Hoseok mu pomohl se posadit na lůžko a zabral místo vedle něj. ,,Doufám, že jsi připravený na můj skvělý dárek," zahihňal se, zatímco v rukou držel taštičku, co dopoledne nechal u lůžka.

Menší nejistě přikývl a vytáhl zpod svého polštáře malou obálku světle zelené barvy. ,,Ten můj není nic extra..." zamumlal.

,,Ale blbost, cokoli mi dáš bude ten nejlepší dárek, co jsem kdy dostal!" řekl povzbudivě, díky čemuž si Yoongi trošku oddechl, protože byl stále dost nervózní.

Věnovali si poslední přímý pohled z očí do očí a předali si své dárky.

Yoongi zvědavě nakoukl do taštičky. Bylo tam nějaké sladké ve formě malých čokolád a karamelových bonbónů, ale také něco co velmi zaujalo jeho pozornost.

Byla to malá, papírová, uzavíratelná krabička s růžovým srdíčkem na víčku.

Vytáhl ji a prohlédl si ji z blízka. ,,Co to je?"

,,Otevři to," zahihňal se.

Poslechl ho a krabičku otevřel. Byl ještě zmatenější, když uviděl jen hromadu přeložených papírků různých barev. Vytáhl jeden a přečetl si krátký text na něm.

♡ Poukaz na objetí ♡

Překvapeně zamrkal a zmateně se podíval na brunetka.

Ten se pobaveně a pyšně zatetelil. ,,Všiml jsem si, že máš občas problém mluvit, proto jsem ti vytvořil tohle," usmál se a chytil ho kolem ramen. ,,Až se budeš cítit špatně, nemusíš nic říkat, jen mi ukážeš tohle, abych věděl, že tě mám obejmout."

Yoongi cítil, jak se jeho srdce rozbušilo, ani nedokázal říct proč. Bylo to jednoduché, ale krásné. Nikdy nic takového od nikoho nedostal.

,,Díky," nejistě se pousmál a pevně ho obejmul kolem pasu.

Druhý byl jeho reakcí trošku zaskočený, ale neváhal ani chvíli, aby ho obejmul nazpět. ,,Nemáš vůbec zač," odvětil a trošku mu pocuchal vlasy.

Po chvíli se odtáhli a Hoseok se vrhnul na roztomilou obálku, kterou dostal. Byl zvědavý, velmi.

,,Moc od toho nečekej..." zamumlal Yoongi trošku nervózně, zatímco mezi prsty drtil povlak od polštáře, co si dal do klína.

Vyšší jeho dodatek přehlédl a opatrně ji otevřel, aby nepoškodil obálku. Byl v ní jen přeložený papír. Nejdřív byl zmatený, ale když ho otevřel, pochopil o co šlo a jeho slabé srdíčko zaplesalo nadšením.

Na první stránce byla notová osnova se zapsanými notami. Bylo to pro něj jako Španělska vesnice. Když papír otočil, uviděl několik slok textu.

Napsal mi píseň...

Nevěřil vlastním očím. Čekal téměř cokoli, ale ne něco takového. Jak dlouho mu trvalo to napsat? Nikdy nepochyboval o tom, že byl hudební génius, ale tohle ho doopravdy dostalo. Bylo to poprvé, co mu někdo věnoval písničku.

Ohromením zapomněl na jakákoli slova, což však donutilo menšího pochybovat o kvalitě jeho dárků.

,,A-asi to není to co jsi chtěl, a-ale—"

,,Ne, Yoongi, je to dokonalé," zahihňal se a pevně ho obejmul kolem krku. Spíš by se dalo říct, že na něj skočil. ,,Nikdo mi nikdy nenapsal písničku! Jak dlouho ti to zabralo?" zeptal se zaujatě.

,,M-moc dlouho ne..." vydechl s úlevou. Už ani nevěřil, že by jeho dárek přijal. Opřel si hlavu o jeho rameno a objal ho nazpět.

Znovu cítil ten příjemný pocit. Ten příjemný pocit, co cítil jen v přítomnosti bruneta.

Spokojeně se pousmál a podvědomě se k němu více přitiskl. Bohužel si téměř okamžitě vzpomněl na odpornou pravdu se kterou nemohl nic udělat. Za týden odjede a je velká pravděpodobnost, že už se nikdy neuvidí.

