Odmala jí vyprávěli, že když uvidí padat hvězdu, má si něco přát. Přání se ale nemají nikomu prozradit, jinak se nesplní. Přání se má vyslovit pečlivě a zřetelně, aby nedošlo k omylu, protože se můžou zvrtnout. Ale když své jedno přání vyčerpáme, už nám žádné nezbývá.

Od raného dětství jí vštěpovali, aby vytrvala. Všechno se nepovede na první pokus. Trpělivost přeci přináší zralé ovoce. Alicia je tedy poslechla, ale čas plynul dál. Pomalu ztrácela trpělivost. Když ale dojde na nejhorší, ona kvůli nám spadne z oblohy. Každý máme nárok si něco za život přát.

A právě proto se Alicia každý večer plížila na střechu jejich domu. Nezastavilo ji ani to nejhorší počasí. Celou noc vytrvale seděla a pozorovala oblohu. Zatím žádnou hvězdu padat neviděla. Všechny vytrvale zůstávaly na svém místě, i když je všemožně skenovala pohledem a přesvědčovala je, aby se třeba jen o kousek pohnuly. Říká se ale, že každému spadly. Žádná se ani nepohnula. 

 I těm, mezi které patří, nadělila do vínku bohyně Nyx jejich zvláštní hvězdu. Alicia o té své věděla, ale na obloze ji mezi těmi všemi nikdy nenašla. Ztrácela se uprostřed těch ostatních blikajících světélek, které svou září přebíjely i ty druhé. Nevěděla, kam má svůj pohled uvrhnout dříve. Kdyby mohla, možná by je všechny sundala z oblohy a odnesla domů. Na své jediné přání čekala už od svých tří let.

Celým životem ji provázela blikající obloha. Studovala hvězdy, trávila mezi nimi veškerý život, sledovala je s pootevřenou pusou. Uchvacovala ji jejich nezměrná síla, to světlo, které ze sebe tak malé objekty dostaly, aby paprsky dorazily až k nim na Zemi.

Samozřejmě brzy pochopila, že všechno má své zákonitosti už od přírody. Svět se choval podle svých pravidel, ne jak se mu zachtělo. A i hvězdy si v průběhu staletí vytvořily svá pravidla. Jedním z nich bylo to, že každý si své přání může vyčerpat, kdy chce, ale je jen na hvězdě, jestli spadne z oblohy. Malé dítko dostane už v kolébce přidělenou ochrannou hvězdu s jedním přáním.

Alicia se přidržela střešních tašek, aby nespadla na zem. Pod ní se sice nacházel balkón, ale rozhodně si nepřála spadnout do matčiných popínavých květin s trny a bodláky. Jako malá zabloudila, spíše ze vzteku utekla na střechu. Nesnášela, když někdo upřednostňoval Auroru. Narodila se o dva roky dříve než Alicia a všichni ji považovali za vyvolené dítě s velkým nadáním.

Aurora se narodila pod šťastnou hvězdou. Při narození na hlavičku svítily paprsky nejjasnější hvězdy, Slunce. Matka s otcem ji tak považovali za dar z nebes a Aurora už odmala dostávala nejvyšší stupeň vzdělání, aby usedla na své právoplatné místo po boku Hvězdářů. Vedle ní Aliciina šance hluboko klesala pod bod mrazu, až úplně zmrzla a rozpadla se na prach.

Ale před týdnem dívka nalezla novou naději. Znovu se v ní rozhořel nezkrotný plamen odvahy. Sálal vysoko až k nebesům, pálil ji a zevnitř sžíral. Nezkrotila ho, nechala ho sálat dál, aby nikdy neuhasl. Když ji pohltil, cítila, že má vítězství na dosah. Stačil jen kousek a může dokázat, že si zaslouží více pozornosti než Aurora.

V pátek večer, když seděli jako celá rodina ve společenském salonku, oknem dovnitř vletěl sokol. Na noze nesl přivázaný dopis s rudou pečetí. Alicia vykulila oči. Aurořiny oči se radostí rozšířily. Vždy měla instinkt na to, že vytušila, co se před ní ukrývá. Alicia svou sestru studovala už dlouho, takže výrazy v její tváři odhadla na výbornou. Vždy vytušila, co si myslí. Blýskání a svítící lesk v jejích duhovkách to prozrazoval.

Matka v rychlosti roztrhla bílou krémovou obálku z tvrdého zdobného papíru a jedním dechem se pustila do čtení. Dopis oznamoval, že příští týden se na jejich panství dostaví profesor hvězdných věd, aby obě dcery ve věku patnácti a sedmnácti let přezkoušel a určil stupeň jejich schopností. Ta nejnadanější z nich dostane možnost studovat na Akademii na Venuši.

