"Blbá fyzika," zavrčela jsem, když jsem vešla do pokoje a tašku naštvaně hodila do kouta.

"Čím tě naštvala?" zajímala se Yarra, která byla v obýváku. Asi mě zaslechla.

"Ona ne, ale náš fyzikář. Dal nám nečekaný překvapivý test. Prý že ví, že už jsme všichni hlavou na plese, ale že se ještě máme co učit," napodobovala jsem jeho hlas.

"Takže si ten test nezvládla," ujišťovala se a opřela se přitom o rám dveří.

"Nevím, možná. Dozvím se to až za týden," pokrčila jsem rameny a rezignovaně zahučela na židli. "K čemu mi je fyzika? Vždyť mě stejně baví děják."

"To máš z toho, že jsi šla na gympl. Musíš vědět všechno," pokrčila rameny.

"Chtěla jsem jít za tebou. A ty sis nikdy nestěžovala," zazoufala jsem si.

"Šlas tam jenom kvůli tomu, abychom chodili spolu do školy jenom dva roky?" pozvedla obočí.

"Ne, kvůli tobě ne. Jen jsem nevěděla kam dál a nic technickýho jsem studovat nechtěla. A pořád nechci, jenom fyzikář to nechápe. Kdy už nám dá pokoj?"

"Vydrž to s ním už jenom dva měsíce, možná i míň, jestli vám bude chtít uzavřít známky rychle. Pak budeš mít maturitu a klid," povzbudila mě.

"Tak fajn," uklidnila jsem se a Yarra se vrátila do obýváku. Aspoň že na té známce už mi tolik nezáleží. Stačí mi trojka. Na vysoký se stejně nebudou ptát na známky z ostatních předmětů. Ani na maturitu ne.

Ani nevím, jestli na tu vysokou chci jít. Teda vím, že chci, ale nevím, jestli to není zbytečný. Stejně tam strávím maximálně jeden rok, než zemřu. Jediný, co stihnu dokončit, je gympl a maturita. A stihnu hlavně maturitní ples.

"Neozval se nějak Draqua? Neobjevil se?" vydala jsem se za Yarrou. Teď už byla v kuchyni.

"Bohužel ne. Ale ví, že je ples zítra. Jestli bude mít čas, tak se tam objeví. A jak ho znám, zvládne se tam dostat i bez lístku," uklidňovala mě.

"Když já jsem doufala, že by mohl přivést i dědu a Aritheu. Takhle se sem nestihnout dostat," pronesla jsem zklamaně. "A můj stůl na plese bude prázdný."

"Budeš tam mít mě a Anduina. My ti nestačíme?" Vyndala z ledničky vajíčka. "A docela pochybuju, že by sem tvůj děda přišel. Nikdy za námi nepřišel a naposled byl v tomhle světě... Kdy to bylo?"

"Podle historie v patnáctém století v Paříži. Ale mám teorii, že se pak přesunul sem do Čech a byl tu za vlády Rudolfa Druhého. S tím jak podporoval vědu a alchymisty si myslím, že by si děda bádání za jeho prostředků nenechal uniknout. Jen jsem ještě nikde nenašla nějaký seznam všech, kdo tu všechno byl."

"Ty tu historii vážně miluješ, že jo?" zasmála se Yarra.

"Vždyť je to fascinující. Vem si to z našeho pohledu, když známe náš svět a magii, jak to muselo ve skutečnosti vypadat. Jak muselo lidstvo tehdy reagovat na rozpojení světů a jak se musela vytratit magie z legend. Co byli řečtí bohové zač, co legendy o nich, ty museli být na něčem založené. A tehdy tu ještě byla Bílá krev, takže co ona s tím měla společného? Je toho spousta, co se musí probádat," vykládala jsem ji nadšeně. A ona na mě jen koukala a potlačovala smích. "Hele, nesměj se mi. Já mám historii a ty zase miluješ Anduina."

"Jo, to se dobře srovnává. Živý člověka a historie, to je hrozně podobný," rýpla si do mě a pak rozklepla jedno vajíčko do mísy. "Myslíš, že tě ta historie miluje taky?"

Nakrčila jsem čelo. "Bude, až z ní odmaturuju na výbornou."

"Hlavně se přitom kroť a drž se toho, co je veřejně známé. Neutíkej ke svým teoriím jako tenkrát," narážela na můj malý incident v sekundě.

"Vždyť to je hrozně očividný. Naše legenda o Bílé krvi, jak byli upálena a pak začali hledat všechny Bílou krví požehnané. A úplnou náhodou zrovna tou dobou začínal hon na čarodějnice a jejich upalování."

"Určitě, od tebe jako čarodějnice to musí být vtipný," ušklíbla se. odkývala mi to Yarra a já jsem pochybovala, jestli mě vůbec vnímá. "Hele, kolik je hodin?"

