Měla to být rutinní obhlídka New Yorku. Leonardo netušil, jak se to mohlo celé tak zvrtnout do jedné obrovské hry.

Večer začal jako každý jiný. Želví bratři se věnovali každý své vlastní věci, než se kolem osmé vypravili na povrch.

Raphael odkryl poklop od kanálu a nakračoval dost opatrně, což by každému, kdo znal jeho ohnivou povahu, přišlo vtipné. Ostatní želvy ho následovaly stejnými opatrnými krůčky, než se po nejbližším požárním schodišti vyšplhaly nahoru na střechu.

V New Yorku nebývalo mnoho sněhu. Většinou moc dlouho nevydržel, a když ano, tak se z něj stala nechutná břečka, která sněhobílou nadílku snad neviděla ani z projíždějícího rychlíku. Stávalo se ale docela často, že takhle večer byla námraza. Kolem kanálového poklopu sice všechno roztálo, ale jakmile se člověk pohnul o pár kroků vedle, zjistil, že není taková legrace udržet se na nohou. Na hlavních třídách byly chodníky solené, zapadlé newyorské uličky si takový luxus nemohly dovolit, takže se želví kluci poučili hned první podzimní večer, kdy pořádně mrzlo, že našlapovat správně je zachrání před modřinami na zadku.

Byl to ironicky právě Raphael, kdo poskytl názorný příklad toho, že běhat, když je námraza, se prostě nevyplácí. A i když to bylo téměř dva měsíce zpátky, stále se dokázal královsky naštvat, pokud se někdo jen slůvkem zmínil o klouzání se. Jedinou výjimkou se stal Casey, který před Vánoci želvy přemluvil, aby s ním šly na stadion si „zabruslit".

Trhač nezaútočil už týdny, Kraangové se taky neozývali a kluci se začínali nudit. Noc co noc vyráželi na hlídku, jenom aby neměli co na práci (kromě občasných setkání s Purpurovými draky, ti ale nepředstavovali žádný problém – aneb jak Mikey sám poznamenal, bojovat s Fongem a jeho kumpány bylo jako hrát videohru na lehkou obtížnost). Leo se snažil bratry přimět k tréninku, protože přece pochybné hry jako hádej, na co myslím nemohli hrát donekonečna, jenže se šeredně pletl. Raph se sice nezapojoval a Donnie by se asi unudil k smrti, ale Mikeyho to stále bavilo. A ačkoliv se to někdy nezdálo, pro nejmladšího bratra měli všichni slabost, takže trénink vždy skončil odsunutím na dobu neurčitou.

Dva týdny před Vánoci už byli skoro unudění k smrti. V mrazech byly jako všichni chladnokrevní živočichové pomalejší a jejich reakční doba delší. April jim naštěstí obstarala pár velkých rukavic a čtyři šály, aby byli alespoň trochu v teple.

Ten večer s nimi byli i Casey a April. Oba byli zachumlaní v několika vrstvách oblečení a beztak se klepali zimou. Nebylo divu, už hodinu totiž všichni seděli na chladné střeše.

„Nemůžem jít domů?" zaskučel Mikey. Hrál si na T-phonu a mrzly mu prsty, měl hlad a celkově se nudil. A nudící se Mikey byl otravný Mikey. „Je zimaaaa! Leo~!"

Donnie přišel blíž a vytrhl mu T-phone z ruky. „Možná kdybys měl rukavice, tak ti nebude taková zima," řekl mu přísným tónem. Sám by si taky dokázal představit nejméně pět věcí, na kterých by mohl pracovat místo stání tady, ale už jenom z principu nic nenamítal. Leo a Raph by si z něj jenom utahovali.

„Ale Donnie! Já se nudiiiim," snažil se Mikey dostat zpět svůj mobil. V ten moment oba dostali pohlavek od Rapha. Jejich staršího bratra už nebavilo je poslouchat a bez robotů a mutantů, kterým by mohl dát pořádnou nakládačku, si to začínal vybíjet na dvou nejmladších sourozencích.

„Au! Za co to bylo!" ohradil se Donnie. Tentokrát se mu dostalo rány pěstí do ramene. Donatello poslušně zmlkl.

Casey si hrál s pukem, který přehazoval na hokejce. „Mikey má pravdu. Je tady celkem nuda," poznamenal jakoby nic.

„Fajn, navrhuješ něco lepšího?" zeptala se ho April. Sama byla zachumlaná v triku, dalším triku, svetru a bundě. Casey se bezzubě usmál.

„No jasně! Pudem na stadion."

„Heck NO!" křikl Raphael okamžitě. Nehodlal se ztrapnit před bratry na ledě. Rozhodně neměl v úmyslu se jít klouzat, bruslit nebo se jenom dívat.

Leo se na Rapha podíval a přimhouřil oči.

„To není špatný nápad," řekl. Potřebovali trochu pohybu a navíc by se naučili novou schopnost, která by jim v budoucnu mohla zachránit krunýře. Leonardo odtrhl oči od Rapha a podíval se na ostatní. „Kdo je pro?"

