,,Dneska je o něco tepleji, to je fajn," zkonstatoval Hoseok, při poklidné procházce mezi budovami fakultní nemocnice.

Menší souhlasně přikývl ,,To ano. Ale přijde mi, že na to, že je prosinec, je velké teplo," dodal. Měl pravdu. Přestože si všichni spojovali Vánoce se sněhem a mrazem, dnes svítilo slunce. Nebylo vyloženě teplo, ale s tlustší mikinou mohl byl člověk venku, aniž by nějak střádal.

,,To je jen dobře. Kdyby byla zima, nemohl bych ven."

,,Proč ne?" pozvedl Yoongi zmateně obočí.

Hoseok mykl rameny. ,,Nevím, je to celé složité, ale zkráceně mi chladný vzduch nedělá dobře a je větší pravděpodobnost nějakého záchvatu," vysvětlil jednoduše.

Černovlásek zamyšleně zakýval hlavou a pohodlněji se opřel o opěradlo vozíku. ,,Tim pádem jsem rád, že je takové teplo..." zamumlal. Pobyt s ním na čerstvém vzduchu si užíval. Úplně zapomněl na to jak otrávený a ospalý byl ráno a jen si užíval jeho přítomnost.

,,Kam jdeme?"

,,Nevím, nějaký nápad?"

Yoongi si otráveně povzdechl. Tak nějak doufal, že měl plán, když už ho takhle vytáhl.

Vyšší se jen zakřenil. ,,Můžeme si jít něco koupit do kantýny. Co máš rád na pití?"

,,Um, americano, ale nemám tady peníze," namítl, ale on se tvářil, jakoby to nebyl žádný problém.

,,Koupím to. Když budou ty Vánoce," zahihňal se a otočil směr k nemocniční kantýně.

Mohl se s ním začít hádat, ale neměl šanci. Věděl, že nedokázal přebít jeho nekonečný zdroj energie, ani kdyby se snažil.

Na druhou stranu si všiml, jak na něj tenhle hnědovlasý smíšek působil. Stačilo aby se usmál a o něj samotného se také pokoušel úsměv.

Ale Yoongi se přece nesměje, to ví každá sestra na oddělení.

Bylo to prostě jako kouzlo. Nejspíš na něj měl dobrý vliv. Lepší něž si sám připouštěl.

Zanedlouho dorazili k malé kantýně a Hoseok šel dovnitř. Yoongi tam s vozíkem nemohl, proto čekal venku a znuděně si hrál se svým rukávem.

Opravdu bylo teplo. Vánoce za dveřmi a slunce svítilo jako uprostřed jara. Zvláštní. Jakoby mu i počasí naznačovalo, že letošní Vánoce budou jiné. Cítil, že opravdu budou, ale nevěděl jak. Ani proč.

Mohl být ten důvod usměvavý brunet, kterého náhodně potkal na vánočních dílnách? Nebo budou naopak depresivnější protože je tráví v nemocnici.

Tiše si povzdechl a zvedl hlavu k blankytně modré obloze. Žádný pták nebyl v dohlednu, ale naopak mraků bylo požehnaně. Ani by nevěřil, že se blížily Vánoce.

,,Hou hou hou" zamumlal a zhluboka nasál čerstvý vzduch do svých plic. Měl by chodit ven častěji. Nekonečný pach dezinfekce a levné aviváže. Divil se, že mu to nevypálilo všechny čichové buňky.

,,Yoongi, mám všechno!" vykřikl Hoseok vešel když vyběhl z kantýny. V rukou držel dva kelímky kávy a na hlavě balancoval s pytlíkem sladkých oříšků. Nechyběl taky balíček s chipsy, který zoufale držel mezi koleny.

Yoongi nejdříve zaraženě zamrkal než propukl v nekontrolovatelný smích. Vypadal skvěle. Jeho chůze byla pomalá a opravdu podivná. Nikdy by nečekal, něco takového je možné.

,,Velmi humorné," odsekl dotčeně a po nějaké době konečně došel k němu. Jen škubl hlavou a pytlík ořechů spadl Yoongimu do klína. ,,Radši mi pomoz!"

,,Jasně, jasně" utřel si jednu slzičku smíchu do rukávu a hodil chipsy do svého klína. Poté od něj převzal obě kávy, protože věděl, že bude muset řídit jeho invalidní vozík.

Domluvili se, že opět navštíví to místo, jako předtím. Zaparkovali tedy vozík na kraji cesty a ujistili se, že kolem nikdo nebyl. Ani jeden z nich to neřekl nahlas, ale oba chtěli být s tím druhým o samotě. Nešlo o přehnanou intimitu, ale kvůli pobytu v nemocnici si vážili každé klidné chvíle s někým, koho měli rádi. Sice se znali jen dva dny, ale oba cítili to přitažlivé spojení, co je přitahovalo, jako tenká, ale pevná nitka. Oba tak moc toužili po přátelství, hlavně v tak těžké době.

