Alicia zvedla svůj pohled. Setkala se s velkou nelibostí svých svalů. Všechny protestovaly, aby se jen hýbla, protože před chvílí je spaloval pekelný oheň. Žár z jejího těla pomalu vyprchával a ona věnovala poslední pohled temnotě před sebou. Už se necítila tolik svázaná jako před momentem. I vzduch kolem se měnil.

 Vibroval vztekem, žárem a výbušností. Teď se všechno uklidnilo. Alicia do sebe nasála jeho nynější vůni. Rozpoznala mezi tím vším závan starých časů, zaprášených knih, levandule, svíček, ale i jiskřící magii. Okolo ní poskakovaly jako hravá koťata zápolící jiskry. Praly se o to, kdo jí usedne do vlasů. 

 Odnikud vylétlo hejno barevných ptáčků. Švitořili a pískali si svou vlastní písničku. Jejich veselá, hravá symfonie se nesla nad rozlehlými krajinami a kopci. Připomínalo jí to teplé paprsky slunce, které rozmrazily led a zahnaly na ústup temnotu. Nebo skotačící oheň, jenž na tmavém dřevě vytvářel červené odlesky. 

 Alicia přivřela oči, aby pochytila sotva mihnutelný náznak pohybu. Před ní se tvořily obrazce. Nedokázala je ještě plně rozpoznat, ale odhadovala, že se bude jednat o něco zajímavého. I podle svých zkušeností tak usuzovala. Tady na tom místě, kde se všechno proměnilo v něco jiného, než doposud znala, si připadala nepatřičně. Všechno se jí zdálo cizí. 

 „Alicio!" probral ji z přemýšlení hlas. Trhla sebou. 

 „Kdo je to?" zalapala po dechu.

 Hlas se zasmál zvonivým smíchem, jako když se zvonečky ladně pohybují ve vánku a vydávají ze sebe cinkavý zvuk. A znovu. Okolo ní se zvedl poryv větru. Vlasy se jí uvolnily z drdolu a poletovaly jí neupraveně okolo obličeje. Alicia si je s výdechem odhrnula. Zachovávala si chladnou hlavu a dobré uvažování.

 Před ní se zhmotnila vysoká nymfa v šatech. Špičaté uši jí výrazně vystupovaly z tváře a dělaly její obličej protáhlejší. Na fialkových šatech, ale i ve vyčesaných časech se jí pohupovaly malé cinkající zvonečky. Pozorovala Aliciu tvrdým, inteligentním pohledem. 

 „Jsem ta, co ti pomůže splnit tvou zkoušku. Ale svůj úděl si musíš vybojovat ty sama. Dobře poslouchej, Alicio. Zamapatuj si všechno, co se ti ukáže. Uvažuj, prohloubej se všemi možnostmi. Dvakrát měř, jednou řež. Jinou šanci už nedostaneš!" 

 Se svými posledními slovy nymfa zmizela a Alicia osaměla. Před očima jí opět běhaly roztroušené výjevy, jako by hledaly svůj článek a správné místo, kde mají zapadnout. Zhmotnilo se jí město. K modrým nebesům se táhly bílé věže z mramoru. Ve vzduchu poletovalo tisíce modrých fáborků, ze vzduchu se na zem snášely voňavé květiny. Pod zářivými paprsky slunce se město lesklo jako diamant.

Výjev se přibližoval, až stanula na hlavním náměstí. Všechno jí bylo povědomé. Ty hladké domy s kamennými reliéfy, jako kdyby ožily. Všechno se radovalo. Čirá vodní hladina, která obklopovala město, se zrcadlila. Naproti ní stála v kašně obrovská socha bohyně Nyx. Před ní s rozevřenými dlaněmi klečely její děti – hvězdy a hvězdáři. 

 Nyktiny dlouhé černé lesklé vlasy splývaly po zádech až k pasu. Připomínaly černé noční nebe, které lehce prosvěcoval měsíc se svými paprsky. V rukou držela měsíční srpek, svůj symbol. Dívala se na své děti pyšně, ale Alicia si uvědomila, že v jejich společnosti se teď hraje jen o postavení a o moc. Svou matku by jistě zklamali. 

 Před nedalekým chrámem se skláněli hvězdy, ale i hvězdáři. V dnešní jarní rovnodennost přišli všichni vzdát holt Znovuzrození. V první jarní den bohyně Nyx stvořila své první děti. Hvězdy Polárku, Jitřenku a Večernici a jejich ochránce Astriuse. Každý svátek, kdy se oslavoval začátek dalšího ročního období, se k nim přidal někdo nový, dokud se nevytvořila početná řada. 

 Nebe nad chrámem potemnělo. Nikdo z nich si nevšiml, co se děje. Jen zbožně hleděli před sebe, ruce sepjaty. Alicia otevřela ústa, aby křičela. Nic z ní však nevyšlo. Jen slepě mrkala jako ryba na suchu.

