„Co se tu kurva děje?!" slyšel jsem Maxe. Otočil jsem hlavu od stolku, stal za Jamiem a držel ho pod krkem, tak tak stál na špičkách. Celý se klepal, slyšel jsem jak začal kňučet. Sám jsem nebyl schopen jediného pohybu. Žaludek se sevřel, sdrce mi bilo tak divoce, že to mohli slyšet všichni kolem.

„P-p-prosím P-pane." odvážil se promluvit.

„Co tu dělá?!" zařval mu u ucha, které si hned přitiskl k hlavě.

„Neposlouchal mě Pane." zafňukal, přičemž přešlap z nohy na nohu.

„A na co máš tohle!?" zvedl mu ruku, ve které držel ovladač od mého obojku... Tak počkat... Měl ho celou dobu? Mohl mě takhle zastavit, aby se nedostal do problému, ale neudělal to? Vystavil jsem ho nebezpečí, jen kvůli své slabosti.

„CO?!" zakřičel znovu. Já i Jamie jsme sebou leknutím cukli.

„Moc se omlouvám pane." rozbrečel se.

„Zmačkni to." řekl s úsměvem.

„Pane..." nejspíš chtěl vzdorovat, ale byl přerušen. Nevěřil bych, že se odváží vzdorovat, po tom co jsem viděl jeho dokonalou poslušnost.

„Co to je?" strhl ho k zemi. „Co to zkoušíš?!" řval na něj. Jamie se schoulil do klubíčka a schovával si hlavu.

„Nechám tě chvíli s tím zmetkem a ty přestaneš poslouchat?!" Max vzal Jamieho za nohu, aby ho dostal z klubíčka a mohl ho kopnout do břicha.

„N-ne Pane." slyšel jsem zavzlykáni, předtím, než mě složila k zemi rána od obojku. Reflexivně jsem ho chytil, jenže bolest nepřestávala. Zakřičel jsem tou bolesti, stále nepřestávala. Dost, už dost, už dost. „Dost!" křičel jsem zoufalé, když to stále nepřestávalo. Tohle už nevydržím, nemůžu, dost prosím...

„Stačí, pusť to." zaslechl jsem Maxův hlas, ale byl zvláštní, jakoby z velke dálky a pak ticho. Tma.

Křik, tolik křiku. Pláč, odkud přichází? Bylo tu stále více křiku a pláče, co se děje? Znovu mě pohltilo ticho, ze kterého mě vratila do reality až náhlá zima a mokro. Co? Pomalu jsem otevřel oči. Předemnou seděl na zemi Jamie. Proboha. Oči uslzené, rudé otlaky na krku i rukách. Byl jen v dlouhém tričku, do něhož se mu vsakovala krev z pravé ruky, celý se klepal. Bože, tohle všechno udělal jen proto, že jsem se koukl do šuplíku? Při rychlém porozhlédnutí se po pokoji, jsem si všiml krvavých střepů vedle jedné skřínky. Asi nechci vědět co se tu dělo...

„Vítej zpět, Růženko." ozval se Max sedící na gauči, jen v triku a teplácích. Koukl jsem na Jamieho, jak se snažil nebrečet, na mě se ani nepodíval, nedivím se.

„Máš špatný vliv na mojí kočku." zavrčel. „Můj perfektně vycvičený mazlíček kvůli tobě zapochyboval." vstal a stoupl si přede mě.

„K noze Jamie." řekl klidněji. Jamie se k nám z těžká po čtyřech doplazil, při cestě se mu několikrát podlomily ruce.

„Za všechno tohle..." drapnul ho za vlasy a přinutil ho se v kleku narovnat. Nevydal při tom jedinou hlásku. „...můžeš TY." trhnul rukou dozadu, takže Jamieho rovnováha byla jen v Maxových rukou, ani přesto se nijak nehnul. Nechytl ruku, která ho držela, nic, nechala sebou vláčet. Je mi ho strašně líto, ani nechci vědět, co všechno zažil, aby se dostal do takového stavu.

„Tak nevychovanou kočku už jsem dlouho nepotkal... Měl si vzít ta dvojčata." odfrkl si s úšklebkem, načež pustil Jamieho, který spadl k zemi. Zasyčel jsme na něj, i přesto vědomí, že za to dostanu. Holky si budu bránit vždycky.

