Všichni jsme Faeino rozhodnutí respektovali. Teda všichni až na jejího dědu.

V následujících dnech se pokoušel přinutit ji čarovat. Většinou to dělal v nestřežených chvílích, když se Fae nedívala. Snažil se na ní seslat nějaké neškodné kouzlo. Párkrát mu to vyšlo, že Fae instiktivně seslala obranný štít. To bylo jen zezačátku. Pro ní to znamenalo, že musí začít počítat těch deset let od znovu. Byla pak na něj několik hodin naštvaná a nemluvila s ním. Tohle platila ale jen ze začátku, pak si na to dávala pozor, a nebránila se. Raději na sebe to kouzlo nechala seslat a klidně pak chodila celý den se zelenými vlasy.

Mě mezitím zneklidňovala jedna věc. Napadlo mě to ve chvíli, kdy Fae vyslovila svoji otázku se spaním ve stanu. Její děda se na mě pak zadíval tak, že jsem čekal, že mě zase v něco promění. Radši jsem urychleně začal Fae vysvětlovat, že není spaní jako spaní. Takže jsem to nakonec byl já, kdo jí vysvětloval, jak se dělají děti. Fae pak konečně pochopila, co znamená s nikým neulehnout. Netrápilo jí to moc, nepochopila úplně, co na tom všichni mají. Víc ji mrzelo, že nezažije žádný polibek. Mě zase trápilo, co se myslí tím zabitím.

Jednou z těch podmínek bylo, že nesmí nikoho zabít. A co když už někoho zabila? Jak se to počítá? Chvíli jsem přemýšlel o tom, že bych jí o tom řekl. Bylo by to rozhodně lepší, než když za deset let zemře a zjistí, že zbytečně. To by byla velká blbost. Ale neměl jsem ponětí, jak jí to říct. Musím jí to vůbec říkat?

Proto jsem se jednoho dne odhodlal a zeptal jsem se Draqua, kde najdu Aritheu. Nasměroval mě nahoru do pracovny Aralda, že je tam s ním.

"Já ti povídám, nech tu holku už na pokoji," slyšel jsem skrz dveře Arithein hlas.

Nadechl jsem se a zaklepal na dveře.

Hlasy vevnitř utichli a dveře se samy otevřely.

"Co chceš?" vyštěkl po mě.

"Já..." Nějak mám u něj pořád pocit,že mě každou chvíli zase v něco promění. "Mě bylo jenom něco nejasné na tom proroctví. Jak to funguje s tím zabitím?"

"Nemůže nikoho zabít," zopakovala mi Arithea.

"Co na tom nechápeš?" zamračil se na mě Arald.

"Co když někoho zabila už dřív?" dovysvětlil jsem jim svou otázku.

Na chvíli jsem přestal mít pocit, že mě Arald zase promění v hlemýždě, když se přestal mračit a zvážněl. "Kdy? Jak? Koho?"

"Výbuchem ve vesnici. V těch domech někde byli po schovávaní nějací lidé. Nevím kolik, s určitostí vím jenom o jednom člověku."

"To znamená..." Arald se podíval s trochou naděje na Aritheu. Asi doufal, že Fae se teď nemůže pochy

"Neznamená to nic," zarazila ihned všechny naše pochyby. Neví o tom, že ne?" pozvedla tázavě obočí.

"Nikdy jsem jí to neřekl." I když jsem možná měl. Řekl jsem jí, že ve vesnici hledali jí. Mohl bych jí přestat tajit i tohle.

"Tak to takhle radši nech," pobídla mě Arithea. "Nemyslím si, že se to bude počítat. Musela by někoho jít zabít a být si vědoma toho, co se stane. Ale stejně bude lepší, když o tom nebude vědět a bude bez viny."

"Takže si tím nejsi na sto procent jistá," chytl se toho Arald. "Může se stát, že kvůli tomuhle to nebude fungovat. Takže umírat nemusí."

"Ona se tak rozhodla, tak to tak musíš brát. A ani se neopovažuj jí o tomhle říct!" pohrozila mu Arithea. "Jestli budeš v téhle sabotáži pokračovat dál, tak jenom dokážeš to, že odsud odejde a bude se muset někde schovávat."

"Vždyť se jí stejně jenom snažím dokázat, jak moc to pro ní bude těžký. Je naším přirozeným instinktem čarovat. Jenom se zbytečně bude trápit. Za pět let jí ujede jedno kouzlo a bude začínat od znovu. Tohle tady nemůže vydržet," mručel.

