„Adriana Luanonová?" nakrčila Alicia tázavě obočí. Pořád jí nedocházelo, kdo to před ní stojí, jelikož jí dívka nikoho známého nepřipomínala. Až k pasu jí spadaly dlouhé rozpuštěné kaštanové vlasy, které se odhodila na stranu, aby jí nepřekážely v kulatém obličeji.

Alicii její obličej připadal jako obraz. Obličej měla zdobený jemnými tahy v odstínu karamelově hnědé. Její opálení nevybledlo ani po zimě, i když na jihu Řecka nebývaly moc silné.

„Vidím, že si ještě pořád něco pamatuješ," zasmála se Adriana zvonivým smíchem, který Alicii znělo spíše jako kvílení větru, když za bouřky skučel za jejími okny a divoce bušil do okenic.

„Moc dlouho jsem tě neviděla, samozřejmě jsem si říkala to samé, jelikož tvoje dopisy už přestaly chodit," uchechtla se Alicia.

„Myslela jsem, že jsi zapomněla ty, takže jsem po nějakých týdnech přestala psát. Zdálo se mi to zbytečné, když jsi neodpovídala, ale jak vidím, dopisy ti asi ani nedošly," povzdechla si Adriana.

Masku si z tváře sice sundala, ale teď opadla i její přetvářka, jako když pomalu odhrnujete slupky a nakonec poodhalíte i závoj, za kterým se skrývala. Její rysy se rázem vyhladily a v tmavých očích pobaveně zajiskřilo. Jízlivý tón se z jejího hlasu vytratil, takže teď zněl hřejivě jako sluneční paprsky.

Alicia se rozhlédla okolo sebe. Okolo ní proudily davy masek. V přítmí svic se celý sál leskl, jako by ho někdo zahalil mlžným zlatavým oparem. Tapiserie se na zdech, které byly vykládány dřevem, rázem ožily a tancovaly za svitu svic. Některé z nich ztvárnily bohyni Nyx ve vlajících šatech, jak před svým chrámem na Venuši a dává požehnání svým dětem.

Alicii se ze všeho právě tohle líbila nejvíce. Ostatní vzdávali pokoru a úctu jejich matce. Ta se během staletí už vytratila, až ji odnesl ševelivý vítr do dalekých krajin. Nikdo si v poslední době nevážil toho, co jim dala. Neexistovala pro ně morální pravidla, každý si pro sebe urval jen to nejlepší.

Před pěti lety se začala s Aurorou prát, kdo nakonec zvítězí, kdo bude lepší. Celé ty roky Aurora vyhrávala, teď Alicia doufala, že se karta obrátí, ale nestalo se tak. Kdyby spolu ani jedna nezačala válku, nic z tohohle by se nestalo a Alicia by získala místo na Akademii jako sestra.

Teď toho litovala. Naděje už pro ni neexistovala. Jelikož Aurora už odjela, znamenalo to, že všechna místa už jsou obsazená. Její vysněný dopis stejně nedorazí, protože si své místo nevybojovala. Nahradil ho někdo jiný, který se teď v hloubi duše raduje, protože si myslí, že v budoucnosti získá místo v radě, aby si mohl hovět na výsluní. Ale o tomhle svět není, jelikož temnota si zase otevírá své brány. Pomalu si svou cestu prorážela do života hvězdářů a opředla je temnými tajemstvími.

„Jak to, že teď nesedíš na Venuši ve stříbrné uniformě s nášivkou hvězdy ve školní lavici?" zašklebila se na ni Adriana. Alicia to ani nepostřehla, ale Adriana v ruce svírala dvě skleničky ukradeného šampaňského, kterými znuděně otáčela. Jednu podstrčila Alicii.

„Aurora byla lepší," procedila Alicia mezi zuby a opatrně se napila z křišťálové sklenice. „A co tady děláš ty?"

„Ivan mi vrazil kudlu do zad. Mně i jemu padla pětka, ale dopadl lépe na praktické části. Když viděl, že díky mně svět zahlcuje temnota, neváhal ani na minutu a dýka našla svůj cíl. Moje fantomická verze padla k zemi mrtvá. Takže teď je na Venuši on místo mě," pokrčila Adriana rameny.

