Alicia se později doploužila do své postele. Ráno se cítila, jako kdyby vypila pořádnou dávku šampaňského. To se v jejich rodině používalo jen na zvláštní chvíle, které protnula nadýchaná a slavnostní nálada. Rodiče často pozvali i svých pár známých. Všichni se tvářili strojeně a naškrobeně. Alicia okolo sebe potkala jen přetvařující se masky, pod jejichž vrstvou se většinou schovával zlomyslný obličej s arogantním nádechem.

Aurora se ve vysoké společnosti pohybovala s elegancí. S každým vždy mile prohodila pár slovíček, s lehkostí konverzovala s důležitými lidmi, zatímco Alicia sklopila svůj pohled a prohlížela si své střevíčky. Tohle své sestře záviděla. Ale Aurora nedokázala rozeznat, kdo to myslí vážně nebo kdo si s ní jen bezhlavě hraje. V tomhle v lidech viděla jen to, co chtěla.

Celé tělo ji bolelo, když se ploužila celá zkroucená do koupelny, aby se dala do pořádku. Pod očima se jí skvěly modré kruhy. Jejich hloubka by se vyrovnala kráterům po meteoritech. Alicia si vyčerpaně pročísla dlouhé blonďaté vlasy. Zamyšleně si prohlédla za zarudlé oči, než pustila kohoutek. Do dlaní si nabrala vodu a chrstla si ji na obličej. V očích ji začalo pálit.

Rychle tikající hodiny v pokoji nad postelí neúprosně běžely dál. Nevěnovaly Alicii ani jednu minutu, takže celou dobu pobíhala jako splašená po pokoji, než ve skříni našla přijatelné šaty. Vlasy jí zatím splývaly na záda. S očima poznala, že se to už zlepšilo.

 Oblékla si všední zelenkavé šaty ve stylu řeckých princezen. Lehká zelená látka padala nabíraně až směrem dolů ve vlnách. V pase šaty odděloval pás z perel a diamantů. Alicia si vlasy vyčesala do drdolu, aby vypadala mnohem starší, než doopravdy byla. Zelené smaragdové oči jí z obličeje vystupovaly. Alicia se na sebe usmála, ale pořád narozdíl od milé Aurory vypadala jako utrápená chudinka. Ale sebevědomí ji neopustilo. 

 Místo toho vklouzla do stříbrných střevíčků a sebejistým úsměvem zamířila ke dveřím. Na ztichlé chodbě se rozléhaly jen její kroky. Dramatický nádech podtrhovalo jen vlnění sukní. Připomínalo jí to roj světlušek, když tančí při úplňku, kdy má měsíc nejsilnější moc.

 Jak se blížila k sálu, kde se bude odehrávat její zkouška, stále více v ní narůstalo napětí. Kroutilo se v ní jako rozespalý had, kterého někdo probudil ze zimního spánku. Dnešní den pro ni jistě nedopadne dobře, i když si opakovala, že všechno z toho se děje jen v její hlavě. 

 O něco později stanula tváří v tvář sálu. Neviděla do něj, protože těžké kovové dveře se zavřely včera večer. Naposledy v sálu trénovala Aurora. S klidným výrazem se uhýbala všem nástrahám jako ladná labuť. Alicia své oči zúžila do úzké čárky. Své sestře tiše záviděla, protože podle jejích učitelů všechno zvládala bez sebemenší chybičky.

„Alicio!" usmívala se na ni širokým úsměvem starší sestra. Aurora kráčela ve svých pozlacených střevíčkách. Šaty jí sahaly až na zem, nevlnily se, byly rovné jako pravítko. V pase je doplnila páskem ze zlata. Zdály se opravdu obyčejné, ale Aurora v nich nepřehlédnutelně zářila a vypadala opravdu neuvěřitelně. Se začervenáním sklopila hlavu k zemi.

 „Vypadáš kouzelně," ohodnotila ji kousavým tónem svého hlasu Alicia. Jak se zdálo, Aurora to naprosto přehlédla.

 Vykartáčované vlasy jí zářily jako zlato. Rozlévaly se jí po zádech a tvořily na studené chodbě takové malé slunce, které ji ihned rozzářilo. Alicia zasyčela závistí. Kam sestra vešla, tam si jí ihned všímali. Ale její dokonalost přece jen kazila malá chybička na tváři. Díky tomu se za sebe styděla, protože si připadala poskvrněná. Před deseti lety se jí stala nehoda. 

 Pravou tvář měla popraskanou. K čelu, okolo oka až do středu lící se jí rozbíhaly prasklinky jako propletené pavučinky. Aurora tuhle stranu tváře nenáviděla. Nedívala se do zrcadla, od svého odrazu se odkláněla, ale svou pochybnost na veřejnosti najevo nedala. Vždy se tvářila smířeně a vyrovnaně, nahlas by to neřekla. Ale po nocích ji slyšela, jak usilovně štká do polštáře.

