Pod tlapkami už jsem cítila jen studené křupání sněhu. Stromy, tyčící se do výšky jsem míjela jen stěží a pár spadlých klád po cestě jsem musela přeskočit, i přes pálení na plicích z rychlého běhu. Packy mě bolely, jak do nich štípal sníh, a ztuhlé svaly od nekonečného útěku jsem cítila všude po těle. Teď jsem se musela držet jen svého cíle, že doběhnu na konec lesa. Ohlédla jsem se. Stíny mezi stromy se vlnily a rychle se přibližovali. Alfovi oči mě propalovali nenávistným pohlednem. Pokusila jsem se ještě víc zrychlit, ale byla jsem už velmi vyčerpaná. Najednou jsem někde před sebou zahlédla světlo. Mezi hustými kmeny prozařovali paprsky ranního slunce, jako sladká naděje na přežití. Cítila jsem novou energii, která se mi vlila do těla. Běžela jsem vstříc konci toho temného lesa. A pak jsem konečně na srsti ucítila teplé sluneční paprsky. Packa mi podjela a já se v kotoulu svalila na trávu. Ohlédla jsem se. Tam kde končily poslední stromy se ve stínech objevily černé postavy. Jen Alfovy lesklé tesáky se skvěly a vyhrožovali mi. Kdyby nebylo hranic jejich území, měla bych je teď zaryté v krku.

Černý pes, o dost vyšší než já se napřímil a jeho tělo se rýsovalo jako živá hrozba. „Tohle nikdy neskončí, dokud budeš na živu..." zavrčel na mě a napřímil krk s pozvedlou tlapkou, jako kdyby se chystal vystartovat po kořisti. Pak se ladně otočil mezi stromy, a stejně rychle jako se objevil se také vypařil do tmy. I ostatní psi jeho smečky, kteří doteď stály mezi stromy, připravení po mě skočit, kdybych jen byla o trochu blíž se strážili ve tmě. Jen Beta zůstala jako poslední stát mezi stromy. Když na ní dopadly sluneční paprsky, spatřila jsem její zohyzděnou tvář. Od ucha se jí táhly přes oko aż k čumáku velké a ošklivé jizvy. Víčko bylo roztržené a šedá zornice se mě marně snažila spatřit. Otočila hlavu, a zdravým okem na mě pohlédla. S vyceněnýmy zuby a srdcem plným nevyčerpatelného hněvu se na mě dívala. A měla na to nárok. To já jsem byla ta, která jí navěky odsoudila na slepotu jednoho oka a na ošklivé šrámy na tváři. Pořád jsem byla udýchaná z rychlého běhu o život, ale při vzpomínce na to, za co jsem ji ty jizvy udělala, se na mě znovu napjaly svaly připravené k útoku.

Ale ona se najednou otočila a zmizela. Bez dalších výhrůžek, bez rozloučení, jen se otočila a zmizela. Věděla, že se ještě potkáme.

Chvíli jsem ještě sledovala stíny lesa. Byli pryč, ale mohli se kdykoli vrátit. Teď ale ptáci znovu usedli do korun listnatých buků, a začali tiše zpívat. Zhluboka jsem dýchala a nohy se mi chvěly. Jestli na mě předtím pod náporem adrenalinu nedosedla únava, stalo se to teď. Už jsem tak zřetelně nevnímala teplé slunce ani trávu pod tlapkami, ale vydala jsem se pomalým krokem pryč. V plicích mě píchalo, a studený vzduch, který jsem vyfukovala v obláčcích páry tomu neprospíval. I přesto jsem se snažila jít dál a nevnímat jak mi těžkne hlava a jak pomalu ztrácím vědomí. Nevím jak daleko jsem ušla, ale za chvíli mi tlapky podjely, já se sesunula na zem a vyčerpáním usnula.

Hlídkoval jsem na malém kopečku, nedaleko hranice lesa. Studený zimní vítr mi čechral srst, a ptáci létající kolem skoro nepostřehli že tu sedím a dívám se do krajiny.

