Alicia s přimhouřenýma očima hleděla do zrcadla. Připadala si bledá jako mrtvola. Pod očima se jí táhly dlouhé tmavé kruhy. Tváře se jí propadly. Za poslední týden, kdy ji potkal incident s deníkem, se pořád vzpamatovávala. Celé noci nespala, pronásledovaly ji noční můry. Neustále v nich utíkala před osobami v černých kápích.

Upírala pohled k obloze, na které nesvítila ani jedna hvězda. Všechna světla na Zemi rázem zhasla, nikde nezahlédla ani jedno světélko naděje. Z povrchu se vytratilo všechno dobré jako mávnutím proutku a okolo ní nic nezbylo.

Málem se skácela vyčerpáním k zemi, zhluboka oddechovala a sípěla. Podlomily se jí nohy. Zabořila se do měkké trávy, blonďaté vlasy se okolo ní rozprostřely jako svatozář. Věděla, že brzy umře. Ony ji dostihnou a nastane její krvavý konec. I měsíční paprsek, který si na chvíli skrze temnotu prodral cestu, jí to potvrdil. Smutně ji pohladil po tváři, než se vytratil protože temnota ho opět přemohla. Nechal ji samotnou, aby si poradila, jak uzná za vhodné.

„Alicio!" volal ji děsivý hlas. Všichni se smáli chechtavým smíchem, ze kterého jí vstávaly vlasy hrůzou. I když se jí oči zavíraly a ona si přála, aby rychle všechno ukončily, vstala a razila si cestu skrze hustou trávu.

Trnité ostružiní malin jí zanechávaly na kůži dlouhé škrábance. V očích ji pekelně pálilo a ona klopýtala přes kořeny. Už si prodrala cestu až k hustým stromům, pod které se vítězně schovala. Nakonec svou únavu pomalu přemohla, ale z očí se jí koulely krvavé slzy.

Alicia nechápala nic z toho. Je tohle opravdu skutečné, nebo se opět ztrácela ve svých fantaziích a snech? Teď je však více pokládala za noční můry. Našla z nich cestu až ráno, když první sluneční paprsky zabloudily do jejího pokoje a ona se s výdechem probudila. Několik sekund lapala po dechu, jako by běžela celou cestu.

Odhrnula se deku z nohou a strnula šokovaně uprostřed pohybu. Už si opakovala, že nic z toho prostě nejde být jako skutečné, jistě se zbláznila. Ale bolavé šrámy na jejích nohou říkaly něco jiného. Všechno se stalo. Ale nedávalo jí smysl, jak může v noci běhat po louce, když si dveře do svého pokoje zamykala?

Tohle na tom nebylo však to nejhorší. Pamatovala si jejich uhrančivé masky. Na každé z nich našla jiné zvíře, ale dokonale vykreslené, jako by se mu ocitla v tváří v tvář.

Jejich děsivé oči ji strašily i přes den. Před očima viděla, že na ni neustále vykukují. Celý den ji provázely přes dům a v knihovně se cítila nejhůře. Deník opět zmizel, jako by se do země propadl k samotnému peklu, a ona ho už neobjevila. Chtěla ho spálit. Chtěla pozorovat, jak se smaží v tančícím ohni. Za to, co udělal jí a především Auroře.

Ale tenhle druh magie si zjevně dělal, co chtěl. Aurora ho před deseti lety odhadla na první pohled. Pociťovala z něj neskutečný výboj energie. Jako když vám elektřina projede celým tělem a vy máte pocit, že vás ihned usmaží. Zbavit se jej nešlo. Jakmile si všiml nebezpečí z jiné strany, ihned se vytratil pryč a zjevil se, když už na něj všichni zapomněli.

Alicia si lámala hlavu s tím, kde se v jejich domě vzala černá magie. Celý dům chránila složitá kouzla a po domě její rodiče vytvořili senzory pro zaměření něčeho, co nedávalo smysl. Nikdy ho nezaměřili. Ani Aurora si nevysvětlila, jak se v jejich knihovně objevil. I když trávila v knihovně většinu svého času, několik dlouhých let si ho ani nevšimla.

Napadalo ji jen jedno vysvětlení. Když si ho prohlížela, stránky uvnitř zůstávaly v dobrém stavu, ale inkoust se za dlouhá staletí rozpil. Stránky mírně zažloutly a rohy se ošoupaly. I tak z něj ale přečetla každé slovo, i když některým nerozuměla. Jednalo se o starý typ latiny. Přečetla si jen pár slov z první stránky, zbytek jen zběžně prolétla. To udělala před deseti lety, jelikož se jí jednotlivá slova otiskla do paměti.

