Alicia seděla v knihovně. Okolo ní plula mlha, nic nemělo takové ostré barvy. Nevšímala si však toho. Prsty přejížděla po stránkách knihy. Obdivovala detailní zlaté písmo. Sice mu nerozuměla, protože latinsky se teprve učila, ale i tak se od ní nemohla odtrhnout. Naučila se z paměti pár frází. Až se vrátí Aurora, rozhodně se jí na to zeptá, protože ji to zajímalo.

Kniha toho jistě hodně pamatovala. Alicia na její zadní straně našla datum sepsání. Datovalo se do 18. století. Její rohy už byly trochu ošoupané, ale přední strana pořád zůstala ve své kráse. Na dívku působila něčím napodzemským. Jako anděl seslaný z nebe, který má lidské rase ukázat její smysl a především účel. Když rozevřela stránky, slova před ni vyskakovala sama od sebe a tvořila se do slov.

Zlaté spirálky se navzájem proplétaly i s květinami. Okolo vlnek padaly okvětní lístky a malá pírka. Na štítku a třech linkách se skvěly iniciály. A. D. Tadrosová. Alicia se zatajeným dechem přejížděla po kudrlinkách, se skousnutým rtem si to jména přeříkala.

Znělo jí jako tiché ševelení větru, jež ji laskal po vlasech. Poté se ale jeho podtón změnil. Vycítila z něj hořkost, pálila ji na jazyku. Vítr ji zaštípal do tváře, dostával se jí až do morků kostí. Všude ji do odhalené kůže bodaly stříbřité jehličky. Pro jistotu knihu odložila, ale nezapomněla na ni. Z dálky ji pozorovala, vystrašeně ji kontrolovala, aby jí nikam nezmizela.

Smaragdovýma očima přeletěla po knihovně. Jindy by širokými okny dovnitř proudilo zlatavé sluneční světlo. Jindy by si sedla do stínu za závěs a pozorovala, jak sluneční paprsky cestují po oříškové podlaze. Když dosáhlo až na nejvyšší regály, v jeho světle poletoval jiskřící prach. Připomínalo jí to padající hvězdy, když se řítí rychlostí k zemi, protože si smrtelník něco přeje.

Teď však ani jeden paprsek nezahlédla. Ráno se probudila do zamračeného dne. Na nebi se blízko nad zemí pohyboval temný příkrov mraků. Plul pomalu. Okolo snídaně z něj padaly zamlžené provazce mraků.

Dívka se postavila a protáhla se. Nad ní plápolaly svíčky jako světélka posledních přeživších na zemi. Knihovna i přes ne zrovna hezké počasí doslova zářila svým životem. Tady pro Aliciu čas neubíhal. Nikdo ji neobtěžoval, takže se oddala svým touhám a vědění.

Uprostřed knihovny žhnul velký globus jadeitově zeleným světlem jako velké slunce. Stál na obrovském mramorovém podstavci. Alicia měla zakázáno se k němu přiblížit, ale i tak ho občas okukovala, někdy se ho i dotkla. Věděla, co ukazuje. Tenhle globus ukazoval města a lidi. Když si něco přáli, jejich podvědomí přesunulo jejich polohu na globus. Tak se dal sledovat seznam přání.

Alicia se opatrně přiblížila ke globu. Pomalými kroky ho se zaujatým pohledem obcházela. Bála se, že by mohl kdykoliv vybuchnout jedovatě zeleným světlem, jako to udělal už několikrát. Matka si toho nikdy nevšimla, většinou ji našel otec, jak se chvěje v koutku knihovny a třese se po celém těle. Globus po celou dobu vyzařoval světlo, které vysílal po celé knihovně.

„Už to nikdy nedělej," oznámil jí pokaždé prostě. Pomohl jí na nohy a krátce ji objal, aby zaplašil její pocit strachu. Alicie se tlačily do očí křištálové slzy. Přesto však pevně stiskla rty, aby se nerozplakala přímo na místě.

Připadalo jí to neskutečné. I teď se jí ruka chvěla, když na něj pokládala ruku, pomalu jím otáčela na Řecko. Jejich dům ležel na jihu. Stačilo na něm dát přesné nastavení pod heslem hvězdáři. Vyjela jí dvě jména, ale to její mezi nimi nestálo.

Zklamaně svěsila ruku. Notnou dobu zamlčeně hleděla do prázdna, ale poté její pozornost uchvátil deník. Obklopovala ho černá barva. Temná aura okolo deníku slabě pableskovala. Pro nevšímavého člověka byla téměř nepostřehnutelná, nevšiml by si jí.