Pevně semkl rty a zavřel oči, aby nedal prostor všem těm slzám, které ho přepadaly. Bylo to těžší, než si kdy dokázal představit.

Nikdy mu nedělalo problém být upřímný. Vždycky mluvil jak chtěl, i když to mohlo druhé bolet. Ale teď? Nedokáže ani oznámit svůj odchod.

Hoseok stále v rukou držel papír s textem a notovou osnovou. Chtěl tu písničku slyšel a o to od nikoho jiného, než od samotného Mistra, co stál za tímto dílem.

Chtěl se zvednout z lůžka, když v tom ucítil prudkou údernou bolest v levé části hrudi. Jakoby mu někdo zaryl dřevěný kůl přímo do srdce. Nestihl ani vykřiknout bolestí, protože se mu hruď křečovitě sevřela a on zůstal na několik vteřin bez vzduchu.

Nezmohl se na nic jiného, než jen upevnit svůj stisk kolem černovláskova úzkého pasu. Pevně sevřel i víčka, proto neviděl Yoongiho zmatený a starostlivý výraz.

,,H-Hobi..." zasípal, kvůli jeho pevnému stisku. Stačil kousek a prasklo by mu první žebro. ,,C-co se děje?"

Nedostal odpověď, jen tiché lapání po dechu. Až tehdy si uvědomil, co se dělo.

Vší silou ho odstrčil a uviděl jeho bledou, opocenou tvář. Zoufale lapal po dechu, který nemohl najít.

,,Hobi!" vykřikl a chytil ho za ramena, aby s ním zatřásl. Začal panikařit, cítil vlastní srdce až v krku.

Teď ne, teď ne!

Hoseok jednou rukou pevně chytil látku svého nemocničního hábitu v oblasti srdce a druhou chytil černovláskovu dlaň.

Mlžilo se mu před očima, chtěl něco říct, ale nedokázal to. Bez podpory vzduchu nemohl vydat ani hlásku.

,,Hobi, prosím, nezavírej oči! Podívej se na mě!" vykřikl vyděšeně. Ruce se mu třásly, nedokázal je téměř ovládat.

Viděl, jak se jeho oči otáčely v sloup. ,,Ne, ne, ne, ne! HOBI! HOBI, ZŮSTAŇ TU SE MNOU! PROSÍM!" zakřičel v panice.

Nereagoval, jen dál tiše lapal po dechu a svalil se na lůžko, téměř spadl na podlahu. Snažil se tomu vzdorovat, ale už ani neslyšel jeho zoufalý hlas. V uších mu pískalo, před očima měl jen šmouhy. Cítil každý křečovitý stah svého srdce. Byly pomalejší a pomalejší.

Nemůžu, takhle před ním... ještě pár dní... prosím...

,,HOBI! POMOC! PROSÍM, POMOC!" zakřičel ze všech sil. Ani si neuvědomoval, že mu po tvářích tekly slzy proudem. Natáhl se za sebe pro nouzové tlačítko a začal na něj klikat jako splašený.

,,HOBI! HOBI, VYDRŽ! PROSÍM!" zavzlykal. Chtěl ho chytit za ruce, ale ty vlastní ho neposlouchaly.

Ani nezaregistroval, že přiběhla zmatená Rosie s další sestřičkou. Hned pochopili situaci.

Rozběhla se k chlapci ležícímu na posteli, zatímco její kolegyně běžela pryč. ,,Kluku, koukej na mě, nech oči otevřené!" zkontrolovala jeho pulz, ale téměř řádný necítila. Byl slabý.

,,Rosie, zachraň ho! Zavolej doktora! Udělej něco, prosím!" panikařil dál Yoongi.

,,Snažím se!" vyhrkla, zatímco brunetovi rozepínala nemocniční košili. Opatrně, ale rychle ho položila na podlahu a začala s resuscitací.

Všechno se odehrálo hrozně rychle. Přiběhli hned dva doktoři a další sestřičky. Všude byl chaos, hluk.

,,Nemá pulz!"

,,Volejte na kardiologii a na transplantační!"

,,Yoongi, vnímej mě," řekla Rose, která seděla přímo naproti němu. Držela ho za roztřesené, ale ochablé ruce.

Černovlásek se cítil, jakoby ho probudili z transu. Zmateně se rozhlédl po pokoji. Nikdo. Jen on a Rosie.

,,C-co se... kde je Hoseok?!" vykřikl opět v panice.

