oma mě pak maminka hned posílala umýt a spát. Vymýšlela jsem přitom jména pro brášku. Podle táty jsem dost předháněla a posílal mě nahoru.. Tak jsem mu dala ještě štípanou pusu na dobrou noc. To je takový že ho zatahám za vousy a přitom mu dám pusu. Je to za to, že mě jeho vousy vždycky škrábou na tváři.

Pak jsem už vylezla na půdu, která je plná sena, a zahrabala jsem se tam. Spím tam spolu s Anduinem, ale ten chodí spát později než já. Prý tu pak s námi bude spát I bratříček, až povyroste. Jako malý ale bude moct spát s rodiči dole. Prý tam bude mít svojí kolébku vedle postele. Docela jsem mu to záviděla, než mi maminka řekla, že takhle jsem taky spala jako malá, než jsem z kolébky vyrostla a začala chodit. To u nás ještě nebyl Anduin, takže první tady na půdě spala já. Proto je moje a ostatní jsou jenom návštěvníci.

"Mami, povíš mi tu pohádku o mocném čarodějovi a jeho dcerách?"zeptala jsem se jí, když přišla za mnou nahoru mi taky dát pusu na dobrou noc.

"Vždyť už jsi to slyšela mockrát," namítla. "Mohla bys to vyprávět místo mě."

"Když já bych to chtěla slyšet ještě jednou," zaprosila jsem.

"Tak dobře," ustoupila a začala vyprávět. "Bylo, nebylo, v jedněch horách žil jeden mocný čaroděj a ten měl dvě dcery. Pečlivě je střežil a chránil a jen málokdy jim dovolil přiblížit se k nějaké vesnici. Měl strach, že by se jim nějaký mladík zalíbil, získal by si jejich srdce a pak jim ho zlomil. Anebo hůř, vzal by si jednu z nich za ženu a ona by pak musela opustit svého tatínka.

Jenže jednoho dne přicestoval do blízké vesnice jeden mladík. Měl nemocného otce a tak cestovat po celé zemi, aby našel nějakého čaroděje, který by ho dokázal vyléčit. Žádného dostatečně schopného nedokázal najít, a proto přicestoval až do téhle vesnice. O místním čarodějovi se povídalo, že patří k těm nejmocnějším. Ve vesnici přesto od toho mladíka zrazovali, ať si dává pozor hlavně na jeho dcery. Tušili, že nebude chtít, aby se kolem nich motal. Hlavně ať se na ně raději vůbec nedívá, nebo ho jejich otec prokleje. Chraň Bílá, aby se do jedné z nich i zamiloval. Ale na jejich rady moc nedal a vydal se do hor za čarodějem.

Najít ho nebylo těžké, I když musel projít přes několik překážek. Měl velké štěstí, že čaroděj tou dobou nebyl doma. Se svou mladší dcerou byl v lese, doma byla jen ta starší. Mladík se zprvu zdráhal, obával se s ní promluvit, ale nakonec se odhodlal a pověděl ji o svém problému. Jelikož obě dcery podědily po otci čarodějnickou moc a on je celý život učil své čarodějnické umění, zvládla namíchat lék pro jeho otce. On ji přitom celou dobu pozoroval. Oči na ní mohl nechat. Když pak ten lék od ní přebíral, slíbil jí, že se jednou za ní vrátí. Ona se jen usmála a doufala, že se to nestane. Nechtěla, aby mu její otec ublížil.

Ale nedokázala na něj zapomenout. Vzpomínala na něj, jak ji pozoroval, na ty jeho oči. Světle šedé. Ostře kontrastovaly s jeho tmavými vlasy. A k tomu měl tak uhrančivý pohled.