 Po zemi se opatrně plížily stíny. Jejich temnota zahnala světlo, které se dalo na ústup. Nezměrná síla stínů ho zaplašila pryč. Alicia zuřivě vrtěla hlavou. Oči přítomných potemněli. Na náměstí se sneslo hejno černých krkavců. Jejich zlé oči si Aliciu prohlížely jako chutný kus masa. Na světě už neexistovalo světlo, všechno naplnila temnota a zlo. Slunce zemřelo, po temné obloze jen stékaly poslední šarlatové krůpějky jeho krve. Leskly se jako rubíny, ale na temnotu to nestačilo. Vyhrála. 

  Tohle se stane, pokud svou sestru nezabiješ. Přinesla na Venuši temné stíny, v jejím srdci přežívá odraz zla. Aurora všechno zahubila. Jednej, nebo i ty za to zaplatíš, nabádal ji pečlivě syčivý hlas.

 Alicia odevzdaně svěsila ramena. Nechtěla svou sestru zabít, ale pokud se tak opravdu stalo, Aurora v sobě nese čisté zlo. Bude to muset udělat pro dobro všech ostatních, ať se jí to líbí, nebo ne. 

  Odpusť mi, prosím, Auroro, zašeptala si pro sebe jako omluvu. 

 V rukách se jí objevila dýka. Její rukojeť zdobily třpytící se drahokamy, které ve svém lesku hlásaly, že je Aurořin osud zpečetěn. Alicia nevnímala Aurořina slova, když ji sladce přemlouvala, aby to nedělala. Zaměřila se jen na jedno.

 Moc dobře viděla, jak se pod hladkou kůží její sestry pohybují tmavé obrazce. Svíjely se jako rozzuření hadi, jen čekaly na to, až je někdo propustí z okovů jejich vězení. Pro Aliciu teď existovala jen jediná věc. Zabij svou sestru, ať Aurora naposledy vydechne.

Alicia se rozmáchla. Bodla přímo do srdce. Z Aurořiných rtů vyšlo nelidské zavřeštění. Po rukách a dýce jí stékala lepkavá šarlatová krev. Bodala a bodala, dokud život pod jejím rukama nevyhasl, jako když sfouknete skotačivý plamínek svíčky. Z očí její sestry se vytratily jiskry života a stíny pod její kůží zmizely. Temnota se odplazila z jejího dosahu, hledala si jinou oběť. 

 Alicia vyčerpaně svěsila ramena. Přišel konec její zkoušky. Opět se světlo před ní vyjasnilo, takže rozpoznala ozdobné dveře s klikou. Pomalu sklouzávala po chladném dřevě, dokud se dveře neotevřely a nespatřila teplé jarní paprsky, které ji pohladily na tváři. 

 Před matkou vystrčila ramena dopředu a spustila si rozpuštěné vlasy do tváře. Jen očí jí vykukovaly, blýskaly se v záři slunečních paprsků. Nikdo neviděl její zbídačenou tvář. I když si v místnosti každá prožila své, v Aliciině hrudi stále plápolal nezastavitelný plamen. Připadala si jako ohňostroj nebo obrovská prskavka, která jí na Nový rok tančila malým světélkem v ruce.

Matka si ji prohlížela s mírně pootevřenými rty a nevěřícným pohledem. Alicia si živě dokázala představit věci, které jí právě kolovaly v hlavě. Jak to přežila? Endora předpokládala, že starší Aurora zvládne zkoušku mnohem lépe než mladší. Zatím vše vypadalo přesně naopak, než by mělo.

Aurora zvedla ke své sestře zrudlou tvář. Na obličeji jí zůstaly vlhké cestičky po stopách slz, jak se rozplakala. Zdála se zlomená, na pokraji svých sil. Ať už zažila cokoliv na své zkoušce, ublížilo jí to, zlomilo ji to.

„Výborně," pokýval hlavou muž v dlouhém plášti. „Obě dvě slečny se ze zkoušky vrátily v rekordním čase. Podle vašich dostupných výsledků by se to dalo pokládat za grandiózní výkon. Přesto pro vás však mám výtky."

Alicia si skousla ret. Napětí v ní narůstalo, zatemnilo jí mysl. Teď se ukáže, která z nich skončila lépe. Obě dvě toužily po samém místě. Pokud sama vyhraje nad Aurorou, zajistí si místo v nejlepší škole na Venuši. Aurora prohraje, ale přesto jí stále zůstane naděje. Pokud se umístí v žebříčku nejlepších žáků, rodiče ji s radostí pustí na univerzitu. Ale Aliciu by si nechali doma, aby sestru neobtěžovala a nebránila jí v její hvězdné kariéře.

„Slečno Auroro, váhala jste. Vlastně jste neudělala to, co je pro svět důležité. Vaším jednáním by shořel na prach, kvůli jednomu životu byste ho nechala na pospas stínům. Je sice hezké, že jste nebodla svou vlastní sestru, ale nic z toho není budoucím vůdcům nic platné. Pro lepší dobro se musí přinášet jakékoliv oběti."

