Vzbudila jsem se.

Mé podvědomí jakoby mi říkalo, že teď a tady bych měla nastražit své smysly a dávat pozor.

Rozhlédla jsem se po doupěti. Byla ještě noc, ale obloha už se velmi pomalu barvila do světlejších odstínů. Psi kolem mě ještě všichni v klidu spali, a já v šeru viděla jen stíny jejich oddechujících těl. Vzduchem se nesl chlad zimní noci, a venku bylo kromě šumění větví úplné ticho.

Přece se mi něco nezdálo. Ještě jednou jsem pohledem přejela celou místnost a chtěla se znovu zvelebit v pelechu, když jsem zaslechla tiché kroky. Sklonila jsem hlavu k nohám, a tvářila se, že spím. Z pod víček jsem ale sledovala vchod do doupěte, kde se objevil stín. Pes vešel dovnitř, nervózně se rozhlédl, a tiše se vydal ke svému místu. Zahlédla jsem jen jeho hustou srst, ale v šeru jsem si nebyla jistá její barvou. Pes tiše zašel mezi psy a pak mi zmizel z očí, když si lehl. Ještě schvíli jsem nervózně pozorovala situaci. Nic nenasvědčovalo tomu, že by si mě všiml. Trochu jsem se zavrtěla a našla si pohodlnější místo pro ležení. Tichem se ten zvuk nesl jako hromové rány, a já si chvílemi říkala, že minimálně Alfa se musela vzbudit. Nikdo ze psů se ale nezvedl, a všichni odpočívali, unavení předešlým dnem. Já si ale lámala hlavu s tím příchozím.

Mohl jít jen ven, nadýchat se čerstvého vzduchu. Proč by se ale pak zpět do doupěte plížil? Třeba jen nechtěl vzbudit ostatní psy. A já bych se taky potřebovala konečně nadýchat čerstvého vzduchu.

Myšlenky se mi v hlavě honily, ale nakonec jsem noční příhodu uzavřela tím, že jsem nevyspalá, a to, že byl nějaký pes venku se protáhnout není zločin. Zavřela jsem oči a snažila se usnout. Po asi půl hodině převalování se mi to povedlo.

Zdvihla jsem jedno ucho, a zaslechla šramot. Studené paprsky ranního slunce prosvítalo do doupěte, kde se pomalu probouzeli ostatní psi. Zvedla jsem se, protáhla a otřepala si srst. Med už čenichem strkal do huňaté bílé fenky, která zatím vyspávala, a nevypadala šťastně, že jí někdo budí. Zahlédla jsem na jejím krku kožený obojek s přívěskem. S houpající se psí známkou. S předmětem, mě kdysi tak blízkým, milovaným i z hlouby duše nenáviděným.

Zavřela jsem oči a z hluboka se nadechla.

Běžím lesem, panička utíká za mnou, když ji někdo zavolá, ohlíží se. Nakonec mě ale dohoní, vyzdvihne do náruče, pohladí a zase postaví na zem. Utíká zpátky. Já chci ještě běhat, a objevovat les. Rychlými skoky se dostávám pořád hlouběji. Přívěsek na mém obojku mi cinká okolo krku, ale brzy je to jediný zvuk který slyším. Zastavím se. Otáčím.

Rychle jsem otevřela oči a zahnala vzpomínku, která mě tolik tížila. Nechtěla jsem myslet na svou minulost a na to tíživé ticho, které mi v myšlenkách zůstalo z minulého života.

Odtrhla jsem zrak od jejího obojku, a nepřítomně sledovala jak bílá fenka vstává s míří k průchodu ven.

Vstala jsem a následovala jí i ostatní psy, kteří si tiše povídali. Zahlédla jsem mezi nimi i Meda, ale neměla jsem chuť si s ním teď povídat. Místo toho jsem nyní veškerou svou pozornost upoutala na mou novou důležitou roli ve smečce. Ano, věděla jsem, že mým úkolem bude několik hodin sedět a pozorovat krajinu, i tak jsem se ale uklidňovala myšlenkou, že je to pořád lepší než muset se skrývat před Šedou smečkou.

