Alicia si prohlížela své nakrátko ostříhané nehty. Celá rodina se v hale loučila s odjíždějící Aurorou. Někteří to brali srdceryvně, hlavně služebnictvo, protože pro ně si vždy Aurora našla aspoň nějaké milé slovíčko nebo pozdrav. Stala se mezi nimi rychle oblíbená, s každým se dávala do řeči, aby ho třeba jen potěšila, když si na jeho tváři všimla zamračeného pohledu.

Další body pro Auroru byly, že jí vysněné místo na univerzitě přáli snad všichni. Ne jednou Alicia na chodbách slyšela rozmlouvat Auroru se služebnictvem pár dnů před jejich zkouškou. Pokorně jí poblahopřáli hodně štěstí, modlili se k bohyni Nyx, aby starší ze sester uspěla.

Alicia si párkrát představovala, jaké by to pro ně bylo, kdyby nakonec odjela ona sama. Nikdo by to nečekal, ale přesto by si vysloužila šestku. Úsměv by z jejich tváří okamžitě zmizel a nahradila by je údiv smíchaný s ohromením. V tohle doufala několikrát, aby někdo řádnou pozornost věnoval spíše jí než sestře.

„Auroro," promlouvala nadšeně Endora do duše své nejstarší dcery. Alicia zatím nepatrně obrátila otráveně oči v sloup. „Hodně se snaž, protože na tebe čeká velká konkurence. Pamatuješ si přece na své dvě sestřenice z Venuše z mé strany? Budou na vás vyvíjet tlak, učení a příprava ti zabere hodně času. Ty to tedy nesmíš nikdy vzdát, jinak jsi prohrála už teď."

„Mami, co se doopravdy stalo se sestřenicemi?" povytáhla obočí Aurora.

„Chrisabelle, ta nejmladší, nezvládla celou univerzitu. Vyhodili ji hned v prvním kole, už se z toho nikdy nevzpamatovala, úplně ji to zničilo, zlomilo. Někdo říká, že se zbláznila, pomátla se na rozumu," ztišila Endora hlas. „Starší Astoria uspěla. Měla stejně velký dar jako ty, padla jí pětka. Ale univerzita ji o část připravila. Klesla na trojku, takže teď pomáhá v knihovně a ukládá různé záznamy."

„Já přísahám, že se mi tohle nikdy nestane, protože to je opravdu hrozné," zavrtěla Aurora smutně hlavou.

„To proto je úspěch důležitý, Auroro. Na něj se hlavně klade úraz. Profesoři si tě tak všimnou a ty si u nich získáš respekt, jisté výhody. Takhle nikdy nevyhoříš, ale budeš stoupat až k nebeským výšinám."

„Matka má pravdu, dcero," přikývl jejich otec a odstoupil do stínu. Loučení ho nikdy moc nezajímalo, spíše raději hleděl na dřevěnou podlahu nebo zíral do prázdna. Jedním slovem shrnul všechno, co mu přišlo na jazyk.

„Alicio, já... " Aurora mluvila na svou mladší sestru. Nervozitou si žmoulala cípy dlouhého pláště. Alicia přimhouřila oči. Stále nezapomněla sestře to, co jí udělala. Nedostala své místo na univerzitě, přišla o něj díky sestřině podrazu. To už nikdy nevrátí zpět, protože navěky patří někomu jinému.

„Sbohem," odbyla ji chladně Alicia. Provrtávala svou sestru pohledem studeným jako led. Vzedmula se v ní vlna nenávisti a odporu vůči sesterskému poutu.

„Ne, prosím, vyslechni mě. Já se ti strašně omlouvám, ale nic už se nedá vrátit zpět. Karty jsou rozdány na stole, ty jsi zůstala tam, kde je vždy tvé místo. Klidně mě nenáviď, s tím dokážu žít, protože ve mně pořád přežívá pocit toho, že jsem udělala všechno, abych tě ochránila. Tvé číslo je nebezpečné, celý svět je prohnilý. Nepřežila bys v něm dlouho, Alicio."

Alicia nic neřekla. S nezájmem se otočila, dětinsky si jako malé dítě zacpala uši, aby k ní nedoléhaly žádné zvuky. Nevnímala nic z toho, co jí sestra řekla, ani si to nevzala k srdci. Uvnitř ji spaloval temný pocit, v jejím srdci se uhnízdila nenávist, odkud vysílala svá semínka do jejího těla a mysli. Pomalu se ji zmocnila, až Alicia přestala vzdorovat.

