se. „Jakou?"

„Takže ne. Zapomeň, že jsem něco říkala," mávla nad tím rukou. „Přišli jste pro Kal, že jo?"

„Jo, ale o jaké novince jsi mluvila? Co se děje?" vyzvídala jsem dál.

„Nevyptávej se. Kdo se na moc věcí ptá, banshee na něj pak krákorá," utrousila jedno pořekadlo a já se radši přestala ptát. Nechci, aby na mě nějaká banshee křičela. Jejich křik zabíjí.

Teta došla ke dveřím domku. „Kal, přišla za tebou Fae!" zvolala.

O několik málo vteřin později přiběhla Kal. Je mi trochu podobná. Občas si lidi myslí, že jsme sestry. Obě máme stejné hnědé vlnité vlasy. I naše tváře vypadají podobně, až na oči. Kal je má tmavě modré a já světle šedé po tátovi. Ale jinak si jsme vážně podobné. Akorát já jsem skoro o jednu hlavu větší.

„Ahoj Fae," zazubila se na mě. V úsměvu jí byla jasně vidět jedna díra po zubu. „Podívej, konečně mi vypadl první zub."

„To je super," zaradovala jsem se. „A kouzlo?"

„Ještě ne," řekla zklamaně. „Ale prý už určitě brzo."

„Nezáleží na tom kdy. Já jsem třeba začala čarovat až v osmi a maminka Fae až v deseti letech. Jenom tady Fae se nemohla dočkat a začala už v pěti," prohrábla mi vlasy.

„Takže Fae je ta zvláštní?" zaradovala se Kal.

„Já?" nakrčila jsem čelo. „Znamená to, že ze mě bude mocná čarodějka? To by bylo fajn. Vyčarovala bych nám hrad a tam bychom mohli všichni žít."

„Tak jednoduché to nebude. Vyčarovat jen tak hrad by nezvládl asi jen tak nikdo. Na druhou stranu postupně ho postavit pomocí kouzel by nemuselo být až tak náročné," vysvětlila mi teta.

„Až vyrostu, postavím nám hrad," rozhodla jsem a podívala jsem se na Kal „A ty mi pomůžeš, protože tou dobou už to určitě budeš umět."

„Hlavně ať nám pomůže dneska," utrousil Addie potichu, že jsem to mohla slyšet jenom já. Připomnělo mi to, proč jsme sem vlastně šli.

„Teto, může jít Kal s námi ven? Do večeře jí přivedeme zpátky."„Klidně může, když na ní dáte pozor," připustila teta.

A tak jsme se vydali všichni tři k jabloňovému sadu. Cestou jsme jí vysvětlili, o co nám vlastně jde. Radši jsme se jí rozhodli nechat jenom hlídkovat. Využívali jsme toho, že je z nás nejmenší. Vysadili jsme ji na vysoký dřevěný plot, který byl kolem sadu. Já a Addie jsme ho rovnou přelezli.

Napřed pomohl nahoru mě a sám se pak vyškrábal nahoru. Seskočili jsme a vydali jsme se k jabloním. Očesanými, mimochodem. Někdo už tu byl. Možná zloději, možná starý Tonis. Jestli jsme chtěli jablka, museli jsme jít o něco dál. Pořád jsme ale zůstávali na dohled od Kal. Tam už byli o něco úrodnější jabloně. Addie na jednu z nich vylezl a já jsem zůstala dole pod ním. Zvedla jsem troch dolní část svojí tuniky a udělala si z ní takový malý košík. Addie do něj seshora házel jablka.

Ozvalo se ostré hvízdnutí. Prudce jsem otočila hlavu, až jsem málem upustila tuniku a jablka se rozsypala. Z dálky jsem slyšela štěkot psa, který se blížil.

„Tonis jde," vyjekla jsem. Přitiskla jsem si okraj tuniky k hrudi a s tímhle uzlíčkem jablek na břiše jsem běžela k plotu. Neohlížela jsem se. Věděla jsem, že Addie poběží hned za mnou.

Svírala jsem svůj uzlík jablek a nepustila jsem ho. Ani když jsem jednou rukou lezla na plot. Naštěstí z téhle strany je to snazší, je tam víc míst, kam dát nohu.

Přesně v moment, kdy se mi povedlo vylézt na vršek plotu, jsem za sebou uslyšela žďuchnutí. Ohlédla jsem se. Addie zakopl. Tonisův pes se k němu blížil. Naklonila jsem se na vnější stranu plotu, kde byla dole Kal. Pustila jsem svoji tuniku a jablka se vysypala na zem. „Sbírej," sykla jsem na Kal, ale víc pozornosti už jsem ji nevěnovala.

Zase jsem se obrátila k Addiemu. Pes už byl skoro u něj.

