Alicia seděla před velkým zrcadlem ve svém provizorním pokoji. Slunce za prostornými okny pálilo, odráželo se od skla, které zbarvilo do všech barev duhy. Její blonďaté vlasy se pokryly zlatavými odlesky. I hnědý hřeben do sebe nasál nazlátlý odstín.

Pročesávala si dlouhé vlasy, které jí výjimečně v kaskádách spadaly rozpuštěné do půli zad. Nikdy je nenosila volné, protože jí překážely. Většinou si je splétala do drdolu nebo do dlouhých složitých copů. Dnes ale netušila, co s nimi.

Ani nezaregistrovala, že dveře na druhé straně jejího pokoje se otevřely. Dovnitř nakoukla dívčí postava s opálenou pletí a karamelovými vlasy, od kterých se odráželo slunce. Po štíhlém těle jí ladně splývaly rudé šaty, které končily těsně u kotníků. Při každém pohybu se zatřpytily a vyslaly do prostoru oslňující odlesky.

„Vždyť je to hlavně tvůj pokoj," usmála se na ni Alicia. „Já ho mám jen vypůjčený, Iris."

„Ale ty nezapomeň, že jsi u nás vždycky vítána, když ti Aurora o prázdninách poleze na nervy," mrkla na ni.

„Myslím, že ta bude mít o prázdninách jiné starosti," prohlížela si svou tvář v zrcadle. Alicia se za poslední měsíce cítila odpočatě. Všechno se vrátilo do starých kolejí, kdy neznala žádné hrozby. Cítila se za to zbaběle, protože deník byl stále na svobodě, ale za chvilku klidu by to nevyměnila.

Kdykoliv si vzpomněla na Christiana, ret se jí otřásl a do očí se nahrnuly slzy. Původně si myslela, že jí chybět nebude a časem na něj zapomene, ale to se změnilo. Denně před očima vídala jeho tvář i neposlušné hnědé vlasy, které mu vlnily okolo obličeje. Měla pocit, jako by ho cítila jít za sebou na chodbě, když ji následuje a směje se.

Často si ji dobíral. Jeho poznámky ji provázely ve snech a ona se probouzela celá zpocená. Hlava jí třeštila, v mysli jí rezonoval jeho hluboký hlas. Střídavě se smál, šeptal jí do ucha něžná slova, až zrudla nebo ji tiše pozoroval. Všechno doplňovala i jeho omamná vůně. Obtočila se okolo ní a sevřela ji ve svém objetí. Odmítala se jí pustit, protože se bála, že tak jí z Christiana už nic nezbude.

Kdykoliv z paměti vytáhla nějakou vzpomínku, udržela si obraz jen na pár vteřin. Ten se nakonec roztříštil na několik tisíc střepů. Ty se pomalu snášely k zemi a jako stříbřité sněhové vločky pokryly zem. Kdykoliv do ní zaryla nohu, vytékala jí z chodidla rudá krev.

„Jsi zase nějaká tichá, Alicio. Vždycky, když se tvé oči upnou do širokých krajin, tak ztichneš. Nevnímáš můj hlas. Jen hledíš a ničeho si nevšímáš," prohlížela si ji Iris ustaraně.

„Nic mi není. Jen jsem přemýšlela," zalhala Alicia. „Myslíš, že bys mi mohla pomoci s účesem, Iris?"

Iris s úsměvem přikývla. Převzala si do ruky Aliciin hřeben. Jemnými tahy jí rozčesávala dlouhé zacuchané vlasy. Alicia si pomyslela, že možná budou potřebovat ostříhat. Už je měla moc dlouhé a navíc se jí všude pletly. Její matka ale říkala, že vlasy jsou symbolem dívek a Alicia by si je neměla nikdy dávat ostříhat. Podle Endory by se mohlo stát neštěstí.

Alicia obdivovala, jak Iris dokázala rychle zaplétat. Ale její zručné ruce většinou viděla až po lokty v rukavicích zabořené v hlíně. Iris zbožňovala květiny. Dokázala je studovat celé hodiny. Její rodiče ji několikrát do roka brali na Venuši, kde to květinami, přírodou a jejich vůní jen hýřilo. Alicia sice nikdy neobdivovala květiny, ale byla si vědoma jejich krásy. Připomínaly jí padlé anděly.

Iris jí právě zadělávala několik pramínků vlasů sponkami, aby během večera nevyklouzly z drdolu. Alicia se na sebe podívala do zrcadla. S poděkováním si uhladila drdol, který tvořilo několik copů. Musela obdivovat Irisinu zručnost.

Šaty jí ve vrstvách a kaskádách splývaly ke střevícům. Připadala si jako zakletá princezna, uvězněná v daleké věži. Jen její princ ji ještě neosvobodil, protože ho nedávno zatratila, odehnala ho od sebe. Možná že kdyby se ho nesnažila tolik ochránit, Christian by ji v dnešní tanec provázel.

Jemná bělostná a šedá peříčka na jejích šatech se o sebe otřela. Připomínaly jí padající křídla andělů, těch, jejichž křídla později zčernaly. Bůh je svrhl na zem ve své odplatě. Čekal je pád a zatracení navěky. Už se nemohli vrátit zpět a místo toho se z nich stali padlí andělé - symbol nevzdorné krásy a pomsty.

