Byly čtyři hodiny odpoledne a Yoongi seděl ve svém lůžku. Sám, znuděný. Nikdy by to do sebe neřekl, ale chyběla mu společnost. Věděl však, že jen jediné osoby.

Při myšlence na něj si vzpomněl na dárek, který mu chtěl obstarat. Vytáhl z nočního stolku svůj mobil a vytočil číslo své matky. Dlouho jí nevolal. Vlastně jí neviděl téměř několik měsíců.

Odpověď však nedostal, číslo bylo hluché. Zmateně se podíval na display a zkontroloval číslo. Poté to zkusil znovu, jenže výsledek byl stejný.

,,Co to..." zamumlal nechápavě, když v tom se otevřely dveře a tam stála Rose s malým kalíškem s léky.

,,Odpolední léky, Yoongi. Mimochodem za chvíli přijde fyzioterapeutka a zkusí se s tebou projít po chodbě. Přijde mi, že posledních pár dnu jsi uvolněný, takže by to mohlo být lepší něž minule," usmála se a položila mu léky na stůl. Všimla si však, že Yoongi jen zmateně koukal do mobilu.

,,Všechno v pořádku?"

,,J-jo jen..." zamumlal a zvedl hlavu, ,,matky číslo je hluché. Myslíš, že se jim něco stálo?" zeptal se trošku starostlivě.

Dívka zaraženě zamrkala. ,,O ničem nevím, ale zkusím je kontaktovat. Přijdu ti potom říct," s úsměvem mu položila ruku na rameno a poté odešla.

S povzdechem se podíval z okna. Nevěděl proč, ale neměl z toho dobrý pocit. Na druhou stranu ho uklidňoval ten krásný výhled.

Nemocnice se nacházela na kopci, takže měl úžasný výhled na celé město. Obzvláště západ slunce byl krásný.

Bohužel moc dlouho si ho vychutnat nemohl, protože jak řekla Rose, tak se tam objevila fyzioterapeutka.

Byla to milá paní středního věku, která za ním chodila jednou do týdne, aby ho nutila se pohybovat. Snažila se zpomalit ochabování jeho svalů pravidelným pohybem, i když se to nezdálo moc efektivní. Při posledním pokusu udělal dva kroky a ruce ho přestaly poslouchat. Nedokázal se držet berlí, proto upadl a nemohl se bez pomoci zvednout.

Doufal, že už to všechno vzdají, ale opak byl očividně pravdou.

Donutila ho postavit se na nohy s pomocí berlí. Cítil, že neměl téměř žádnou stabilitu a při rychlém pohybu by hned upadl. Na druhou stranu si připadal jistější než obvykle. Kupodivu.

V hlavě mu hrála slova, co mu řekl Hoseok. O tom, že se oba uzdraví a potkají se mimo nemocnici. Rozhodl se na to soustředit a jít v před.

,,Skvělá práce Yoongi! Teď půjdeme pomalu ven, opravdu pomalu," zaradovala se.

Vyšli ven na chodbu a velmi pomalým tempem šli na druhou stranu oddělení. Už nechtěl dál, protože se mu třepaly ruce. Držet ty berle bylo opravdu náročné když měl nohy jako z želatiny.

,,Už nechci..." zakňučel unaveně.

,,No tak, už nás čeká jen cesta nazpátek," snažila se ho nějak povzbudit, zatímco ho jistila jednou rukou za paži a druhou za pas.

Otráveně zakoulel očima, když v tom se přes celou chodbu rozlehl něčí hlas. Poznal ho hned.

,,Yoongi!" zakřičel na něj usměvavý Hoseok z druhé strany oddělení.

Menší nadšeně zvedl hlavu a hned dostal od mozku pokyn jít kupředu. Nejradši by se za ním rozběhl, téměř to udělal, ale fyzioterapeutka ho zastavila, jinak by upadl při prvním kroku.

Nakonec nemusel udělat ani krok, protože Hoseok za ním došel sám a opatrně ho obejmul kolem ramen. ,,To je skvělé vidět tě chodit! Proč nepoužíváš berle častěji?" zeptal se s úsměvem.

,,N-na to potřebuju f-funkční ruce," vydechl nervózně. Měl růžové tvářičky, protože opravdu nečekal, že by se tu objevil. Obejmul by ho nazpět, ale s berlemi to nebyl dobrý nápad.

,,Ale jde ti to skvěle," zasmál se a až poté nejistě pozdravil ženu, která je s úsměvem pozorovala.

,,To nic mladíku, vy jste přátelé?" zeptala se zaujatě.

Oba přikývli. Vyšší veselé, jako vždy, ale Yoongi nervózně.

Spokojeně zakývala hlavou. ,,Co kdybys ho doprovodil na pokoj? Mám dnes celkem naspěch a musím něco vyřešit s doktorem," navrhla, načež Hoseok nadšeně zakýval hlavou.

,,Určitě!"

,,Ale pamatuj, musíte jít pomalu," varovala ho naposledy než odešla.