Teď si děkovala, že je nepřečetla nahlas. Za jedno z hvězdářských pravidel platilo, že slova následují činy. Pronášet zaklínadla beze slov dokázali jen ti nejsilnější i se spoustou úsilí. Dítě v brzkém věku muselo číst nahlas a většinou se kouzlo nepovedlo, protože jeho síla se ještě plně nevyvinula.

Před zrcadlem nyní děkovala, že nic neudělala. Možná by to skončilo spíše smrtí než prasklinami na Aurořině tváři. Se smrtí sestry by se vypořádala stokrát hůře. Zůstala by na světě sama, i když teď si její hlava vyplodila aspoň Christiana, takže měla s kým trávit čas, i když ho zatím potkala jen v noci.

S povzdechem si odepla svůj náramek. Ihned se pod tlakem její ruky proměnil na zářící špičatou věc ve tvaru tužky. Přiložila si ho k očním víčkům a zahladila si tmavé kruhy. To samé si udělala se šrámy na nohách a na ramenou. Probouzela se stále hůře. Bylo jí jasné, že pokud s tím něco neudělá, za chvíli zůstane ve svých nočních můrách uvězněná v okovech.

Upravila si i krémově bílou látku. Šaty jí jednoduše splývaly až k chodidlům, na něž si oblékla černé sandály s bílými korálky, které často nosily bohyně a ženy ve starověkém Řecku. Okolo krku se jí táhly dva pruhy látky, které se vzadu na krku spojily v jeden. Štíhlý pas jí opět zdůrazňoval látkový pásek, který volně přecházel do šatů. Vlasy si nechala zaplést do složitého copu a zelené podmanivé oči ozdobit stříbrnými stíny, aby zakryla svou unavenost.

V dnešní den se konal ples na počest dne, kdy bohyně Nyx stvořila prvního hvězdáře. Sice to spadalo na jarní rovnodennost, ale v ten den se v jejich světě pořádaly zkoušky. Ples sloužil i k tomu, aby pyšní rodiče připili na své děti a popřáli jim hodně štěstí. Všichni se dmuli pýchou, takže své potomky budou vychvalovat až do nebes. Alicia rozhodně nechtěla poslouchat, jak její rodiče všem vypráví, jak Aurora grandiózně zvládla zkoušku a složila pátý stupeň.

„Alicio, pokud jsi připravená, tak pojď dolů! Už je čas!" volala na ni matka ze salonku v prvním patře. I na dálku zaslechla, jak horečně rozhazuje rukama, protože se už nemůže dočkat, jak se předvede v cizí společnosti. Otec jen klidně postával v rohu místnosti se skleničkou rudého vína.

Alicia opatrně scházela schody, aby jí nic neuniklo. Endora si na poslední chvíli urovnávala šaty, i když jí je vítr v Zrcadlovém sále za chvíli rozhází. Stejně vyjde do domu hostů rozcuchaná jako čarodějnice. Vítr v sále si rád pohrával se všemi, kteří mu přišli pod ruku.

V salonku se cítila bezpečně. Obklopovaly ji čtyři stěny. Mořská zelená barva jí dodala pocit, že se ocitla na dně oceánu a okolo ní proplouvá spoustu ryb. Na druhé straně to však vypadalo, že Alicia právě ztroskotala na neznámém tropickém ostrově v exotických zemích. Její otec byl zapálený sběratel různých věcí ze dřeva. Často si je přivážel ze svých cest po Indii nebo Indonésii.

Svým dcerám většinou něco přivezl, takže Alicii ležela v šuplíku spousta náhrdelníků z korálků a kostěných náramků. Mezi tou vší změtí našla dokonce i obrázek palem a šumivého moře s indickým chrámem, na který se dívala nejraději. Jeho baňatá věžička se táhla k safírově modrému nebi. Stál na vysokém pahorku a obklopovaly jej široké hradby, zjevně z mramoru, se strážnými věžemi.

