Aneb crossover s TMNT 2007. Ten film naprosto miluju, i když je jenom o Leovi s Raphem, ale existují scénky, které se do finálního produktu nedostaly (ehm ehm, Mikey a Donnie) a kniha. Tady využívám smazanou scénu "Mikey's birthday party", takže dialog je hrubý překlad do češtiny, samozřejmě Donnieho dialog na IT lince je převzat z českého dabingu filmu.

Po porážce Trhače se zdálo, že už mají želvy všechny nepříjemnosti za sebou. Všichni se smířili s Třískovou smrtí, Leonardo si zvykl na novou roli, tedy jak být hlavou rodiny, čas od času překazili nějakou vloupačku.

April a Casey už neměli tolik času, zvláště když bydleli spolu. Donniemu Aprilino rozhodnutí zlomilo srdce, ale i on si pomalu zvykal. Casey byl člověk, April byla člověk (sice napůl Kraang, ale vypadala jako člověk) a mohli spolu být všude.

Bylo jí 23 a jedním z důvodů, proč už April nebyla v doupěti tak často, byla její nová práce. Získala pozici v kanálu 6 jako reportérka. Casey se zase dostal do hokejového týmu a často byl pryč z města. Caseyho výplata šla celá na vybavení jejich bytu a ta Aprilina už nedokázala živit čtyři dvaadvacetileté želvy. Hlavně když toho spořádali mnohem víc, než by toho snědli čtyři dospělí lidé.

Proto jednou April sešla dolů. Musela si promluvit s Leem.

„Hej, April," rozzářil se Mikey. „Už jsi tady dlouho nebyla!"

Hluk přilákal ostatní bratry. „April? Slyšel jsem April?" vykoukl Donnie z laboratoře. Na sobě měl helmu na sváření, kterou rychle sundal a položil na práh.

Raph s Leem vyšli z doja. Právě trénovali a nebylo pochyb, že je Aprilin příchod vyrušil.

„Ahoj, April," řekli oba svorně. Leo ještě dodal: „Jak se vede?"

April si nervózně prohrábla rudé vlasy a povzdechla si. Donnie a Mikey se na sebe podívali. Možná cítili nepříjemnosti.

„Jde to, ale... musím s vámi mluvit. Nutně."

Leo kývl, jako kdyby to byla ta nejsamozřejmější věc na světě. Jeho oči ale prozrazovaly, že si není tak úplně jistý, čeho se to bude týkat. Na hlídkách si nikdo nevšiml ničeho divného, a pokud věděl, žádný z jeho bratrů nebyl tak neopatrný, že by byl viděn.

„Budeš chtít čaj?"

O pár minut později seděli v kuchyni a před April a Leem stály hrnky s čajem. Mikey radši volil limonádu, Donnie kafe a Raph nic.

„Tak povídej. Co máš na srdci?" vybídl ji Leonardo, jakmile se všichni usadili. April se zhluboka nadechla.

„Kluci, jak se teď s Caseym stěhujeme a splácíme hypotéku... Už se prostě nemůžu dělit o polovinu výplaty. Je mi to hrozně líto, ale nemůžu. Ty peníze potřebuju, abysme neskončili na ulici," vysvětlila. Leo a Donnie se na sebe podívali. April šla aspoň rovnou k věci a až pak se to snažila omlouvat.

Jenom Mikey asi skrytý význam nepochopil. „Neboj, jestli skončíte na ulici, klidně můžete jít bydlet sem," navrhl nadšeně, než mu Raphael vlepil pohlavek.

„Trubko, April tím myslí, že už nám nebude dávat peníze! Bez peněz nebude žádná pizza a nic!" zvýšil Raph hlas. Michelangelo sklesl. Žádná pizza bylo slovní spojení, které by každého uvrhlo do deprese.

„Chápu to, April," usmál se falešně Leo. „My to nějak vyřešíme." Všichni kluci nasadili plastické úsměvy. Snažili se April uklidnit, ale ona je znala už dlouho. Sakra, dokonce s nimi měsíce bydlela! Nemohli před ní schovat strach.