Hoseok si před jejím odchodem nastudoval jakým způsobem ho jistila před pádem a hned to napodobil. Nechtěl aby si Yoongi něco udělal.

Jedna ruka kolem ramen, druhá kolem pasu, no Yoongi se z toho mohl zbláznil. Cítil jeho dech kousek od své tváře.

,,Úplně se ti třepou ruce!" vydechl starostlivě. ,,Opravdu je to tak těžké?" zeptal se.

,,Zkus chodit když máš nohy z kusů másla a všechno táhneš rukama, které s tebou vůbec nespolupracují!" odsekl dotčeně.

,,Promiň, promiň," zahihňal se a pomalým tempem se vydali zpět na pokoj. Trvalo to déle než Hoseok čekal, ale určitě se za to na něj nezlobil. Viděl, že se snažil a to brát jako posun. Ještě před dvěma dny, když ho potkal, v něm neviděl žádnou vůli ve zlepšení. Jakoby vše vzdal, ale teď sledoval, jak s úsilím dělal jeden krok za druhým. Byl na něj pyšný.

Vrátili se na pokoj a pomohl mu zpět na lůžko, přičemž berle položil vedle, ,,Jak se cítíš?"

,,Příšerně. Jako bych doběhl maraton...

Hej, nesměj se!"

°•°•°•°•°•°

,,Podle mě by ti náušnice moc slušely," řekl Hoseok zamyšleně, zatímco si Yoongiho projížděl pohledem.

Menší stydlivě sklonil hlavu. ,,N-nad tím jsem nikdy nepřemýšlel," zamumlal.

Seděli spolu na jeho lůžku a jako vždy si povídali o naprosto nesmyslných věcech. Venku už pomalu zapadalo slunce, muselo být kolem páté hodiny.

Po chvíli se však otevřely dveře a dovnitř vešla Rose. Vypadala dost sklesle a nejistě, což oba chlapce hned znervóznilo.

,,Potřebuju s tebou mluvit Yoongi a není to moc dobrá zpráva," odvětila vážně.

Černovlásek nechápavě zvedl hlavu. ,,O čem?"

Rose se nejistě podívala na bruneta. Nebyla si jistá, jestli bylo v pořádku o tom mluvit i před ním, ale uvědomila si, že jeho podpora by mohla celou situaci zachránit.

,,Snažila jsem se dovolat tvým rodičům," začala opatrně. Viděla, že Yoongi celý ztuhnout, jen při zmínce tohoto tématu.

Hoseok si toho všiml taky, proto ho opatrně chytil za ruku. Třásla se.

,,Když mi to nikdo nebral, zkoušela jsem jiné zdroje a vypadá to že..." pokračovala nejistě, ,,vypadá to, že zmizeli z města."

Nebylo potřeba víc slov, aby oba pochopili, co se jim snažila říct.

Brunet překvapeně semkl rty a starostlivě se na něj podíval. Měl sklopenou hlavu a nic neříkal. Někdo by si řekl, že to vzal v pohodě, ale jen on věděl, jak moc se mu třásly ruce a nohy.

,,Chápu..." zamumlal po pár vteřinách ticha.

Rose si sklesle povzdechla. ,,Teď vás nechám a vyřešíme to jindy. Kdyby cokoli, tak zvoňte," řekla a odešla bez dalších slov.

,,Yoongi," zašeptal a přesunul se k němu blíž, aby ho mohl chytit za ramena, ,,bude to v pořádku, dobře?"

Menší mu neodpověděl, jen sebou tak nepřirozeně škubnul. Po chvíli znovu.

Hoseok hned věděl, že se všechno točilo špatným směrem. ,,Yoongi, no tak, koukni na mě," řekl a za bradu mu jemně zvedl hlavu.

Jeho tvář byla kamenná, bez jakékoli emoce, ale slzy z jeho oči tekly intenzivním proudem.

Hned si ho přitáhl do pevného objetí a začal ho hladit po zádech. ,,Shh, hlavně klid, bude to dobré" zašeptal.

Yoongi mu položil hlavu na rameno a dal prostor prvním tichým vzlykům. Chtěl ho obejmout nazpět, ale jeho ruce ani nohy ho neposlouchaly.

,,Jsem tady s tebou, všechno bude v pořádku, slibuju," špitl konejšivě a více si ho přitáhl k sobě. Bylo to jako spouštěč pro jeho hlasitý a nekontrolovatelný pláč. Chvílemi sebou jen tak škubl, proto ho držel pevně jak jen mohl.

,,N-nemám k-kam j-jít," zajíkal se, "n-nemá cenu s-se uzdravit"

,,Tak nemluv. Já taky nemám domov," řekl tiše a jemně zajel prsty do jeho jemných černých vlásků. ,,Určitě se to nějak vyřeší," snažil se ho nějak uklidnit, přestože moc dobře věděl jak se cítil. Proto věděl ještě lépe, že s tímhle se bude muset vyrovnat hlavně sám. On tu pro něj bude.