Pět rukou vystřelilo vzhůru, jen Raph ji nezvedl. Leo se na něj omluvně podíval.

„Promiň, Raphe, ale hlasovalo se pro. Tak jdem!"

To bylo asi největší dobrodružství za posledních několik týdnů, takže Casey vyrazil a April s Donatellem a Michelangelem následovali s radostnými výkřiky. Leo počkal, než Raph naštvaně kopne do televizní antény a vyrazí za ostatními.

Ukázalo se, že želvy nebyly zrozeny k bruslení. Mikey sletěl během prvních tří vteřin, ale okamžitě se zvedl a během dalších pěti minut už zkoušel různé piruety a variace, které by mohli závidět i profesionální krasobruslaři. Až na to, že neměl brusle.

Raph zatvrzele zůstával na pevné půdě a nudil se snad ještě víc než na střeše. Dokud ho (nějak zázračně) Casey nepřemluvil, ať s ním zkusí hrát hokej. Dal mu do ruky hokejku a v podstatě ho vytáhl na led. A tak Raphael zjistil, že bruslení zase není tak špatné.

Leonardo zkoušel všelijaké manévry. Uhnout, rozjet se, uskočit tak, aby nespadl. Ninjové se musí umět přizpůsobit všemu.

A Donnie se neustále válel na zemi. Z želvích bratrů byl nejvyšší a na ledě mu dělala problémy rovnováha, a tak se vždy rozplácl jako pavouk. Až když ho April chytila za ruku a pomáhala mu držet rovnováhu, se trochu zlepšil.

Celkově to bylo asi nejvíc adrenalinu, co želvy zažily za poslední týdny a všichni si to náramně užili – i Raph, i když by vám tvrdil úplný opak.

Na střechách byly hromádky sněhu, které měly to štěstí, že zůstaly ve stínu. Mikey se okamžitě k jedné z nich vrhl. Nebylo to poprvé, co želvy viděly sníh. Když byly mladší a nesměly na povrch, někdo nechal odkrytý poklop kanalizace a pár sněhových vloček se dostalo i k nim.

Sotva čtyřleté želvy se trmácely za Třískou kanály. Jejich otec měl přes rameno přehozenou deku, do které před několika desítkami minut naskládal věci, co našel na smetišti. Byly v ní věci potřebné pro přežití, napůl snězené konzervy, PET láhve plné čisté vody a – co sice nebylo nutné, ale podle Třísky stále potřebné – deky pro malé želvy. Ukázalo se totiž, že i po mutaci byly želvy chladnokrevné (samozřejmě vlivem lidské DNA byly trochu odolnější vůči chladu, ale loňskou zimu prostě jednoho dne všichni do jednoho lehli a spali. Tříska se bál, že jsou mrtví, než si vzpomněl, že chladnokrevní živočichové přes zimu hibernují). Proto posbíral, co se dalo, od roztrhaných dek až po hezké vlněné, a doufal, že letos bude moct strávit zimu společně se svými syny (Donatello, chytrá to hlavička, mu sice tvrdil, že ve stokách, kde je rozváděno dálkové vytápění, se něco takového nemůže stát, ale Tříska přece jen strávil hodiny hledáním vhodných přikrývek).

Za Třískou šli jako husy za sebou želvy. Leonardo se zoufale snažil držet krok s Třískou, ale jeho příliš krátké nohy mu to nedovolovaly. V rukou nesl drahocennou plechovku s džusem. Nebyla otevřená; nějaké nešťastné dítě ji muselo upustit do kanálu.

Raphael s sebou táhl dětský vozík. Byl to jeden z jejich nejnovějších úlovků. Jedno kolo bylo rozbité, ale to ho nějak netrápilo. Na korbě byly zbytky jídla. Pár jich bylo plesnivých a zasloužily by spíš zlikvidovat než sníst, ale tenhle fakt malou rodinku nikdy moc netrápil. Želvy měly kachní žaludky a málokdy jim bylo špatně z jídla.

Donatello držel v náruči rádio. Bylo staré a rozbité a malá želva ho držela tak pevně, až by se člověk bál, že ho rozbije ještě víc, ale z Donnieho pohledu bylo jasné, že i ono nefunkční rádio je hotový poklad.

Jako poslední šel Michelangelo a čas od času se na něj Tříska ohlédl, aby věděl, že jeho nejmladší se stále drží svých bratrů. Na tváři měl široký úsměv a v náruči držel béžového plyšového medvídka. Chyběla mu jedna končetina a z roztrženého břicha padala plyš, ale medvídek se statečně držel a koneckonců to nebylo nic, co by se nedalo spravit, když pan Tříska našel pár týdnů zpátky soupravu na šití.

Procházeli zrovna kolem žebříku nahoru na ulici, když Mikey vyjekl. Celá rodina se okamžitě seběhla kolem nejmladšího člena. Mikey koukal nahoru, kde mělo být víko kanálu, ale místo něj bylo vidět šedé nebe.

