Alicia padla vyčerpaně na postel. Lehkého chladivého vánku si ani nevšímala. Hlava se jí neuvěřitelně točila a ona si pro sebe mumlala pár neznámých slovíček. Natahovala ruce před sebe, aby zachytila letící písmenka před sebou. Pohled se jí opět zastřel. Měla ho zamlžený, protože ho obestřela šedivá mlha, která z jejích očí odkapávala jako jed.

Stěny pořád šeptaly svá sladká slovíčka, která ji uvěznila ve svém sevření. Nedokázala se z jejich sítí vymotat, aby opět uvažovala se správným úsudkem. Divoce před sebou máchala rukama, ale její prostor se zmenšoval. Stěny už ji skoro dostaly.

Přes rozmazané šmouhy se chytla svého středobodu. Nebyl rozmazaný, ale nerozeznala, kdo to vlastně je. Poznala v ní jen ženu, která si k ní přiklekla na postel a položila jí chladivé ruce na rozpálené čelo. Alicia žhnula jako neuhasitelný oheň, plameny ji zevnitř děsivě stravovaly, až z ní za chvíli zbyde jen popel. Šedivý prášek, který vítr roznese do všech stran.

Žena se podivně mihotala ve vzduchu, vydávala ze sebe slabou záři. Malá světélka si okolo jejího těla brázdila cestu, jako by se koupala ve vzduchu. Ale ona se v něm za chvíli utopí, tím si byla jistá. Už cítila, jak jí plicemi proplouvá vlhký vzduch a proměňuje se v čirou vodu.

Plavé vlasy ženě spadaly okolo obličeje. Okolo těla jí vlály bělostné šaty, které někdo pokryl stříbrnou nití. Usmívala se na Aliciu tajemně, jako by něco skrývala. Opatrně ji chytila za dlaň, ženiny prsty se pevně omotaly okolo těch Aliciiných, která skoro ani nedýchala.

„Alicio, najdi uvnitř sebe svou vnitřní sílu a bojuj o své tělo, jinak tě pohltí temné stíny. Skončíš jako Euginia," naléhala na ni podivná žena, jejíž tělo už zase bledlo. Alicia k ní natahovala ruce, celá vyděšená, aby ji už nikdy nikdo neopustil.

„Prosím, neodcházejte. Nechci být zase sama," zachroptěla. Obmotala své prsty okolo těch ženiných pevněji, ale ona se jí stejně vytrácela. Ruka protla jen prázdný vzduch, i když s ní žena stále zůstávala.

„Ne!" zaječela Alicia bezmocně.

Před očima se jí promítal výjev. Vytřeštila oči. Hlava se jí opět roztočila jako na kolotoči. Byla si vědoma, že leží ve své posteli, ale částečně se ocitla s Aurorou. Netušila, jestli je to realita nebo jen výplod její zmatené mysli.

Právě ji postavy v dlouhých černých půlnočních pláštích odváděly s rukama za zády. Syčela bolestí a hlavu sklopila hluboko k zemi. Z copu se jí uvolnilo pár pramenů, které její tvář zakryly jako lehký závoj, jež se zvedá při mírném letním vánku. Nijak jim neodporovala, i když jí pouta působila mučivou bolest. Nechala se jimi odvést, protože si myslela, že si to zaslouží. Alicia už jen doufala, že nic z toho není pravdu, že je Aurora v pořádku a drží se v bezpečí.

„Ne, ne, ne, prosím, nechte ji být," zamumlala zdrceně, ale nikdo ji neposlouchal.

I výjev pomalu vybledl a její čelo ochladlo, až si připadala ledová jako led. Žena její počínání z dálky pozorovala se staženými rty, ale vědoucím pohledem. Alicia se otřásla po celém těle. Připadala si, jako kdyby ji ženiny tmavé oči jako noc pronikly až na dno duše.

