U dědy to bylo fantastické. Jakmile souhlasil, že tam můžu zůstat, začal mě taky učit magii. Měl mnohem větší sbírku knížek o magii než měla maminka a teta dohromady. Kdyby mě někdo zavřel do téhle knihovny, dokázala bych se zabavit na pár měsíců, než bych se začala snažit dostat se odsud ven. Dědovi to vůbec nevadilo, povzbuzoval mě ke čtení. Jen mi občas doporučil nějakou knížku. Ukázal mi třeba regál polic, ze kterých klidně můžu zkoušet jakákoliv kouzla. Jinak ale trval na tom, aby byl poblíž, když budu zkoušet něco nového. Chtěl to mít pod dohledem, kdyby se něco pokazilo.

"Dědo, proč vypadá tahle planeta tak zvláštně?" zeptala jsem se jednoho dne, když jsme byli v knihovně.

"Tohle je náš svět," odpověděl mi prostě.

"Ale když jsem se setkala s takovou malou zmenšeninou dřív, vypadala o dost jednodušeji. Prostě. Nebyly tam země, které se překrývaly."

"To jsi se jenom setkala se zmenšeninou našeho světa," vysvětlil mi a přešel blíž. Mávnul rukou a některé země zmizeli. Teď vypadala stejně jako v Limbyho knihkupectví jenom o něco větší. Dole voda, nad ní země a mezitím mraky. "Takhle vypadá náš svět." Znovu mávl rukou. Nebyla tam teď žádná země nad vodou. Vypadalo to teď jen jako pomalovaná koule. Místy modrá jako voda a jinde hnědozelená, což znázorňovalo zemi. Ale všechno to bylo spolu, v jedné vrstvě. Nic se nad ničím nevznášelo. Nějak jsem si to nedokázala představit. "Takhle vypadá druhý svět."

"Jaký druhý svět? Nikdy jsem o ničem takovém neslyšela," zajímalo mě.

"Je to dlouhý příběh. Kdysi dávno vypadal svět takhle," naposled mávnul rukou a všechno vypadalo tak jako na začátku. Složitě. Země se místy překrývaly. "Pamatuješ si legendu o Bílé a o její matce?"

"Patřila k Padlím, a proto měla obrovskou moc a ovládala celý svět," popsala jsem, co jsem si pamatovala.

"Když ona a ostatní byli vykázáni, když padli na zem, tak to byla tak obrovská změna, že se svět rozdělil na dva," popisoval mi příběh.

"Ale proč se o tom vůbec neví?" nechápala jsem. "Doteď jsem o tom nikdy neslyšela."

"Zapomnělo se na to. Je to hodně dávno, tisíce let. Ví to už jen málo bytostí."

"Věděla to i máma?" pozvedla jsem obočí. "Podle mě ne, jinak by mi to určitě pověděla."

"Věděla to," ujistil mě. "Jí i Avery jsem vykládal tyhle příběhy, když byly malé. Jsem jeden z mála bytostí, kteří cestovali mezi oběma světy, a holky zbožňovaly moje příběhy odtamtud."

Vyvalila jsem oči. "Ty jsi tam byl? Jaký to je? Jak je to jiný?"

"Je to tam úplně jiné. Nemají magii. Nebo aspoň bylo před lety. Popravdě už jsem tam hrozně dlouho nebyl. Jestli chceš vědět, jak to tam vypadalo v poslední době, zeptej se spíš Draqua, ten tam občas byl."

"Jak můžou žít bez magie?" nechápala jsem. Magie je pro nás důležitá. Aspoň pro nás čaroděje, a my jsme zase důležití zase pro ostatní. Chodí za námi, když mají v rodině nějakého nemocného a potřebují ho vyléčit. A nejde jenom o nás a naše léčící schopnosti. Někde jsou pak ještě animágové, draconi, sylvaticové, hydromoři... Spousta bytostí, která fungují na magii.

"Jsou tam jenom lidi a obyčejná zvířata, žádné jiné bytosti," pokrčil rameny.

"Ale to musí být hrozná nuda!" vyhrkla jsem. "Vždyť tam měli tolik zemí, to nemůžou pokrýt jenom lidi."

"Je to tak. A stejně jim to je málo a začíná jich být moc."