Donatello se odplížil do laboratoře a vrátil se s notebookem. Položil ho na stůl tak, aby na něj zvědavci viděli.

„Teďka máme na účtu přesně 1738 dolarů. Jedna pizza u Antonia stojí 13, takže když vezmeme, že za den sníme minimálně čtyři, tak nám to vydrží zhruba... 33 dnů," spočítal Donnie.

Podíval se smrtelně vážným pohledem na všechny zároveň. „Verdikt: musíme najít práci. A honem."

Leo si promnul spánky. „Ale Donnie, jak chceš najít práci, kde... však víš... nebudou chtít pohovor?" A bylo to tu. O želvách vědělo jen pár lidí a nikdo z nich na ně nereagoval hezky (aspoň zprvu). Budoucí zaměstnavatelé by při pohledu na ně utekli. A kdyby neutekli, na co vůbec měli kvalifikaci? That's right, skoro na nic. Leonardo by se možná uživil jako učitel bojových umění, Donatello mohl dělat nějakou vědeckou práci, ale tím to končilo. Leo si nedokázal představit, jak by se třeba Raphael mohl přidat k policistům, vzhledem k tomu, že jeho originální taktiky boje se zločinem se často pohybovaly na hraně zákona, ne-li až za ní. Mikey... ten byl odborník v kuchyni, ale často recepty zpestřoval exotickými přísadami, takže ve výsledku by vše dopadlo tak, jako když pejsek s kočičkou vařili dort. Takže to nechávalo Donnieho, maximálně Lea, pokud by se Raph nějak nezačal krotit.

„Což o to..." začal protáhle Donnie. „Mohl bych zkusit nějakou IT helpline. Teoreticky to je všechno přes telefon, nikdo mě neuvidí a budeme mít peníze aspoň na základní věci."

Možná to tak vždycky nevypadalo, ale Leo byl na Donatella hrozně pyšný. Jeho mladší bratr se v mnoha případech sebeobětoval, aby udělal jiným radost, ať už to byli oni, mistr Tříska, April, dokonce i Casey. Různé vychytávky, káry pro ně čtyři, byl to on, kdo z trosek vagónu metra stvořil Shellraiser, objevil retromutagen, za který by mu mělo být vděčné celé město, ale Donnie za své vynálezy nemohl sklízet úspěchy a Leo věděl, že ho to mrzí. Párkrát, když Donatello usnul vyčerpáním v laboratoři a Leo vypínal počítač, našel otevřené záložky s prestižními americkými univerzitami, kam se Donnie nikdy nepodívá. Jeho bratr zachránil přímo i nepřímo tolik životů, že by se to nedalo spočítat ani na nejlepší kalkulačce a nyní se opět chystal sebeobětovat pro rodinu.

Jenže Leo neviděl jinou možnost výdělku. Technické znalosti měl nula nula nic, ale i tak se zeptal, jestli nebude potřebovat pomoc. Donnie zavrtěl hlavou. April si v duchu oddechla, že se problém začal řešit tak rychle a že kluci neumřou hlady, než přijde první výplata.

Ukázalo se, že s falešným diplomem z Harvardu a pohovorem po telefonu byl Donnie skoro okamžitě přijat (podle Rapha ho museli přerušit hned, jak začal žvanit o mikročipech) a před první směnou zachránil ze smetiště další tři počítače a klávesnice, které opravil a umístil do svého „pracovního prostoru", což byl kout laborky o rozměru 2x3 metrů (takže ne zrovna velký prostor).

Donnie si tam kromě superpočítače zřídil i extra komfortní posuvnou židli a z jednoho opěradla se stal tác na kafe a svačinu. Bohužel tohle, jak se ukázalo, měla být pouze ta nejlehčí část nové práce.

