,,Yoongi, musím s tebou něco probrat," řekla Rose, když mu donesla večerní léky. Měla v rukou několik papíru a posadila se vedle něj. ,,Po novém roce odletíš do USA"

,,C-cože?!" vydechl zmateně. ,,Nechci pryč, nemůžeš mi to jen tak říct a—"

,,Nech si to vysvětlit," povzdechla si a položila papíry do jeho klína. ,,Tvoje lékařka našla druh experimentální léčby, který testují v Bostonu. Už teď mají první pozitivní výsledky na podobné neurologické onemocnění, jako to tvé, i já věřím, že by tě za nějakou dobu mohli vyléčit, " řekla.

Yoongi však nevypadal, že by ji chtěl poslouchat. ,,I tak, nemůžeš mi jen tak říct, že jedu pryč a ještě tak daleko! To je přece blbost!" vykřikl naštvaně.

Rose s povzdechem sklopila hlavu do země. ,,Já vím, chtěla jsem to první probrat s tebou a zeptat se jestli bys o to stál, ale bohužel se o tom dozvěděla Changová, tvoje sociální pracovnice," pokračovala ve vysvětlování.

,,Ta seschlá stará bradavice? Co ta mi má co kecat do života?!"

,,Má stejná práva jako tvý rodiče, Yoongi, dokud nebudeš plnoletý rozhoduje za tebe. Je tvůj zákonný zástupce," přerušila jeho naštvané výkřiky velmi pravdivý faktem. ,,Když to slyšela, hned podepsala všechny souhlasy. Řekla ,že je to jen dobře, aby ses vyléčil, a že budeš určitě souhlasit," vysvětlila celou situaci. Viděla, že Yoongi se uklidnil, ale vztek v jeho tváři vystřídal smutek. Nebylo to něco, co viděla často.

,,A-ale já n-nechci odjet..." zašeptal se sklopenou hlavou. Konečně tu našel něco, díky čemu byl ochotný doufat v uzdravení. Konečně našel někoho, kdo se o něj opravdu zajímal a najednou měl odletět někam za oceán?

Ucítil ruku na svém rameni, proto zvedl hlavu. ,,Chápu jak se cítíš, ale na druhou stranu je to dobře. Možná se vrátíš k normálnímu životu a zase si zahraješ basket," snažila se z toho vytahovat to nejlepší. Přestože nesouhlasila s tím, že neměl žádné slovo ohledně jeho budoucnosti, věděla, že to bylo to nejlepší.

,,Ber to jako předčasný vánoční dárek," řekla s lehce skleslým úsměvem a vzala mu papíry z rukou, ,,co kdyby sis lehnul a nechal si to projít hlavou?"

Nic jí na to neodpověděl. Neměl slov. Cítil vztek, smutek ale hlavně zoufalství. Někdo cizí mu právě ukázal, že za něj rozhoduje. Že má nad jeho životem větší moc než on sám. Nečekal by, že po takové době v nemocnici ještě pozná nový druh beznaděje.

Přitáhl si nohy k tělu a schoval tvář do kolen. Nechtěl pryč. Po tom, co ho opustila rodina zvládl celou situaci dobře jen díky brunetovi, který byl po jeho boku. Utřel své slzy a vyslechl si jeho vzlyky, přestože se znali pár dní.

Byl by opět úplně sám, v úplně novém prostředí, kde by nikomu nerozuměl. Měl sice základy angličtiny, ale opravdu základní základy. Pojede s ním vůbec někdo kdo mluví jeho jazykem?

Hned ho napadla sociální pracovnice Changová. Nechtěl tu ženu vidět, nikdy v životě. Jedním podpisem zničila poslední naději, kterou měl.

Proč ale? Měl možnost se uzdravit. Vrátit se k normálnímu životu. Proč byl vůbec naštvaný?

Až teď si uvědomil, jak moc byl na bruneta fixovaný a to se znali čtyři dny. Sám tomu nevěřil. Na druhou stranu mu to přišlo patetické. Co vlastně čekal?

Pevně semkl rty, zatímco první slaná slzička stekla po jeho tváři. ,,Hobi... nechci aby se naše cesty rozešly..."

