"Close your eyes, just give me your hand, darling..." začalo mi hrát v pokoji.

Neochotně jsem vylezla z postele, přešla celý svůj pokoj a vypnula budík. Tohle je můj jediný způsob, jak se dokázat dostat před sedmou z postele. Nemám ráda ranní vstávání. Obzvlášť když mi André zabere koupelnu.

"Pospěš si," zabouchala jsem na dveře koupelny a vydala se do k ledničce. To byly zhruba dva kroky, jelikož do koupelny se jde z kuchyně. Udělala jsem si kakao a dala si ho ohřát do mikrovlnky. Stihla jsem si kompletně připravit snídani, než André konečně vylezl z koupelny.

"Konečně," zamumlala jsem a zavřela jsem se tam. Tak, teď přijde to nejhorší. Boj s vodou. Jinak do školy nemůžu jít. Ne s neumytou hlavou. Aspoň že se nebudu koupat. Osprchovat si hlavu bude jednodušší. Stačí se nahnout nad vanou a teoreticky se mi ani nedostane voda do obličeje. Jenom tam maximálně trochu steče.

Zhluboka jsem se nadechla. Zvládnu to. Nebudu se přece bát vody. Nahnula jsem se nad vanu a spustila vodu. První kontakt proběhl v pohodě. Když jsem si začala namáčet hlavu, byla jsem z toho trochu nervózní, ale žádná úzkost nepřicházela. Sice jsem měla pořád strach, ale spíš strach z toho, že se něco stane. Nakonec se nic nestalo. Ale obličej jsem si stejně radši neoplachovala.

Z koupelny jsem vyšla s hlavou zabalenou v ručníku a uviděla u kuchyňského stolu sedět snídajícího Andrého. Koukal přitom na tabletu na nějaký souboj se světelnými meči. Nic mi to neříkalo, ale vypadal až moc profesionálně na to, aby to bylo jenom od fanoušků.

"Co to je?" vyndala jsem si z mikrovlnky kakao a s miskou svých cereálií si sedla vedle něj.

"Pamatuješ tu děsnou trilogii z desátých let, jak to zakončili Palpatinem? Tak tohle je nový seriál o jeho synovi."

"Fakt? Já myslela, že tu trilogii anulovali."

"Oficiálně ne, jen o ní tak dvacet let nemluvili a tvářili se, že neexistuje," pokrčil rameny.

U snídaně jsem s ním stihla zhlédnout pilotní díl, než byl čas, abych já šla do školy a on na vlak. Čeká ho zase cesta přes celou republiku, kterou pojede celý den. Mě to trvá na gympl jenom třicet minut pěškobusem. Dvacet, když zaspím a snažím se trhnout rekord.

Dnešní den naštěstí nebyl ten příklad a já jsem dorazila do školy včas. To samé se ale nedalo říct o Kláře. Chodí vždycky na poslední chvíli, ideálně přesně se zvoněním. Někdy v prvním ročníku jsem o ní prohlásila, že až jednou dorazí do školy včas, bude mít svačinu, pití I kapesníky, tak nastane konec světa. Teď jsme ve třeťáku a zatím pořád v bezpečí.

Proto jsem tušila, že před první hodinou nebudu mít šanci jí povědět o vodě. Obzvlášť když jsem dnešní ráno byla extra populární mezi spolužáky. Vítali mě pomalu jako nějakou hrdinku. A taky objímali. Na můj vkus bylo tohle ráno až moc objímací. I když jsem je pořád ujišťovala, že mi vlastně nic nebylo. Vysvobodila mě až zvonění a příchod učitelky.

Klára dorazila asi půl minuty poté. Typické. Počkala jsem si až skončí čeština, než si promluvíme. O první přestávce jsem se pak napřed ujistila, že poblíž nikdo není a vyložila jsem jí, co se mi stalo.

"Kecáš," vytřeštila oči.

"Jestli chceš, tak se půjdu příště vykoupat s tebou, jestli mi nevěříš," překřížila jsem ruce na hrudi.

"Ee... Nejsem si jistá, jestli se do vaší vany vejdeme obě," zavrtěla hlavou. "Ale to s tou vzpomínkou by dávalo smysl. Něco jako posttraumatický stres, vrací se ti vzpomínky, blablabla. Taková ta klasika po nějakým zážitku ve filmu, kdy se s tím pak hrdina po zbytek filmu vyrovnává."

"A vznášející se voda?"

"To už nedává smysl. Pokud teda nejsme v nějakém fantasy."