„Strexa!" zvolala jsem a natáhla k nim ruku.Pes se vznesl do vzduchu. Bylo to jen o pár desítek centimetrů. Stačilo to na to, aby nemohl běžet dál. Jenže byl dost těžký. Mnohem těžší než talíř. Cítila jsem jeho tíh. Jako kdybych ho vlastnoručně držela. Tváře mi rudly tou námahou, ale Addie tak získal čas, který potřebovat. Vyškrábal se na nohy. Dokonce i stihl něco ze země sebrat. Idiot. Já se tady snažím a on si sbírá nějaké blbosti ze země. Měla jsem chuť toho psa pustit, ale napřed jsem počkala, než se Addie vyškrábe nahoru na plot. Stáhla jsem ruku a úlevou jsem přerušila kouzlo.

Dolů z plotu jsem pak spíš přepadla, než seskočila. Jen jsem natáhla ruce před sebe, abych zmírnila pár, a dopadla jsem na všechny čtyři. Z druhé strany plotu na nás štěkal Tonisův pes.

„Dělej Fae, musíme odsud zmizet," popoháněl mě Addie. Jemu se to snadno řekne. Jenže já mám teď z toho kouzla mžitky před očima. Bylo to těžký. Aspoň mě podepřel, když jsem se stavěla znovu na nohy. Rozběhla jsem se pryč dřív, než za námi přijde Tonis.

Zastavili jsme se až na kraji lesa. Posadili jsme se a opřela jsem se o strom.„To s tím psem bylo bezvadný!" radovala se Kal.

„Jo, ale nikomu to neříkej," sdělila jsem jí. „Máma by mi vynadala, že tohle kouzlo je na mě moc těžký."

„Proto si pak spadla z toho plotu?" optal se Addie.

„Jo," kývla jsem.

„Nechce někdo jablko?" ozvala se Kal. Ona na ně použila sukni stejně jako já jsem použila svoji tuniku. Všichni tři jsme si jedno vzali a s chutí se do nich zakousli. To moje bylo žluté, sladké a dobré.

Po chvilce se obrátila na Addieho: „Co jsi to tam sebral?"

„Ani nevím," pokrčila rameny a vytáhl z kapsáře tu věc. Tvarem mi připomínala zmačkanou skleničku. „Nemám ponětí, co to je."

„Ukaž," natáhla jsem k němu ruku a on mi tu podivnou věc podal.

Tahle divná sklenička byla celá špinavá od hlíny. Bohyně ví, jak dlouho tam ležela. Ale zaráželo mě na ní to, že nebyla ze skla. Byla z něčeho lehčího, pružnějšího. Připomínalo mi to papír. Bylo to pevné, ale ne úplně, protože byla trochu promáčknutá. „Co to sakra je?" zamumlala jsem a snažila jsem se to očistit od hlíny.

„Hele, tam je něco napsané," upozornila mě Kal, která mi celou dobu koukala pod ruku.

„Co tam je?" ptal se Addie a bezradně na to koukal. Neuměl číst. Já naštěstí jo. Máma mě to naučila, hlavně abych si mohla číst v knize kouzel. Proto se to pomalu učila i Kal.

„Nevím, je to v nějakém jiném jazyce. Co-f- hele, jsou tu dvě f! A taky dvě e. Takže tu je napsáno Cofe. Co to sakra znamená?" podívala jsem se po nich.

Pokrčili rameny. „Co je tam dál?"

Shlédla jsem znovu na kelímek. „Late s dvěma t. A potom capucino a všude neustále opakují písmena. Co s tím pořád mají?" zavrtěla jsem nad tím hlavou.

„Třeba se opakují po jménu Addie," navrhla Kal.

„Ale Addie je jenom zkratka," namítla jsem. „Jeho celé jméno je Adider."

Kal se na Addieho podívala a přimhouřila oči. „Ne, to k tobě vůbec nesedí," zavrtěla nad tím hlavou a podívala se na kelímek. „Ještě je tam něco?"

Ignorovala jsem mračícího se Addieho a četla dál. „Je tu C a H vedle sebe, ale ty nedokážu vyslovit. C, h,... ne, to nejde. Takže tu je C-h-ocolate. A potom tu je ještě Tea. Hele, to by bylo dobré jméno pro nějakou dívku."

„Třeba to nějaké Tee patřilo," navrhl Addie.

„Tak by to patřilo i Cofemu, Latemu, Capucinemu a C-h-ocolatemu," podotkla jsem. „Třeba jsou příbuzní. Cofe a Late zní jako bratři a C-h-ocolate je určitě nějak příbuzný s Latem."

„Neukážeme to mámě? Třeba bude vědět víc," navrhla Kal.

„Asi máš pravdu. Půjdeme za ní."

„A co s těmi jablky?" zeptala se Kal.

„Ty si rozdělíme," pronesl rozhodně Addie a tak se i stalo. Každý z nás si jich nacpal pár do kapsářů a ten zbytek jsme nesli v rukách. Některé jsem nesla i pro Anduina. Kupodivu celou cestu zpátky Kal Addieho neotravovala. Spíš jsme se všichni tři bavili o kelímku. Odkud je, kde se tam vzal a co to má být.