„Skončila jsem podobně. Jen s tím rozdílem, že dýku jsem použila já a Aurora padla k zemi mrtvá. Ona sama se zlomila a rozbrečela se, takže po konci zhroucená doklopýtala do haly. Dlouho se vzpamatovávala a nemohla překousnout, že jsem vyhrála," máchla rukou Alicia, až se skleničky vyletěla kapka alkoholu.

„Jaké ti padlo vůbec číslo?"

„Do dokumentů mi napsali čtyřku," pokývala Alicia jízlivě hlavou.

„Napsali?"

„Neřeš to, Adriano. Je to těžké na pochopení, to mi věř," mrkla na ni Alicia.

Masky okolo nich tancovaly. Alicia zahlédla několik druhů. Některé vypadaly jako pomalované panenky, jiné se podobaly spíše zvířatům. Uchvátily ji, ale i zároveň i děsily masky, které postávaly v jednom hloučku poblíž sebe. Slyšela jejich tlumené šeptání, blýskají se oči a nepatrné pohyby, když jim zašustily látky. Pohybovaly se ladně jako labutě, i když jejich masky vyzařovaly spíše strach a hrůzu.

Jedna žena dobloudila pohledem až k ní. K rameni se jí svezla lokna rusých vlasů. Za zdobenou maskou se přimhouřily jadeitově zelené oči. Škubla sebou, když jí jeden ze společníků přiložil dlaň na rameno, ale oči z Alicie pořád nedávala pryč, neustále ji skenovala pohledem.

Alicii se líbilo rudé provedení masky v podobě lišky. Skoro uvěřila, že lesknoucí se špičáky jsou opravdové. Srst na masce vypadala velkolepě. A žena se i jako liška pohybovala. Nenápadně, tajemně a lstivě.

„Kam jdeš?" snažila se ji zastavit Adriana.

„Omluv mě prosím, jen si potřebuju něco vyřídit."

Alicia se vyplížila za pochodujícími lidmi. Jejich kroky jí přišly sehrané, takže za chvíli ani nerozeznala, kolik jich dohromady může být. Brzy se za nimi proplížila až na ztichlou chodbu, odkud se z tmavých rohů ozývaly jen podivné chichotání. Otřásla se. Děvče jen pár kroků od ní vypísklo, když ji muž přitiskl na zeď a hladově líbal. Pomalu jí vyhrnoval sukni nahoru a ona se podvolila. S mrkáním ho vybízela, ať nepřestává.

S nechutí se otočila. Nikdy nepřišla na kloub tomu, co páry na plesech vidí na tmavých výklencích. Předpokládala, že všichni poté byli hrozně otlačení a bolelo vás za krkem. Jim to zřejmě nevadilo, ale sama tomuhle nikdy neholdovala.

Polibků zatím dostala jen pár, ale většinou jen sladkých a nevinných. Nikdo se na její osobu zatím o nic více nepokoušel. Alicia by se sama nedala, klidně by i křičela, kdyby si neporadila sama. Ale stačilo jen pohrozit jednou výhružkou a dotyčný se raději klidil z jejího zorného pole.

Temné stíny se táhly po bílých zdech. Vypadaly jako rozšklebené obličeje a těla démonů. Její prst Alicii připomínal zahnutý roh. Chodbou se rozléhal jen klapot jejích podpatků. U nohou se jí vlnily šaty jako rozverní hadi a ze složitého copu copu vypadlo pár pramínků, které jí lemovaly tvář.

Z jedné skříňky si vzala položený černý plášť. Brzy zjistila, že se jí bude hodit. Skupina maskovaných zamířila do zahrady. Písečné cestičky lemovaly vzrostlé keříky s šeříkem, které brzy začnou rozkvétat do své plné krásy a provoní celou zahradu. Keře růží se zatím zakrsle krčily u zahnědlé trávy. Měly pořád ještě zimu, nechtěly se probudit ze svého klidného spánku.