Donnie pracoval jako IT poradce už několik týdnů. Rychle zjistil, jak moc dokážou být lidi nepříjemní. Denně musel řešit desítky stížností, čelit nadávkám na jeho osobu i na jiné lidi, například ten hrozný obchod, kde zákazník tuhle dementní klávesnici koupil, na starou sousedku, která věčně jen špehovala okolí ze svého okna, dokonce i na kočku, která sežrala počítačovou myš. Stručně řečeno, Donnie toho měl po několika týdnech plné zuby. Jenže jim jeho práce zajišťovala stálý přísun financí, a tak musel vytrvat.

„Pane? Pane!" Donnie ještě několikrát slova zopakoval, ale zůstala viset v éteru. Zákazník zavěsil, možná omylem, ale spíš to bylo tím, že mu jeden nejmenovaný IT poradce sdělil, že když rozlil kafe na notebook a skvrny po zaschlé kávě setřel až po šesti hodinách, nebohý stroj už asi k práci nedokope a bude si muset pořídit nový.

Donnie se zaklonil na židli. Měl za sebou už sedm hodin ze směny a zbývalo mu odpracovat už jenom jednu dlouhou hodinu. A vypadalo to, že ji stráví s touto okouzlující dámou. „A zapnula jste počítač? Máte ho v síti? Jo, to by pomohlo."

Jindy toho měl už opravdu dost. „Ne, já nedělám drahoty, říkám vám, pane, že takové služby neposkytujeme."

Jakmile tahle směna skončila, musel si jít postěžovat bratrům - nejlépe Leovi. Ten dozajista pochopí jeho problémy.

„A ten člověk si myslel, že poskytuju sex po telefonu!" vrčel Donnie ten den večer, zatímco se vrtal v toustovači, který Lea očividně nesnášel a měl sklon se rozbít pokaždé, když kolem něj želva v modrém prošla. Tahle nekonečná práce byla stejně úmorná jako jeho druhá práce.

„Nejsem váš nepřítel, já jsem Donnie, váš milý počítačový poradce, který je vám nonstop k službám, pane. Jo. Promiňte. Paní?"

Donnie toho měl tak akorát dost. Tohle byla poslední kapka. Rozrazil dveře od laborky a hodil sebou na big bag u televize.

„D, už zase se rozbil toustovač," postěžoval si Mikey. „Nemůžeme koupit novej? Prosím."

Donnie zasténal.

„Já chci novej život. Ten můj je taky celkem rozbitej."

Mikey zamrkal. Pak se na jeho tváři objevil šibalský úsměv.

„A zkusil jsi ho vypnout a zapnout?"

Asi po pěti minutách bezvýsledného zápasu skončili oba dva v doju, kde za trest museli posilovat.

Ten den měl konečně volno. Donnie ho plánoval strávit se svým nejnovějším projektem.

Bohužel mu nebylo přáno. Kolem poledne vstoupil Michelangelo s náručí plnou papírů. Chvilku nebylo slyšet noc než šustění. Pak Mikey hodil svoje papíry na Donnieho stůl. Želvák ve fialové masce nejdřív s povzdechem zachránil svůj vynález zpod laviny pokreslených papírů. Lepší se podívat, co to vlastně Mikey chce, než aby omylem přišel o svůj výtvor.

Vzal do ruky jeden papír a na něm byla namalovaná... želví hlava?

„Děláš si srandu, Mikey?" zeptal se Donatello. Veškerá chuť vůbec nějak pomoct mladšímu bratrovi se ztratila. Donnie už skoro neměl čas pro sebe a Mikey si právě přivlastňoval i ten jediný kousek volného času, který Don měl.

„Ale, D, mrkej!" chopil se Mikey výkresu. „Když tuhle hlavu uděláme, tak si ji můžu nasadit na svou želví hlavu. Jenom tak budu moct jezdit na párty jako maskot!"

„Na párty?" opakoval Donnie nevěřícně.

„Jo!" přisvědčil Mikey. „Bude to moje práce! Ty tu svou nemáš rád, tak ti trochu pomůžu. Budu nejlepší klaun ze všech!"