Ona ji zaregistrovala. Vzala deník do rukou, i když se ho štítila. Temná barva se pomalu přelévala jako vyčkávající had. Alicia nepojala žádné podezření. V klidu si ho prohlížela. I on měl napsané iniciály. C. A.

Žádné jméno z jejich rodu začínající na C ji nenapadlo. Jistě zde ležel už dlouho. Pokrývala ho vrstva prachu, nezdál se však poničený jako kniha na stolku. Pokrývala ho lesklá černá kůže.

„Alicio!" zazněl radostný hlas od dveří. Dívka sebou škubla a vykulila oči.

Ve dvoukřídlých dveřích stála její sestra. Až k zemi jí splýval dlouhý stříbrný plášť s vyšitou hvězdou na prsou. Blonďaté vlasy si vyčesala do složitého copu. Usmívala se a v očích jí jiskřilo. Na Aliciu hleděla dvě bleděmodrá oka.

„Auroro, ty ses vrátila!" zaradovala se Alicia. Upustila deník se zaduněním na zem a rozeběhla se své sestře naproti. „Už jsem myslela, že sis to rozmyslela a nakonec dneska už nepřijdeš. Měla bych ti něco ukázat, co jsem dnes našla. Bude se ti to líbit!"

„Ali, ty nacházíš spoustu věcí," zahihňala se Aurora. „Pamatuješ, jak jsi našla zraněnou sovu? Běžela jsi za mnou, abych ji ošetřila. A potom jsi mi přinesla ukázat stříbrnou lžičku. Zapadla naší kuchařce. Když tě s ní viděla, prohnala tě vařečkou, protože si myslela, žes ji ukradla z kuchyně!"

„Já jsem nikdy nic neukradla," ohradila se pětiletá Alicia dotčeně. Aurora se málem neudržela, takže vyprskla smíchy.

„Ale tak dobře, ukaž mi to," vybídla svou mladší sestru.

Alicia si vzala s potutelným úsměvem do rukou dva deníky. Deník v modré obálce položila před Auroru, ten druhý si schovala za záda jako překvapení. Aurora si ho s povytaženým obočím prohlížela ze všech stran, hledala na něm tajemství nebo nějakou závadu.

„Andraniké Diane Tadrosová," hlesla si pro sebe.

„To je ta, co ji zavraždili?" vypískla překvapeně Alicia. „Tady jsem našla ještě něco."

Aurořin pohled se zaměřil na deník. Vyděšeně zaječela. Natáhla ruku a odstrčila Aliciu z jeho dosahu. Mladší deník dívce vyletěl z ruky. V ladné křivce dopadl o pár metrů dál, těsně u globu. Tomu se to očividně nelíbilo, deník mu připadal jako hrozba. Vyšlehlo z něj oslepující zelené světlo.

„Co jsi to udělala, Alicio? Kde jsi našla tu věc?" zakřičela na ni Aurora.

„Válelo se to na zemi, tak jsem to sebrala. Připadal mi zajímavý a moc hezký. Vždy se mi líbily knihy vázané v kůži. Proč jsi mi ho vyhodila z ruky? Víš, že by se knihy neměly vůbec ničit? Říkala to máma!" obvinila ji rozčilená Alicia.

„Ty nic nechápeš! Tohle nebyl jen tak obyčejný deník. Mohl tě uhranout a ty bys skončila roztříštěná na kusy. Skrývala se v něm hodně zlá černá magie. Copak jsi neviděla tu temnou auru okolo něj?! Mohlo tě to zabít. Temnotu už bys měla rozpoznat od světla, Alicio."

„Jak se to ocitlo v naší knihovně? Myslela jsem, že proti něčemu takovému tady máme senzory," zamračila se mladší ze sester.

„Možná to tady leží dlouhou dobu a nikdo si toho nevšiml. Klidně to stvořil někdo, kdo tady v domě bydlel před sto lety. Kryj se!"

Zelené světlo je obě dvě oslepilo. Alicia zavřeštěla. Aurora ji trhanými kroky táhla za límec šatů někam pryč, aby obě dvě unikly pohromě. Deníku se vůbec nic nestalo. Stále zůstával na zemi, jako by se jim posměšně vysmíval.

Prostor naplnila hutná mlha. Obtáčela se okolo nich v kruzích jako rozzuřený had. Alicia se před ní vyděšeně kryla. Sestra ji však táhla dál. Oči je začaly štípat. Alicii stékaly po tváři malé kapičky studené jako led. Zavyla bolestí. Ani se raději neodvažovala otevřít rty, protože i takhle se dusila nedostatkem vzduchu.