°•°•°•°•°

,,Hobi, ani jsi nedojedl snídani!"

,,Nemám hlad, Jennie," namítl a opatrně seskočil ze svého lůžka, zatímco tajemně schovával ruce za zády.

Dívka s povzdechem vzala talíř, když v tom jí brunet vtiskl do druhé ruky tabulku tmavé čokolády. ,,Veselé Vánoce!" usmál se Hoseok. Nenechal ji ani poděkovat a rychlou chůzí vyšel ze dveří. Měl namířeno jen na jediné místo a to o tři patra výš, kde pobýval Yoongi. Neurologické oddělení.

Na prstech se mu houpala malá dárková taštička s vánočními motivy. Přestože bylo ráno, moc se těšil, až uvidí jeho reakci na jeho dárek. Nebylo to nic velkého, neměl moc možností, ale doufal, že se mu bude líbit.

Věděl, že se křenil, jakoby snědl citrón, ale neměl v plánu to měnit. Byly Vánoce. Když všichni kolem měli špatnou náladu, on musel naopak rozdávat tu správnou.

V nemocnici vždy byla podivná vánoční atmosféra. Zaměstnanci byli otrávení, že museli i svátky trávit v práci a pacienti by je také chtěli trávit se svými rodinami.

On rodinu neměl, proto ho nic takového netrápilo.

Vyjel výtahem nahoru a jeho kroky vedly rovnou do sesterny, kde jen ohlásil svůj příchod. Dostal svolení, ale těsně před jeho pokojem ho zastavila Rosie.

,,Děje se něco?" zeptal se zmateně.

,,To ne, jen..." povzdechla si a sundala si špinavé rukavice. Nikdo nechtěl vědět, co na nich vlastně bylo.

,,Možná bude trošku skleslý, tak mu zkus zlepšit náladu, ocení to," s úsměvem ho poplácala po zádech a odběhla pryč.

Byl z toho dost zmatený, ale věděl, že nemělo cenu se ji snažit zastavit. Ráno byl na oddělení vždy zmatek, proto bylo lepší si hledět svého.

Jedno však bylo jasné. Ať tím myslela cokoli, udělá všechno proto, aby se Yoongi cítil lépe. Chtěl, aby si Vánoce užil a tak to také bude.

Zaklepal na dveře a otevřel je. ,,Yoongi, veselé Vánoce!" vykřikl povzbudivě, jenže se mu nedostalo žádné odpovědi. Zmateně si prohlédl lůžko, ale nikde na něj nekoukala ta krásná tmavá očka.

Ležel schovaný pod přikrývkami, ale ani nedutal. Schoulený v klubíčku jako kotě. Tohle nebylo to co chtěl vidět.

Zavřel dveře a postavil se vedle lůžka, přičemž taštičku položil na zem vedle. Podle viditelných hrbolků usoudil kde měl hlavu a boky. Na každé místo položil jednu ruku, jako známku komfortu. ,,Yoongi, ani mě nepozdravíš?" zeptal se sarkasticky.

Odpověď však nedostal, proto si klekl a pomalu odtáhl přikrývku. Hned se setkal s párem opuchlých zarudlých očí, které se téměř klížily únavou.

Měl tváře od zaschlých slz, ale už z něj nevycházely žádné vzlyky.

Opřel se loktem o matraci a jemně ho chytil za tvář. ,,Spal jsi vůbec?" zeptal se tiše.

Yoongi chvíli mlčel a poté zavrtěl hlavou. ,,Nešlo to..." špitl.

,,Copak se stalo?" zeptal se, zatímco palcem opisoval kroužky na jeho měkké tváři.

Opět neodpověděl. Jen koukal svýma zarudlýma očkama přímo do těch jeho, jakoby doufal, že mu všechno vysvětlí jedním pohledem, aniž by musel otvírat pusu. Nechtěl o tom mluvit. Styděl se za to, jak nechal někoho cizího aby takto ovládal jeho život.

Hoseok si povzdechl. Pochopil jeho jasnou zprávu, že o tom nechtěl mluvit. Nemohl ho do toho nutit.