„Můžu ti k tomu říci tohle, nejmilejší Auroro," zasyčela na ni Alicia. „Podvodnice."

„Tak a dost!" zahřměla nad jejich hlavami rozzuřený hlas. „Okamžitě se přestaňte urážet! Tohle ve svém domě nestrpím. Ty se omluv, Alicio. Sestra ti naše důvody vysvětlila. Všechno je jen v zájmu tvého bezpečí, protože nikoho jiného tady nevidím."

„Bezpečí?" odfrkla si pohrdavě Alicia. „Odkdy se někdo z vás staral o to, co dělá, zdali mi u toho nic nehrozí? Nic takového si nepamatuji, protože nic takového se ani nikdy nestalo!"

„Ali, prosím, přestaň křičet," zašeptala Aurora se slzami v očích.

„Nejsem pro tebe žádná Ali!"

„Alicio, uklidni se. Už od té doby, co ses narodila, se kolem tebe děly zvláštní věci. Poletoval okolo tebe hvězdný prach. Takový úkaz se vidí jen málokdy, jednou za sto let. Naposledy se zaznamenal u postýlek malého Corvina Tadrosea a Andraniké Tadrosové, jež se do rodiny přivdala. Její dcera ho nezdědila. Kvůli tomu ji zavraždili, připadala jim nebezpečná a vzdorná. Nikdy nedělala to, co se po ní chtělo."

„Proč já? Proč ne Aurora? Vždy byla ta šikovnější a lepší," zamumlala si Alicia pro sebe.

„Myslela jsem si, že to bude tvoje sestra, ale mýlila jsem se. Hodiny jsem studovala hvězdy, jejich poselství jsem si vyložila špatně. Byla jsi to ty a nikdo jiný. Stačilo se jen správně dívat a všimla bych si toho hned," povzdechla si Endora s povislými koutky.

Alicia zůstala stát přikovaná na místě s pootevřenou pusou. Nic z tohohle nechápala, přišlo jí to nesmyslné. Po těch letech, co se matka chovala jako chladná netečná skála, trochu pookřála. Vyjádřila své dceři důvody, konečně uvedla věci na pravou míru. Po letech skrývání se jí vlastně ulevilo.

Ale Alicia se raději vytratila. Pomalu se otočila na podpatku, až za ní dlouhé šaty zavlály. Musela si utřídit svých tisíce poletujících myšlenek. Hlavně tu, která ji v hlavě bila. Proč? Proč to udělali a řekli jí to až teď?

Nedávalo jí smysl, že by ji matka jen tak ochránila. Ani to vědět nemohla. Ani Alicia si ničeho za celých patnáct let nevšimla a to se zná ze všech nejlépe. Ale možná, že to rozpoznali rodiče, protože ji k nim vázalo pouto.

Aliciiny kroky směřovaly do knihovny, která se stala jejím posledním útočištěm. Mezi knihami se procházela, znala je nazpaměť. Rychle se mezi nimi ztratila, když na ni někdo volal a ona si nepřála být spatřena. Jindy se zase vynořila jako duch, až se jí někdo ze služebných lekl. Působila na ně jako bledá mrtvola s kruhy pod očima, protože v posledních dnech málo spala.

Se smutným pohledem přejela po zaprášených knihách. Už dlouho zde nikdo neuklízel. Na knihy si sedl jiskřící prach. Alicie se to nelíbilo, ale neodvažovala se do ruky vzít hadru, protože by se svou šikovností jistě něco rozbila. Chtěla se stát hvězdářkou, ale uklízečkou rozhodně ne.

Slunce si už venku získávalo stále větší nadvládu nad zimou. Jaro ji odstrkávalo pryč. Zmocnilo se přírody, kterou probudilo ze zimního spánku a nutilo ji začít kvést. Zlenivělé a rozespalé rostlinky se po zimě bránily. Ale i tak všechno kvetlo.

Celou zahradu za oknem brzy zachvátilo šílenství. Střídaly se různé barvy, které se do sebe i přelévaly. Modrá se nacházela vedle fialové, o něco dál si v klidu hověla žlutá. Alicia se nad tím musela pousmát. Uklidňovalo ji to, ale i zároveň dělalo starosti. Na Venuši začínal nový školní rok a ona už ztratila svou šanci. Její dopis už nepřijde. Na to bylo moc pozdě.