,,Ne, klid, zůstaň v klidu!" snažila se ho uklidnit. ,,Převezli ho na kardiochirurgii ale... nevypadá to dobře, stále nenašli žádné srdce," řekla opatrně.

Yoongi mlčel. Cítil své srdce až v krku. Jak dlouho nevnímal? Jak moc špatné to s ním bylo?

,,Musím za ním!" řekl sebejistě, jenže když chtěl spustit nohy z lůžka, neposlechly ho. Nepohnuly se oni píď.

,,Ne, Yoongi, všechno se vyřeší. Ty zůstaň tady. Určitě to dobře dopadne," řekla a položila ho na polštář. Oba věděli, že mu lhala do očí. Ale nemohla jinak.

Opět neodpověděl, jen se zoufale kousal do rtu, zatímco další slzy opouštěly jeho tmavá očka.

Proklínal své tělo. Kdyby nebyl v šoku, mohl toho udělat víc. Možná kdyby sám běžel pro pomoc, mohli mu pomoct dříve.

Představa jak teď ležel na pohotovostním lůžku, napojený na pípající přístroje... Proč se to muselo stát?

Byl přeci Štědrý den. Mělo se slavit, užívat s blízkými. Neměl už své blízké, přátelé za ním nechodili, ale Hoseok v něm dokázal probudit naději. Proč právě on musel mít takový osud?

Nemohl se smířit s koncem. Byl jako slunce, bez kterého nedokázal dál existovat. Nedokázal bez něj vidět jakoukoli naději na zlepšení.

Cítil jen prázdno... než si však na něco vzpomněl.

,,Testy jsou pozitivní. Byl bys vhodný dárce"

Udeřilo ho to jako rána kamenem. Mohl ho zachránit. Jako jediný.

Položil se dlaň na hruď. Věděl, že Hoseok si zasloužil žít. Musel žít. Narozdíl od něj, byl plný pozitivních a krásných myšlenek, které musel sdílet se světem. Na Zemi by chyběl tak skvělý člověk jako on.

Pomyšlení na jeho odlet do Ameriky ho jen podpořil v této myšlence. Nechtěl pryč, chtěl být s ním. Nestal ani o zlepšení svého stavu. Ne pokud to znamenalo, že brunet ztratí život.

Nemohlo to skončit takhle. Jeden mrtvý a druhý odletí pryč. Takto nekončí šťastné příběhy.

Chtěl, aby Hoseok byl šťastný.

Rozhlédl se po pokoji. Rose odešla když byl hluboko ve svých myšlenkách. Nemohl jí teď být vděčnější. Kdyby tu byla, zastavila by ho.

Něco potřeboval, ale nevěděl co. Prohlédl svůj šuplík a našel červená papírová ouška. Jinou možnost neměl.

S těžký srdcem roztrhl červený papír než mu v ruce zbyl jen drát. Musel si pomoct zuby, protože ho ruce neposlouchaly.

Podíval se na dříve bezchybná ouška z červeného papíru, která se teď jevila jako perfektní zbraň. Cítil se hrozně, že takto zničil jeho dárek.

Utřel si slzy do rukávu a vzal ze svého stolku papírovou krabičku s poukazy na objetí.

Měl pocit jakoby stále cítil jeho stisk, když pomalu ale jistě upadal do bezvědomí. Naposledy, než je Rose rozdělila.

,,Ty musíš žít, Hobi.... tenhle odporný svět musí vidět tvůj krásný úsměv," zavzlykal tiše, zatímco si pokládal krabičku do klína. Poté zvedl své rozklepané ruce a namířil si ostrý hrot drátu ke krku, přičemž jednou rukou zmáčknul signalizační tlačítko pro sestru.

Zhluboka se nadechl a naposledy ve svém životě se opravdu šťastně usmál.

,,Odteď budeme navždy spolu. Opustíme nemocnici spolu, tak jak jsme si slíbili..."

Doufám, že není pozdě...

,,YOONGI, NE!"

°•°•°•°•°•°•°

,,Opravdu nás táhneš do nemocnice hned takhle po Vánocích?" zafňukal černovlásek, když spolu s dalšími dvěma chlapci vcházeli hlavním vchodem do budovy nemocnice.

Nejmenší z nich, blonďák, nekompromisně zakýval hlavou. ,,Yoongi mi už pár dnů neodepisuje, chci vědět, jak se má. Navíc mu musíme dát dárky k Vánocům," odpověděl.