Alicia vytřeštila oči. Kousek od ní se tyčila zrezlá obloukovitá brána hřbitova ze železa. Mírně zavrzala, když Alicia procupitala okolo ní. Skousla si ret. Mramorové náhrobky na ni vyskakovaly ze všech stran. Vypadaly trošku jako domečky pro skřítky, ale doopravdy schovávaly kosti a těla rozpadlá na prach.

Skupinka se zastavila u velké bílé hrobky, která na ni působila jako stoletá jizva, nebo paní, která na hřbitově trávila celý svůj věk. Velkolepě se zvedala do výšky a zlaté písmo na jejím náhrobku svítilo na míle daleko jako hvězdy na obloze.

„Ta malá zmije už něco tuší. Měli bychom deník odnést co nejdříve, protože se jí ho málem podařilo zničit. Šestka je v jejím podání opravdu nemilosrdná a nebezpečná. Neobjevila se už dlouho, naposledy někdy před sto lety a tu dívku jsme hned zabili, aby neohrozila naše plány. Její život zhasl jako obyčejná sfouknutá svíčka," zasyčela plamenně žena s rudými vlasy.

„Ale Kiero, ty víš moc dobře, že takhle to nejde. Náš pán s ní má své vlastní plány. Nikdo mu nemůže bránit, takže mu jdi raději z cesty. Tahle je prý něčím výjimečná. Stejně jako Euginia, i když dosáhla jen pětky," uklidňoval ji posměšně muž.

„Říkejte si, co chcete. Ale já se zastávám toho, že ona nás jednou zničí, až z nás zbude jen prach a popel. Budeme ležet tady na hřbitově a modlit se za to, aby nás zase někdo osvobodil. Měli bychom ji zabít," odfrkla si.

Alicia se schovala za roh malého kostelíčka, kam nedosahovala mihotavá světla jejich loučí. Odrazy z plamínků matně poskakovaly po Aliciině tváři. Zacouvala ještě více do tmy, aby si nikdo nevšiml vlající látky z jejích šatů. Krémové šaty by v noci působily jako pěst na oko, okamžitě by na její přítomnost upozornily.

Celá skupina se spojila za ruce. Za ševelivého mumlání se kolem nich zvedl silný poryv větru. Alicii vehnal do obličeje světlé vlasy a oči jí slzely. Jejich hlasy se stupňovaly, až zněly kvílivě. V uších ji ten zvuk dráždil. Po zádech jí přebíhal mráz, zakusoval se jí bledé kůže a obalil srdce ledovou krustou.

Končetiny jí zmrzly na místě. Do krku se jí z hlasivek dral tlumený výkřik, ale nakonec z ní nevyšel, protože i on se proměnil na změť vloček, které poletovaly okolo ní. Hlava jí jen zběsile našeptávala dvě slova.

Černá magie, černá magie, černá magie... Přijde si pro tebe...

„Cítím její přítomnost. Vidíte ty ohnivé a zlatavé jiskřičky, které poletují ve vzduchu? Je blízko. Troufla bych si říci, že nás možná poslouchá. Alicia Christosová si ukládá každé slovo do paměti, aby mohla zjistit mnoho informací o nás, když se něco nedozví."

„Co kdybychom jí dali malou lekci?" zasmála se škodolibě rusovlasá žena. Její vlasy divoce vlály ve větru jako nezkrotné plameny.

Alicia se vyděšeně podívala okolo sebe. Její kůže, vlastně ona celá pableskovala. Z kůže jí ulétávaly jiskřičky. Poletovaly ve vzduchu a usadily se na pučících květech nedalekého stromu. Připomínalo jí to úsvit, když rudé slunce vylézalo na obzor a odhánělo noc ke spánku.

„Alicio, pojď blíže k nám. Jen si mile popovídáme!" zachechtala se rusovlasá.

Šlahoun temnoty se omotal okolo její nohy. Alicii se vybavilo to, co se stalo před pár dny. Vyděsila se. Kolena se jí podlomila a ona upadla do tmy. Zlatavé vlasy se jí rozprostřely okolo obličeje jako svatozář. Milostivě uvítala světlo, které ji pohltilo. 

OPRAVENO: 29.06. 2020