„Nesmutni," zašeptala si pro sebe.

„Přesně tak, smutek je dost nakažlivý," povzdechl si hlas. Alicia ho už jednou slyšela, ale nedokázala si ho přiřadit k žádné osobě, dokud chlapce před sebou nesjela pohledem. Zalapala po dechu. Vlasy mu zůstávaly stále husté jako před pár dny. Sledoval ji čokoládovýma očima, tvář mu zdobil mírný úsměv, ale v očích zůstával vážný.

„Co tady zase děláš? Jsem moc stará na imaginární kamarády a jistě ještě neblázním. Jako výplod mé fantazie bych tě žádala, abys urychleně zmizel," požádala ho Alicia příkře.

„Tak to zkus. Zavři oči, soustřeď se. Třeba se ti nakonec podaří mozek přesvědčit, ale pochybuji o tom. V hloubi duše víš, že to nebude fungovat, jelikož já si připadám dost při smyslech, i když trochu nehmotný," pokrčil rameny Christian.

„Ha!" vypálila na něj Alicia. „Takže to už něco znamená. Normální lidé cítí. A rozhodně nejsou průhlední jako ty! Takže...Zmiz, blude můj..."

„Nějak to nefunguje, nezdá se ti?" mrkl na ni posměšně.

„Buď ticho, podvědomí," utla ho rozezlená Alicia.

„Co se stalo? Připadáš mi strašně skleslá. V mysli se mi objevují malé útržky, jako střípky bývalé duše. Mate mě to, ale asi to něco symbolizuje. Objevují se v nich lidé s kruhy pod očima, jako máš ty. Stejně hluboké jako nekončící propasti," zašeptal Christian.

„Znáš je? Připomínají ti někoho blízkého? Vzali ti něco, co mělo být tvoje? To mně se něco takového stalo. Všechno mi uteklo pod rukama, ani jsem to nestihla zaregistrovat," odpověděla se skloněným pohledem Alicia.

„Ne, to ne. Spíše z nich vyzařuje zoufalství a věčná únava. Začal jsem jim říkat ztracené duše. Bloudí svými životy jako temné stíny bez života. Nic je nezajímá, ani se neohlédnou za sebe, jestli se něco nestalo. V očích jim neblikají malé světélka. Jen blednou na pokraji svých sil jako zatracené hvězdy," zvedl hlavu k obloze.

Venku už se stmívalo. Alicia si ani neuvědomila, že uteklo tolik hodin. Tma se za oknem proplétala v šatech ze stříbrné niti a modrými drahokamy. Bledý měsíc zatím zářil slabě, protože slunce ještě úplně za obzor nezašlo, jeho poslední spalující paprsky ze všech sil bojovaly. Ale stejně prohrály, protože by výkyv narušil tisíciletou rovnováhu.

„Počkej! Co ty víš o hvězdách?" vypálila na něj Alicia svou horlivou otázku.

„Vlastně jen to, že se podle nich dá určit směr, jsou od nás vzdálené několik kilometrů. Astronomové je zkoumají, žhnou a pálí."

„Takže vlastně nic zajímavého," povzdechla si Alicia.

„Co tím myslíš?" zpozorněl Christian.

„Nic víc, než se za tím skrývá. Ještě spoustu toho nevíš," zamumlala si pro sebe, aby ji návštěvník neslyšel.

Christian se rozhlédl okolo sebe. „To je úžasná knihovna! Prohlédnu si pár knížek!" oznámil prostě Alicii.

Chlapec se jedním rychlým pohybem přesunul k jedné polici s knihami. Alicia jeho počínání šokovaně sledovala. Natáhl se po deníku v černé kůži. Dívka vytřeštila oči. Moc dobře ho znala ze svých vzpomínek, když zranil její sestru Auroru. Doteď si od něj nesla šrámy na duši, ale i na tváři.

„Ne!"

Ale v tu chvíli Christian zmizel a do knihovny přestaly proudit měsíční paprsky.

Deník spadl s tlumeným bouchnutím na zem jako hrozba slibující pomstu. 

OPRAVENO: 28.06. 2020