Nevěděl ani jak dlouho to trvalo, než jeho vzlyky utichly. Stále však seděl v jeho objetí bez jakéhokoli pohybu.

,,V pořádku?" zeptal se s troškou naděje, že mu po pláči bude lépe.

Nepatrně přikývl. ,,N-necítím ruce a-ani nohy," odpověděl, stále trošku plačtivým hlasem.

Starostlivě naklonil hlavu. ,,Stává se ti to? Nemám zavolat sestru?"

,,Když jsem ve stresu, je to normální. Zítra to odezní, akorát se teď asi nepohnu," zamumlal.

,,To nic, pomůžu ti. Co kdyby sis chvíli odpočinul?"

,,Nechci abys šel pryč!" vydechl okamžitě, načež Hoseok se pobaveně pousmál.

,,Zůstanu tady, ale za chvíli je večeře. Doufám, že nebude Jennie vyšilovat," řekl nejistě a opatrně ho položil na polštář. Narovnat mu nohy a pomocí malého ovladače mu upravil lůžko do polohy v polosedě. ,,Je to takhle v pohodě?"

Menší přikývl.

Spokojeně se usmál a upravil mu vlásky za ucho, aby je neměl před očima. ,,Třeba tě pošlou do našeho sirotčince a budeme mít pokoj spolu," pokračoval ve snaze ho vytáhnout, ze špatných myšlenek.

,,To by bylo fajn..." zašeptal ducha nepřítomen. Byl naprosto utopený ve vlastních myšlenkách. Co bude dál? Proč se to stálo? Měl až moc otázek na to, aby je vyslovil nahlas. Možná se bál odpovědi, nebo je spíše nechtěl slyšet.

Chtěl se schovat před všemi. Před Rosie, všemi lékaři a ostatními sestrami. Chtěl se schovat sám před sebou.

,,Yoongi," vyrušil ho jeho starostlivý hlas z myšlenek.

Zvedl hlavu a podíval se na něj. Hned si to uvědomil. On byl ten jediný, před kterým nechtěl utéct. Chtěl mu být na blízku. Nechtěl přijít o ten pohled, kterým se na něj nikdo jiný nedíval.

Byl to zvláštní pocit, který nedokázal popsat. Vycházel z žaludku a hrudní oblasti. Příjemné, ale zároveň zneklidňující. Zasloužil si vůbec něco takového?

,,Nevím sice... co se ti honí hlavou..." řekl s povzdechem, když konečně pod přikrývkou našel jeho nehybnou studenou dlaň. Byla jako kostka ledu.

,,Chci jen abys věděl, že tě v tom nenechám. Slíbili jsme si přece, že se z toho všeho dostaneme společně. Že Vánoce zvládneme společně," usmál se.

Yoongi nevěděl co odpovědět. Byl spíše překvapený jeho krásnými slovy. Přestože téměř necítil ruce, poznal to příjemné hřejivé teplo, které mu dodávala brunetova dlaň. Opravdu příjemný pocit.

Jen přikývl. Bal se, že kdyby odpověděl, rozplakal by se. Nerad ukazoval slzy před ostatními a dostatečně mu stačilo to divadlo před chvílí.

Brunet druhou rukou otevřel jeho noční stolek a vytáhl papírová ouška. Opatrně je nasadil na jeho hlavičku a spokojený se svým dílem si ho prohlédl. ,,Tyhle ti sluší. Měl bys je nosit častěji."

Zbytek večera se nesl v klidnějším duchu. Hobi mluvil, mluvil a mluvil, aby ho držel dál od sebedestruktivních myšlenek plných negativ a sebepohrdání.

Bohužel na večeři se museli rozloučit. Yoongi tu noc nemohl spát. Sžíraly ho myšlenky na budoucnost, která se zdála černá jako skvrna od inkoustu.

Ležel v nepohodlné poloze jako hadrová panenka a díval se z okna do černočerné noci, kde svítila jen světla města.

Po dlouhé době si připadal opravdu osaměle. Co by dal za to, kdyby tu mohl někdo být s ním. Hned ho napadla jedna konkrétní osoba, ale nikdy by to neřekl nahlas. Téměř si to nechtěl přiznat.

Co přinese zítřek? Možná mu začnou ochabovat nejen svaly ale i orgány a jeho čeká smrt. Nebylo by to vysvobozující?

,,Chci jen abys věděl, že tě v tom nenechám. Slíbili jsme si přece, že se z toho všeho dostaneme společně. Že Vánoce zvládneme společně"

Jeho slova se mu v hlavě promítala, jako film na plátně. Vybavil si i jeho dokonalý, starostlivý úsměv.

Proč najednou tyhle myšlenky vyvolávaly vinu?

,,Kdybych mohl zajistit, aby ses vyléčil, Hobi, udělal bych to. I kdyby mě to stálo vlastní srdce. Jsi slunce a tenhle svět by bez tebe byl tmavý. Zasloužíš si žít."