Alicia v duchu doufala, že zvolí právě ji. Celou dobu dřela, aby se vyrovnala výjimečné Auroře. Ta už svou možnost vzdělávat se dostala. Rodiče jí zajistili místo u mistra Hvězdáře, který měl dohled nad ostatními zde na Zemi. Auroru označoval za nadané děvče, vychvaloval ji až do nebes. Alicia si při jeho hovorech raději zacpávala uši, aby to ale nikdo nepostřehl.

Když příchozí dopis matka četla, Aurořina jemná tvář se vyjasnila slunečním světlem a slabě se usmívala. Dávala tak najevo svou radost vzrušení. Alicia však šoupala nohama po dřevěné podlaze a poklepávala prsty o naleštěný stůl. Aurora po ní hodila nerudný pohled.

„Nech toho, prosím, Ali. Jsem unavená," poprosila ji Aurora a na důkaz svých mdlých slov zívla s dlaní před ústy.

„Tak si běž lehnout, Rori, a dospíš svůj spánkový deficit hned," mávla nad ní rukou Alicia.

„Alicio, Auroro, jděte si lehnout obě. Od zítra obě dvě opět pilně studujete, ať vyhraje ta nejlepší. V každé z vás se skrývá ladná holubice, která touží si svou cestu prorazit ven a spočinout na křídlech andělů," pokynula jim matka, aby se odebraly do svých pokojů.

Alicia na tenhle moment vzpomínala s nevolí. V matčiných slovech se skrývalo něco mnohem více. Toužila poznat, která z jejích dcer má v sobě talent dotáhnout to daleko. Alicia ji občas slyšela si mumlat, že kdyby její mladší dcera oplývala větším talentem, mohla by to dotáhnout daleko, protože jí sebedůvěra nechyběla, tou Alicia přímo oplývala.

Dívka zvrátila hlavu dozadu, až se jí blonďaté vlasy svezly na stranu. Odhalily tak malé znamení hvězdy na zadní části krku. Znamenalo to jen jedno. Hvězda symbolizovala to, že patří mezi Hvězdáře, vyvolené bohyní Nyx. Ukrývalo se na krku, aby si ho nevšimli dotěrní lidé.

Alicia by ho nejraději pyšně vystavovala všem na očích. S tím její matka nesouhlasila, protože se museli schovávat, aby si lidé na ně neukazovali. Pořád by je žádali o pomoc, vymáhali by na nich svá vlastní přání. Ale už odmalička ji učili, že vytrvalost přináší zralé ovoce, ale hvězda i přesto nemusí spadnout. Pokud sama uzná za vhodné, že její pomoc jedinec nepotřebuje, jeho přání mu nesplní. Obzvlášť ne to sobecké.

Hvězdy slabě zablikaly, jako by s ní souhlasily. Alicia si povzdechla. Žádné odpovědi by se jí od nich nedostalo. Většinou je vídala jako pyšné. Nosily se ve svých šatech po dlážděných ulicích, svou krásou by překonaly i bohyni lásky Afroditu.

Jejich matka Nyx hvězdy stvořila tak, aby se vyrovnaly bohům. Ale nečekala, že si za svoje vlastnosti zvolí pýchu. Většina z hvězd se cítila nadřazeně ostatním. I když už poznala, že ne vždy to je tak. Ale i Hvězdáři byli pověstní svým chováním. Rozhodovali za hvězdy, jejich práva je nezajímala. Malé děti to zatím nechápaly, ale až je jejich rodiče vychovají, i ony se postaví na stranu svých rodičů, budou za svá práva bojovat, aby jim hvězdáři jen neporoučeli.

Alicia se podívala na zářící měsíc. Stejně jako jeho sestra Slunce, i on zářil nezměrnou silou. Slunce a Měsíc zaujímaly největší místo na obloze. Zastupovali hvězdy na Velkém sněmu, kde vytvářeli zákony a pravidla. Aliciini lidé je sice moc často nenechali mluvit, ale i tak si bouřlivý měsíc a jeho sestra, nádherná žena, jíž se na obloze přezdívalo Slunce, vydobili svá pravidla.

Společenstvo hvězd sídlilo na sestře Zemi, planetě Venuši. Aliciu tam moc často rodiče nebrali, ale Aurora na Venuši byla několikrát. Jako malé jí Aurora často posílila zprávy, barevné obrázky hlavní pevnosti, ale i prosluněných náměstí, palem a starověkých chrámů s opevněnými hradbami. Často jí přivezla i nádherné šaty. Alicia si hodiny s obdivem prohlížela paličkované krajky jemné jako noční obloha nebo pavučinka, hedvábné volánky a ozdoby, našité perly s korálky.