Trvalo jim asi týden, než hlavu vůbec udělali. Donnie na ní často pracoval i během pauz, protože vidina méně směn se mu velice líbila. S Mikeyho pomocí by se výdělek rozdělil a mohli by si dovolit třeba i ten nový toustovač. Jenom Leo věřil, že zbrusu nový přístroj by jeho problém vyřešil. Tři mladší bratři to viděli o trochu víc realisticky.

Nová hlava byla vycpaná, aby Mikeymu držela na hlavě. Stejně tak do ní Donnie zabudoval sluchátka a vysílačku. Skrytá kamera byla napojená přímo na jeden z jeho počítačů a Donnie tak mohl sledovat dění na Mikeyho straně. Stejně tak nainstaloval podobnou kameru do party wagonu, který se měl stát vozidlem Booyakasha Carla, firmy, kterou on a Michelangelo založili. Z všech šílených názvů, co Mikey vymyslel, se jenom tohle vzdáleně podobalo dobrému jménu. Rozhodně to bylo lepší než Želvotvůrce Mikael.

Všichni starší bratři Mikeyho s jásotem vyslali na první oslavu narozenin. V kufru byly naložené barevné polystyrenové napodobeniny jejich zbraní společně s hlavou a umělým suchým zipem.

Ze začátku šlo všechno hladce. Děti Mikeyho milovaly, Donnie si mohl brát míň směn a Mikey se projevil jako docela dobrý řidič (dobrým řidičem se myslí to, že do ničeho neboural jen tak pro legraci).

Jenže po několika měsících toho měl Mikey dost. Děti byly vůči němu stále agresivnější a on chtěl pauzu. Na jednu oslavu se místo něj tedy vydal Leo. Ten neměl tak vytříbený smysl pro humor, ale snažil se. Když se vrátil, tak se pro jistotu dohodli, že kdyby to někdy chtěl/musel zkusit Raph, je třeba mu v tom zabránit vlastním tělem. Děti by jinak skončily jako pyré.

Michelangelo se připravoval na další oslavu. Donnie seděl v laborce u počítačů a sledoval kameru zabudovanou do helmy. Dnešní oslava měla být vyvrcholením těžkého týdne, kdy Mikey musel objet deset různých oslav, protože Donnie měl volno.

„Kámo, mám strach,"zašeptal Mikey. Stál s připravenými napodobeninami uprostřed obývacího pokoje

„To zvládneš," odpověděl Donnie.

„Jsem tady úplně sám. Potřebuju Rapha, pro tohle jsem se nenarodil! Říkám ti, dneska potřebuju posily. Posily!"

Donnie si všiml pohybu na obrazovce. „Plán Omega, Mikey," řekl bratrovi. Než nejmladší želva stihla zareagovat, otevřely se dveře a do místnosti se vrhnul zástup dětí. Mikey okamžitě nasadil úsměv, zamával polystyrenovými nunčaky a zvolal: „Kdo chce balónek?"

Děti žádný nechtěly. Zdálo se, že jediné, oč pořádně stojí, bylo zmlátit nebohého Mikeyho jeho vlastními pomůckami. Položily ho na zem a nakonec ho jedna holčička nakopla do míst, kam žádný muž (v tomhle případě želva) nechce být udeřen. Mikey se stočil do klubíčka a jen slabě rozeznal Donnieho hlas.

„Mikey, Mikey, jsi v pohodě?"
Želva s oranžovou maskou se zmohla jenom na slabé sténání.

„Kámo..."

O dvě divoké hodiny později vtiskla rozzářená matka Mikeymu do ruky svazek bankovek. Tenhle týden byl konečně za ním, takže vesele zamával kupě dětí, které vyhlížely z okna, jak se loučí, a začal si to štrádovat k autu.

„Booyakasha, lidi. A sbohem."

„Donnie, jak to, že jsou ty děti tak násilnický?" zeptal se, jakmile otevřel kufr Party wagonu a sundal si želví hlavu a odlepil z trupu falešný zip.