I on na ní myslel. Lék fungoval a jeho otce uzdravil. Ještě nějakou dobu s ním zůstal, než se ujistil, že je plně zdravý, a poté se vydal znovu na cestu. Ve vesnici vstoupil do učení k místnímu kováři. Doufal, že si jednou otevře svou kovářskou dílnu, aby mohl zajistit sebe a tu dívku, kterou si chtěl vzít za ženu. Šlo mu to dobře, I když měl neustále hlavu v oblacích, a když zrovna nepracoval, vydával se do lesů. Neodvážil se jít přimo k čarodějnickému stavení, potuloval se jen okolo, dokud jednou nenarazil na svou čarodějku na jedné lesní mýtince. Byla tam sbírat přísady do lektvarů a popravdě už ani nedoufala, že toho mladíka někdy uvidí. Doufala, že na ní zapomněl a žil si dál svůj život. Ale pak ho tam spatřila stát, s úsměvem na tváři a tím uhrančivým pohledem. Košík ji vypadl z rukou a on pomalu přišel k ní, vzal ji do náruče a políbil jí.

Ale jejich příběh tím ještě neskončil. Začali se potají scházet v lesích a jejich láska jenom rostla. Její otec o tom nic netušil, jen své sestře se svěřila a ta ji před otcem kryla, když to bylo potřeba.

Nakonec nastal čas, kdy už byl mladík vyučený, a tak se vydal za čarodějem, požádat o ruku jeho dcery. Čaroděj nejprve běsnil, řádil, ale mladík vytrval. Neustále tvrdil, že jeho dceru miluje a dal by za ní život. V tu chvíli se čaroděj trochu zklidnil, protože si na mladíka vymyslel lest. Jestli ji opravdu miluje, tak podstoupí jeho zkoušku. Bez nějakých pomůcek, zbraní nebo nástrojů se měl vydat do lesů a strávit tam celý jeden rok a nepotkat se přitom s jediným živým člověkem. Pokud by se tak stalo, proměnil by ho navěky v divokého kance.

Mladík s tím souhlasil a vydal se do lesů, protože tu dívku opravdu miloval. Začátky nebyly lehké. Nebyl lovec, neuměl si opatřit potravu a jeho první pokusy o přístřeší byly příšerné. Byl rád, že si vůbec zvládl udělat oheň. Ale vytrval. Časem se to zlepšilo a on už nemusel být tak často mokrý, promrzlý a hladový. Aby to všechno vydržel, pomáhaly mu myšlenky na jeho milovanou. Ani jednou nepomyslel na to, že by to vzdal. Ani když v zimě málem umrzl nebo když několik týdnů skoro nic pořádného nejedl.

Když uplynul ten rok, vrátil se k čarodějnickému stavení a tam na něj čekala jeho milý. Čaroděj z toho byl nevrlý. Doufal, že se ho takhle zbaví. Nečekal, že to vydrží. Ale byl čestný, když splnil jeho podmínky, tak dodržel svůj slib a svolil ke svatbě."

"A pak se jim narodilo dítě?" nadechla jsem se.

"Ano, narodila se jim krásná holčička. Po mamince podědila hnědé vlnité vlasy a po otci světle šedé oči a jeho vytrvalost."

"A co podědí bráška?" zajímalo mě.

"To ještě nevím," pokrčila rameny. "Musíme počkat, až se narodí. Ale už dost vyptávání. Měla bys spát."

"Když mě se ještě nechce."

"Žádný odmlouvání. Musíš spát, jinak bys pak ráno byla unavená."

"A můžu ještě jednu otázku?"

"Ale už poslední."

"Co se stalo s dědou?" Kromě téhle pohádky jsem o něm nic nevěděla, nikdy o něm nemluvili. Ani maminka a ani teta.

Maminku ta otázka na chvíli zarazila. "On... odešel. Když si postavila hlavu I teta Avery a měla se jí narodit Kal. Rozhodl se, že je tady zbytečný. Přesunul se do jiných hor. Vždycky měl rád svůj klid a nechtěl, aby ho někdo rušil."

"Proto se na nás nikdy nepřišel podívat?"

"Řekla jsem jenom jednu otázku," pokárala mě. "Ráno ti povím víc o dědovi. Teď už spát." Naklonila se ke mě a dala mi pusu na čelo.