Chtěla se na Venuši podívat se svou sestrou, zažít s ní všechny tajnosti města, obdivovat krásy a důmyslnost staveb. Tajná společnost na rudě zářící planetě existovala už od starověku, kdy se začala pomalu rozvíjet a ochraňovat se, aby ji nikdo neobjevil.

Hvězdáři dříve přežívali mezi lidmi. Ochraňovali je, aby nedošlo k nebezpečným ztrátám na životech. Když vypukly obě dvě morové epidemie, Hvězdáři se zrovna handrkovali s hvězdami o moci a rozhodování, kdo na tom bude mít větší podíl. Nikdo šířící se mor nezachytil. Šířil se smrtelnou rychlostí.

Oběti pokrývaly černé rány a hnisající puchýře. Nemoc se šířila nepatrně a tiše jako stíny. Když někoho navštívila, odešla s novou obětí. Lidé se z ní plašili, křičeli, před nakaženými uhýbali. Obličeje zdravých zdobili zhnusené a odmítavé tváře, ze kterých opovržení přímo ukapávalo. Alicia to nesnášela, protože teď Hvězdáři na lidská trápení zabředli.

Kulatý měsíc ji osvítil svými paprsky a ona zatajila dech. Stříbřité světlo cestovalo po placaté střeše. Na kraji ji krylo ozdobné kované zábradlí. Alicia se ho pevně přidržela, aby nespadla. Nohy se jí mírně třásly, když pohlédla na zem. Pod ní se nacházela písčitá cestička, která o kus dál mezi keříky šeříků přecházela v kamenitou.

Alicia se zamračila. Hlava se jí točila jako na horské dráze. Viděla před sebou malé fosforeskující mžitky. Létaly okolo ní jako malé třpytky, odlesky slunečních paprsků. Přes den se slunce svými paprsky odráželo ve skleněných oknech a vytvářelo krásnou atmosféru. Z dálky Alicie připadalo, že jejich rodinná vila hoří v rozverném skotačivém ohni a nad ní se vytváří duha.

Paprsky měsíce nakonec dorazily až ke zvedající se věžičce s hodinami. Byla čtyřhranná a na každé straně hodiny přesně ukazovaly čas. Číslice se skládaly z římských čárek. Nad hodiny se zvedaly čtyři sloupy z mléčně okrového mramoru. Přidržovaly malou pyramidovou stříšku se zdobnými prvky. Pod ní se schovával zvon. Stříška ho chránila před vnějším vlivem, jako když matka objímá své dítě. Zvon právě začal hlasitě odbíjet.

Alicia se zaposlouchala do jeho rytmického zvuku. Srdce jí bylo stejným rytmem. Krajina jedním mávnutím ruky utichla, jako by její ruch pohltilo kouzlo. Všechno na chvilku zamrzlo v mlžném oparu. Aliciina babička pokládala půlnoc za magickou. Při ní se prý podle pověstí vydává do světa nad povrch skřítek. O jarní rovnodennosti všechno připravuje, aby jaro přišlo s noblesním začátkem.

Jak stárla, přestala chabým povídačkám věřit. Ale dnes si začala říkat, jestli na tom není trochu pravdy, protože právě dnes byla noc opředena tajemstvím, ale i skrytá pod rouškou magie. Její babička mluvila pravdu.

Tma okolo ní tančila v tmavých šatech, na kterých byly vyšity stříbřité stehy. Ladně se proplétala okolo Aliciina těla a schovala ji ve svém náručí, jako by se motýl právě chystal vylétnout ze svého útočiště. Stačilo jen roztáhnout křídla a i ona by ulétla všedním starostem. Stala by se něčím nadpozemským.

Alicia zabloudila pohledem na tikající hodiny. Neúprosně běžely dál, ani na krok se nezastavily. Dívka si povzdechla. Pokud chce zítra zvládnout zkoušku, měla by se vrátit do postele. Už tak ji z jejího ponocování prozradí tmavé kruhy pod očima.

Věnovala poslední pohled měsíci. Zamračila se. V jeho odrazu viděla chlapce. Díval se do dalekých krajin, jako ani nevnímal přítomnost někoho jiného. Okolo hlavy se mu vlnily tmavé vlasy. Jistě si je svazoval do culíku. Jemně vykrojené úzké rty se zvlnily do nezbedného úsměvu.

Najednou stočil pohled směrem do její tváře. Alicii zamrzla tvář. Nebyla schopna slova. Jeho safírové oči ji pohtily a uvěznily v sobě jako dvě hluboké tmavé tůně. Pootevřel rty, takže jí něco říkal.

Zavrtěla hlavou. Odraz zmizel. Ne. Je to jen přelud a ona blázní. Za něčí pozornost by teď možná dala cokoliv.

OPRAVENO: 24.06. 2020