Uběhla celá zima, kterou jsme všichni strávili u dědy. Po celou dobu jsem se věnovala učení, čtení knížek o magií a zkoušení kouzel. Nevím, co přesně mezitím dělal Anduin. Vím, že se snažil pomáhat Lise, občas I Draquovi, když šel v noci pro dřevo. Myslím, že Lisa se mu líbila, a Draquovi pomáhal prostě proto, že si chtěl připadat jako pořádný chlap a že pomáhá. S mým dědou se vůbec nestýkal, a proto si děda moc nepamatoval jeho jméno. Musela jsem ho vždycky upozornit.

Ale vůbec netuším, co mezitím dělala Arithea. Byla ve svém pokoji, občas s námi jedla, ale jinak netuším. Začínala jsem chápat, proč má tak ráda cestování. Neměla jinak vůbec nic co dělat. Nemohla si číst, nemohla moc pomáhat v domácnosti, tak co měla dělat? Na druhou stranu když mohla cestovat, tak aspoň se dostávala do nějakých situací, mohla poznávat lidi a něco zažít. Tady byla prostě nuda.

Dědu jsem si taky oblíbila nakonec. Sice byl zezačátku dost mrzutý, ale byl trpělivý v tom, když se mě snažil učit magii. Začalo mě bavit jeho zapálení. Kdyby nebyl čarodějem, nemohl čarovat, tak nevím co by dělal. Byl hodně zapálený do svých projektů. I když je trochu odložil s mým příchodem, aby mě mohl učit. Rád experimentoval.

S tím, jak se počasí lepšilo a přicházelo jaro jsem se začala obávat jednoho - Arithea a Anduin budou muset odejít. Arithea mě až tak moc netrápila. Byla to sice moje prateta, ale ona se tady opravdu musí nudit. Ve světe jí bude líp. Jen jí to počasí musí dovolit.

Víc mě trápil Anduin. Nechtěla jsem, aby musel odejít. Byl jediným člověkem, který mi zůstal z naší vesnice. Jediný, kterýho jsem si mohla spojovat se svým dětsvtvím. Jediný, který mi připomínal moji rodinu. Já vím, že děda byl taky rodina. Ale byl novou rodinou, neznala jsem ho odmala. Pořád byl trochu cizím, I když už jsem si na něj zvykla a oblíbila si ho. Anduin byl větším spojením na moje rodiče. Roky s námi byl. Spojovala jsem si ho s naší rodinou.

"Nebudu až tak daleko," ujišťoval mě Anduin. "Budu v nejbližší vesnici, to nebude tak daleko."

"Nevíš, jestli budeš v té vesnici. Ještě nemáš nic domluveného," připomněla jsem mu. Mě jen tak neobalamutí.

"Ale určitě se mi to podaří."

Nakrčila jsem čelo. Nejsem už malá holka. Mě jen tak neobalamutí.

"Tak zůstaň aspoň do mých narozenin," požádala jsem ho.

"Když tu budu moct zůstat a nebude to vadit tvému dědovi," pokrčil rameny.

"Určitě ti to povolí," rozhodla jsem.

Sama jsem se o to pak postarala. Přišla jsem za dědou a prostě a jednoduše jsem se ho zeptala: "Může tady Anduin zůstat aspoň do mých narozenin?"

Zvedl jen hlavu od knížky a pohlédl na mě. "Kdy máš narozeniny?"

"Desátého dubna," odpověděla jsem mu.

Nakrčil na to čelo. Evidetně se mu to nelíbilo.

"Já vím, že to už je jaro a že se ti to nelíbí. Ale tohle pro mě budou moje první narozeniny bez rodičů a on je to poslední, co mi je připomíná, tak bych to chtěla ještě aspoň jednou oslavit s ním, když s nimi už ne."

"Tak fajn," řekl chladně. "Může tu zůstat." Sklonil pak zase hlavu ke knížce a už mi nevěnoval pozornost. Pokračoval ve svém dělání zápisků.

Byla jsem ráda, že to povolil. Oddechla jsem si a byla jsem za to ráda. Děda byl vždycky odtažitý, ale tentokrát jsem měla pocit, že byl chladnější víc než obvykle. Jakobych mu s tím ublížilo. Vrtalo mi to trochu hlavou, ale nechávala jsem si to zatím pro sebe. Neměla jsem moc s kým jsem se o tom mohla pobavit. Nejsem si jistá, jak moc dokážou Draqu nebo Lisa číst jeho pocity, a jak moc by mi s tím dokázali poradit. Možná Arithea jako jeho sestra? Znala ho nejdéle a nejlépe, I když byl na ní pořád po letech naštvaný. Třeba jí I někdy odpustí. Minimálně ona mi bude schopná nejvíce poradit. Zná ho vážně nejdéle a sama ví jak na něj. Dokázala ho přece přesvědčit, abychom tady mohli zůstat. Určitě mi bude moct nějak poradit.

Přemýšlela jsem, jak si s ní o tom promluvit. Netušila jsem, kde je její pokoj. Nebo spíš její pokoj pro hosty, ve kterém přebývá.