„Andraniké Tadrosová," zašeptala si Alicia pro sebe jméno. Žena zbystřila.

„Co jsi to řekla?" připlula k Alicii. „Prosím, zopakuj to ještě jednou. Nevytrácím se, pomáhá to."

„Andraniké Tadrosová," povzdechla si Alicia a změřila si ženu pohledem. „Víte, připomínáte mi ji. I když ji vídám jen plátně, připadá mi, že z ní vyzařuje silný žár. Prý byla odvážná a krásná tím způsobem, že se vždy držela toho, čemu bezmezně věřila."

„Podle některých to byla úžasná žena, ale skončila špatně, nikdo ji totiž nebral vážně, a právě to některé stálo život. Její nadání a číslo šest jí přinesly jen shnilé ovoce. Nic jiného," zavrtěla žena se strnulým výrazem hlavou.

„Kdo jste vlastně vy a co děláte v mém pokoji?" doplazila se Alicia ke křeslu a opřela se o jeho chladivý dřevěný povrch.

„Někdo, kdo ti může pomoci, ale říkej si tomu, jak chceš. Jiní mě nazývají Posledním spojencem v dobách Temna," pokrčila plavovlasá žena rameny. Alicia si všimla, že mají stejně řezané čelisti a i stejný tvar očí ve tvaru mandle.

„Chci znát jméno," procedila rozezleně Alicia mezi zuby. „Žádného Poslední spojence neznám, na všechny volám jejich jménem."

„Andraniké Tadrosová, ale tomuhle neuvěříš. Mé jméno už za celá staletí vyšumělo do větru. Pamatují si mě jen jako pouhou legendu, kterou někdo zavraždil, prostě ji potkal smutný osud. Ale nikdo si už nevybavuje mé skutky, protože ty Venuše smazala z povrchu zemského."

„Správně, je to nemožné," potvrdila Alicia. „A právě proto vám nevěřím ani slovo, protože Andraniké Tadrosová zemřela před třemi sty lety. A mrtví rozhodně nevstávají z hrobu."

„Kdo také říká, že jsem mrtvá? Chceš dokázat můj původ? Tak se prostě dívej!" přikázala jí mihotavá postava a žena mávla rukou. Alicia se opět chytla za hlavu a málem zaječela, ale ztlumila svůj výkřik už v hlasivkách, takže se jí neprodral až na rty.

Obestřela ji mlha. Brzy přes hustě mléčnou tekutinu proklouzly první sluneční paprsky, které ji ale nehladily na tváři. Jako ty jiné. Tyhle ze sebe nevydávaly žádný žár, byly pouhou siluetou, výjevem a nedosažitelným snem. Mlha pomalu ustupovala.

„Andraniké, nikdy nezapomínej na to, že temnota nemůže existovat bez světla a světlo bez ní. Ale přemnožené stíny jsou zhoubou pro všechny. Naší povinností je vyhubit je," šeptala hnědovlasá žena svému malému dítěti v bílých peřinkách. „Nikdy nezapomeň."

Mihlo se před ní světlo a svět potemněl. Blonďatá dívka stoupala na horu. Okolo ní se rozléhala pustá krajina. Suché rty volaly jen po vodě, životadárné tekutině, která by zchladila její rty. Klopýtala ze svých posledních sil. Před očima se jí rozprostírala tma. Volala jen po záchraně, ale její cíl už byl na dosah.

Najednou se okolo ní snesli krkavci. Jejich černá pírka poletovala vzduchem a smísila se s její rudou krví, ale i bílými plátky růže. Nechápala, kde se v poušti vzala bílá růže, symbol čistoty. Ale dodala jí naději. Opakovala si, že k vytouženému cíli zbývá jen pár metrů.

Krkavci klovali do jejího těla a ona tlumeně vyjekla. „Ne! Ne! Ještě nemůže být konec!" křičela. Všechno zbarvily rudé kapičky její krve.