Připadalo jí to jako starý odkaz časů, kdy mezi jeho zdmi brouzdalo spousta mnichů a chrám zůstával pro turisty uzavřen. Teď ho však turisté fotografovali hranatými předměty, jež nazývali jako fotoaparáty. Alicia nikdy nepřišla na kloub tomu, jak fungují, ale to vědět nepotřebovala, protože si poradila i bez nich. Obrazy toho podle ní zachytily o dost více.

„Alicio, uprav si sukni. Máš ji strašně pokroucenou a znetvořenou, jako bys jí dala přežvýkat, ehm, krávě. Uhlaď si i záhyby, ať nepůsobíš nedůstojně jako lehká děva. Co by si poté hostitelé o tobě pomysleli?" přistoupila ke své dceři Endora a upravovala jí krémové šaty.

„Stejně se mi všechno zase rozcuchá," zamumlala si pro sebe.

Alicia se snažila potlačit zívání, aby si její matka ničeho nevšimla. Možná měla požádat jednu ze služebných o pořádný šálek kávy, aby se probrala. Ale i tak by se jí to zjevně nepovedlo, protože usínala i při stání na místě. Oči se jí klížily a ona upadala do spánku byť jen mrknutím oka.

Její otec jí věnoval mírné pousmání. Narozdíl od matky se od něj dočkala aspoň maličkého projevení citu. Rozuměla si s ním více než s kýmkoliv jiným, ale často cestoval, takže se jí tolik nedostal pod kůži, aby se mu svěřila se vším.

Za svůj život se rozhodla věřit jen pár osobám. První z nich byla Aurora, ale jejich cesty se rozešly. Už tu pro sebe nebyly jako dříve, jak si slibovaly za vlahých letních nocích, kdy ani jedna z nich nemohla usnout díky panujícímu vedru a symfonickému cvrlikání cvrčků.

Pomalu ale začínala věřit Christianovi. Jeho přítomnost se jí za pár společně strávených chvil začala pomalu vkrádat do mysli a pod kůži. Dokonce i teď, když za oknem světlo bledlo a měsíc už hrdě kraloval na obloze, se po něm rozhlížela, jestli nevyleze z tmavého rohu a nevěnuje jí uklidňující úsměv. Zachránil jí život a ona mu spoustu dlužila a důvěra se jí zdála jako to první, co mu mohla poskytnout.

„Alicio, jsi na řadě," pokynul jí otec.

Matka už zmizela v zrcadle. Jeho plocha před ní zářila jako hvězdy a slunce. Vydávalo ostrý, ale i měkký svit. Světlo se v něm rozptýleně pohybovalo jako neklidná hladina moře. Plocha se vlnila a obtáčela v kruzích. Kdykoliv k ní Alicia natáhla ruku, vyšel z ní oslepující zášleh magie.

Zrcadlo ji ihned pohltilo. Točila se jako na kolotoči. Okolo ní se míhaly obličeje jako rozmazané šmouhy. Žádný si k nikomu nepřiřadila. Doufala v to, že točení brzy ustane. Z její hrudi vyšel i výkřik, i když ho potlačila. Bála se, že do něčeho narazí, ale naštěstí se zaduněním dopadla na podlahu z mraků.

Zrcadlový sál ji vítal ve svém sevření. Okolo ní se třpytilo tisíce zrcadel a její matka stála u jednoho z nich. Už se chystala opět vyrazit, když si všimla, že si Alicia neoblékla svou masku.

Jemně jí na oči posadila onyxově černou masku. Alicie padla dokonale a zároveň skryla i její unavenost. Endora opatrně uvázala hebkou stužku z hedvábí, načež se na svou mladší dceru hřejivě usmála a odhrnula jí z tváře pár zbloudilých blonďatých pramenů.

Alicia se jí s šokem okamžitě vytrhla. Místo toho se vnořila do zrcadla. Už ani nevnímala protivné točení, jen myslela na sál, kde má vypadnout. Konečně našla svůj cíl, když dopadla na ořechovou naleštěnou podlahu za svitu svic.

Zvedla pohled a srdce jí málem přestalo být. Masky z jejích snů se míhaly všude okolo ní, kam její oko dopadlo. Nikde nenalezla klid. I tady ji pronásledují.

„Alicia Christosová," pronesl jízlivý hlas její jméno. „Už jsem o tobě dlouho neslyšela. Říkala jsem si, jestli tě nepotkala malá nehoda." 

OPRAVENO: 29.06. 2020

Rozhodla jsem se, že kapitoly budou vycházet do 20. února dvě do týdne, poté už jen jedna. :)