V tom jsem spatřil jak někdo vyběhl z lesa. Byl jsem dostatečně daleko, aby mě nezahlédl, ale ani já pořádně neviděl. Natáhl jsem se tím směrem a uši nastražil dopředu. Hnědá postava psa vyběhla zpoza kmenů, a zastavila se. Několik tmavých siluet, které zůstaly mezi stromy jsem spatřil jen stěží. Ale nepochyboval jsem o tom, že to bude druhá smečka. Přiblížili se až k hranicím, ale z lesa nevykročili. Ale ten hnědý pes, kterému se před nimi podařilo utéct byl neprávem na našem území. Podezřívavě jsem sledoval celou situaci. Pak jsem se otočil, a rychlým během vyrazil zpět ke své smečce. Ptáci se poplašeně rozlétli, a brzy na malé mýtině nezůstal nikdo.

Celou cestu jsem se rozmýšlel co řeknu. Když jsme se ale dostal ke shluku stromů a malé jeskyni, kde sídlila smečka, nepochyboval jsem.

„Mede, jaktože nejsi na hlídce?" rozkřikla se na mě naštvaně šedá fenka. Vstala ze svého vystlaného pelechu a s nevrlým výrazem zamířila ke mě.

„Mám velmi důležité zprávy, Zimo. Potřebuju za Alfou." řekl jsem udychaně, ale tvářil se hrdě. Zima si mě přeměřila pohledem, a pak uhnula, abych mohl projít.

Alfa s Betou leželi v pelechu ve výklenku skály. Ze země jsem viděl jen zvedající se kožich šedobílého vlčáka, jak klidně odpočíval.

„Alfo." zakňučel jsem podřadně, ale důležitým hlasem. Kožich sebou cuknul, a zdvihl se. Alfa se protáhla a mohutným skokem seskočila ke mě na zem. Sledoval jsem silné svaly vlčáka, připomínající spíš vlka než psa. Sklonil jsem pohled a ustoupil.

„Alfo, na hlídce jsem spatřil vetřelce. U západního okraje lesa, Šedá smečka ho vyhnala z jejich území. " řekl jsme hlasitě a stručně. Alfa se usmála, a pak do vzduchu vydala táhlé, zvučné svolávací zavytí.

Na zádech mě šimrala tráva, a paprsky hřály do hnědého kožíšku. Přetočila jsem se na bok, a natáhla krk do trávy. Trochu jsem si odpočala, a teď jsem si užívala volnosti a pocitu, že už nebudu muset utíkat. Rozhlédla jsem se. Les byl už docela kus za mnou, a já ležel u kraje louky, kde už pomalu začínal růst řídký porost listnatých stromů. Zvedla jsem se, a oklepala že sněhových vloček, které mi dosedly na kožich. Pomalým krokem jsem se vydala na průzkum. Nasávala jsem pachy přírody, ale vše zakrýval studený vítr a čerstvý poprašek sněhu. Přeci jen jsem zanedlouho ucítila nějakého hraboše, který tudy nejspíš nedávno proběhl. Zdvihla jsem nos do vzduchu a začenichala. Žádné další zvláštní pachy. S radostí a kručícím žaludkem jsem se vydala na malý lov.

Zaběhla jsem do vyšší trávy, a s nosem u zemi sledovala stopu malé myšky. Vysoké travní listy se mi zvedaly nad záda. Najednou jsem se zastavila. V trávě přede mnou se mihlo malé tělíčko, a já po něm chňapla tlapkou. Těsně jsem minula hrabošův ocásek, a on se ztratil v dalším trsu. Neskočila jsem po něm. Strnula jsem. Zaslechla jsem něco zvláštního. Otočila jsem hlavou, a postřehla rychlý pohyb, po kterém zbylo už jen zavlnění trávy. Svaly se mi napjaly, a byla jsem připravená k rychlému útěku. Pořád jsem byla trochu vysílená, ale rychle nabytý adrenalin mi dodal energii. Sledovala jsem okolí. Najednou se z trávy začala zvedat těla psů. V kruhu okolo mě se vynořilo několik různě velkých těl, a vrčírcích tlam. Byla to jasná přesila. Za první řadou jsem zahlédla další psy. Stáhla jsem ocas a podřadně zakňučela. Musela jsem se podřídit, i tak jsem byla ale připravená při nejbližší příležitosti utéct nebo bojovat.

„Co tu chceš?" řekla šedivá fenka jedovatě. Teď se ke mě přiblížila s tlamou plnou ostrých zubů, a nebezpečně si mě prohlížela.

„Utíkám."