Díky tomu měla každé oko jiné. To levé jí zářilo modrou tvrdostí jak čerstvě obroušený safír. To druhé za ním bledě pomrkávalo. Vytratily se jí z něj barva a jas. Jiskra života v něm zmizela. Nasálo do sebe mdlou hnědou barvu s nádechem ořechu. Když na ni Alicia pohlédla s lítostivým pohledem, se chvějícími rty se ode ní odvrátila.

„Auroro," zkusila na ni opatrně promluvit, „pokud se na to necítíš, matka tvé přezkoušení jistě odloží na zítra. Pokud se cítíš nesvá a znevýhodněná, odstoupím dnes i já." 

 „Ne, Alicio, děkuji za tvou ochotu, ale tohle zvládnu v klidu sama. Jen to, prosím, neříkej matce," přejela si rezignovaně dlaní po čele a letmo zavadila o rozebíhající se prasklinky. „Musím to zvládnout, jinak svou šanci ztratím. Ať vyhraje ta nejlepší."

 „Jistě," pronesla studeně. „Samozřejmě do toho dám všechno." 

 „Zkoušela sis vůbec trénink v sálu, Alicio? Jinak to nezvládneš. Zkouška bývá těžká, sám mistr mě na ni připravoval," zajímala se Aurora. 

 „Asi jen dvakrát," broukla Alicia ledabyle a doplnila to odfrknutím. Samozřejmě nepochybovala, že do tréninku Aurory vložila matka všechno. Přála si, aby nejstarší dcera vyhrála. Ta mladší se narodila jen jako bonus, druhý pokus, kdyby ten první selhal. 

 „Měla jsi víc..." 

 „Nech, toho, Auroro. Já sama snad uznám, jestli jsem dost vytrénovaná, nemyslíš?" přerušila ji nevzrušeně Alicia. 

 „Jistě že," ujistila ji sestra a uhladila si se s kousnutím rtů své šaty. 

 Alicia zvedla pohled. Studená chodba byla ze všech stran obklopena dřevem měkkými koberci. Na vyřezávaných a drahých stolech z lakovaného dřeva stály svícny. Na jedné zdi visel obraz, který Aliciu uchvacoval. Stála na něm žena s plavými vlasy a očima černýma jako noc. Sebevědomě v modrém plášti s vyšitýma hvězdami hleděla před sebe. Byla to Aliciina a Aurořina praprapraprababička z 18. století. Alicia ji obdivovala, ale kolovala o ní strašná pověst, i když se prosadila o právo žen. Andraniké Tadrosovou zavraždil neznámý vrah pro větší dobro. 

 „Výborně, jak vidím, tak jsme se tu sešli všichni. Slečny," mírně se jim přicházející gentlemansky uklonil. Aurora ho obdařila lehkým úsměvem, při kterém šla spousta chlapců do kolen, ale s mistrem to nic neudělalo. Alicia místo pozdravu na něj jen vyjeveně zírala, protože ji uchvacoval jeho plášt. Tmavě modrý satén mu zakrýval celé tělo. Jejich matka sjela své dcery pohledem bez emocí.

„Jelikož rodina Christosů patří mezi nejuznávanější, rozhodla se Venušská akademie poskytnout jedné z vašich dcer malou nabídku. Podle stupně daru a složení zkoušky jedna z nich dostane místo na akademii. Ta druhá se bude moci o místo ucházet také podle seřazených výsledků. Pokud se dostane do určitého počtu, i ona získá své místo," vysvětlil jim mistr.

„Jen bych ráda něco řekla, pokud mi to dovolíte, drahý příteli," zašvitořila sladce Endora Christosová. 

 „Ale jistě, madame Christosová, prosím," uvolnil jí místo. Se širokým, ale předstíraným úsměvem zaujala jeho místo v čele před svými dcerami. Alicia se ošila, protože tušila, co bude následovat. 

 „Auroro, Alicio, doufám, že vyhraje ta nejlepší z vás. Jste sice sestry, ale tady jde všechno stranou. Na akademii očekávají jen ty odhodlané, takže žádné upejpání, Auroro. Alicio, vydej ze sebe, co můžeš, ať neskončíš jako vždy," odfrkla si Endora. 

 „Ale paní Christosová," mlaskl mistr, „přece nebudeme podporovat vzájemnou nenávist mezi sestrami. Ty by měly držet při sobě, protože poté budou mít jen samy sebe. Ale jinak máte samozřejmě pravdu. Držte se pravidel své matky, to je všechno, co vám mohu poradit."

„Která z vás je Aurora Danaé Christová?" otáčel se po nich. 

 „Já," přihlásila se klidně Aurora. „Pokud jste připravena, slečno Auroro, vstupte a splňte svůj úkol," pobídl ji mistr z Venuše.

Aurora se nadechla. Vyšel z ní trhaný nádech. Prudce svůj pohled upírala na dveře. Jejich kované spirálky a zdobení se okolo sebe obtáčely v pravidelných kruzích. Aurora mezi nimi hýbala očima. Začalo se ozývat podivné klapání a vrzání. Dosud zavření dveře se otevíraly. Železné klepadlo se pomalu obtáčelo a klaplo.