,,Hobi, no taaak!"

,,Máš snad lepší nápad?" uchechtl se, když ho zvedal do náruče. Menší držel obě kávy a v klíně měl všechny dobroty které koupili.

Opět ho opatrně posadil na lavičku a pustili se do jídla. Popíjeli kávu, povídali si a zkráceně si užívali krásného dne. Jakoby se na chvíli úplně oprostili od reality.

Od reality kde byl HoseoZakoulik ohrožen na životě pokud by se brzy nenašlo srdce k transplantaci.

Od reality kde Yoongi ztrácel schopnost pohybu. Kde nevěděl co bude další den a jak dlouho bude schopný vnímat své okolí.

Oba se báli. Nedávali to najevo, ale v hloubi duše lovili poslední části naděje na zlepšení stavu, přestože jim ani sami doktoři nedávali pozitivní zprávy.

Celé dopoledne je jen utvrdilo v tom, že si opravdu rozuměli. I když byly chvíle, kdy Hoseok vedl monolog. Yoongi ho s nadšením poslouchal a visel na každém jeho slově.

,,Býval jsem tanečník a od malička jsem zpíval. Chodil jsem na společenské i moderní tance a mezitím jsem se učil rapovat. Chybí mi to," přiznal brunet.

,,Já hrál basket, psal jsem texty, hrál na klavír a kytaru... teď sotva chodím, tužku v ruce téměř neudržím a se strunou už manipulovat nedokážu," zašeptal a podíval se na své otupělé ruce, které se mu třepaly z náhlého pohybu.

Hoseok si také neodpustil jeden pohled. Když se zaměřil na jeho malé prsty, uviděl staré mozoly a otlačeniny od ostrých strun, které už nikdy nezmizí. Musel na sobě těžce pracovat.

,,Osud neovlivníme. Nezbývá, než se s tím vypořádat," pokusil se o povzbudivý úsměv a obejmul ho kolem ramen. Nejdříve to bylo normální přátelské objetí, než si uvědomil, jak bylo jeho tělo studené. Jakoby se dožadovalo jeho doteku. Jeho tepla.

Nemluvě o tom zvláštním smyslu, který mu napovídal aby ho ochránil vlastním objetím. Proto si ho po krátkém zaváhání nejistě přitáhl blíž.

Yoongi se nejdříve chtěl odtáhnout, protože neměl rád fyzický kontakt, když si však uvědomil, jak příjemně jeho tělo hrálo, nenápadně se k němu přitiskl.

Seděli tam ještě nějakou tu chvíli. Povídali si o snech, o životě, který by měli, nebýt jejich zdravotních problémů a zda by se někdy potkali mimo nemocnici. Byla to příjemná nenucená konverzace.

,,Jak dlouho už čekáš na tu transplantaci?"

,,Asi rok a půl. Nejdřív jsem byl normálně doma ale moje záchvaty se zhoršily a v domově nebyli schopni se o mě starat, proto jsem tady," odpověděl s povzdechem.

Yoongi bez dalšího slova semkl rty. Opravdu bylo tak těžké mu najít srdce? Mohl s tím nějak pomoct?

,,Jak to probíhá? Podle čeho to srdce hledají?" ptal se dál.

Brunet pobaveně pozvedl obočí ,,Ani nevím. Něco s krevní skupinou, bla, bla, bla. Prostě dělají testy dokud nenajdou shodu," řekl a upravil mu vlásky co měl ve tváři za ucho, aby ne něj lépe viděl, ,,co se tak najednou ptáš?"

Nevěděl proč se ptal. Nemohl s tím nic udělat, byl jen zvědavý. Nemohl, že?

,,Můžu být já tvůj dárce?"

Vyšší zaraženě zamrkal ,,C-cože? O čem to mluvíš, Yonnie?" vydechl s nechápavým úsměvem.

,,Moje srdce je v pořádku, ale tělo ztrácí funkci," zamumlal a položil si dlaň na hruď, přičemž se mu podíval přímo do očí, ,,tvoje tělo je v pořádku. Mohl by z toho být dobrý kompromis."

Jeho věta ho nechala beze slov. Uvědomoval si vůbec, že kdyby mu dal srdce, musel by zemřít? Jak to mohl říct s takovou lehkostí? Opravdu si už tak moc nevážil svého vlastního života?

Sklesle se pousmál a položil svou dlaň na jeho, která volně ležela na lavičce. ,,Nemohl bych žít s vědomím, že mám v sobě srdce někoho, koho znám a ten někdo už by tu nebyl," řekl klidně, načež menší překvapeně zvedl hlavu.

,,Dostaneme se z toho společně a jednou se potkáme mimo nemocnici. Slíbíme si to?"

Yoongi cítil, jak se mu žaludek zaplavil zvláštním pocitem. Nevěděl co říct, proto jen zakýval hlavou.

Odbilo půl dvanácté a to znamenalo, že se museli vrátit na oddělení.