Opatrně odkryl celou přikrývku a posadil se na volné místo. Podle velmi polámané polohy usoudil, že se opět stalo to stejné, jako když mu řekli o jeho rodičích. Byl paralyzovaný.

Narovnal mu nohy a přitáhl si ho do pevného objetí. ,,Nemusíš mluvit, jen chci abys věděl, že tu jsem s tebou," řekl s úsměvem.

Yoongi se pomocí svých rukou vytáhl na jeho klín a obejmul ho nazpět. Nohy ho neposlouchaly, nedokázal je ani přitáhnout k sobě.

Ještě měl však v hlavě jednu otázku. Chtěl mu to říct? Bál se, že bude naštvaný, protože ho tu nechává. Nechtěl mu takhle pokazit Vánoce.

,,Řeknu ti to, jen... ne dneska," zašeptal a více se poddal jeho doteku. Bylo to opravdu příjemné, zvlášť v takové situaci. Cítil se mnohem bezpečněji než schovaný pod dekou.

,,Dobře, máme všechen čas světa."

Ticho. Oba se zarazili, ale nedali to tomu druhému vůbec znát.

Všechen čas světa, krásná fráze. Bohužel každý jeden z nich věděl, že čas byl přesně to, co jim scházelo.

,,M-máš pravdu, Hobi..."

Lháři. Navzájem si lhali do očí, ale oba za stejným účelem. Báli se nahlas přiznat, že toho druhého opustí. Bylo to sobecké? Těžko říct.

°•°•°•°•°

,,Ne, ještě ani nevyšli z pokoje," řekla Rose docela nesoustředěně, protože právě zapisovala něco do lékařské dokumentace.

,,Jdi je prosím zkontrolovat, Hoseok by měl být neustále pod dozorem a už tak byl risk ho za ním pouštět," ozvala se Jennie z jejího mobilu.

Dívka si povzdechla. ,,Kouknu na ně," odvětila jednoduše a položila služební mobil vedle sebe. Poslední podpis, zavřela dokumentaci a prošla chodbou až k Yoongiho pokoji.

Otevřela dveře a zvědavě nakoukla dovnitř, protože poslední co čekala že uslyší bylo naprosté ticho.

Pobaveně se usmála, když uviděla, jak leželi těsně u sebe, aby se vešli na jednolůžkovou, protidekubitní matraci. Čelem k sobě, ruce spojené v jedny.

Ani nevěděla, zda byla překvapená nebo ne.

°•°•°•°•°•°

,,Podle mě jsou Vánoce přeceňované," zamumlal Yoongi jednu ze svých typických negativních poznámek.

,,Já bych řekl, že jsou hezké, když slavíš s dobrými lidmi," odvětil Hoseok. Zatímco tlačil jeho vozík po chodbě nemocnice.

Bylo krátce po obědě, proto se rozhodli pro krátkou procházku. Nemohli však ven, protože venku bylo opravdu chladno a oba věděli, že to pro bruneta nebylo bezpečné.

,,Já vím, ale i tak..." odpověděl tiše a dal ruce v kříž na svou hruď, ,,jsou to oslavy Ježíše Krista, syna božího což určitě souvisí s osudem a osud je svině, která by se uctívat neměla," odsekl vytočeně, přestože si ani sám nebyl jistý tím co řekl. Nějaké církevní důvody svátku ho nikdy moc nebraly.

,,Takhle to nefunguje," zasmál se a přátelsky ho jemně praštil do ramene, ,,někde v srdci máš Vánoce rád a—" uprostřed věty se však zastavil a tiše zalapal po dechu. Pevně chytil madla vozíčku a na chvíli se zastavil. Cítil, jak se mu sevřela hruď a v jeho uších se ozvalo několik hlasitých tepů srdce.

Yoongi zmateně zvedl hlavu a otočil se. ,,Proč jsi zastavil?" zeptal se.

Hoseok se po pár vteřinách zhluboka nadechl a položil si dlaň na hruď. ,,P-promiň, zamyslel jsem se," vydechl trošku chraplavým hlasem, proto si odkašlal a opět nasadil úsměv. ,,Půjdeme už zpět? Chci ti dát svůj dárek!"

,,Nedávají se dárky až večer?"

,,Psst, nedávají!"