,,To je fakt, Kookie, Jimin má pravdu. Celé svátky jsme za ním nebyli, určitě se mu po nás stýská," zahihňal se rudovlásek a obejmul oba kolem ramen. ,,Jeho Vánoce byly určitě na nic, musíme ho rozveselit."

Nebyli za ním poprvé, proto po paměti vyjeli výtahem do šestého patra. Zazvonili na zvonek před oddělením a během pár vteřin se jim dveře otevřely.

Ze sesterny vykoukla překvapená Rose. ,,Vy jste Yoongiho přátelé... co tu děláte?" zeptala se zmateně.

,,Přišli jsme ho navštívit a dát dárek, můžeme jít za ním, nebo má nějaké vyšetření?" zeptal se Jimin s úsměvem.

Rose se však smát nedokázala. Nejistě odvrátila pohled a opřela se o futra dveří. ,,Je mi to líto, ale... je mrtvý..."

°•°•°•°•°•°

,,Prosím, ochraňuj ho na jeho dlouhé cestě, Amen,"

,,Amen,"

Ve třech stáli před malým kamenným hrobem. Nebyl na něm žádný obrázek. Jen jednoduchý nápis.

Min Yoongi
16 let
Opustil nás 24.12.

Jimin si utřel čerstvé slzy do rukávu své teplé bundy. ,,Měl jsem za ním chodit víc. Měl jsem mu v tom zabránit," zavzlykal.

,,Všichni jsme měli, ale teď už nemá cenu se litovat. Důležité je na něj nezapomenout," snažil se ho Jungkook uklidnit, přestože měl sám slz plná očka.

Taehyung byl z nich nejklidnější. Držel v rukou tmavě šedý svetr, který patřil Yoongimu. Pamatoval si, jak ho nosil, než onemocněl. Býval jeho oblíbený.

,,Ani nevíme proč to udělal..." zamumlal. Nedostali mnoho informací. Oznámili jim, že se zabil vlastní rukou a dostali krabici s jeho věcmi. Žádný důvod, nic. Zkoušeli se poté dovolat Yoongiho rodičům, ale číslo do domu bylo hluché.

Jeho věci si proto rozebrali, aby na něj nezapomněli. S výjimkou dvou věcí. Svetru a poslední písně, kterou složil. Věděli, že byl hudební génius.

,,Co s tímhle?" vydechl Jimin, když vytahoval ze své kapsy přeložený papír. ,,Dala nám to ta sestra. Pro někoho to napsal, ale nevím pro koho..."

,,Musel to být někdo, koho měl rád. Třeba se tu někdy ukáže aby navštívil jeho hrob," řekl Tae a položil na kamennou desku vlněný svetr.

Jungkook sklesle přikývl. ,,Měl by přijít. Museli spolu mít krásný vztah. Jen jsem překvapený, že ho neznáme, a že se ani nezmínil... kde myslíte, že se potkali?"

,,Těžko říct," povzdechl si Jimin, ,,asi se naučím na klavír, abych to mohl zahrát."

Zbylí dva souhlasně zakývali hlavou a dopřáli si jedno skupinové objetí. Mohli si jen marně představovat, jak se k nim přidal jejich malý, ospalý Yoongi.

Taehyung si pohodlně opřel bradu o blonďáčkovo rameno, když v tom si všiml zajímavého hrobu, který byl přímo vedle toho Yoongiho.

Byl lesklý, od pohledu nový. Nechtěl kazit to krásné objetí, proto jen zamžikal do dálky, aby si mohl aspoň přečíst jméno.

Jung Hoseok
16 let
Do ticha odešel 24. 12.

Běžím prázdnou chodbou, nevím kudy kam.
Když v tom zahlédnu záblesk, ani chvíli neváhám.
Doufám, že mi to ukáže cestu
Abych nepropadl věčnému peklu

Záříš jako slunce v bílé temnotě, která nás okupuje
Jen my dva víme, jak těžké to je
Běžíme prázdnotou za neurčitým světlem
To bez tebe bych vidět nedokázal

Jednou bude naše cesta u konce a my plní sil opustíme hlavní vchod
Nechci být marnivý ale přišlo by to vhod

Půjdeme tam, kde čeká nás normální život
Život za bílou zdí, beze strachu

Jen ty a já

,,Ta píseň má krásný text. Určitě se naučím na klavír a vy dva budete zpívat!"