Vyrazili jsme za úsvitu pátého dne a zamířili jsme na východ. Vedla nás Arithea. Navrhla nám napřed, že zamíříme do vedlejší vesnice, Olinsfenu. Budeme si tam moci ještě dokoupit nějaké zásoby. Hlavně je odtamtud lepší cesta do hor, ne tak strmá, skalnatá a nebezpečná.

Nikdy jsem mimo naši vesnici nebyla, jen v okolí. Ale maminka občas putovala do okolních vesnic. Nikdo jiný v okolí magii neovládal, proto občas někdo doputoval za námi. Většinou s tím, že mají v rodině někoho nemocného a jestli je může vyléčit. Maminka nebo teta se pak sebraly, sbalily a odjely. Vždycky to bylo maximálně na pár dnů a pak se vrátily. Nikdy neputovaly příliš daleko.

Chtěla jsem, aby mě vzala s sebou, ale maminka nechtěla. Prý až budu větší. Pak jim budu pomáhat. Přitom zrovna posledně se mi konečně podařilo maminko přesvědčit, aby mě příště vzali s sebou. Pomohla mi s tím teta. Mělo mi to pomoct přiučit se čarodějnému řemeslu. Jenže jsme to už nestihly. Teď místo s maminkou putuju jen s Anduinem a Aritheou.

K vesnici jsme dostali až k večeru. Vypadala normálně, skoro jako naše dřív. Možná malinko větší. Sem žádní zlí vojáci nepřišli.

"Měli bychom tu přenocovat," navrhla Arithea. "Ráno vyrazíme k horám."

"Támhle je hostinec," všimla jsem si. "Máme peníze?" podívala jsem se na Anduina.

Byla to další věc, kterou se snažil najít v domě. Sám toho moc neměl, ale tušil, že moji rodiče měli určitě něco našetřeno. Pak prohledával ještě tetin dům. Našel toho dost, abychom vydrželi aspoň jednu zimu a dokoupili si zásoby.

"Jednu noc si dovolit můžeme," kývl. "Je to možná poslední noc, kdy se vyspíme pořádně v teple, než budeme cestovat přes hory."

"Běžte tam sami, postarám se o sebe sama," odpojila se od nás Arithea. "Mám svoje triky. Sejdeme se tu ráno po svítání." Docela mě zajímalo, co jsou ty její triky. Je slepá, sice jí Wig pomáhá, ale jak zvládá se živit a cestovat?

Vešli jsme do hostince. Bylo tam šero a dost lidí. Taky už byl večer, lidé se tu scházeli.

Usadili jsme se u jednoho malého stolku. Svoje rance jsme položila na zem vedle. Během chvíle byl u nás hostinský.

"Co to bude?"

"Co je to nejlevnějšího, co máte?" zeptal se ho Anduin.

"Za čtyři groše můžeme mít pecen chleba a pořádný kus sýry."

"Tak dvakrát. K tomu pivo a slabý mošt. Budeme pak chtít jeden pokoj.

"Jak si přejete," přikývl.

"A nevíte, jestli bychom tady ve vesnici mohli koupit nějakou mapu?"

"Zkuste to támhle u místního knihkupce," kývl k jednomu z mužů u velkého stolu.

"Proč chceš mapu?" zajímalo mě, když odešel. "Vede nás přece Arithea."

"Neříkej jí to, ale zas až tak úplně ji nevěřím. Sama jsi to říkala, a ona to i potvrdila, že je vypočítavá," připomněl mi.

"Ale je slepá," nechápala jsem ho. "Jak nám může ublížit?"

"A stejně zvládá cestovat sama po celé roky. Nezdá se ti divný, že teď po tom všem, co se tu stalo, se najednou objeví někdo, a chce nám pomoct?"

"Možná je to jen náhoda," pokrčila jsem rameny.

"Nemusí být. Zatím ji jen slepě následujeme. Může nás dovést, kam chceme. Sotva jsme zmínili tvého dědu, náhodou ví, kde zrovna je. A my nemáme jak si to ověřit."

"Co chceš teda dělat?"