"Lidi jsou divní," zavrtěla jsem hlavou.

"A mají elektřinu místo magie," dodal ještě.

Nechápavě jsem na něj pohlédla. "To je co?"

"V podstatě něco jako magie, taková energie, jenom ji nemůžeš využívat na kouzla. Využívají ji přístroje, které s ní napájejí. A ty přístroje mají různé. Třeba spolu můžou na dálku telefonovat, promítat si nějaké obrázky v takové bedně, mají přístroje na cestování, létání... Jsou schopní si vymyslet skoro cokoliv."

"Někdy bych se tam chtěla podívat," rozhodla jsem se. "Vezmeš mě tam někdy?"

"No... uvidíme časem."

Zajímalo by mě, jak to tam vypadá. Jestli je tam tolik lidí, tak to ta musí být hrozně namačkaní. Nebudou se mít ani kam hnout. Proč jich je vůbec tolik? Měli by se rozhodnout, že by měli mít méně dětí.

U oběda jsem o tomhle novém objevu radostně vykládala Anduinovi. Toho to také zaujalo a chtěl by to vidět.

"Ty jsi tam někdy byla?" obrátil se na Lisu.

Zavrtěla hlavou. "Já tam nesmím. Nemuselo by to tam být tak bezpečné."

"Pořád nechápu, proč tě tak chrání. K čemu tě potřebuje?"

Jen pokrčila rameny. Zase mu neodpověděla. Už několik dnů se to snaží zjistit. Vždycky se k tomu nějak dostane v rozhovoru, ale Lisa se vždycky nějak vyhne odpovědi. Třeba teď začala sklízet nádobí ze stolu. Anduin se rozhodl ji pomoct. Možná potom v kuchyni bude vyzvídat znovu. Těžko říct. Já jsem se rozhodla najít Draqua. Zajímal mě ten druhý svět.

Musela jsem proto zamířit do sklepení. Prý je jeho pokoj tam dole. Vzala jsem si s sebou svíčku, abych v té tmě viděla.

Zaťukala jsem na černé dveře. Trvalo jen pár vteřin než otevřel. Nakrčil hned čelo. "Stalo se něco?"

"Nic. Jen mě zajímalo, jestli bys mi neřekl pár historek z toho druhého světa. Prý víš, jak to tam nyní vypadá."

"Jo, takže jenom tohle..." zamumlal a pustil mě dovnitř.

Tohle je poprvé, co vidím jeho pokoj. Ještě nikdy jsem neviděla takový styl nábytku. Většina nábytku u dědy a celkově u bohatších lidí je zdobená. Na druhou stranu klasický nábytek, jaký jsme měli doma, byl jenom lehce zdobený, neměl tolik vyřezávaných ozdob. Nábytek Draqua nebyl zdobený vůbec, přesto nevypadal chudě. Jako kdyby ho vytvářel někdo pro bohaté, ale zároveň aby vypadal tak jednoduše. Všechno proto působilo elegantně. Bylo to sladěné v černošedivých barvách. Uprostřed místnosti byl šedivý kobere, v rohu lavice pokrytá černnou dekou a s šedivými a bílými polštáři. Pobídl mě, ať se posadím.

"Máš hodně zajímavý pokoj," poznamenala jsem.

"To je nábytek z toho druhého světa. Víc se mi líbí jejich moderní styl."

"Takže proto máš tak divný světla?" Jsem zvyklá na to, že všichni používají svíčky. Nebo magické světlo, to se dá i koupit od obchodníků anebo si ho nechat u nás vyrobit. Tady byly čtverečky zabudované do stropu a ty svítily. Trochu mi připomínaly magické světlo. To je obvykle světelná koule, ale v prostotu, ne tak zabudovaná v něčem.

"Ty jsou taky odtamtud, momentálně je napájí magie, což je hrozně složitý udělat. Ale obvykle je napájí elektřina. O tý jsi slyšela?"

"Je něco jako magie," kývla jsem.

"Technicky je to shluk volných elektronů, ale to je až moc vědecký, tím tě nebudu zatěžovat," mávl nad tím rukou. "Je hrozná škoda, že elektrické přístroje tu nefungují. Kdyby to šlo, tak bych tady měl televizi a sledoval nové Star Wars."