"Co kdyby žila v tom druhém světě bez magie?" napadlo mě.

Arald se na mě podíval a Arithea se zájmemke mě natočila hlavu. Pootočila ji pak zase k Araldovi. "Šlo by to?" zeptala se ho.

"Čarovat je tam mnohem těžší, spotřebovává k tomu mnohem víc energie," pokýval hlavou. "A magická energie čaroděje se tam obnovuje stejným stylem a tempem, takže by postupně narůstala. Takže tam by to možné bylo."

"Vidíš, a je to vyřešeno," prohlásila vítězně Arithea.

"Není," zarazil ji Arald. "Nemůžeme jí tam poslat samotnou a není nikdo, kdo by tam s ní mohl být. Ty jsi bez zraku a Wiga k ničemu, Draqu je k ničemu zase přes den na veřejnosti."

"A ty?" pozvedla obočí.

"Já nehodlám vystupovat někde na veřejnost a už jednou jsem řekl, že se tam vracet nebudu. To se nezměnilo."

"A co jak jsi tam vzal poprvý Draqua před dvěma sty lety?" připomněla mu.

"To bylo jenom dočasný a vůbec se to nepočítá," odsekl. "Prostě tam s ní nemá kdo být."

"Já s ní půjdu," ozval jsem se náhle.

Zdálo se mi to naprosto samozřejmý. Slíbil jsem, že se o ní postarám, tak s ní půjdu i do druhého neznámého světa. Kdo jiný by tam s ní měl jít?

Fae vzala náš nápad s přesunem do druhého světa dobře. Vlastně s ním byla přímo nadšená. Ten druhý svět ji hrozně fascinoval a doufala, že se tam jednoho dne podívá. Teď má možnost.

Arald okamžitě zahájil přípravy a začal přemýšlet, kde bychom mohli žít.

"Musíte být nenápadní," mumlal si při tom a procházel mapy států. Přemýšlel o něčem v Africe, ale pro tu usoudil, že máme moc světlou barvu pleti a byli bychom nápadní. Stejně tak I někde ve východních zemích. Nakonec ho napadla jedna malá zemička někde v nějaké Evropě. "Česká republika, to bude ono!" zaradoval se. "Je to takový malý stát mezi těmi většími, že o ně většinou nikdo nikdy nestojí... A taky je to oblíbená země Bílé krve."

"Vážně?" zpozorněla ihned Fae. "Jakože tam byla?"

"Myslím, že tam teď i někde žije," podrbal se na hlavě. "Ale ne, že se ji budete snažit najít! Musíte být nenápadní a ona vždycky přitahovala pozornost. Takže ji nebudete hledat, je to jasný?"

"Co když na ní náhodou narazíme?" napadlo mě.

"Budete muset být někde na druhém straně státu... Mám pocit, že ona má být někde u východních hranic, tak vy můžete být ve hlavním městě. Tam je lidí dost a na rozdíl od vesnic se nikdo nikoho na nic neptá."

Hned po rozhodnutí místa našeho bydliště zahájil naši přípravu, abychom tam co nejvíc zapadli. Proto vyhrabal v knihovně staré učebnice českého jazyka, slovníky a začal nás učit jejich jazyk. Odložil přitom stranou všechno ostatní, protože podle jeho slov, český jazyk není snadný na naučení a musíme tomu teď věnovat každou volnou chvilku.

Pomáhal nám k tomu značně Draqua, který tam často cestoval a jejich jazyk uměl. Proto s námi nyní mluvil jenom česky. To bylo jenom ve chvílích, kdy tu byl s námi, protože začal cestovat do Česka, aby se nám tam postaral o nějaké zázemí. Takže sháněl nějaký byt.

Arald se snažil přijít s nějakou krycí historkou. Musel vyřešit, že jsme mladí a bez rodičů. Zvažoval i zapojení Draqua. Přitom začal litovat, že ho stvořil tak mladýho. Mohl maximálně předstírat, že je náš strýc. Toho se rozhodl držet. Sice tam s námi kvůli dennímu světlu nemůže být pořád a předstírat, že je něčí rodič, ale může být důvod proč se tam přistěhujeme. Budeme osiřelí sourozenci, kteří nedávno přišli o rodiče při autonehodě.