"Pro začátek koupit mapu. A taky proto jsem zamířil sem. Třeba se od někoho něco dozvíme o tvém dědovi. Nebo co je v horách."

Brzy na to přišel hostinský s dvěma džbánky a s naším jídlem. Anduin snědl kousek a zamířil pak ke knihkupci. Ptal se ho na mapu a ten mu řekl, že nějaké má. Celého království a místních okolí. Dokonce I celé planety, kdyby chtěl, ale ta nebude tak podrobná. Rozhodli jsme se, že nám bude stačit tohle království a okolí. Zas tak daleko putovat nebudeme.

Nakonec to skončilo tak, že u něj zůstal sedět a poslouchal jeho historky. Nechal mě sedět samotnou u toho malého stolku, ale celou dobu na mě viděl. Navíc jsem neseděla tak moc daleko, abych neslyšela, o čem se baví.

"Jo, jeden čaroděj, tu kdysi žil," vzpomínal. "Ale je to tak pět nebo deset let, co odsud zmizel. Ono ho stejně nikdy nikdo neviděl. Držel se stranou od lidí. Prý celé hory začaroval a rozmístil tam plno nástrah, jenom proto, aby se k němu nikdo nedostal. Nikdo ale pořádně neví proč. Povídalo se, že má krásný dcery, který si chránil, a taky, že měl věž plnou pokladů."

"Co je v horách teď, když odešel?"

"Nic. Snad. Nikdo se tam moc neodváží. Hodně lidí se bojí, že tam ta jeho kouzla zůstala. Možná tam vážně nějaké své stvůry zapomněl, kdo ví... Lepší je tam nechodit," pokrčil rameny.

"A ví někdo, jak se ten čaroděj jmenuje?" zajímalo Anduina.

Knihkupec se zamyslel. "Jo, to taky nikdo pořádně neví. Mám dojem, že to bylo něco na A.

"Mně děda vykládat, že se jmenuje stejně jako hory," přidal se jeden obtloustlý muž, který seděl po jeho pravici. "Jakože když jsou to Vrchy Araldathu, tak že se jmenuje podobně."

"To je blbost. Proč by se jmenoval po horách?" namítl knihkupec.

"Ne po nich. Ale hory po něm. Děda mi přísahal, že tady žil od jeho dětství. A jemu to zase vykládal jeho děda, takže tady musí žít celá staletí."

"To je úplná pitomost, co tady vykládáš. Ani čarodějové nežijou celá staletí. To prostě nejde."

"Jde to, jestli měl Bílou krev. A ta se teď přece nedávno objevila."

"Nepraštil ses do hlavy? Bílá krev zemřela před tisíci lety."

"Ale ona fakt ožila. Vykládal mi to jeden obchodník. Prý si vzala jednoho krále někde na západě."

"Kecy," zamumlal hlavou knihkupec a napil se piva.

"Ty čarodějové v tom stejně dělají jenom neplechu," přidal se k tomu pro změnu jeden vysoký a ramenatý chlap, který si k nim právě přisednul. "Proč si musel zabrat celý hory jenom pro sebe? Měli by být pro všechny."

"Jestli jsi s tím měl takový problém, měl jsi mu to jít říct," navrhl mu knihkupec.

Vysokán se na něj zamračil. "Dneska bych to klidně udělal. Ale on radši prchnul sám, zbabělec."

"Kdyby tě tak slyšel. Hned bys byl proměněný v nějakou havěť. Jednoho kluka kdysi proměnil v divokého kance a to proto, že strkal nos tam, kam nemá."

"Já jsem slyšel, že spíš strkal někam něco jiného," zasmál se ten obtloustlý muž. "Prý mu zbouchnul dceru."

Nechápala jsem. Zvedla sem se od stolu a přišla jsem za Anduine. "O čem to mluví?"

"Možná bys už měla jít spát," navrhl mi.

"Ne, mě tohle zajímá," zavrtěla jsem hlavou a zůstala sem tam stát.

"...no a já vám povídám, že měl určitě něco společnýho s Therinsfoldem," vykládal si dál svoje ten vysoký, ramenatý muž.

