Kou psán normálně
Rei psán kurzívou
-
Líbal mě. A já se nechal. Jeho rty byly tak hebké a horké. Chutnaly po alkoholu, ale to mi nevadilo. Teď mi nevadilo nic. Nevadilo mi, že to je můj první opravdový polibek. Byl jsem nahý, ubrečený, vystrašený a zmatený. Tak zatraceně moc zmatený. Přál jsem si jediné. Vrátit čas. Nikdy nejít na tu párty. Nikdy nejet na tento zájezd. Nikdy nepotkat blonďatého idiota, který mi spřeházel život tolik, jako nikdo předtím.
Najednou přestal s polibky. Nespokojeně jsem zamručel. Chtěl jsem pokračovat. Chtěl jsem na vše zapomenout a on mi to mohl umožnit. A také jsem byl vzrušený. Líbat vážně uměl a i přes mou nemotornou spolupráci to bylo skvělé.
,, Měl bys jít spát. "  Chtěl se odtáhnout, ale já ho zastavil. Vyměnil jsem naše pozice. Teď jsem seděl na klíně já a on na mě jen vyděšeně zíral. Tohle jsem nebyl já. Mé pravé já by uteklo, zamklo se v koupelně a brečelo. Tohle druhé já bylo jiné a chtělo jediné. Bylo mu jedno, že druhý den toho budu litovat. Tohle já vidělo možnost jak zapomenout. Chtělo sex a Rei mu ho mohl dopřát. Mohl mi dopřát zapomnění.

Jednou rukou mi začal svlékat tričko a tou druhé se mi začal dobývat do kalhot. Odstrčil jsem ho na délku paží. Tohle se mi nelíbilo. Nelíbil se mi tenhle divoký a chtivý Kou. Mě se líbilo to vyděšené pískle, co rudlo jen když jsem se na něj podíval. Znovu se mě pokusil políbit. Nenechal jsem se. Byl zmatený a já ho v takové situaci zneužít nehodlám. Sice jsem v jistých chvílích hajzl. V této ale ne. Shodil jsem ho ze sebe a opustil jsem pokoj. Při odchodu jsem nezapomněl zamknout. Slyšel jsem jak volá mé jméno a pak jeho pláč. Nechtěl jsem ho rozbrečet, ale takto to bude lepší. Nejradši bych ho vážně ošukal, ale chci aby byl při smyslech, nebrečel, chci, aby to byl ten malej hajzlík,který mi tak neskutečně moc pije krev.

Odešel. Nechal mě tu. Ani on mě nechce. Jsem odporný. Nechtěný. Zase ponořený v sebelítosti. Proč vždy já? Konečně jsem se nabídl a on mě odmítl. Nepřitahuju ho. Koho bych tak mohl přitahovat. Jen slizouny, kterým jde jen o to si zašukat a pak to všude rozhlásit.
Rei. Tohle jméno se mi teď míhalo v hlavě stále znovu a znovu. Co jsem k němu cítil? Nenávist? Tu ano i když teď. Teď je to prostě.
Díky bohu pozítří jedu domů a ve škole se mu dokážu vyhnout. Nebo se bude on vyhýbat mně? Vždyť mě odmítl. Odmítl mě...