Pozorovala jsem jí ještě, jak slézá dolů a když se zaklapl poklop, nastala všude tma. Jenom z té malé škvírky bylo vidět trochu světlo. Jindy by tu bylo víc světla, které by sem svítilo skrz malé okénko u střechy, ale dneska to tak nebylo.

Při usínání jsem myslela na svého brášku. Jaký asi bude? Jediné kluky, které pořádně znám, jsou Addie a Anduin, tak jsem si ho představovala jako jednoho z nich. Ale chovat se bude podobně jako Kal, protože ta je taky malá. Zajímalo by mě, jestli u něj budeme muset taky tak dlouho čekat, než začne čarovat. Snad nebude mít taky divné zlé sny. Ošklivé sny. O tom, jak maminka umřela. Ale to se nestane, říkali to. Byla tam bouřka a dneska je pěkně. Tohle mě uklidnilo a s tím jsem usnula.

Probudil mě hrom. Vzápětí se zablesklo. Venku prší. Asi je bouřka. Počkat, bouřka?

S tímhle uvědoměním jsem se posadila a podívala se na poklop. Žádné světlo už tam nebylo. "Mami!" zavolala jsem. Nic jsem neslyšela, nikdo za mnou nepřicházel.

Poplašeně jsem zvedla víko a začala lézt dolů. "Mami!" volala jsem přitom, ale pořád jsem slyšela jenom venku bouřku a kapky deště, jak naráží do střechy.

Z žebříku jsem nakonec doskočila na zem. Zablesklo se a to na chvíli osvítilo celou místnost.

"Mami," vyjekla jsem, když jsem ji tam uviděla na zemi. Ležela tam. Nehýbala se. Oči měla otevřené.

"Tati," vzlykla jsem. Ležel vedle ní. Taky se nehýbal. Taky mrtvý.

Někdo zabušil na dveře. Lekla jsem se a otevřela jsem oči. Před sebou jsem spatřila vnitřkem střechy.

Takže pořád ležím nahoře a tohle byl sen. Ulevilo se mi. Ale pak jsem si uvědomila, že pořád prší a že mě probralo zahřmění bouřky.

Znovu jsem se posadila. Ale tentokrát mě uklidnilo, že zpod poklopu jsem pořád viděla světlo. Navíc o kuse dál ležel Anduin.

"Anduine," zavolala jsem na něj.

Přetočil se. "Co je?" zamumlal rozespale.

"Já se bojím."

"Neboj, to je jenom bouřka," mávl nad tím rukou. "Jen spi a ona zmizí."

"Ale já se nebojím bouřky. Bojím se o rodiče. Co když přijdou zlí čarodějové a zabijou je?"

"Co to blábolíš?" zvedl hlavu.

"Kal měla sen, ve kterém zničili celou vesnici. I mámu. A byla tam bouřka. A teď je bouřka. Co když se to stane?" vysvětlovala jsem mu rychle a vyděšeně.

"Ale byl to jenom sen. To nic nebude. Je to jenom náhoda," uklidňoval mě.

"Myslíš?" zadoufala jsem.

"Vím," ujistil mě. Vzápětí jeho tvář ozářilo světlo. Někdo otevřel poklop a k nám proniklo světlo zezdola.

"Mami," zaradovala jsem se, když jsem ji viděla. Žije. Nestalo se to.

"Pojďte oba honem dolů," sykla na nás a zase zmizela dole.

Rychle jsem lezla dolů. Byla jsem vyděšená, tak se mi třásli ruce.

"Co se děje?" vyptávala jsem se s obavami. Oba byli oblečení, ale narychlo. Maminka měla ještě rozpuštěné vlasy a to nenosí. Táta něco hledal v truhlách.

"Nevíme. Ale obleč se."