"Nějaký lepší vysvětlení nemáš?" pozvedla jsem obočí.

"Jo, ještě halucinace. Mohlo se ti to jenom zdát. Pak jsme ale zase zpátky v psychologickým dramatu."

"Nepomáháš mi."

"Hele, večer projedu internet, jestli něco nenajdu. Můžeme pak někdy - ne dneska, to plánuju stream - dělat pokusy s vodou, jestli se něco stane. Ale dokud to neuvidím taky, tak nevíme, jestli jsme ve fantasy nebo realitě."

"Ty jsi fakt geek," zavrtěla jsem hlavou. Brala to jako lichotku. Je pyšná na to, že je geek.

Myslela jsem si, že ten den mě pak bude čekat z těch důležitějších rozhovorů mě bude čekat už jen rozhovor s Jirkou. Ale o velký přestávce si mě zavolala třídní do kabinetu.

"Jsi v pořádku?" zeptala se mě stejně jako už x dalších lidí.

"Jsem v pohodě. Nic mi není," odpověděla jsem jí stejně jako všem ostatním.

"Dobře. To je to hlavní," sebrala ze stolu několik papírů a podala mi je. "Tohle předej bráchovi, je to ohledně pojišťovny."

Kývla jsem a vzala si je.

"A potom je tu ještě jedna věc. Kdyby se to celé odehrálo za míň katastrofické situace a nestalo by se nic vážné, hrozilo by ti napomenutí nebo důtka."

Vykulila jsem oči. "Cože? Proč?"

"Za odchod bez toho, abys někomu řekla, kam jdeš."

"Vždyť jsem byla s Jirkou," namítla jsem.

"Myslela jsem tím školní dozor. Že jsi to neřekla paní učitelce Vávrové," dodala.

"Ale byli jsme nedaleko. Skoro na dohled."

"Na tom nezáleží. Důležité je, že jste oba odešli a nikomu to neřekli. Kvůli tomu tě napřed nemohl nikdo najít a všichni panikařili." zarazila mě. "Ber tohle jenom jako varování. Kvůli tomu, co se stalo, se vedení rozhodlo, že to nebude nijak rozmazávat. Všichni si tam toho dost prožili. Tak si z toho vezmi ponaučení."

Anebo strach z vody a halucinace.

"Tenhle den je čím dál lepší," postěžovala jsem si Kláře.

"Tak počkej na hodinu s Vávrovou. Schválně, jak moc ti to dá na dějepise sežrat."

Dala jenom trochu.

"Martinová, vidím, že zase mezi námi," poznamenala hned na začátku hodiny. "Uvědomujete si, co všechno jste málem způsobila?"

Copak jsem snad tu přehradu zničila já?

"Trvalo nám skoro hodinu, než jsme vás našli. Takový strach jsem ještě nikdy nezažila. Ne nadarmo se říká, že učitel je pořád jednou nohou v kriminále," popisovala svoje pocity. Já jsem si z toho odnesla hlavně informaci, že mě našli až po hodině. Byla to taky skoro jediná informace, kterou jsem si z té hodiny odnesla. Pak si budu muset půjčit od Kláry zápisky.

S Jirkou jsem mluvila až o polední přestávce. Už na mě čekal před jídelnou. Usmál se, když mě uviděl a objal mě. Myslím, že mi chtěl dát I pusu, ale včas jsem uhnula hlavou. Tohle bude složitý rozhovor.

"Jsi v pořádku?" zeptal se mě. Přísahám, jestli tuhle otázku uslyším ještě jednou, tak z toho člověka udělám nepořádek.

"Nic mi není," odvětila jsem stroze. Vešla jsem do jídelny, on za mnou, a takhle jsme se postavili do fronty. "Ty jsi asi stihl včas utýct."

"No, jo," podrbal se na hlavě. "Ale kdybych věděl, co se stane, zůstal bych tam s tebou."

"A pak bysme byli ztracení oba. To bys asi moc nepomohl," ušklíbla jsem se. "Co se vlastně dělo? Já si nějak moc nepamatuju."

"Mluvili jsme..."

"...a hádali se," dořekla jsem za něj. "To ještě vím. Ale co bylo potom, co jsi odešel?"

"Pár minut potom se začala hroutit přehrada. Prostě se ta silnice bortila do vody. A auta padaly do vody. Až se z toho chvěla země."

"Žádný výbuch? Něco uprostřed přehrady? Nějaká světla ve vzduchu?"