"Jak to myslíš?" nechápali ostatní.

"Dneska jsem tamtudy projížděl. Je celý zničený a skoro všichni odtamtud jsou mrtví. To musela udělat magie, to mi nevymluvíte."

"Jakože myslíš, že to udělal on?" nechápal ho knihkupec.

"Určitě. Když si zabral celý hory, tak si klidně mohl chtít zabrat i celou vesnici."

"Vždyť odsud už před lety odešel," připomněl mu knihkupec.

"Ale zůstaly tady ty jeho dvě čarodějky, ne?" držel se dál svého.

Zamračila jsem se na něj.

"Ty myslíš, že to udělaly ony?" zeptala se ho jedna žena.

"Nejspíš ano," potvrdil to ten muž.

Sevřela jsem ruku v pěst. Anduin si toho všiml a položil mi ruku na rameno.

"Ale nedávno tudy procházel jeden mladík odtamtud a já jsem s ním mluvil. Povídal mi, že to byli nějací vojáci nebo co a něco hledali," přidával se knihkupec.

"Tak hledali je," tvral si na svém ten obrovský chlap.

"A kdybys nepovídal Horste," klidnila ho jedna žena. "Však ti byly dobré, když ti onemocněl kluk, ne? Tak tu na ně teď neházej špínu."

"Hele, nikdá jsem neměl žádnej problém s ňákou magií a najednou tohle. To prostě muselo být kvůli nim," trval pořád na svém. "Můžou za to ty čarodějky, to vám povídám. Vždycky na nich bylo něco divného. Já jsem to hned věděl. S magií si není radno zahrávat. Určitě proklely celé naše okolí."

Setřásla jsem Anduinuvu ruku z ramena a vydala se za ním.

"Fae, zůstaň," sykl na mě.

Ignorovala jsem ho. Došla jsem až k tomu obrovskému chlapovi. I když seděl, tak byl stejně velký jako já. Zaklepala jsem mu na rameno.

"Copak, holčičko?" všiml si mě.

"Promiňte, ale ony to nebyly," upozornila jsem ho. "Ony společně s ostatními bojovaly, aby bránily svoji vesnici před těmi zlými vojáky."

"Holčičko, tebe doma neučili, že se nemáš plést do cizích rozhovorů?" zeptal se mě nějaký stařík, který tam seděl.

"Radši běž za mámou, ať tě uloží do postele," odmávl to ten obrovský chlap. Všichni se zase začínali pomalu bavit dál a mě zase ignorovat.

"Moje maminka je mrtvá," namítla jsem dostatečně hlasitě. "Byla jednou z těch čarodějek. Zemřela tam při tom. Stejně tak i můj táta, teta a sestřenka. A s nimi i skoro všichni, které jsem znala."

Všechna pozornost se strhla na mě. Všichni utichli a poslouchali mě. Byli v rozpacích a nevěděli co říct.

"Fae, pojď se mnou," bral mě Anduin za ramena a zkoušel mě odvést pryč. Vysmekla jsem se mu.

"A žádná z nich nikoho neproklela!" vztekala jsem se. Do očí se mi hrnuly slzy. "Můžou za to ti zlí čarodějové. Je byste měli vinit. Je byste měli najít a potrestat je. Zničit je za všechno, co provedli!" Některé džbánky se začaly chvět. Stůl se třásl. Pár lidí vystrašeně couvlo. "Oni za to můžou! Ne moje maminka. Ta byla hodná. Chodila sem a čarovala pro vás." Teď se třásla I okna. "A mě to měla naučit, abych jednou čarovala taky. Ale teď už mě to učit nemůže. Tak o ní tak ošklivě nemluvte! Ona nic neudělala!"

Ozvala se rána. Z oken se vysypalo sklo. Hodně lidí se leklo. Někteří prudce vstali ze židle, jiní rovnou spadli. Lidé se báli. Já se třásla. Možná vzteky, možná smutkem. Ale věděla jsem, že za to okno můžu já.