Maminka mi podala kožené kalhoty, abych si je natáhla. Vytáhla jsem si pak z nich svoji tuniku, abych ji neměla zastrčenou. Měla jsem trochu problém trefit se do nohavic. Pak jsem si ještě rychle natáhla boty a zavázala tkaničky.Podala mi ještě i zabalený ranec. "Je v tom naše kniha kouzel. Neztrať ji." Nakonec mi přehodila přes ramena zelený, vlněný plášť. Ten nosím jenom, když je horší počasí. U krku mi ho zapnula na knoflík. "Neboj se. Přišli jenom nějací zlí pánové, ale my je zvládneme. Mají proti sobě celou vesnici. Ty se teď jenom vydáš za tetou Avery, aby jsi byla v bezpečí."

Pootočila jsem hlavu.Viděla jsem tátu držet meč. Nikdy jsem ho neviděla s ním bojovat. Jen ho občas pro někoho vyráběl.

"Chci jít s vámi. Chci taky pomoct," nabízel se Anduinem.

"Ne. Od tebe potřebuju, aby ses postaral o Fae," zarazil ho a podal mu přitom jeden kratší meč. "Svěřuju ti život své jediné dcery. Momentálně neexistuje nikdo na světě, kdo by měl důležitější úkol. Musíš ji dostat pryč do bezpečí."

Anduin zaváhal. Pak si od něj vzal meč a přikývl. "Postarám se o ni."

"Ale já nechci!"zvolala jsem. Obraz se mi začal zamlžovat. Brečela jsem. "Já tu chci zůstat s vámi! Já vás tu nenechám!" Objala jsem maminku. Odmítala jsem ji pustit.

"Fae, neboj se o nás," uklidňovala mě maminka.

"Pojď ke mě," vzal mě táta do náruče. "Ty už jsi přece velká holka. Vždyť víš, že nějaké sny nejsou skutečné. Teď jenom půjdete k tetě a my si tam pak pro vás přijdeme. To ti slibuju. Uděláš to pro nás?"

"Co když byl ten sen výjimka? Co když se opravdu stane?"

"Ty víš, že ne," uklidňoval mě dál.

"Tak pojď. Musíš jenom chvíli vydržet se mnou," převzal mě od táty, kterého jsem neochotně pustila.

"Dávejte na sebe pozor. Oba," dala mi maminka pusu na čelo a pak mi přetáhla kápi přes hlavu.

Anduin mě přitom pořád držel. Schoval mě i trochu pod svůj plášť a pak s námi vyšel ven do deště. Pevně jsem se ho držela kolem krku. Sledovala jsem přes jeho rameno náš dům. Pomalu se zmenšoval. Hustě přitom pršelo. Cítila jsem, jak mi kapky dopadají na plášť, a jak pomalu začíná být mokrý.

Anduin pospíchal. Potkali jsme cestou několik lidí. Taky někam pospíchali. Někteří běželi do středu vesnice a někdo běžel pryč jako my. Hodně se křičelo, ale ničemu jsem nerozuměla.

Brzy jsme byli u lesa. Byl tam větší klid. Žádný křik. Žádní lidi. Tam mě Anduin položil na zem, ale pořád mě držel za ruku. Pořád pospíchal. Vedl nás mimo cestu. Okolo cákalo bahno. V jednu chvíli jsme prolézali I skrz nějaké křoví. Několikrát jsme málem spadli.

Nakonec jsme dorazili k chalupě. Anduin zabušil na dveře. Po chvilce nám otevřela rozespalá teta. Měla na sobě jen dlouhou noční košili. Mžourala na nás. "Co tady děláte? Co se stalo?"

"Do vesnice dorazili vojácí. Něco hledají," vysvětlil jí to stručně.

"Pojďte honem dovnitř," pustila nás. "Máte ponětí co?"

Zavrtěl hlavou. Teta si na sebe rychle natáhla sukni a vzala kabát. "Všichni zůstaňte tady. Ty kluku, dohlídni na holky."

"Mamí, co se děje?" zavolala ospale Kal z kamen.

"Jen spi, zlato," dala ji pusu na čelo. "Jen zaběhnu do vesnice a pak se vrátím."