"Kolik, že ti je?" obrátil se najednou na mě.

Překvapeně jsem se na něj podíval. "Šestnáct a půl."

"Hmmm, budeš muset předstírat, že jsi starší," prohlížel si mě. "Nehol se a třeba ti budou věřit, že ti je osmnáct."

Nakrčil jsem čelo. "Proč zrovna osmnáct?"

"Podle jejich pravidel tě budou za dospělého považovat, jakmile dosáhneš osmnácti let. Pak můžeš pít, řídit, volit... a být třeba zákonným zástupcem svojí mladší sestry."

Tohle se mi moc nezdálo. Nechápal jsem, že k dosažení dospělosti mají nějakou věkovou hranici. Vždyť od toho jsou činy, aby to prokázaly, ne nějaké číslo. Když mi bylo čtrnáct let a vstoupil jsem do učení k Aodhovi, tak mě přestali považovat za dítě. Trochu respektu jsem už měl, ale za dospělého mě ještě nepovažovali. Musel bych být vyučený a buď někde zaměstnaný anebo bych si zřídil svojí vlastní živnost. Pak bych byl teprve dospělý. Mohl bych si najít ženu a s čistým svědomím jít požádat o její ruku.

"Jak se budeme živit?" trápilo mě navíc.

"Ze začátku budete mít nějaké peníze ode mě. Budete mít vlastní byt, vybavení, ale budete si muset platit elektřinu, vodu, služby."

"Oni musí platit za vodu?" podivila se Fae.

"Jak by si ji doma vyčarovali?" připomněl jí Arald. "Ty peníze na tohle všechno vám vystačí maximálně tak na dva měsíce."

"Takže si musím rychle najít práci," poznamenal jsem. Docela jsem s tím i počítal. Jen jsem netušil kde.

"Zkus to v nějaké korporátní společnosti. Fast-foody jako McDonald, KFC nebo kino CinemaCity, tam furt někoho shání. Vezmou tě rychle," doporučil mi Draqu. Když viděl můj nechápavý výraz, tak ještě dodal: "Já ti to tam pak ukážu."

"Ať to zkombinuje ještě se školou," doporučil Arald. "Nějaké učiliště."

"Řemeslníci jsou v poslední době dobře placení," přitakal Draqu. "Kombinované studium na tři roky, to bys s nějakou prací mohl zvládnout."

"Nemůžu dělat prostě pořád v tom... Mekonald?" zeptal jsem se.

"Pochybuju, že bys tam vydržel pracovat roky," pokrčil rameny. "Ale myslel jsem, že tě řemesla zajímají. Copak jsi nebyl kovářský učen?"

"To jo, a chtěl bych v tom pokračovat."

Zavrtěl hlavou. "Kovářství tam už není, nikdo se mu nevěnuje. Ale popřemýšlej třeba o truhlařině, elektrikářstí... Seženu ti z těch škol nějaké brožury a letáky."

"A když bude Anduin ve škole nebo v práci, já budu zatím schovaná doma? Celou dobu?"

"V žádném případě," zamítl to Arald. "Budeš muset chodit do školy. I kdybych nechtěla, tak tam platí povinná školní docházka."

"Už se koukám po nějaké základce pro tebe," ujasnil jít o Draqu. "Od podzimu nastoupíš do čtvrté třídy."

"Takže tady můžeme být jenom do konce léta."

S přípravami a s tím, že tu budeme jenom do konce léta, mě čekala jedna nepříjemná povinnost. Musel jsem odříct svoje učení. Hned den poté, co jsme se dozvěděli o proroctví mi bylo jasné, že je moje domluvené místo ohrožené. Nevěděl jsem ještě, jak moc. Ale bylo mi jasné, že se můj příchod odloží, a proto jsem vyslala holuba se zprávou.

Teď už bylo jasné, že k tomu mistrovi nenastoupím. Ale usoudil jsem, že bude lepší to finální odmítnutí říct osobně a neposílat další zprávu.

"Pronajmi si koně, ať nemarníš čas cestování," podal mi několik mincí Arald. "Ve vesnici najdi statkáře Orista, má nejlepšího koně. Nejpozději do večera by jsi měl být zpátky."

Asi vážně nemáme tolik času, když mu tolik záleží, abych byl brzo zpátky. Uklidňoval mě aspoň fakt, že tam Draqu bude prvních pár týdnů s námi.