Najednou mě někdo vzal za rameno a otočil k sobě. Skrz slzy jsem uviděla rozmazaného Anduina. Klečel. Díval se mi do očí. "Fae, poslouchej mě. Teď se musíš uklidnit," vzal mě za třesoucí se ruce. "Tohle zvládneš. Bude zase dobře."

Brečela jsem. Už jsem se nevztekala. Už jsem byla klidná. Cítila jsem se prázdná. Až teď jsem cítila tu magii, která ze mě tryskala. Stahovala se zase zpátky ke mě.

"Pojďme ven," rozhodl Anduin a vedl mě ven na vzduch. Trochu dál od lidí, kteří se na nás mračili. Venku už byla tma. Chladný noční vzduch mě udeřil do tváře a začal mě probírat.

Znovu jsem začala vzlykat. "Já chci mámu," dostala jsem ze sebe.

"Já vím," ujistil mě a objal mě. Brečela jsem mu do ramene. Brzy měl mokrý plášť. Přesto mě držel pořád dál. Hladil mě po zádech. Nic neříkal. Nebylo co říct. Jenom tam pro mě v tu chvíli by. Držel mě, dokud pláč neodešel.

"Tyhle věci jsou myslím vaše," objevil se u nás knihkupec s našimi ranci, které jsme nechali v hostinci. "Buďte rádi, že si jich nikdo nevšiml, jinak by je možná spálili."

To by neměli. Je tam maminčina kniha kouzel. Ta je cenná.

"Je hostinský hodně naštvaný za ty okna?" zeptal se Anduin.

"Trochu. Myslím, že přenocovat vás tu dnes nenechá," odhadl. "Máte kde spát?"

Anduin pokrčil rameny. "Maximálně kdyby se nám podařilo najít naši společnici a přidat se k ní, ale nevíme kam šla."

"Můžete přespat u mě před krbem, tam bude teplo," navrhl nám. "Jen to nebudete mít tak pohodlné. A jmenuju se Limby mimochodem."

°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°

Limby se mi zdál jako hodný člověk. Už jen podle toho, co říkal v hostinci, působil jako rozumný člověk. Rozumnější než ten vysoký, který odsuzoval čarodějky.

Jak se ukázalo, žije sám, nemá žádnou rodinu. Vytáhl jsem naše kožešiny a přikrývky a rozložil jsem je u něj před krbem. Fae si na jedno místo hned lehla a zavřela oči. Limby mi mezitím nabídl, jestli si s ním nedám jednu skleničku pálenky.

"Rád si dávám jednu na noc, líp se mi pak usíná," vysvětlil mi. "Ale vždycky je lepší pít s někým než sám."

Při té příležitosti jsme se posadili na lavici u kamen. Podal mi jednu skleničku.

"Takže ona je vnučka toho starého čaroděje?" zeptal se mě potichu, aby nás neslyšela Fae.

Přikývl jsem. "Nikoho jiného už nemá kromě mě. Chci ji za ním přivést a doufám, že se o ní postará."

"Doufej v to. Jinak to bude mít holka těžké."

"Proč myslíte?" pozvedl jsem obočí.

"Já toho moc o magii nevím, ale ona teď ztratila hodně blízkých a s tím je dost těžký se vyrovnat i pro obyčejnou holku. Natož takovou s magií. Když se to nenaučí zvládat, bude ji čekat takových výbuchů víc."

"Takže jejího dědu prostě musíme najít," ujasnil jsem si.

"Snad se vám to podaří. A ty máš můj obdiv," poplácal mě po rameni.

"Proč?" pozvedl jsem obočí.

"Není přece tvoje sestra, že ne?"

Zavrtěl jsem hlavou.

"Takže je pro tebe cizí. A ty se o ní stejně staráš. Přitom se na ní můžeš vykašlat a jít si po svých."

"Jak bych něco takovýho mohl udělat?" nechápal jsem ho. "Byl jsem v učení u jejího táty. Byl můj mistr. Svěřil mi, abych se o ní postaral."