"Já chci jít taky," ozval se Anduin.

"A já taky!" přidala jsem se.

"Ne!" zarazila nás rázně. "Všichni zůstanete tady." Pak odešla.

Nechtěla jsem. Nevěděla jsem, co se děje. Měla jsem strach, že se nevrátí. Třásla jsem se.

"Neboj se," uklidňoval mě Anduin. Tušil, co si myslím. Čeho se bojím. "Vrátí se. Všichni se vrátí. Přežijí to."

"Já se nebojím," zalhala jsem. "Jenom je mi zima."

"Tak si sundej ten mokrý plášť. Ale zatopit si nemůžeme," podíval se na kamna. "Nevím, jestli by nebyl z vesnice vidět kouř."

"Není," posadila se Kal na kamnech.

"Tak fajn," sehnul se ke kamnům a vhodil tam pár menších dřívek. Zapalovat to nemusel, bylo tam ještě žhavé. Jen do toho musel trochu foukat.

"Co se stalo ve vesnici? Proč tu jste?"

"Přišli nějací vojáci," zopakovala jsem jí. "Nevíme, co chtějí."

"Aha," vzala to dost klidně Kal. "Jestli je vám pořád zima, tak tu má máma na zahřátí nějaké letkvary. Dává mi je vždycky, když venku zmoknu."

"Kde?" podívala jsem se po poličce.

Kal slezla z kamen a docupitala k jedné z nich. "Tady." Sebrala dva lektvary a přinesla nám je. Měly zelenou barvu.

K jednomu z nich jsem přečetla. Voněl trochu po levanduli.

Anduin se mezitím malinko napil. "Nepřipadá mi, že by to fungovalo."

"Zabere to až po pár minutách," pokrčila Kal rameny.

Tak jsem se napila taky. Neměla jsem moc náladu se dohadovat, jestli ten lektvar vůbec potřebujeme. Stejně mi nebyla zima a byla to jen výmluva. I když jsem nechápala, jak ten lektvar má fungovat. Z čeho je vytvořený? Které přísady by spolu mohli vyvolávat teplo? Nějaké bylinky, které hřejí? Nebo to muselo být nějaké ohňové kouzlo převedené do lektvaru? Nedávalo mi to smysl. Podezřívavě jsem si lahvičku prohlížela.

"To je zvláštní," zamumlala jsem.

"Co-o?" zazíval Anduin.

"Ten lektvaaar," zívla jsem taky. Zívání je tak nakažlivý. Chtěla jsem mu to víc vysvětlit, ale už jsem se k tomu nedostalo. Najednou se mi začali hrozně zavírat oči. Nedokázala jsem je udržet otevřené. A ani jsem nechtěla. Spánek najednou začal znít tak příjemně. Zavřela jsem oči a začala upadat do spánku.

"Pozor, Fae-" bylo poslední, co jsem slyšela.

°~~~~~~~~~°

Probudilo mě, když se mnou někdo začal třást. Otevřela jsem oči. Nade mnou klečel Anduin.

"Uf, díky Bílé, jsi v pořádku," ulevilo se mu.

"Co se stalo?" posadila jsem se. Pořádně jsem se na něj podívala. Svítilo na něj sluneční světlo. Kde se tu vzalo? To už je ráno? Rozhlédla jsem se okolo. Jo, vážně bylo ráno. "Kde jsou všichni?"

"Nikdo tu není. Ani Kal. Myslím... myslím, že to byl uspávací lektvar, co nám dala."

"Jasně, proto jsem z něj cítila levanduli. Ta uklidňuje," uvědomila jsem si. "Ale... to znamená, že ani rodiče sem pro nás nepřišli." A ani teta se nevrátila. Kal musela jít určitě za ní. "Musíme za nimi."

Nečekala jsem, jestli mi to Anduin povolí nebo ne. Prostě jsem vyběhla ven. Musela jsem se dostat rychle zpátky do vesnice. Musela jsem najít. Zjistit, co se stalo. Jestli jsou vůbec v pořádku. Prosím, u Bílé krve, ať jsou v pořádku.