Když jsem se dostala ven, nadechla jsem se čerstvého vzduchu. Byl sice studený, ale jeho chuť přinášela sníh a sladkou vůni zvěře. Najednou se psí začali rozprchávat. Stála jsem uprostřed a nebyla si jistá kam jít.

Kometa se na mě ohlédla, a trochu rozladěná tím, je jsem nešla na svou hlídku, ke mě přišla.

„Kráso, ukaž Záři kde bude hlídat, a vysvětli jí, co to obnáší.“ řekla, sice s velkou nechutí, a podtónem, říkajícím že by mě zde nejraději nechala na holičkách. Pak se rozběhla a brzy se mi její tmavý kožich ztratil v hloubi lesa.

Ta bílá huňatá fenka u mě zůstala stát. Sledovala jsem ji s jistou pokorou, a čekala, jestli neudělá první krok.

„Ta pojď. Doufám, že si vše zapamatuješ, a zítra už nebudeš potřebovat průvodce.“ řekla trochu otráveným tónem, naznačujícím, že by byla mnohem radši, kdyby mohla jít po svém. Pak se rozběhla kamsi do lesa, s já jí následovala.

Celou svou hlídku jsme proseděla na stiném kopečku s dobrým výhledem do údolí. Dlouho jsem jen tak ležela a pozorovala krajinu pod sebou, jindy přecházela po nedalekém horizontu a kontrolovala blízké okolí proti nezvaným hostům. Samozřejmě zde nikdo nebyl, a i když jsem to věděla, nepřestala jsem být v pozoru. Na druhou stranu, měla jsem dost času na přemýšlení. Vítr slabě vál a nesl s sebou vůni lesa zvěře. Za celou hlídku jsem nic živého neviděla, ale pach potenciální kořisti se rozhléhal na každém kroku. Neměla jsem velký hlad, i po včerejší mizerné večeři, ale na teplo doupěte i společnost jiných psů jsem se těšila.

Slunce se začalo sklánět k obzoru, a bílý den rychle vystřídala noc. Obloha se zbavila do modrých odstínů, a skrz mraky prosvítaly první hvězdy. Najednou se vzduchem rozlehlo táhlé vytí Komety, oznamující konec hlídky. Moje prochladlé nohy se napnuly, a s novým přívalem energie mě nesly vyšlapanou trasou zpět ke zbytku smečky.

Dorazila jsem do doupěte mezi prvními. Čekala tady už Kometa a ještě jeden černobílý pes. Jeho zbarvení bylo zvláštní, obyčejným farmářským psům pokrývala černá srst většinu těla, tenhle měl černou jen malou část zad, a pravé ucho a oko. Netvářil se na mě moc přátelsky, ale když jsem došla k nim, a ohlédla se zpět k lesu, čekající, kdy přiběhnou ostatní psi, promluvil.

„Jsi rychlá Záře.“ řekl uznale a prohlédl si mě. Já se na něj jen vděčně usmála.

„Děkuji ti.“ řekla jsem, a na důkaz úcty v neznatelném gestu sklonila hlavu.

„Já jsem Hurikán.“ představil se mi ještě dodatečně, a asi by řekl i něco dalšího, kdyby z lesa nepřiběhli na ráz dva další psi. Med a malý flekatý pejsek se přiřítili k ostatním prakticky ve stejnou chvíli, a jen těsně to na sněhu ubrzdili. I tak ale Kometě přistála na čumáku trocha studeného sněhu, který se rozletěl vzduchem.

„Dneska jsem to vyhrála!“ vyštěkla udýchaně malá fenka, a hrdě se vypjala před Medem.

„To není pravda Kapko, jen jsi měla větší náskok. Nemůžu za to, že máš hlídku blíž. Beztak jsi určitě vyrazila dřív.“ řekl na svou obhajobu Med, který si teď sedl na sníh a oddychoval. Hádali se jako děti, a z obou jejich výrazů bylo poznat, že to tak i myslí. Usmála jsem se.