Aliciina sestra vyšla. Její podpatky klapaly o studenou podlahu. Alicia přimhouřila oči a postavila se na špičky. Chtěla něco zahlédnout, ale její matka ji se zasyčením strhla zpátky. Alicia přimhouřila oči.

Trvalo hodně dlouho, než se Aurora objevila. Hodiny pomalu, neúprosně odtikávaly čas, jako by se na chvíli zastavily. Čas se zmrazil a postupoval opravdu velmi pomalu. Vyšla celá uřícená. Z očí se jí koulely slzy. Prudce vzlykala. Ramena se jí třásla. Ret měla roztržený, stékala jí z něj rubínově šarlatová krev. Šaty si u kotníků roztrhla. Střevíčky ztratila úplně.

„Roro?" hlesla potichu Alicia. Sestra ji nevnímala. 

 Moc často Auroru neviděla brečet, jen když litovala své poranění na tváři. Teď se však zdála zlomená, na pokraji svých sil. Vyčerpaně klesla na koberec a hlasitě s hlavou v dlaních štkala. Endora se k ní vrhla a objímala ji. Aurora jí zabořila tvář do ramene. 

 „Jedna povinnost Hvězdářů je ta, aby se vyrovnali s tlakem a s různými nepříjemnými věcmi. Uvidíme, jak proběhne vaše zkouška, pokud se jmenujete Alicia Euginia Christosová," pozvedl hlavní hvězdář obočí. Alicia přitakala.

I před ní se dveře otevřely se silným vrzáním. Ten zvuk jí pronikl až do morku kostí, zmrazil jí srdce na ledovou krustu. Alicia málem zavřeštěla, ale svůj křik potlačila. Musí být silná, aby matce dokázala, že za něco stojí.

Dveře se zavřely. Ozvalo se klapnutí. Ocitla se sama bez něčí pomoci. 

 Okolo ní světlo zmizelo a tma rázem zhoustla. Sledovala se zamračením, jak se okolo ní vynořují jen obrysy stínů, které vypadají jako pekelné protáhlé ruce ďábla. Vypadalo to tady mnohem zlověstněji než ve dne, kdy i tak jí to tady nahánělo hrůzu.

 Na stropě se promítaly odrazy hvězd. Alicia se upla na ty malé stříbrné zářivé body jako symbol naděje. Držela se jich jako klíště. Alicia se nadechla, aby ze sebe vydala přebytečnou energii. Co ji vůbec může čekat za zkoušku, když od hořkosladkého života zakusila snad všechno? Co jí mistr připraví? Co tak Auroru zničilo, že neuspěla?

 „Slibuji ti, Auroro, že budu bojovat za nás za obě," vyslovila slova, která se své sestře často šeptala, když ležely vedle sebe ležely, usínaly a nechaly se unášet do říše snů. Její slova ale po ní někdo zopakoval. 

 „Nenechám tě, Alicio, aby sis ublížila," odpověděl jí hlas.

 Při znění Aurořina hlasu Alicia zjihla. Sledovala vybledlou vzpomínku pod hvězdným nebem. Aurořiny vlasy se slévaly s těmi jejími. Obě dvě sestřiny oči zářily pronikavou modrostí, tvář ještě neměla popraskanou. Držely se navzájem za ruce a hleděly z otevřeného okna, kterým do pokoje proudil čirý noční vzduch. 

 „Ale budeš muset, Roro, protože jsi moje sestra a ty si navzájem pomáhají," ujistila ji Alicia. Aurořino mladší já se zasmálo. 

 „A proto tě mám ráda, Ali. Ty dokážeš všechno. Ale ji mi líto, že zítra odjíždím. Zůstaneš tady sama," posmutnila starší dívka. 

 „Auroro, ty tam musíš jet, protože tak získáš svůj sen. A mně rodiče jistě jednou poskytnou taky takové vzdělání. A já pojedu za tebou. Budeme se spolu učit," nadchla se Alicia.

Najednou se vzpomínka zarazila, jako by se film zastavil. Před Aliciou se zjevila vyskládaná slova s ohnivým nádechem. Tvá sestra tě připravila o místo a teď je na tobě, abys vykonala všechno, co je třeba. Pomsti se jí. Rudá slova vzplála. Zněla jasně a přímočaře s podtónem výhružky.

„Ne," vystrčila Alicia odmítavě a nesmlouvavě bradu. 

 Nastalo ticho, hvězdy pohasly. Opět se ocitla v naprosté prázdnotě, dokud tmu neproťal její přidušený výkřik. Alicia klesla na zem v křečích. Třásla se po celém těle, svíjela se na zemi v bolestech. Pot jí stékal po těle. V hrudi cítila strach. Zaryla si nehty do paží, až jí z nich vytékala šarlatová krev. Oheň se jí rozléval po celém těle, pálil ji na srdci i plicích. Už nemohla dýchat, jen z posledních sil kašlala.

  Poslední šance, zaleskla se slova v neprostupné tmě. 

 „Ne," zopakovala. 

  Tak sleduj, co se stane.

OPRAVENO: 27.06. 2020