"Znám hromadu lidí, který by se na ní klidně vykašlali a šli si po svých. Ale tys to neudělal. To z tebe dělá dobrého člověka. Co třeba plánuješ po tom, co ji odvedeš k jejímu dědovi?"

"Zkusím najít poblíž nějakého kovářského mistra, ke kterému bych mohl vstoupit do učení," uvažoval jsem. "Snad to bude dost blízko, abych na ní mohl dál dohlížet. Nechci ji nechat úplně samotnou."

"Hochu, kdybych měl někdy syna, přál bych si, aby byl jako ty," usmál se a nalil si ještě jednu sklenku.

"Vždyť tohle je snad samozřejmost, ne? Tohle by měl udělat každýho."

"Už jenom to, že nad tím takhle přemýšlíš, je hrozně vtipný," zasmál se. "I když troch naivní. Pověz mi, tobě tam taky zemřeli rodiče?"

"Nikdy jsem je neměl. Nebo je aspoň neznám. Jsem nalezenec," pokrčil jsem rameny.

"Zajímavé," pozvedl obočí a dolil mi taky skleničku. "Taky jsem nalezenec."

Tohle mě zaujalo. Ještě nikdy jsem nenarazil na nikoho takového dalšího. Nebo jsem to aspoň nevěděl.

"Takže jste byl bez rodiny? A jak jste si mohl dovolit obchod?"

"Poctivou prací. A spoustou dřiny," přiťukl si se mnou. "Nebylo to vůbec jednoduché. Když jsem byl ještě mladší než ty, připojil jsem se k obchodníkům a cestoval s nimi. Vždycky jsem chtěl cestovat a objevovat nové kraje. Naivně jsem tehdy ještě doufal, že přitom najdu svoje rodiče. To se mi nikdy nepodařilo. V tomhle je naděje hrozně mizivá a pravděpodobně ani tobě se to nikdy nepovede. To by musela být Bohyně hodně milostivá, aby ti pomohla."

"A s obchodníky jste si dokázal vydělat na vlastní obchod?" zajímalo mě. Třeba bych si někdy dokázala vydělat dost na to, abych měl vlastní kovárnu.

"Skoro. Cestoval jsem s nimi, abych jim pomáhal se zbožím, postavením stánku, občas jsem někomu pohlídal krámek nebo pomáhal prodávat. Byli to mravenčí práce, měl jsem za to stravu a teplé místečko u ohně k přespání a jen nějaké drobné. Ty jsem si šetřil. Trvalo to dlouho, než jsem si našetřil tolik, abych si mohl dovolit vlastní stánek. To už jsem objevil svou lásku ke knihám a postupně jsem je skupoval.

"Pak jste nakonec stejně skončil tady."

"To už jsem se začínal cítit moc starý na cestování. Zdraví už mi neslouží tak jako kdysi a měl jsem našetřeno dost, abych si mohl dovolit koupit si malý domek a otevřít si svůj krám."

"Třeba se mi to taky jednou povede," zasnil jsem se.

"Snad ano. A kdyby ne, můžeš se vrátit sem. Pomocník se mi tu bude hodit. Už nejsem tak mlád a ty knihy jsou někdy těžké."

"Jestli chcete, můžu vám ráno ještě s něčím pomoct, než odjedeme," nabídl jsem se.

"To jsi moc hodný. Ale uvidíš, jak to ráno budeš stíhat. Čeká vás ještě daleká cesta, tak ať tu zbytečně nemarníš čas."

°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°

Ráno za východu slunce jsme vstali. Omyli jsme si obličej, trochu posnídali a pak jsme vešli do knihkupectví. Anduin tam už byl dřív, vstával dřív. Prý se nabídl, že mu pomůže s nějakými krabicemi a tak tam už byl.

Ihned mě tam zaujala obrovské koule uprostřed místnosti. Byla velká skoro jako něčí hlava.

"Páni, co to je?" líbila se mi.

"Tohle je naše planeta," vysvětlil mi laskavě Limby. "Tedy ve zmenšené podobě. Vidíš to tady? Tohle je země, po té chodíme my. A tady úplně uprostřed je voda."