Vytáhla jsem z kapsy mobil a svým otiskem prstu jsem ho rozsvítila. "Půl pátý."

"Sakra, to už je tolik? Musím na trénink. Dopečeš za mě tuhle bublaninu?" podala mi mísu.

"Pak že já jsem čarodějnice. Přitom ty lítáš dvakrát týdně na koštěti," protočila jsem oči, když jsem mísu přebírala.

"Tak se tomu jenom říká. Ani to jako koště nevypadá, je to plastová tyč," upozornila mě.

"To je jedno, stejně to vychází z dětských knížek o čarodějovi."

"Hele, famfrpál je reálný sport, jasný?" zavolala na mě z chodby, když mířila do ložnice pro věci. Pár minut na to jsem slyšela už jenom loučení a zavření vchodových dveří. Zůstala jsem tam sama s rozdělaným těstem. Naštěstí bublanina je jedna z mála věcí, co umím upéct. Nejlepší kuchařka je u nás Yarra a nejhorší Anduin. Umí jenom tousty a palačinky, ale za to jsou bezkonkurenční. Dělá je už jen výjimečně, ale hlavně Yarra se jimi nechává rozmazlovat.

Jakmile byl pekáč v troubě, zapnula jsem upozornění na mobilu a vrátila se do svého pokoje. S tím, že máme ples tenhle víkend, se naštěstí učitelé rozhodli nezatěžovat nás úkoly, a tak jsem si mohla oddechnout. Vlezla jsem si do postele, na notebooku si otevřela Netflix a pustila si Přátelé. Je to můj oblíbený oddechový seriál, i když je už skoro šedesát let starý.

Byla jsem zrovna uprostřed předposledního dílu třetí série, když jsem slyšela, jak někdo odemyká. A v tu chvíli jsem si vzpomněla, že vlastně peču buchtu.

"U Bohyně!" vyjekla jsem a běžela do kuchyně. Hlavně, že mě mobil na to upozorňuje. Ale to je k ničemu, když ho nechám v kuchyni a neslyším ho. Rychle jsem vypnula troubu a začala zkoumat její obsah. Okraje byly už černé, ale v prostředku by mohlo být ještě něco jedlého.

"Něco tu smrdí," okomentoval to Anduin, když přišel za mnou do kuchyně.

"Jo, troch jsem nám připálila bublaninu, co pekla Yarra na víkend,"

"Takže není doma?" pozvedl Anduin obočí.

"Ne, ve čtvrtek má přece tréninky a pak chodí s ostatními do hospody," připomněla jsem mu netrpělivě a začala otevírat okno. Nakláněla jsem se přes stůl a snažila se dosáhnout na kliku.

"Výborně," zamumlal mezitím Anduin. Když jsem se k němu otočila, klečel na koleni a v ruce měl otevřenou krabičku s prstýnkem. "Jak takhle vypadám?"

"Jakože ses zbláznil a žádáš mě o ruku," vykulila jsem oči.

"Představ si mě ještě v obleku. Když bys mě viděla takhle a ten prstýnek, řekla bys ano?" .

Přejela jsem pohledem z prstýnku na Anduina. Nevypadal, že by si dělal legraci. Vypadal naprosto vážně. "Ty mě vážně žádáš o ruku?" snažila jsem se to pochopit.

"Jasně, že ne," nakrčil čelo. Vzdal svoje snahy a zase se postavil. "Zítra na tom plese chci požádat Yarru o ruku."

Rozzářila jsem se. "Ach. Můj. Bože," vydechla jsem rozkouskovaně.

"Měla bys přestat tak koukat na ty Přátele," protočil oči. "A buď upřímná, co si myslíš o tom prstýnku?"

Pohlédla jsem na prstýnek. Nevypadal jako klasické prstýnky s diamantem. Nebyl na něm žádný drahý kámen. Byl to jen kus kovu, možná bílé zlato, stříbro anebo jenom něco obyčejného. Nedokážu rozpoznat co. Ale dokázala jsem si na něm všimnou jiného zdobení. Bylo na něm napsáno "Navždy"

"Je neobvyklý. Nevypadá jako klasický zásnubní. Kde jsi ho sehnal?" přejela jsem na něj pohledem. "Počkat, ty jsi ho sám vyrobil?"

"Snažil jsem se," připustil. "Tady je dneska vážně těžký najít kovárnu. Musel jsem se vydat k nějakým žahristům."

"Žahristům?" pozvedla jsem obočí.

"Česká verze larpistů. Jako LARP, live action roleplay, tak oni si říkají ŽAHR, živé akční hraní rolí," přeložil mi to.