Vydala jsem se k pokoji Arithey. Co jsem pochopila od Lisy, tak je to poslední pokoj, který je normálně spíš pro hosty. I když to nedává smysl, když nikdy nemá hosty. Stejně na tom ale trval, aby tu takový pokoj byl.

Nestihla jsem ani zaklepat na dveře pokoje, protože jsem zjistila, že jsou dveře otevřené a zaslechla jsem hlasy.

"Vždyť ti ten kluk nijak nepřekáží,"

"Ale je tu. Až moc se motá kolem mojí Lisoky,

"U Bílé, tak se nediv, když jsi ji stvořil jako mladou pěknou holku. Měl si jí dát podobu stařeny a měl bys klid."

"Stařena s dlouhými zázračnými světlými vlasy? No, tak, to by vůbec nebylo divný," protočil oči. "Ne, on prostě musí od Lisoky pryč. A od Fae. Nebudu čekat, až ta holka vyroste a nechá si od něj taky zblbnout hlavu." Nechápu, co myslel tím, že by mi měl Anduin zblbnout hlavu. Je to kamarád. Ten by mi neublížil.

"Jestli jí chceš zkusit něco zakazovat, tak klidně do toho. Ale nediv se, když si postaví svojí hlavu a nebude tě poslouchat. Avery byla proti ní slabý odvar."

Děda něco nespokojeně zamručel, co jsem mu nerozuměla. "...připomíná rodinu. Jako kdybych pro ní já nebyl rodina. Vlastní, pokrevní. Co víc by ještě chtěla?"

Že by se proto tak zamračil? Vadilo mu, že mi Anduin připomíná víc rodinu než on?

"Chtěla by svoje rodiče."

"Sama moc dobře víš, že mrtvé vracet nejde. A poslední dostupnou Bílou krev si spotřebovala ty," rýpnul si do ní.

"Už stokrát jsem ti říkala, že bys to k Yioně stejně nestihl."

Zase něco nesrozumitelně a nespokojeně zamručel.

"Nemůžeš vědět, co by se stalo. Kdyby přežila, holky by vyrůstaly jinak. Možná by žily jinde a možná by je stejně našli. Možná bych měla taky tu vizi, možná bych je taky nechtěně poslala do jejich vesnice...," zarazila se.

Ponořila jsem se zatím na chvíli do svých myšlenek. Co tím myslí? Taky poslala? Jakože ona poslala ty vojáky?

Vzápětí jsem za sebou uslyšela "Uh-oh-ah-uh." Otočila jsem se a uviděla jsem tam Wiga.

"Fae, já to tak nemyslela. Není to tak, jak to znělo," slyšela jsem její hlas z místnosti, který se blížil ke mě. Takže ví, že jsem tady a že je slyším. Vzápětí jsem ji uviděla stát přede dveřmi.

"Takže jsi neposlala ty vojáky do naší vesnice, aby všechny zabili?" uhodila jsem na ní. "I moje rodiče?!"

"Dobře, možná jsem to tak trochu myslela. Ale netušila jsem, že všechny zabijou," snažila se mě uklidnit. "Měla jsem vizi, že ve vaší vesnici bylo něco, co jim může prohrát válku, a chtěli to ze mě dostat."

"Vždyť není žádná válka," namítla jsem, a proto jsem jí nevěřila. "Tak si nic nevymýšlej!"

"Fae, uklidni se," okřikl mě. "Arithea má své důvody.

"Nevím jakou válku. Ještě nemusela vůbec začít," bránila se. "Oni věděli, že vím, kde to je. Zajali mě, zkoušeli na mě všechno možné. Až když hrozili, že ublíží Wigovi, tak mě zlomili. Tak jsem jí řekla jméno vaší vesnice."

"Kvůli Wigovi?" zamračila jsem se a podívala jsem se na něj. Byl roztomilý a tak malý. Nevinný. Nikdy nikomu nic neudělal. Bylo kruté, že mu někdo chtěl ublížit.

"Nedokázala bych bez něj žít. Neměla jsem na výběr."

Znovu jsem se podívala na Aritheu. "Vždycky máš na výběr. Vždycky se můžeš rozhodnout něco obětovat."

Rozběhla jsem se po schodech nahoru. Nechtěla jsem s ní už mluvit. Vyběhla jsem do svého pokoje a zavřela za sebou dveře.

Já vím, že by bylo hrozné, kdyby se Wigovi muselo něco stát. Ale tím, že ho nedokázala obětovat, zemřelo mnoho lidí ve vesnici. Dospělí, muži, ženy a děti. Vždyť mezi nimi byla Kal a ta taky nikomu nic neudělala. Proč musela zemřít třeba ona a Wig ne? Umřel by jen on, ale mnoho dalších lidí by klidně žilo.

-------------------------------------------

Trvalo mi pár minut, než jsem se vydal za Fae. Stejně jsem za ní chtěl jít a říct jí o novinkách, že už vím, kam se potom vydám a v jaké kovárně se budu učit.

