Tam, kde jsem vyrůstala, jedl první vždy ten co kořist ulovil. A poté všichni ostatní, nasytili jsme se společně a všichni stejně. Tady jedla první Alfa, ale žádný z ostatních psů se po tu dobu kořisti ani nedotkl. Seděla jsem a čekala.

Poznala jsem na sobě něčí pohled. Zima se mi dívala do očí, a nevyřčeným varováním mě upozorňovala, abych vklidu zůstala na místě, dokud mě někdo nevyzve. Nepřipadala jsem si příjemně, ale za nic na světě jsem se teď nechtěla postavit proti pravidlům smečky.

Alfa se zahryzla do velkého kusu srnčího masa, a vytrhla ho z těla. Byla to velká porce, vcelku mě překvapilo, že si vzala tolik. Odtáhla svůj kus zpět na místo, a v leže si ho vychutnávala. Já, i ostatní jsme čekali. Psi okolo seděli a hladově se dívali na to, jak si jejich vůdkyně vychutnává večeři. Sbíhaly se mi sliny, při pohledu na to šťavnaté maso.

Když spolkla poslední kus a olízla si tlamu, bez domlouvání se k jídlu přemístil Beta. Když i on snědl svůj kus srnčího masa, Alfa se narovnala, a pokynula hlavou k šedé feně.

„Zima.“ potvrdila Alfa tichým hlasem svůj výběr, a Zima si ke svému místu odtáhla jednoho celého králíka. Vyvalila jsem oči. Králík byl sice malý, ale i tak by se z něj najedli dva psi. Jen s údivem jsem sledovala, jak hltavě polyká jeho maso.

Zima asi byla hlavní lovkyně, i tak mě ale překvapilo, kolik jídla si vzala, i když poté musela být přecpaná. Když jsem já ulovila velkou kořist, vždy jsem si zbytek nechávala na později. Ona teď snědla příděl, který by jí stačil na dva dny. I když byla hromada jídla velká, pokud si takhle budou brát všichni, na posledního toho zbyde málo. Rozhlédla jsem se po kruhu. Omega nenápadně stál mezi dvěma psy, a smutně se díval na šedou fenku, která si plnila žaludek teplým masem.

Když Zima spolkla poslední kost, šťastně se usmála, a zůstala spokojeně ležet. Alfa se nečitelně napřímila a pohlédla na dalšího psa.

„Letka.“ řekla a kývnutím dovolila světlé feně dojít si pro večeři. Vysoká štíhlá postava ladně doklusala k hrabošovi a odnesla si ho zpět. Sledovala jsem ji. Většinu její srsti tvořila bílá barva, ale na zádech se nacházely světle hnědé rozlehlé fleky. Srst byla lehce kudrnatá, a prosvítalo pod ní žebra a šlachovité nohy. Musela být hodně rychlá. A asi i dobrá v lovu, pokud šla pro jídlo hned po zimě. Byla o dobrých několik centimetrů vyšší než já, a měla protáhlý hladký čumák.

Ucítila jsem zakručení břicha, a v duchu proklínala Zimu a chudáka celého králíka. Tímhle tempem na mě brzy nic nezbyde.

Poslouchala jsem další jména psů, a snažila se je zapamatovat.

Černobílý farmářský pes, Střep, na mě působil mile a optimisticky. Byl to taky lovec, ale asi jako jediný ke mě nechoval takovou zášť. Utrhl si část srnky a hladově si ji odnesl zpět.

Sledovala jsem jak hromada pomalu mizí.

Čekala jsem až na mě přijde řada. Poté co si poslední pes naplnil žaludek, Alfa kývla hlavou ke mě.

„Záře, teď se najez ty.“ řekla mi, očividně spokojená z toho, že jsem dodržela pravidla a nenarušila jejich zvláštní proces jezení.

Nejistě jsem se zvedla a přešla už k malé hromádce zbylého masa. Všichni psi okolo mě se už najedli, a leželi s plnými břichy na zemi kolem. Z pohledů pár z nich jsem zahlédla posměch nad tím, kolik toho na mě zbylo, z jiných nezájem nebo nedůvěru k cizinci. Nepřipadala jsem si vůbec vítaná.

Teď zde zbyl jen hubený hlodavec a zbytky kostí srnčího těla. Uchopila jsem do čelistí malé tělo a odnesla si ho na místo. Můj žaludek se očekáváním stáhl a já se s chutí zakousla do masa. Kořist nebyla nijak velká, a i když jsem ji snědla, měla jsem pořád trochu hlad. Toužebně jsem se podívala na bývalou hromadu jídla, kde už bohužel nic nebylo. Olízla jsem si tlamu po posledním soustu a sledovala co se bude dít.