„Myslím, že to má co dělat se seriálama," odpověděl Donnie z pohodlí domova. Jeho hlas šel z reproduktoru, který byl umístěn v kabině řidiče.

Mikey si povzdechl. Byl vyčerpaný a chtěl hrát videohry. Práce ho nudila.

Sedl si do auta a zařadil jedničku, potom dvojku, jak se rozjel. Chvilku bylo ticho, ale jen do té chvíle, než musel zastavit na červenou.

„D, taky si někdy myslíš, že bysme měli dělat něco víc? Každej den to je to samý. Vzbuď se, oslava narozenin, děcka, jeď domů, sleduj telku, trénuj, umyj se, znova..."

„Jo, chápu. Není to fajn?" Donniemu upřímně vyhovoval tenhle způsob života. S rozdělením práce měl víc času na své vynálezy a beztak se na hlídku vypravovali tak dvakrát do týdne. Na nic si nestěžoval.

Mikey zakoulel očima. „Co chci říct, Donnie. Nikdo by si nevšiml, kdybys za mě někdy na těch oslavách zaskočil."

Donnie vzhlédl od klávesnice na obrazovku. Michelangelo na sobě neměl želví hlavu. Jedno z pravidel, která nastavili, když se rozhodl podnikat, bylo, že kdykoliv je na veřejnosti, kde ho někdo může vidět, musí mít nasazenou hlavu maskota.

„Kde je ta hlava Booyakasha Carla?" zeptal se Donnie přísně.

Mikey se naklonil ke kameře. „D, je to želví hlava na mojí želví hlavě! Myslím, že to bude v pohodě."

Ne, to nebude, pomyslel si Donatello a jeho vize se potvrdila. Na jedné z kamer zachytil pohyb. Z vedlejšího auta se vykláněl chlap a zvědavě si mluvícího Mikeyho prohlížel.

„O ou," oznámil Donnie potíže. „Sakra, nasadíš tamten výraz, že jo?"

Mikey trochu otráveně odpověděl: „Argh, jasně." Na tváři vykouzlil obrovský úsměv, zvedl tříprstou ruku a mechanicky se obrátil na řidiče vedlejšího vozu.

„No vida!" To byl Donnie. Musel se hrozně bavit, když viděl, jak moc zmatený je druhý řidič.

„Tohle je trapný. Dostaň mě odsud, Donnie!" řekl Mikey přes zaťaté zuby. Tohle už moc dlouho nemohl vydržet.

„Klid, pracuju na tom." Donnie se posunul na židli a svými vytříbenými hackerskými znalostmi začal hledat vhodnou trasu.

„Okay, nikde žádná zácpa, jeď dva bloky na východ a napoj se na hlavní třídu."

Jakmile na semaforu padla zelená, Mikey dupl na plyn, až Party wagon zanechal otisky pneumatik na asfaltu.

Už se blížil k jejich tajnému vjezdu, když se Donnie znovu ozval.

„Super, tak seznam. Máš prachy, že jo. Žádné dýško?" Museli si tohle odbývat pokaždé, když se vracel z oslavy narozenin? „Jo."

„Zbyly ti reklamní letáčky?" „Jo."

„Vizitky?" Mikey zvýšil hlas. „Jo a jo na dalších 40 věcí, na který se mě ještě zeptáš."

Zajel s autem do garáže.

„Musíme v tomhle vážně pokračovat?" zeptal se. Někde slyšel, že lidi pracují celý život. Jenže on byl želva, s těmi to přece musí být jinak, ne?

„Jenom jestli si chceš dál kupovat komiksy, Mikey. A, však víš, jídlo," odpověděl Donnie přes mikrofon a jedna nejmenovaná želva měla chuť ho praštit. Bože, už přemýšlel jako Raph!

„Fakt nevím, na co si stěžuješ. Platí ti dobře a nemusíš pracovat celý den," pokračoval Donnie. Mikey pokrčil odevzdaně rameny, aby to bylo na kameře vidět.

„To sice jo, ale Trhač mě nikdy nekopl do míst, kam se to povedlo těm dětem."