"Ne, nic takového," zavrtěl hlavou. Na chvíli jsme přestali mluvit, protože jsme byli na řadě. S tácem, na který jsme oba dostali svoji porci rajské omáčky s knedlíkem, jsme se posadili k nejbližšímu volnému stolu. "Hned jsem si všiml, že ses nevrátil a řekl to Vávrový. Chtěl jsem se tam vrhnout a hledat tě, ale nenechali mě. Všechny nás odvedli pryč a přijeli záchranáři a začali zachraňovat lidi z vody."

"Mě taky?"

"Tebe našli dál v bezvědomí na břehu. Prý. Nepustili mě k tobě, asi tě naložili hned do sanitky a odvezli tě. Ale jsem rád, že jsme to přežili. Teď můžeme být zase spolu."

"Za předpokladu, že se s tebou vyspím?" sykla jsem na něj.

"Jo. Teda ne. Myslím ne," ujišťoval mě honem. "Záleží mi na tobě. Opravdu."

"A už víš moje jméno?" pozvedla jsem obočí.

"Yves," řekl bez váhání.

"Gratuluju, zlepšil ses," uznala jsem.

"Vždyť může být všechno tak jako dřív. Můžeme být pořád spolu. A v pátek tě vezmu na párty k Leovi."

Zavrtěla jsem hlavou. "Ne," odpověděla jsem prostě.

"Proč?"

"Teď se toho hodně stalo a já si potřebuju oddechnout."

"Chceš pauzu?" navrhl mi.

"Jakože teď spolu nebudeme, a pak se k sobě vrátíme?" pozvedla jsem obočí.

"Jo, to by to vyřešilo, ne? A pak to může být zase takové jako předtím."

Nevěřícně jsem se na něj podívala. "Ty to vůbec nechápeš. Podle všeho jsem skoro umřela, dějou se mi divný věci a já nevím proč, a ty chceš, aby všechno bylo jako předtím?"

"Říkala jsi, že ti nic není," nakrčil čelo. "Že jsi v pohodě."

"Já mluvím o tom, že jsme měli problémy už předtím. A ty jen tak nezmizí?"

"Jaký problémy?" díval se na mě nechápavě.

"Co třeba čekáš, že se stane? Až za pár měsíců odmaturuješ?"

"Půjdu studovat tělák na vejšku," pokrčil rameny.

"A já zůstanu tady."

"Budu za tebou jezdit a ty za mnou. Takhle to bude stejně jenom na rok, než půjdeš taky na vejšku do Prahy a budeme tam spolu."

"A co kdybych chtěla jít studovat do Plzně? Do Ústí? Nebo jako brácha do Brna?"

"Proč? Vždyť v Praze máš všechno," nechápal.

"Co když nebudu chtít studovat vůbec a udělám si jenom tady vošku?"

"Ty nechceš na vejšku?"

"Já nevím, co chci. O tom to je. Nevím, co se děje, nevím, co budu dělat. Já neznám svoji budoucnost. Potřebuju si to vyjasnit a v tom mi nepomůžeš."

"A když ti chci pomoct? Když se chci o tebe postarat?"

"Tak, že mě dostaneš do postele?"

"Už zase to vytahuješ," protočil oči. "Stejně teď zase nějakou dobu nebudeme mít příležitost, tak je to jedno."

"Není to jedno. Tady jde o princip. Vždyť přece nebudeš čekat věčně, ne?" připomněla jsem mu.

"To mi vyklouzlo, já jsem to tak myslel," hájil se.

"Před chvílí ti to taky vyklouzlo?" pozvedla jsem obočí.

"Jo. Ne. Teda jo. Prostě chci říct, že na tom nezáleží, tak zase pár týdnů počkáme a uvidíme, jak se to vyvrbí. Než budeme mít zase nějakou šanci. Tou dobou už třeba budeš mít ty svoje problémy vyřešený."

"A třeba taky ne," odsekla jsem a zadívala jsem se do talíře.

"Takže co? Chceš tu pauzu?" zeptal se po chvíli.

"Chci..." nedořekla jsem to. Zazvonilo. Za chvíli máme další hodinu. Začala jsem se zvedat. Moc jsem z toho oběda sníst nestihla.

"Tak třeba dva týdny a pak si zase promluvíme?" navrhl mi. "Jo, a budeme furt exkluzivní nebo po tu pauzu ne?"

Probodla jsem ho pohledem. "Spi si s kým chceš. Mně je to jedno."