Zamířil jsem do pokoje za tím šmejdem. Pořád se tam válel. Kalhoty s trenkama měl pořád stažené a mě se tak naskýtal dost nechutný pohled na jeho obnažené tělo.
Pořádně jsem do něj kopnul. Zavřeštěl a chytil se za pohmožděné místo. Podíval se na mě a v očích se mu zračil strach. Vytáhl jsem ho za vlasy nahoru.
,, Zopakuj mi, co jsem ti řekl, že ti udělám pokud na něj sáhneš. "
,, Neříkej mi, že tys na něj nesáhl." Odplivl si a já mu vrazil pěstí.
,, Nedělej ze sebe svatouška. Moc dobře vím o té sázce. "
Zarazil jsem se. Jak to může vědět.
,, Odkud to sakra víš?"
,,S Gorem jsme staří známí."
Znova jsem ho praštil a znova a znova. Začal se smát.
,, Když ses neměl k činu, řekl jsem si, že si užiju alespoň já. "
,, Jenže já se mám k činu, víš? Teď jsem pro něj něco, jako princ na bílým koni." Co to proboha melu.
,, Určitě už je do mě zamilovaný a já ho pak hezky odkopnu a vyhraju sázku, ale ty mi to kazíš, chápeš. "
,, A tomu mám věřit?"
Zarazil jsem se.
,, Proč bys nevěřil? "
,, Možná protože kdyby ti na něm nezáleželo tak bys mě tu teď nemlátil?"  Pustil jsem ho a rychle odešel. Nezáleží mi na něm. Ten kretén prostě šáhl na něco, co mu nepatří. To je celé. Kou je můj a to já ho ošukám tak tvrdě, až se nebude moct ani postavit. Nic jiného v tom není. Nemůže.

Ráno bylo hektické. Profesor a profesorka měli kocovinu. Děcka měla kocovinu. Všichni měli kocovinu. Všichni byli nevrlí a vypadali strašně. Takže aktivity na dnešní den se rovnají polehávání, zvracení a zase zvracení.
Momentálně jsem ve svém pokoji rozvalený na posteli. Samozřejmě oblečený a naprosto klidný. Čekám tu na toho blba. Je na čase si promluvit. Od začátku jsem si s ním měl promluvit, ale né. Já se musel chovat, jako nadržená, vlhká třináctka. S tím je konec. Kou je zpět se vším všudy.
Práskly dveře. Konečně.
,, Musíme si promluvit. "

První co uslyším, když vejdu do pokoje je věta ,, Musíme si promluvit."  Vyjeveně se zadívám na Kou. Koua s ledově klidným výrazem ve tváři.
,, Tak jo. O čem. O čem chceš mluvit? "
,, O nás. O tom co se stalo za tento výlet. O tvém nevhodném chování vůči mé osobě."
Opět ten odměřený tón. Opět ten ledový klid. Je zpátky. Musel jsem se ušklíbnout.
,, Neznělo to tak, že by se ti to nelíbilo. " Lehce zrudl a očima těkal různě po místnosti.
,, Prostě na tohleto oba dva zapomeneme. Každý si bude žít tak jako dřív."
,, Tak to ne! "

Přimáčkl mě pod sebe.
,, O co ti sakra jde?"  Chce mě ještě víc znemožnit?
,, Nezapomeneme na to. Naopak budeme v tom pokračovat. "
,, Cože? Ne! Zapomeň a slez ze mě. Seš těžkej, jak kráva!"
,, Pořád tak naivní. "  Krk mi začal zasypávat polibky a já se neubránil vzdychnutí. On se akorát uchechtl, hajzl.
,, Čeho chceš dosáhnout tímhle vším?"
,, Čeho chci dosáhnout? Hmmm. Tak zaprvé chci aby ses do mě zamiloval a zadruhé ti chci vyšukat mozek z těla."  Neměl jsem slov.  Tohle se mnou dělal Rei. Dokázal, aby se mi rozbušilo srdce a tváře zrudly studem a mé tělo na něj reagovalo tak jako na nikoho jiného. Nejhorší na tom všem, ale bylo to, že se mi to líbilo a možná,možná jsem se do něj chtěl zamilovat. Jestli to je chyba to netuším, vlastně ano. Já to dokonce vím. Vím, že je to největší chyba mého života. A ta chyba se jmenuje Rei Fuchizaki.

Ano žiju. Po měsíci přidávám další kapitolu, tak snad to ještě někdo čte a baví ho to. 😅 Nevím, kdy budu mít čas napsat další díl. Důvodem je, že se mi blíží přijímačky a já jsem vynervovaná a psychicky na dně👍. Tak ale pokusím se, co nejdřív. 😊