„Tak ty takhle jo?" zasmál se. „Jamie místo." Jamie se vyškrábat na všechny čtyři a odplazil se do svého pelíšku vedle gauče. Vyčerpaně si do něj lehl, chudák kluk. Můžu za to já, kdybych nejednal tak sobecky, nic by se mu nestalo.

„Fajn jdeme cvičit. Lehni." řekl přísně. Otráveně jsem ho poslechl. Následovaly povely jako sedni vstaň, lehni, klekni. Furt dokola už mě to unavovalo.

„Sedni a zůstaň." při tom odemě začal couvat. „K noze." řekl, když zastavil. Nebaví mě to, nejsem pes... Už jsem byl unavený z toho všeho, tak jsem zůstal sedět. Max se ke mě rozzlobeně rozešel, naštěstí začal zvonit zvonek u dveří. Max se otočil a šel otevřít.

„Ahoj, tak kde ho máš?" zaslechl jsem ženský hlas, následovaný písknutím, při němž se Jamie v pelíšku okamžitě posadil.

„Pozor na střepy. Potřebuju, aby ses mu podívala na ruku a záda." do místnosti vstoupila vysoka, černovlasá žena.

„Nový mazlík?" změřila si Maxe svým modrým pohledem.

„Ne, jen převychova." mávl rukou.

„Mám se na něho taky kouknout až skončíš?" prohlížela si mě.

„Ne, ten není důležitý. Postarej se mi o Jamieho." pohladil ho po oušku. Nejsem důležitý?

„Ahoj." Jamie se usmál od ucha k uchu, jakmile si k němu sedla.

„Pozdrav. Tato půvabná slečna se jmenuje Diana." přistoupil ke mě Max.

„Dobrý den." pozdravil jsem potichu, na to mi přiletěl pohlavek.

„Znovu." rozkázal mi.

„Dobrý den slečno." opravil jsem se.

„Ještě se omluv za neuposlechnutí."

„Poslechl jsem." odsekl jsem mu, čímž jsem si vysloužil překvapené pohledy od Diany i Jamieho a mimo to i kopanec do břicha od Maxe. Schoulil jsem se do klubíčka s ocáskem omotaným kolem sebe. Vždyť jsem poslechl, co má za problém? Kdy už tohle skončí... Kdy už budu moct jít domu? Po tváři se mi spustila slza, kterou následovala další a další. Nechci aby to ještě pokračovalo, jsem vyčerpaný... Prosím.

„Sedni." slyšel jsem další povel. Nemám sílu se pohnout. Příšerně to bolí, je mi zle. Ucítil jsem tlak obojku kolem mého krku. „Jdeme." škubnul se mnou za obojek, což u mě vyvolalo kašel. Sebral jsem se na všechny čtyři a následoval ho. Dotáhl mě do koupelny, kde mě shodil vedle vany. Nestíhal jsem se ani vzpamatovat a už jsem byl na zádech.

„Je mi uprdele jestli tě něco bolí nebo jsi unavený, můžeš si za to sám. Dokud já neřeknu tak odpočívat nebudeš." s těmi slovy mě vzedl. Najednou jsem byl ve vodě. Prudce jsem se pokusil zvednout, dostat se dál od ledové vody. Neměl jsem šanci, Max mě s rukou na mém hrudníku držel na místě. Kopal jsem nohama, hazel sebou, chtěl jsem okamžitě pryč. Několikrát jsem ho praštil a škrabl do ruky, bez účinku.

„Uklidni se." řekl až strašidelné klidně. Jak se mám kurva uklidnit? Třásl jsem se jaká mi byla zima, chtěl jsem okamžitě ven, ale tlak na mém hrudníku zesílil a vedl mě pod hladinu. Nenenene!! Rychle jsem zadržel dech. Všechno se ztlumilo. Voda, která mi natekla do oušek mi v nich zpusobila nepříjemné až bolestivé lupnutí. To mě donutilo vypustit vzduch, jenž jsem si držel. Slyšel jsem své srdce, jak splašeně bije. Potřebuju vzduch, chytl jsem se okrajů vany, abych se vytáhl proti ruce nad hladinu. Nic... Ne! Prosím. Nejde to, potřebuju, potřebuju se nadechnout. Prosím, potřebuju se nadchnout... Chytl jsem Maxovu ruku, ta mě hned na to vytáhla za obojek z vody. Okamžitě jsem se oklepal, musel jsem co nejdřív dostat vodu z oušek.

„Tak probraný?" zeptal se přísně.

„A-ano Pane." odpověděl jsem okamžitě.

„Perfektní, vylez." odstoupil od vany.