"Fae, stalo se něco?" zeptal jsem se jí hned ve dveřích. "Lisa povídala něco o tom, že jsi kolem ní proběhla jako splašená a s pláčem."

Podívala se na mě. Její ubrečené oči mi potrvdily, že říkala pravdu. "Zjistila jsem, proč byla napadená naše vesnice."

"Oni ti to řekli?" vykulil jsem překvapeně oči. Proč jí pro Bílou jenom říkali, že to bylo kvůli ní?

"Ne, náhodou jsem zaslechla Aritheu, jak o tom mluví. Zmínila to jenom nepřímo, ale pak zjistila, že tam jsem a začala mi to vysvětlovat."

Nakrčil jsem čelo. "Jak ti to vysvětlila?" zeptal jsem se zmateně a sedl si na postel vedle ní. Copak o tom věděla něco víc?

"Byly to spíš výmluvy. Prostě odůvodňovala, proč těm vojákům práskla jméno naší vesnice. Prý kvůli Wigovi. Jsem hrozná, když bych radši chtěla, aby umřela malá opice, než celá naše vesnice? Dělá to ze mě sobeckou čarodějku?"

Trochu jsem si v duchu oddechl. Takže nezjistila tohle, ale něco jiného. Víc znepokojivého. Takže za to všechno může Arithea?

"Ne, naopak to z tebe dělá někoho nesobeckého. Myslíš víc na dobro všech," uklidnil jsem ji.

"Takže se mnou souhlasíš, že ho měla obětovat?"

"Tohle se hrozně těžko rozhoduje," snažil jsem se jí uklidnit. "Když ti na něčem nebo na někom záleží víc, tak se to obětuje mnohem hůř, než něco, co neznáš. Záleží pak už na tom člověku. Každý není tak silný, že by dokázal obětovat někoho blízkého pro větší dobro. Málokdo by to udělal. Kdyby se teď měl rozhodnout jestli obětuju tebe nebo nějakou neznámou vesnici, tak radši udržím naživu tebe."

Skrz uslzené oči se na mě podívala. "Vážně?"

"Vážně," přikývl jsem rozhodně a usmál se. "Tebe mi jen tak někdo nesebere."

"Ani můj děda, který tě tu nechce," pousmála se. "A kdybych já radši obětovala tebe místo nevinných lidí, nezlobil by ses za to na mě?"

"Pokud by ses dokázala takhle rozhodnout, tak jsi jedna nejnesobečtějších a nejhodnějších čarodějek na světě. Se ctí bych pro tebe zemřel. A na Aritheu se tolik nezlob."

"Mě štve, že nám celé ty měsíce lhala. Strávila s námi na cestě tolik času a mohla nám to říct."

"Nejvíc ti na to všem vadí to lhaní?" pozvedl jsem obočí.

"Když ona nám lhala od první chvíle."

"Třeba se bála, že zareaguješ, tak jak zareaguješ," pokrčil rameny. "Netušila jak to vezmeš. Možná by ti to řekla, až budeš větší."

"Já jsem velká dost!" řekla rozhodně. "Nechci, abyste se mnou zacházeli v rukavičkách jenom proto, že jsem dítě. Mám právo vědět, co se mě týká. Nemusím čekat roky, abych se to dozvěděla. Teď třeba aspoň konečně vím, že v naší vesnici bylo něco, co by mělo ukončit nějakou válkou. Aspoň vůbec vím, že nějaká přijde a můžu se na to připravit."

"Proč myslíš, že se ta válka bude týkat tebe? Může se odehrát na druhém konci světa?"

"I kdyby ano, tak tam odcestuju a budu bojovat. Budou to ti samí vojáci, kvůli kterým jsem přišla o rodinu já. Nechci, aby se to stalo někomu dalšímu. Proto budu

Měla pravdu. A chápal jsem dosti Aritheu. Sám před ní chráním jedno tajemství. Bylo jí přeci jenom devět. I tak byla na svůj věk dost vyspělá a rozumná. Které jiné skoro devítileté dítě je rozhodnuto, že bude bojovat ve válce? Teda kromě nás, co jsme si v tom věku hráli na vojáky a bojovali bitvy. Nikdo z nás přitom tehdy nepomýšlel na to, že bude studovat a vážně se na to připravovat. Byla to hra. Ale jak to Fae říkala, tak jsem věřil tomu, že ona to skutečně udělá. A nemělo cenu snažit se jí zastavit.

"Pak bys měla vědět, co tam ti vojáci hledali," rozhodl jsem se jí to říct.

Překvapeně pozvedla obočí.

"Tebe. Tvůj otec mi to řekl při tom rituálu mrtvých."

"Mě? Ale to nedává smysl. Jak bych mohla zastavit válku?"

Pokrčil jsem rameny. "Možná budeš bojovat proti nim a přitom je nějak dokážeš porazit."

"Budu muset vážně hodně studovat. Válku, útočná kouzla, prostě všechno," rozhodla se.