Aurora zalapala po dechu. Zklamaně svěsila ramena. Svou zkoušku nevykonala správně, další pokus už nedostane. Alicia ve svém duchu tiše jásala. Zatím vyhrávala. Tohle znamenalo jen jediné. Aurora její halucinační verzi neprobodla, jelikož se zdráhala. Raději se nechala umučit, než aby svou sestru zabila svou vlastní rukou.

„Slečno Alicio, k vám mám zatím jen jednu výhradu. Pohotové, důsledné, ale přeci ne moc rychlé. Svět závisí jen na vašich rozhodnutích, takže je důležité, abyste to udělala včas. Přesto jste jako jedna z mála bodla. Obdivuhodné," složil jí poklonu.

Stejně jako její matka, tak i Alicia vykulila v šoku oči. Její uši zatím nevstřebaly slova, která pronikala k jejím uším. Ale bylo jí to jasné. Vede nad Aurorou! I když opojná radost z jejího vítězství ji hned přešla, když spatřila sestřin smutný pohled. Už zase jí po tvářích sklouzávaly slzy. Dříve je skrývala, ale zkouška z ní udělala jiného člověka.

I kdyby si však Alicia nakrásně vybojovala místo na univerzitě, pořád zbývala jedna věc. To Určení a kostka ukáže na to, jaký dar se v nic skrývá. Podle člověka, který ji drží v ruce, rozpozná stupeň jeho daru. I podle svého nadání se hvězdáři ucházeli o místo na univerzitě. Většinou však postoupili ti nejhorší s číslem čtyři. Tři a dva se považovali za obyčejný dar, o jedničce se ani nemluvilo, za takový stupeň se každý styděl.

Mistr z prázdna vyčaroval dřevěný stůl z olše. Vyjímal se na něm tmavě modrý přehoz s vyšitými planetami, hvězdami, sluncem a měsícem. V rukách ladně svíral hrací kostku. Alicie před očima vyskakovaly černé tečky a posměšně se tvořily do jedničky, která se jí vysmívala. Ničeho jiného nedosáhneš!

Určení se zdálo jednoduché. Vzali jste do ruky kostku a ona se zastavila na čísle, podle svého vycítění. Následně se podle vašeho čísla a umu rozvíjely další schopnosti, určovalo budoucí zaměstnání, místo ve společnosti na celý život. Většinou se vyskytovalo číslo čtyři, dva a tři. Pětku získávali ti, co se hlásili na Venušskou akademii. Šestka už dlouhá staletí nikomu nepadla, takže se pokládala za opravdu výjimečnou.

Hvězdář nabídl Auroře kostku. Opatrně ji vzala do svých rukou a hodila. Chvilku se kutálela po stole, než se zastavila na čísle pět. V očích se jí rozzářily jiskřičky života, na tváři se objevil mírný úsměv. Alicii však zatrnulo. Tohle bude těžké překonat.

Teď kostka určovala směr jí. Trvalo to dlouhou dobu. Alicia ji však vytrvale hypnotizovala pohledem, dokud se kostka nezastavila na čísle šest.

„To není možné!" vyskočila od stolu Endora. „Nezlobte se, mistře, ale Alicia nikdy neprojevila sebemenší nadání!"

Hvězdář ji pobídl, ať to zkusí znovu. Popuzeně kostkou mrštila. Aurora se strnule nahla těsně nad kostku, takže ji překryla zlatou svatozáří. Alicia však viděla, že když se kostka opět zastavila stejně, Aurora s vlasama hýbla a kostka se posunula na číslo čtyři. Krve by se v ní v tu chvíli nedořezal, jaký v ní vzplanul vztek.

„Číslo čtyři! Kostka nikdy nelže," pravil mistr. „Tímto je jasné, že si místo vysloužila slečna Aurora. Gratuluji vám. A s vámi bych si osobně promluvil, pokud dovolíte, slečno Alicio."

Alicia jej následovala do studené vstupní haly. Jedna ze služebných nechala dveře pootevřené, takže do foyer proudil ledový vítr, jež ji zaštípal na tvářích.

„Oba dva jistě víme, jaké číslo vám padlo doopravdy. Kostka se napoprvé nikdy nemýlí. Ale v zájmu vás i vaší bezpečnosti je lepší, když zůstanete v utajení. S tak dobrým talentem by se na vás otočili všichni, všechna pozornost. Už dlouho se nikdo Vyšší neobjevil. Někdo by se mohl pokusit i vaši moc zneužít. Na to pamatujte."

„Co tím myslíte?" zavolala na něj rozezlená Alicia.

„Jen to, že ne každému se dá věřit, ne vše je stejné jako na povrchu, každý nosíme svou masku." 

OPRAVENO: 27.06. 2020