„Michelangelo, jsi v pořádku?" klekl si k němu Tříska. Mikey se na něj podíval velkýma očima, snad ještě většíma, než byly normálně, a ukázal prstem nahoru.

„Papa, to studí," vypískl. Všichni členové rodiny se podívali na nebe. Otevřeným krytem kanálu se k nim snášely dvě sněhové vločky. Tříska se ani nehnul z místa, ale Leo, Raph a Donnie udělali malý ustrašený krok zpátky. Mikey, často ten nejvyděšenější bratr, zůstal stát a natáhl svou krátkou ručku, aby se neznámého předmětu dotkl. Jenže sníh roztál dřív, než k němu sletěl.

Další vločka se dostala k nim dolů a na Mikeyho prstu se roztekla. Donnieho přemohla zvědavost a přišel blíž.

„To je voda?" ohlédl se na Třísku. Sám natáhl ruku, aby se o tom přesvědčil. Protože byl vyšší než Michelangelo, brzy se mu to podařilo. Během okamžiku se všechny čtyři želvy mohly přetrhnout, aby si na tu podivnou substanci sáhly.

Jakmile měli kluci možnost si na ni sáhnout, Tříska je zase začal postrkovat pryč od odkrytého kanálu. Bezpečně ve stínech stoky se kolem něj želvy seběhly.

„Ano, je to zmrzlá voda. Říká se jí sníh."

Ale nyní, kdy už pravidelně častovali střechy New Yorku svou přítomností, si sněhu mohli užít dosyta (pokud tedy nějaký byl).

Proto se tři starší bratři začali od Michelangela postupně vzdalovat. Nejmladší želvák byl schopný schovávat sněhové koule naprosto všude a zasáhnout jimi nic netušícího bratra ve chvíli, kdy to opravdu nejméně čekal.

Netrvalo dlouho a rozpoutala se koulovačka. Čas od času se ozvaly výkřiky jako „Doktor Prankenstein opět zasahuje!", Raphovo naštvané „MIKEY!", příležitostné „To si vypiješ!". Večerní hlídka byla rázem zapomenuta.

Už se schylovalo k půlnoci, když už bylo po sněhu, okruh kolem města byl (po Leově naléhání) přece jen proveden a teď si už jenom užívali pohled na noční město.

Všude byl klid. Než se ozvala rána.

Už polospící želvy se rázem probudily. Mikey vyděšeně skočil Donniemu do náruče. Ten se zase urychleně přesunul za Lea, kde Mikeyho položil na zem. Všechny želvy urychleně vytáhly zbraně.

„Přestřelka? To je něco pro mě," pochvaloval si Raph, „jdeme nakopat pár zadků."

Další rána. A další.

Donatello se rozhlédl na obě strany.

„Leo, ono to jde ze dvou stran," poznamenal. Želvák s modrou páskou zaťal zuby.

„Fajn, rozdělíme se. Já a Raph to půjdeme zkontrolovat tady," ukázal katanou ve směru, odkud přišla první rána. „Donnie a Mikey to obhlídnou támhle." Už už se chtěli rozběhnout každý jiným směrem, ale Mikeyho zvolání: „Mrkejte!" je zastavilo.

Nejmladší bratr ukazoval na oblohu, kde se právě rozprskla petarda. Pojem zábavná pyrotechnika se k želvám zatím nedostal (možná jen okrajově k Donniemu), takže všichni koukali na nebe s otevřenou pusou.

„To je nádhera," okomentoval to Michelangelo. Pak se podíval trochu zmateně na ostatní. „Ale co to vlastně je?"

„Myslím, že je to... zábava?" řekl Donnie a hnedle vytáhl T-Phone a začal surfovat na netu. Kolem nich se začínaly ozývat další a další rány. Celé město slavilo.

„Hele, takže to je věc, co se nazývá ohňostroj. Má to být světelné a zvukové představení vytvářené pomocí pyrotechnických pomůcek při slavnostních příležitostech." Potom se Donnie začetl a ostatní věděli, že je čeká přednáška, které nikdo nebude rozumět.

„Fíha! Podle tohohle se ty rachejtle skládají z hořlaviny a okysličovadla, jakože chloristanů, chlorečnanů a solí! Sakra, takovou rachejtli musím mít!"

Leonardo se Donniemu podíval přes rameno. „No jo, ale proč je pouští zrovna dneska?"

Než mu mohl kdokoliv odpovědět, v budově naproti se otevřelo okno a po ulici se rozlehla hlasitá hudba, která signalizovala, že se tam právě odehrává párty. Z něhož vyhlédl jakýsi opilý týpek a zařval na celý blok: „This is SPARTA!" Láhev piva mu vypadla a roztříštila se o zem. Nějaká žena vyhlédla vedle něj. Očividně už v sobě taky měla pár promile, protože na celé kolo zařvali: „Šťastný nový rok!"

Leo s Donniem se na sebe podívali a vyšší želvák pokrčil rameny. „Tady máš odpověď, Leo."