„tady by to mělo být” řekla jsem a znechuceně jsem se dívala na most. Moc se mi do toho nechtělo. Vypadalo to jako zlá noční můra. „musím to přejít” řekla a nadechla jsem se. Zase jsme vydechla a řekla „počkat vždyť mám křídla” a chystala se k odletu. Odstrčila jsem se od země a byla jsem metr nad zemí. Chystala jsme se rozletět když jsem najednou spadla. „co se děje” zamumlala jsem když jsem byla rozplaclá na zemi. „já nemám křídla?” zděsila jsem se když jsem uviděla svoje prázdná záda. „asi obraná bariéra” řekla jsem už s klidem a vztala ze země. Stoupla jsem si na první prkýnko z mostu a v tu chvíli mi celý můj život proběhl před očima.  Most že začal houpat, kinklat s všelijak hlučet. Bylo to strašidelné ale věděla jsem že to musím překonat. Na asi desátém prkně mi pod kolytem křuplo a já se propadla. Visela jsem jako nějaký upír. Držela jsem se za kopýtka a snažila se vyšplhat zpátky na most. Chvíli jsem se belhala ale pak jsem to vylezla. Když jsem šla dál byla jsem víc opatrná. Asi proto jsem to přešla s jedním zakopnutím. Když jsem ten hrozný most přešla ocitla jsem se v nějaké jeskyni. A v té jeskyni byl strom celý duhový. „to bude ono”  řekla jsem a opatrně jsem se začala přibližovat. Byli tam obrázky všech poníků a u obrázků malinké kapičky které jakoby vlály ve větru. Přiblížila jsem se ke stromu tak blízko že jsem byla schopná se ho dotknout a taky jsem to udělala. Dotkla jsem se stromu který udělal v minulosti z někoho zrůdu. Nic se nestalo ale to byl jenom pocit. Přitom se dělo hodně věcí. Třeba já jsem se měnila ve zlou Terku.
Křídla začala ztvmavovat a já celá začal být tmavší. Bolelo mě to. Trhalo mě to u srdce. Čelo mi hořelo. Vzpírala jsem se ale nešlo to. Tmavé konce křídel a kopyt. I hříva byla tmavší. Zbýval jen kousek do toho aby jsme byla zpátky jako zlo, když  najednou se stalo něco podivného. Přeměna se zastavila a ve mě zbyl kousek dobra. Z kapiček se přeformovali do mých kamarádek a rodiny. Najednou u ne stalo osm poníků. Byli v kruhu a já stála uprostřed. První jsem se otočila na Izzy a ona začala mluvit „ty nejsi zlá” řekla a dupla si a poníci pokračovali v mluvení „ty nad zlem vyhraješ” řekla Floryx „maš v sobě záři slunce” řekla Celestie „láska ti proudí v žilách” řekla Cadence „neprohraješ, ty jsi skvělá” řekla Luna. Mě ukápla slza. „vždy si dokážeš poradit” řekla Melody. „neznáš strach” řekl Cryder. „jsi pro nás štěstí” řekl poslední poník. Byl to Black. „ne já nejsem zlo„ řekla jsem a byla jsem připravená na cokoliv. Najednou se poníci proměnili v plamínky ve kterým byli předtím a ty plamínky vlitli ke mě do přívěsku. Srdíčko se blýsklo a v něm se objevila má rodina. „vždy zůstaneme s tebou” řekli a zase se srdíčka odešli „asi tu nemůžou být pořád” řekla jsem podívala jsem se na strom. Od životní energie těch osmi poníků tam kousek chyběl. Jakoby se čtvrtina někam poděla a pak mi to došlo. To v tom srdíčku je jich životní síla. „musím jí opatrovat” řekla jsem a chystala jsem se k odchodu když najednou mě rozbolela hlava a já se skácela na zem. Co se dělo potom nevím ale vím že jsem tvrdě spala.