Vůbec jsem netušila o čem mluví. Asi to na mě bylo vidět.

"Představ si, že můžeš nějak zachytit, co se právě děje. Pak si tu můžeš promítnout na obraze, tomu se říká televize, a tam vidíš, co se stalo, co natočili. Dost se to za poslední 150 let posunulo a je na tom postavené živobytí mnoha lidí. Někteří zachytávají realitu, tomu se říká, že dělají zpravodajské reportáže. Jiní zase si vymýšlí příběhy, další lidi je hrají a to celý zachytávají do filmu. Věřila bys, že pár filmů natočili i o mě?"

"To je něco jako divadlo, ne?" postřehla jsem. "A ty jsi tak populární?"

Ušklíbl se. "V podstatě jo. Pár set let zpátky jsem se seznámil s jedním mužem Bramem, kterýho to zrovna hodně zaujalo, co jsem zač, co dokážu, moje potrava, a napsal o tom knihu. Pak to zfilmovali a vytvořili ještě spoustu nových variant toho, co jsem já. Až v posledním století to dost pokazili, když si vymysleli, že se kůže třpytí," protočil oči.

"Máš tam vůbec nějaké přátele?"

"Pár jo v Hollywoodu. Nedávno jsem tam chvíli i pracoval. Dost mě bavilo animovat postavičky," když viděl, že se nechytám, tak to hned začal vysvětlovat. "Souvisí to s tím filmem. Je tam jedno odvětví filmů, které jsou kreslené. Je složité je vytvořit, protože je musíš v podstatě celé nakreslit a pak rozbohybovat... Na to jsou takové stroje. Říká se jim počítače."

Představovala jsem si, jak nakreslil na papír sebe. Potom musel určitě přijít k nějakým obrovským strojům, které jsem si představovala jako obrovské hodiny se spoustou ozubených koleček. Určitě musel být mnohem větší než on. Vložil do nich ten nakreslený obrázek, projelo to skrz stroj a pak vyjel pohyblivý obrázek. Ten pak museli nějak natočit, aby to dostali do té televize.

"Byla to vlastně docela sranda tam pracovat. Dělal jsem na filmu, který byl vlastně o mě. Jenomže to nikdo z ostatních netušil, měl jsem falešné jméno a nespojili si to se mnou. I když si občas ze mě dělali srandu, že se vyhýbám sluníčku."

Rozhlédla jsem se. Až teď jsem si všimla, že na stěnách nemá žádná okna. Až později jsem zjistila, že to, co je, se nazývá upírem. Ale je jediný na světě. Je to už pár set let, co začal vytvářet nové bytosti. Byli to spíš takové experimenty, vždycky vytvořil jenom jediný exemplář a nesnažil se vytvořit další. Proto měl jen Draqua a Lisu a svoje malé démony. Právě skrz ně jsme se k tomu dostali. Zajímalo ho, jak jsem je dokázala obejít a mě zase zajímalo, jak je dokázal vytvořit. K mému překvapení to jsou vážné démoni. Ale ne takový jako z pohádek. V podstatě jde jenom o názvosloví. Cokoliv vytvoří si může pojmenovat jakkoliv chce. Takže to můžou být ohniví nebo ledoví démoni, protože to je nejjednodušší na pojmenování.

Víc bytostí zatím nepotřeboval. Draqu byl silný a rychlý, pokud by došlo na hrubou sílu, tak by mohl bránit věž. Nechtěl si vytvářet celou armádu nových bytostí. Mohl by, ale bylo by to až moc práce a nevěděl, co pak s nimi. Patřil k jedněm z nejmocnějších čarodějů na světě, ale to bylo hlavně proto, že se skrýval. V tom mě hrozně nabádal, ať dělám to samé. Pokud chci prožít dlouhý a klidný život, tak se musím držet stranou. Nemíchat se do válek, nemíchat se do života obyčejných lidí a hrát si na zachránce.

Nebyla jsem si jistá, jestli s tímhle souhlasím. Když mám tuhle moc, můžu lidem pomoct, tak proč bych to neudělala? Jen jsem si tenhle názor nechala pro sebe a dědovi ho neřekla.