Byla již jedenáctá pryč a půlnoc se nemilosrdně blížila. Byla tma a liduprázdným parkem foukal studený vítr. Na lavičce se i přes to všechno krčila postava blonďatého muže.
V zmrzlých prstech svíral ohmatané a zmačkané papíry, které si pročítal zas a znova. Seděl tu od pěti ráno. Celý den. Nehnul se z místa. Stále čekal a doufal. Nyní mu však bylo již jasné, že čeká marně. Po zmrzlých, červených tvářích se mu svezla slza. Další a další slzy dopadaly do jeho klína a ne a ne se zastavit.
Pohlédl na kytici růží vedle sebe. Poupata byla zavřená a zkřehlá, kytice dávno pozbyla svou krásu a barvu stejně jako vůli k životu.
Nepřišla.
Rozhodla se.
On její přání přijal.
Přijal ho.
Smířil se s tím.
Jeho život již skutečně nemá smysl.
Zvedl se v okamžiku, kdy se v dálce ozvalo zvonění půlnoci. Sníh křupal pod jeho nohama, jak se pomalu vydal pryč. Lhůta uplynula. Den skončil. Jeho naděje zemřely. Nepřišla.
Z jeho temných myšlenek jej vyrušila rána a pád do sněhu. Zamlženým pohledem se zadíval na osobu vedle sebe. Vlasy měla rozcuchané a poházené do všech stran, její tváře byly rudé a nos též. Plakala. Hrudník se jí divoce dmul z nepřetržitého běhu. Na sobě měla fialovou noční košilku a huňaté pantofle. Postavila se na roztřesené nohy a zachvěla se zimou. Stále plakala. Stále nemohla uvěřit tomu, že přišla.
Na její ramena dopadl teplý plášť a kolem krku jí muž omotal svou šálu. Zachumlala se do pláště a pohlédla mu do modrých, hlubokých očí. Na tvářích jim oběma pohrával nejistý, slabý úsměv.
Vzali se za ruce a pomalu se vydali domů, vstříc naprostému neznámu. Poslední šance a žádná záruka šťastného konce.

-Konec-