„V tomhle kostýmu si připadám jako nějaký zrádce seslaný z nebes," zamračeně si uhladila živůtek šatů, který byl jemně vyšívaný stříbrnou nití. Linky detailních květin se navzájem proplétaly, až vytvořily úponky jako propletené žíly s rudou tekutinou.

„Jistě že ano. Lucifer zlákal nejčistší stvoření a uvěznil je do svých osidel, ale tobě se nic takového nestane, Alicio, neboj se. Ty se nikým zlákat nenecháš, protože přetvářka u tebe nemá šanci."

Za klapání podpatků ji Iris vyvedla ven na zahradu. Okolo rozsvícených luceren skotačily malé světlušky, které vypadaly jako zářivé drahokamy. Měnily svou polohu, ale pořád pluly okolo světel. Alicia si nasadila masku, jednoduchou se stříbrnou barvou, kterou po okrajích lemovaly drobné diamantové kamínky.

Uprostřed zahrady plápolal oheň. Alicia cítila jeho nezměrnou sílu na svých odhalených pažích. Plápolal jako spící drak, ničím nerušený, ale přesto strážil všechny ostatní. I když už byla noc, Alicia pořád cítila teplo. Ve vysoké trávě svou symfonii vydávali cvrčci. Ta ji obestřela a ona se do ni zachumlala jako do zimního kabátu.

Iris se jí dávno ztratila v davu. Alicia se ji ani neopovažovala hledat. Věděla, že se její kamarádka zase někde objeví, jakmile si utřídí své věci a protancuje celý večer. Iris byla velmi společenská osoba.

Na provizorním parketu už se vytáčelo pár rozradostněných párů. Alicia sledovala, jak se dívčí sukně divoce víří a vytvářejí tak rozložité vějíře. Jejich vlasy se třpytily. Alicia by se k nim ráda přidala, ale raději se stáhla do ústraní a pozorovala všechno z bezpečného povzdálí.

Na nebi zatím plápolaly hvězdy. Sametová obloha je přikryla sametovou dekou půlnoční barvy. Zářily jako staré démanty. Pokusily se Aliciu uklidnit, ale dnes na ni jejich záře nefungovala. Připadala si ztracená, protože bez Christiana nic z tohohle nefungovalo.

Obrysy a stíny stromů se s postupující nocí rozšiřovaly. Tu a tam je protly měsíční paprsky, takže se jejich obraz divoce rozprýštil na tisíce malinkatých kousíčků. Alicii to připadalo jako zrcadlo, které spadne na zem a křišťálové střepy se z něj vysypou.

Stříbro na jejích rukách a krku se zalesklo. Pořád se snažila být opatrná, protože netušila, kam až moc deníku sahá. Možná ji teď mohl pozorovat někdo z kvílejících stínů, jak jim říkala, když je slyšela zpívat na plese. Jejich kvílivé, ječící hlasy jí pořád zněly v uších. Občas měla pocit, že jí prasknou ušní bubínky.

„Slečno, proč si neužíváte dnešní slavnostní noc? Neměla by tak nádherná dívka slavit, tancovat a bavit se? Vy tu ale místo toho sedíte opuštěná a zíráte na mlčenlivé nebe?" promluvil za Alicií sametový hlas.

Ta se v mžiku otočila a přimhouřila oči. Postával za ní mladí v černém úboru. Tvář s lícními kostmi mu zakrývala maska. Alicia v ní rozpoznala havrana. Jeho oči, které se v mžiku podobaly ptačím, ji probodly. Alicia se otřásla.

„Čekám na možné, ale i nemožné. Čekám, jestli se dnešní noc opojení zvrhne na něco jiného než jen pouhé rozjímání? Copak vy jste nikdy netoužil po tom, co vaše srdce nemohlo mít? Měl jste to přímo na dosah, ale brzy jste to ztratil, protože jste se zachoval příliš hloupě? Díky vaší vinně?" probodla ho Alicia očima.

„Takže oslava letního slunovratu se proměnila na noc plnou opojení? Vy mě totiž překvapujete, slečno," zasmál se chlapec. „Když jsem spatřil vaši kamennou, bledou tvář, myslel jsem, že jsem potkal ledovou královnu."

„Občas si tak připadám. Lidé mají smůlu, že mě znají," povzdechla si Alicia.

„Dnešní noc je možná ta správná na to, aby si každý něco přál," pobídl ji mladík.

Alicia i přes svůj popud zavřela oči. Uvnitř sebe to však chtěla. Na své přání čekala příliš dlouho. „Přeju si...."

„Nevyslovujte to nahlas," zašeptal chlapec. V jednom momentě tiskl její rty na ty své.

Alicii se v břiše rozletělo tisíc motýlku. Obmotala neznámému ruce okolo těla. I když ho neznala, něco na něm jí přišlo příliš známé, než aby se ho vzdala. Chlapec jí zabořil dlaně do vlasů a pohladil ji po horkých líčkách.

Alicia se znovu trhaně nadechla, než mu své ruce obtočila okolo ramen. Líbala ho horlivě, dokud jí nedošel dech a ona nelapala po dechu. Mezi jejich rty přešla jiskra, která ji uvnitř spálila na prach, na troud. Už nepatřila pouze sobě, protože jí v žilách proudila jeho horlivá krev.

„Christiane," zašeptala a usmívala se na něj. „Myslíš, že bych tě nepoznala?"

„Alicio," oplatil jí to Christian zadýchaně. „Myslíš, že bych tě někdy nechal odejít?" 

OPRAVENO: 31.07. 2020