Oslepil ji záblesk přicházejícího světla, jako když jí do očí svítí toxické slunce. Odvrátila od něj pohled, krkavci v mžiku odletěli a nechali její zlomené tělo na pokoji. Byla zostuzená, protože ji přemohli obyčejní služebníci temnoty. Právě k ní pomalým krokem přicházel muž. Vyzařovala z něj vyrovnanost, ale jistá tajemnost, nebezpečná a smrtící, která ji zamrazila do morku kostí.

„Přidej se ke mně a ušetřím tě," nabídl jí s úšklebkem.

„Nikdy!"

V jedné sekundě se zase ocitla jinde. Všechno přeskočilo a ona hleděla do očí zlomené ženě, která si ale i tak, že se blížil její hořký konec, udržovala vzdorující výraz. Na dřevěné naleštěné dveře se ozývalo bušení a dívčí hlásek, který se zadrhl, až zaslechla jen vzlykot.

Andraniké sledovala hvězdné ostří, které se k ní blížilo s grácií. Proniklo jí do hrudi a ona klesla k zemi mrtvá. Naposledy vydechla a okolo Alicie všechno zčernalo. Pohltila ji tma a ona opět ležela ve svém pokoji. Vydýchávala svůj počáteční šok, protože nemohla ničemu z toho uvěřit. Zdálo se to nemožné. Ale opravdu před ní stál duch Andraniké Tadrosové.

„Jak jste unikla smrti?" probodla ji Alicia jadeitově zelenýma očima, i když oproti černým očím Andraniké, které připomínaly hvězdnou oblohu, neměla šanci.

„To díky tobě jsem to dokázala. Koluje nám v žilách stejná krev. Jakmile se zrodil temný deník, ani já jsem nelenila. Když jsi našla ten černý, i můj se v knihovně po tři sta letech objevil. Jelikož si na něj hmátla, opět se probudil k životu, ale trvalo deset let, než jsem nabrala síly, abych se zhmotnila aspoň v téhle podobě."

„Proč ale za mnou, Aurora by byla mnohem lepší..."

„Ano, ale to ty jsi získala šestku, ne tvá sestra, Alicio. Řekla bych i, že ona se příliš bojí někomu vzdorovat a její hlavní prioritou je chránit tebe, ne nikoho jiného. To tebe jsem si vybrala jako jiskru a symbol vzdoru. Ty zažehneš plamen, aby se nikdo nebál a nenechal se ovládat temnotou," prozradila jí odhodlaně Andraniké.

„Ale-"

„Oheň, dokážeš zapálit jen ty, Alicio. Dobře si to promysli. Stanu se tvým spojencem, ochráním tě, ale i ty sama si musíš něco vybojovat. Obyčejní lidé totiž nic takového nezvládnou. Sami si připadají ztracení, když je nikdo nevede. Potřebuji jen to, aby ses pod mým vedením postavila do jejich čela."

„Nevím, jestli něco z tohohle dokážu. Možná ani nechci. Aurora by lépe..."

„Nehoří v ní nezkrotný plamen, vyzařuje z ní spíše světlo, jako jarní paprsky, které uchlácholí jejich nepokoje a dají jim naději, ale ne trvalou. Ta brzy vyhasne."

„Deník se ale schoval. Zlato ho zatím nemůže zničit, protože já jsem ho schovala," povzdechla si Alicia.

Andraniké si vyčerpaně přejela po tváři a strhaně zavřela oči. S Aliciou to bylo těžké. Pokaždé měla k jednomu kroku několik námitek. Přemýšlela, jestli si nakonec neměla zvolit její starší sestru, i když získala nižší číslo. Aurora by neodporovala, ale zase nebyla schopná vyvolat vzpouru.

„Kdo ale zažehne skutečnou jiskru?" napadlo Aliciu.

„Ty a nikdo jiný." 

OPRAVENO: 30.07. 2020