V tu chvíli se zastavily. Aurořina přítomnost náhle zmizela. Prostorem se pomalu rozléhalo tříštění oken. Na zem padaly malé jiskřící kousky skla. Snášely se jako padající hvězdy směrem k zemi.

„Ne!" Aurora zoufale zavyla a rozvzlykala se.

Tlaková vlna ji odhodila na jeden z regálů. Pomalu po něm jako hadrová panenka sklouzávala, dokud její tělo nekleslo na podlahu. Zůstala bezvládně ležet, nepohnula. Jen hrudník se jí nepravidelně nadzvedával

„Roro," připlazila se k ní Alicia se slzejícíma očima. Opatrně se svou starší sestrou zatřásla. „Roro, tak vstávej!"

Odhrnula jí vlasy z obličeje. Knihy v regálu nad nimi se nebezpečně kývaly, takže každou chvilkou spadnou. Pomalu se svou sestrou odplazila z dosahu, k otevřeným oknům. Dovnitř proudil čerstvý vzduch. Skoro se ho samým štěstím zalykala, ale ustála to. Doufala, že i Aurora se po nadýchání čerstvého vzduchu probere, ale nestalo se tak.

Zalapala po dechu, když přejížděla po sestřině tváři. Auroře se po čele a tváři okolo oka táhly malé prasklinky jako jemná pavučinka. O tomhle už slyšela. Znamenalo to poškození na celý život, Aurora se už toho nikdy nezbaví. Jizvy jí zůstanou navždycky.

„Aurora, prosím, řekni, že žiješ. Že se tohle nestalo, že bude všechno v pořádku a ty budeš zase celá, zase tak krásná," vzlykla nahlas Alicia. Po tváři se jí koulely němé slzy, ale v tu chvíli vyjadřovaly všechen její žal, jež si s v sobě nesla a který ji spaloval.

„Alicio, už nikdy...to...nebude...v pořádku," vydechla Aurora. Hleděla na svou sestru se zlomenýma očima.

V tu chvíli se v ní něco zlomilo. Už nebyla tak stejná jako dříve, odcizila se všem ostatním. Výbuch na ni navěky ponechal jizvy, zohyzdil její mladou tvář. „Jen se podívej, tohle už zůstane navěky."

„N-ne," zděsila se Alicia při pohledu na její oko.

Aurořino oko už nebylo bledě modré. Teď na ni hledělo mdlou oříškovou barvou. Ztratilo všechen svůj lesk a jiskry v života. Sice na něj pořád viděla, ale zbyla v něm jen hluboká prázdnota černé nicoty. Jako díra, která vás do sebe pomalu vtahuje, dokud nezešílíte, neztratíte rozum. Poté vás pohltí. 

✳✳✳

Alicia se s trhnutím posadila. Její oči si na tmu přivykly rychle. Rozeznávala protáhlé stíny jednotlivého nábytku ve svém pokoji. Za oknem zářil měsíc, tmavé mraky opět odpluly. Objala si rukama kolena a dokola si opakovala, že všechno bude zase dobré.

Na tuhle vzpomínku se snažila už dlouho zapomenout. Ale občas ji její podvědomí zase překvapilo a ona znovu musela přežívat hrůzy, jež naprosto zničily Auroru. Už se nikdy nedala tolik dohromady jako předtím. Životem se ploužila jako nechtěný stín.

Sice ji sestra několikrát tvrdohlavě přesvědčovala, že za to nemůže, ale Alicia jistě věděla své. Aurora se ze své újmy nikdy nevzpamatovala, bála se, že ji nikdo nepřijme. Už jako malá si ve světě hvězd a hvězdářů vybudovala jistý postoj. Většina ji uznávala, Aliciu v tu dobu považovali za malé pískle, jež se starší sestře plete pod nohy.

Občas si říkala, že kdyby nenašla ten deník, možná by se nic z tohohle nikdy nestalo. Ale osud tomu chtěl jinak. Nedalo se to vrátit zpět, pokud by. Jedině...

Vymotala se z chuchvalce dek a polštáře. Jedním skokem stála u velkého prostorného okna. Dnes si neprohlížela jeho zdobení, ale vytrvale skenovala oblohu. S přimhouřeným okem sledovala svůj dlouhý prst. Po pár sekundách opět vzplál. Alicia bloudila po obloze a hledala jednu hvězdu, která by na ni zablikala.

Přeju si... Přeju si, aby bylo všechno v pořádku, jako dříve, zašeptala si prosebným hlasem. Hvězda si tvrdošíjně hověla na svém místě. Nestalo se nic, jako už tolikrát. 

OPRAVENO: 28.06. 2020