Zkusila jsem mezi ně strčit prst. "Tady nic není. Jak je to možný?"

"Při výrobě tohohle se používají levitační kouzla. Proto je tam ta mezera. A proto jsou taky tyto malé napodobeniny vzácné. Musí je vyrobit čaroděj anebo je od nějakého musíš koupit."

"A jak je to ve skutečnosti? To mezi námi a tou vodou taky nic není?" zajímalo mě.

"Ne, taky to levituje. Anebo to je propojené místy, ale I tak zbytek levituje. Je to přirozená magie planety."

Něco jsem o tom věděla. Prý je naše planeta kulatá, ale nedovedla jsem si to představit. Ale místy tam jsou díry. Tam už je prázdno. Proto existujou lítající lodě, abychom se mohli nimi přesouvat.

"To je složité. My jsme teda tady nahoře?" ukázala jsem na nejhornější vrstva.

"Ano a my jsme přesněji tady," ukázala na nejhornější vrstvě na vršku planety.

"A proč nežijeme tady?" ukázala jsem na spodní stranu horní vrstvy. "Mohli bychom mít vodu nad hlavou, místo slunce."

"Tam bychom spadli. Působí na nás ještě určitá síla, říká se jí gravitace, a ta nás táhne ke středu země. Díky tomu rozlišujeme nahoře a dole a nechodíme po stropě," vysvětloval mi trpělivě.

"Ale zemi to k sobě netáhne," snažila jsem se to pochopit. "Kvůli tomu levitačnímu kouzlu."

"Přesně tak. Něco tam od sebe odpuzuje vodní vrstvu a naši zemi a díky tomu se to nespojí."

"To je hrozně složité," zavrtěla jsem nad tím hlavou.

"Kdybyste tu ještě chvíli zůstávali a nemuseli jste hned putovat dál, půjčil bych ti o tom knížku. Je to tam podrobněji vysvětleno. Jmenuje se..." pohlédl do police. "Fungování planety a jejích vrstev."

"To je dobrý, já se na to pak zeptám dědy," mávla jsem nad tím rukou.

"Ale vezmeme si s sebou ty mapy," přidal se k nám Anduin a šáhl do kapsy pro měšec s penězy..

"Tohle nech," mávl nad tím rukou a vytáhl mapy.. "Tyhle mapy ode mě máte zadarmo."

"Ale měli bychom ti zaplatit," namítl Anduin. Večer si ještě vykali. "Už tak jsi na nás dost hodný i ohledně toho noclehu."

"Však sis to taky dneska ráno odpracoval," zarazil ho Limby. "Takže tady je mapa našeho království a... Jo, tady je mapa Araldathu. Nevím, jak vám pomůže, jsou tam určitá bílá místa... Mám tu I nějaké další mapy hor, ale nevím, které z nich by se vám mohli hodit. Do kterých hor byste se odebrali, kdybyste byli čaroděj, který nechce mluvit s lidmi?"

"Do nějakých velkých, kde se snadno ztratí," uvažoval Anduin.

"Tak to se vám budou hodit hory Marevick. Ty jsou dost obrovské. Snad to jsou ty správné," zamumlal a začal hory rolovat. Všechny tři pak zavřel do jednoho koženého pouzdra.

Anduin byl z toho v rozpacích. "Toho pouzdra je škoda. My to zvládneme i bez něj."

Limby si odfrkl. "Putujete přes hor.y a blíží se zima. Bude pršet, možná sněžit a až ti promokne ranec, jak pak budeš z toho rozmáčeného kusu papíru luštit, kam jít?"

Na to už neměl Anduin, co namítnout, a tak pouzdro I s mapami převzal. Přidělal si ho po straně ke svému ranci a poděkoval Limbymu za všechno. Slíbil mu přitom, že jestli někdy se sem zase vrátíme, určitě se za ním zastavíme.

"Anebo se někdy potkáme tam někde u vás. Kdo ví, třeba mě chytne zase toulavá a budu chtít znovu vidět svět. Zajímalo by mě, jak moc se změnil," zasnil se.