"LARP si pamatuju, o tom byla zmínka v nějakém starém dílu Supernatural," vzpomněla jsem si.

"A když pochopili, že vážně umím kovařinu, asi mě teď začnou zvát na jejich akce. Dokonce se mě jeden z nich ptal, jestli mu nepomůžu s výrobou kostýmu na brnění."

"To by mohlo být zajímavý, ne? Konečně bys po letech využil to staré nářadí po mém tátovi."

"Jo, ale zpátky k té žádosti. Myslíš, že to je dobrý nápad? Neřekne mi ne, že ne?"

"Jak dlouho jste spolu... osm, devět let?" vzpomínala jsem. "Milujete se už tak dlouho, já mám pocit, že už i možná nějakou dobu doufá, že se jí zeptáš."

"Ona ti něco takovýho říkala?" panikařil. "Jak dlouho čeká, až se jí zeptám? Udělal bych to dřív, ale loni měla plno práce s doděláváním školu, pak nová práce, a výroba prstýnku mi zabrala taky nějakou dobu, protože jsem nikdy klenoty nedělal... Myslíš, že už je pozdě? Že už ji přestalo bavit čekat? Že mi řekne ne?"

"Uklidni se, vyšilovat bych měla já, když mám zítra maturiťák," smála jsem se mu. "Nikdy mi nic nenaznačovala, nikdy nic takového neříkala, a až uvidí tenhle nádherný prstýnek, který si vyrobil speciálně pro ni, tak ti určitě řekne ano."

"Myslíš?" zeptal se nejistě.

"Určitě. Vy dva k sobě patříte a vaše svatba bude určitě báječná. Snad ji stihnu."

"Doufám, že jo, proto ji chci požádat o ruku teď."

"Jako kvůli mě?" pozvedla jsem obočí. "Neměli byste se brát kvůli sobě?"

"Miluju Yarru a chci s ní strávit zbytek života. To jsem si ujasnil už dávno. A chci, abys na tom našem velkým dni mohla být s námi. Jako můj svědek, její svědek, družička, je mi jedno co. Ale prostě chci, abys tam s námi byla."

"To je..." Někdy jsem přemýšlela nad tím, co tady asi budou dělat beze mě. Asi jsem tušila, že se vezmou a budou mít děti. Ale až teď jsem si uvědomila, jak moc mě mrzí, že je přitom nebudu moct sledovat. "Moc ráda tam s vámi budu. A je od tebe hrozně... sladký, že ti na mě tolik záleží, abych tam byla taky."

"Jasně, že záleží. Jsi moje jediná rodina."

Bylo vážně super, že chce Anduin požádat Yarru o ruku. Byla jsem za ně ráda, že jejich vztah takhle pokračuje a že dělají krok ke společné budoucnosti.

Ale právě ta budoucnost mě trochu trápila.

Nikdy jsem pořádně nepřemýšlela o tom, co bude, až tu já nebudu. Jasně, vždycky jsem věděla, že oni mě přežijou a budou muset nějak pokračovat ve svém životě. Pamatuju si, jak Yara před třemi lety získala titul bakaláře a přemýšlela, jestli chce pokračovat na magistra nebo ne. V tom jí dost pomohly rady od starších a zkušenějších, že na magisterský studium berou lidi, kteří už mají několik let praxe. A tak místo toho nastoupila do školky. Ale studium ji bavilo a pořád ji zajímá, jak se zlepšit ve výchově a učení dětí, takže si myslím, že se tam jednou vrátí. Až tu nebudu.

Nejspíš budou mít dítě. Nikdy jsem je neslyšela, že by se bavili o budoucnosti a o svých plánech. Nikdy nemluvili o dětech. Aspoň ne přede mnou. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Z tohohle pokoje nejspíš udělají dětský. Místo mojí postele bude dětská postýlka. Místo mých věcí hračky. Možná i jiné stěny. Všechno tu bude jiné. Až tu nebudu.

Můj pokoj se mi zdál najednou hrozně stísněný a pochmurný. Neměla bych o tom takhle přemýšlet. Neměla bych myslet na to, co všechno prošvihnu. Co všechno bych mohla zažít. Mám důležitější poslání. A teď hlavně mám zítra maturitní ples, tak bych neměla přemýšlet nad budoucností, ale nad zítřkem. Aby všechno vyšlo podle plánu. Nepotřebuju se cenou trápit a pořádně se nevyspat.

Ale klidný spánek mi dopřán prostě nebyl. Místo něj jsem měla jenom samé neklidné sny. Objevili se tam i moji rodiče. O těch se mi dlouho nezdálo. Potkali se tam s dědou a překvapivě spolu vycházeli dobře. Děda tátu v nic neproměnil. Ale pak začali všichni mizet a já je nemohla zachránit.