Vyrazil jsem hned za svítání a při slézání skály jsem mohl pozorovat východ slunce. I když víc jsem se zajímal o to, abych neuklouzl. Do vesnice jsem došel během dopoledne a po pár dotazech, kde najdi Oristův statek, už jsem mířil k největšímu statku ve vesnici. Vešel jsem na jejich dvůr, kde byl dost klid, a před prahem domu jsem spatřil známou dívku. Zase si něco kreslila.

"Yarro?" oslovil jsem ji.

"Ty? Co tady děláš?" usmála se, když mě uviděla. Rozhlédla se pak okolo. "Myslím, že po tom na trhu tě tu můj otec moc rád neuvidí?"

"Tohle je statek tvého otce?" pozvedl jsem obočí. Jasně, dává to smysl, když má být velkostatkář. To by mohl mít největší statek v okolí. "Já jsem si sem přišel pronajmout nějakého koně. Povede se mi to?"

"Povede, když tě neuvidí," odložila svůj skicák a vstala. "Pojď se mnou."

Zavedla mě ke stájím, aůe cestou se ještě rozhlížela okolo, jestli někoho neuvidí. "Máš štěstí, že jsi přišel ve správný čas. Otec je dnes se všemi na poli."

"Tebe tu nechal?" zajímalo mě.

"Abych uvařila oběd."

"Místo toho si kreslíš," usmál jsem se.

"To protože se mi ještě nevaří voda..." Zarazila se. "Ale to možná může souviset s tím, že jsem byla před chvílí na cestě pro dřevo, abych zapálila v kamnech."

"Bez ohně se voda vaří blbě," zasmál jsem se.

"Pak se k tomu vrátím," mávla nad tím rukou. "Vyznáš se v koních?"

"Spíš v tom, jak je okovat," přiznal jsem.

"Takže výběr bude zcela na mě," usmála se a zamířila k jednomu černému koni. "Co tenhle? Jmenuje se Blisk."

"Není vychrtlý a to je zhruba to jediný, co dokážu rozeznat, takže vypadá fajn," kývl jsem.

"Nejsi moc náročný zákazník. Ale kdybys byl moc vybíravý, hrozilo by ti, že se mezitím stihne někdo vrátit a najde tě tu."

"Nebude jim divný, když tu budou mít o koně méně? Nechci, abys měla kvůli mě problémy."

"Když mi tu necháš šestnáct stříbrných a jeden zlatý jako zálohu, tak to projde," pokrčila rameny a na koně položila jedno kožené sedlo. "Je to běžná cena, za kterou koně vždycky pronajímá. Půjčuje k tomu I sedlo a uzdu. Pro něj to bude jenom obchod. Nemusí vědět, komu jsem koně pronajala. Je to čistě jenom obchod."

"Tak když je pro tebe naše setkání čistě jenom obchod..." promluvil jsem s předstíraným zklamáním a začal jsem tahat po svém měšci.

"Není! Já jsem to tak nemyslela," začala to rychle vysvětlovat. "Jsem ráda, že ses tu objevil... Teda, ne že bych po tom toužila, jenom... Po tom, jak si mě zkoušel bránit na trhu, tak... No... Prostě jsem ti chtěla za to poděkovat a nevěděla jsem jak, a ty tu teď jsi..."

"Taky tě rád zase vidím," usmál jsem se a na chvíli jsem ji zarazil.

Začala se červenat. Trochu rozpačitě si dala vlasy za ucho. "Kam vlastně cestuješ?"

"Zase do města. Musím odříct učení u jednoho kovářského mistra," pokrčil jsem rameny.

"Proč?" zajímalo ji. "Já si vždycky myslela, že kovářství je dobré řemeslo. Že si tak můžeš dost vydělat."

"Přišla nová povinnost. Slíbil jsem, že se o někoho postarám, a tak budu muset odcestovat," vysvětloval jsem ji stručně a trochu nejasně.

"Daleko?" zeptala se, když koni přidělávala uzdu.

"Hodně daleko," potvrdil jsem.

"To je škoda," pronesla zklamaně.

"Někdo tam holt musí," shrnul jsem to a natáhl jsem pro uzdu koně.

"Tak šťastnou cestu," loučila se se mnou.

"A nechceš ještě ty peníze?" připomněl jsem jí.

"A jo," plácla se do čela. Podal jsem jí několik mincí. "Brzo se vrátím."