Alfa se teď znovu podívala někam mezi psy. Z řady najednou vystoupil malý psík, a nesměle se podíval na místo, kde byla před hodinou ještě tučná hromada jídla.

„Dnes na tebe nic nezbylo, Omego. Snaž se dostat výš, a třeba si jednou naplníš žaludek.“ řekla Alfa, a s uzavřenou situací se zvedla a rozpustila kruh. Nějací psi odtáhli zbytky ohlodaných kostí ven. A já si uvědomila, že díky mě na omegu nezbylo ani sousto. Ale proč si ostatní psi brali tolik, když museli tušit, že poslední budou mít hlad?

Vrtalo mi to hlavou, a cítila jsem pocit hanby při pohledu na vyhublého Omegu. Ten se brzy se smutným výrazem odtáhl ven na mráz.

Ostatní psi se šli schoulit do svých míst, a já se také zvelebila v měkkém pelíšku. Po chvíli jsem ale zaregistrovala pohyb, který se blížil ke mě. V doupěti už bylo poloviční šero, proto jsem na první pohled nepoznala o koho se jedná.

Ze tmy se vynořilo chlupaté tělo, o trochu nižší než já, s veselým úsměvem.

„Ahoj. Ty jsi Záře, ne?“ zeptal se mile hnědobílý farmářský pes, a zakroutil špičkou ocasu.

Sedla jsem si v pelechu, a usmála se na nově příchozího. Byla jsem ráda, že někdo přišel, a doufala, že mi objasní pár nejasností.

„Ano, a ty jsi Med, nemám pravdu?“ odpověděla jsem a doufala, že jsem při večeři jeho jméno zaslechla správně.

„Jo, já jsem Med. Jsem hlídkař. “ řekl a bylo vidět že ho potěšilo, když jsem si jeho jméno zapamatovala.

„Proč jsi za mnou přišel? Moc psů tu o mně... Nestojí.“ zaváhala jsem než jsem našla to správné slovo.

„Musíš vydržet, nejsme tu moc důvěřiví k cizincům. “ řekl lehce zklamaně. „Jinak, viděl jsem tě, když jsi dnes vyběhla z toho lesa. Co jsi tam dělala? Proč tě pronásledovali?“ zeptal se a sedl si ke mě. Ostatní psi se tiše bavili nebo odpočívali, a náš rozhovor je nijak nezajímal.

Nejistě jsem se ošila. Nevěděla jsem, co mu na tohle číct. „Poranila jsem jejich Betu v boji za záchranu své rodiny. Stejně se mi to nakonec nepodařilo.“ řekla jsem zkráceně, a naznačila že o tomhle tématu dál nechci mluvit. Nebylo mi příjemné říkat to psovi, kterého jsem znala sotva pár hodin, ale jestli se mám do tohohle kolektivu začlenit, nesměla jsem být uzavřená.

„Dobře. Jinak, teď jsi také hlídkařka, jako já, a zítra s námi nejspíš ráno půjdeš zkontrolovat území. Ukážeme ti co a jak tu chodí. Máme možná jiná pravidla, než na jaká jsi byla zvyklá, ale věřím že brzy pochopíš jak to tady chodí, a zařadíš se do práce. “ změnil téma, a veselé zavrtěl ocasem nad myšlenkou příštího rána.

„Jinak, tahle fena je hlavní hlídkařkou.“ řekl a nosem ukázal na černohnědou krátkosrstou fenu, odpočívající opodál.

Byla stejně tvarovaná jako Med, ale její srst byla krátká a hladká, jako ta moje.

„Jmenuje se Kometa, a pokud budeš dělat vše tak, jak ti řekne, bude na tebe milá. “ řekl a povzbudivě mi nosem šťouchl do ramene.

Byla jsem trochu ztuhlá, ale nad jeho přátelskou reakcí jsem se usmála.

„Děkuju Mede. Těším se až mi představíš i ostatní. “ řekla jsem přátelsky, a olízla mu ucho.

Med se usmál, rozhlédl po už tichém doupěti a zvedl se.

„Dobrou noc Záře, vyspi se na zítra. Vstáváme s úsvitem.“ řekl a pak se otočil a tiše zamířil do svého pelechu.

Lehla jsem si a položila hlavu na přední tlapky. Skrz větve houští se dovnitř prodraly měsíční paprsky, a já zavřela oči a brzy hluboce usnula. S neurčitým pocitem bezpečí, které nebylo jisté, ale jeho představa sladká a příjemná. Představa že po několika týdnech samotářského přežívání zase někam patřím.