Venku zpívali ptáci a zářilo sluníčko. Odráželo se od mokré trávy. Bylo krásně. Ale mě to nezajímalo. Běžela jsem lesem k vesnici a Anduin běžel za mnou. Pomalu mě dobíhal, ale dohnal mě až na konci lesa. Na kraji vesnice jsem se totiž zastavila.

Nikde jsem nikoho neviděla. Nikde nikdo nebyl. Všude ticho. Z žádného komína nešel žádný kouř. Jen ze středu vesnice se trochu kouřilo.

"Drž se za mnou," řekl mi Anduin a vytáhl meč, který dostal. Natáhl ke mě ruku, abych se ho chytla. Pevně jsem se ho držela a šla za ním. Ostražitě se rozhlížel okolo. Pomalu jsme postupovali doprostřed k návsi. Hledala jsem nějaké známky života a hlavně svoje rodiče. Ale nikoho jsme cestou nepotkali. Vesnice byla naprosto pustá. "Co se tu stalo? Kde jsou všichni?" mumlala jsem si.

Najednou se Anduin zastavil a zalapal po dechu. Pořádně jsem přes něj neviděla. Chtěla jsem vyklonit a podívat se, ale Anduin mi v tom zabránil. Náhle se otočil a chytil mě za ramena.

"Fae, teď mě musíš poslechnout," otočil mě zády k náměstíčku. "Ať se děje cokoliv, nesmíš se otočit. Slib mi to."

"Proč?"

"Prostě... neotáčej se, ano?" Pustil mě. Slyšela jsem jeho kroky, jak se ode mě vzdaluje. Bojovala jsem s nutkáním se otočit. Co tam je? Co nemám vidět? Neslyšela jsem nic, než jeho kroky, které se po chvíli zastavili. Musel stát někde uprostřed návsi. Slyšela jsem, jak něco odsouvá.

Koukala jsem zatím do země a ryla do ní nohou. Odkopla jsem jeden kamínek stranou. Ten se odrazil a narazil do několika navršených kamenů. Ty tam nebývaly. Teď se ale zbortily a zkutálely dolů. Taková malá lavina kamenů, která něco odhalila. Něco divného. Co to je? Přimhouřila jsem oči. Nemohla jsem si pomoct, ale připomínalo mi to lidskou ruku. To snad ne. To přeci nemůže být. To je určitě nějaká napodobenina. Třeba je dřevěná.

Ale byla jsem zvědavá, tak jsem šla blíž. I když jsem se přitom hrozně třásla. Bála jsem se, co tam objevím. Ať to bylo cokoliv, bylo to pohřbeně v hromadě menších kamenů.

"Fae!" zavolal na mě Anduin. "Počkej!"

Nedbala jsem na něj. Musela jsem to vědět. Rozhrábla jsem ty kameny.

Opravdu tam někde ležel. Neviděla jsem mu do tváře, ležel na břiše. Přesto jsem ho poznávala.

"Tati?" otočila jsem ho. Musela jsem se ujistit

Byl to on. Zakrvácený. Nehýbal se. Oči měl otevřené.

"Ne!" vykřikla jsem. Padla jsem na kolena vedle něj. Slzy se mi draly do očí. Tohle nemůže být pravda. Měla jsem pocit, že vybuchnu. Cítila jsem, jak se moje magie dere na povrch.

Podívala jsem se po Anduinovi. Stál uprostřed návsi a díval se na mě. Už jsem pochopila, co nechtěl, abych viděla. Hromady, u kterých stál. Hromady mrtvol. Bylo jich několik, ale jen dvě z nich vyčnívali. V těch byly zapíchnuté velké klády a k nim připíchnutá těla. Byly to místní čarodějky. Teta Avery a moje maminka.

Moje noční můra se stala skutečností.

V tu chvíli moje magie vybuchla. Pak jsem ztratila vědomí.