Kdo by byl býval čekal, že jedno rozhodnutí rozpoutá tolik reakcí. Připadal jsem si jako po doběhnutí náročného závodu na olympiádě – minimálně za takového hrdinu mě měla Hange. Když jsem se vrátil do kanceláře po tom, co ten spratek kývnul – ne, že by měl zrovna dvakrát na výběr – Hange vypadala, že uspořádá oslavu. Její slova o tom, jak je ‚strašně vděčná a ráda, že jsem se tak rozhodl a přesvědčil ho, že nejsem tak chladný, jak se na první pohled zdát, bla bla bla bla bla' mi budou znít v uších ještě na smrtelné posteli. Naopak, očividně zde byla i poražená opozice, která skončila na druhém místě. Tou nebyl nikdo jiný, než Erenova nevlastní sestra. Mikasa Ackerman. Neměl jsem daleko do smíchu po tom, co mě div nezačala vyslýchat ohledně mého sociálního zabezpečení. Po poznámce o jejich sociálním zázemí to chvilku vypadalo, že ji budu muset žalovat za osobní napadení. Naštěstí tohle děvče pobralo buď více inteligence, nebo alespoň sebeovládání, než její povedený bratříček. S příslibem, že bude pravidelně kontrolovat, jak se Yaegerovi vede, mě ponechala mému osudu při dalším pokračování balení Yaegerových věcí z toho pajzlu, kde žil. No, žil. Moc silné slovo. Pochyboval jsem, že by tady byl nějak často. No a Arlert? Vypadalo to, že mi začne líbat boty, když se tu novinku dozvěděl. K tomu se naštěstí nesnížil... ale ke šťastnému pláči rozhodně neměl nijak daleko.

V momentě, kdy ten spratek překračoval práh mého bytu, jsem se na to snažil myslet s cílem je... nezklamat? Ne. To byl špatný výraz. Od začátku jsem do tohohle plánu šel s tím, že se to nepovede. Tenhle... odpad neměl absolutní šanci na to se z toho dostat. Prostě ne. Byl v tom moc hluboko, byl tvrdohlavý, nespolupracoval... Všechno, co popíralo jakoukoliv úspěšnou rekonvalescenci. Spíš jsem se jim omlouval, když jsem propaloval Erenova záda pohledem. Zul se v předsíni... a samozřejmě, první, co udělal, bylo to, že boty nechal rozházené a absolutně je nesrovnal. Nutil jsem se k pravidelnému dýchání. Tenhle kluk ještě skoro nic neudělal, jen se zul, a už mi pil krev.
Ne, Ackermane, uklidni se. Nemůžeš čekat, že z něj hned bude... přeborník v udržování pořádku. Musíš brát v potaz, co je zač a z jakého stupně žebříčku pochází. Je to ten nejspodnější, který si nezaslouží nic jiného, než si o něj otřít podrážku. Pohrdání hodná bytost.
Asi bych o něm měl přestat takhle přemýšlet. Mohl bych mít sklony to ze vzteku fakt udělat. Navíc... ho mám podporovat. Ne ještě srážet. Ne, že by to ještě víc šlo.
Ne, Ackermane. Nech toho.

Yaeger mezitím stihl dojít až do obývacího pokoje. Tiše jsem ho následoval, se založenýma rukama jsem se opřel o zeď a propaloval jsem ho pohledem svých ocelových očí. Připomínal mi domácího mazlíčka, který poprvé opatrně zkoumá svou novou klec a místo, kde bude žít. Vlastně to tak i bylo. Odsud se ani náhodou nehne, aby se nedostal ke špatným kontaktům. Byl tu ale jeden zásadní rozdíl. U zvířátka bych čekal nedůvěřivý, možná trochu vyplašený pohled. Z toho jeho sálalo opovržení, že jsem se měl chuť začít ošívat. Očividně... pohrdal tím, co viděl. Knihy, piano, uklizené prostředí... Jeho naprostý protiklad.
Tohle nebude fungovat. Já ho zabiju, jestli se nezačne chovat jinak.

Z toho stavu nejbližší přemýšlení mě vytrhlo šustění stránek. Eren si bez jakéhokoliv slova vytáhl nějakou knížku z mé knihovny a začal v ní listovat. Okamžitě jsem strnul. Kdyby pohled zabíjel, padl by ne jednou, ale několikrát mrtev k zemi, že by ho na pitvu museli přivést v krabičce od sirek. Ale díkybohu, že k tomu nedošlo. Musel bych ten bordel po něm uklízet. Krev se odkudkoliv dostává docela špatně. Vlastní zkušenost.
„Yaegere, bylo by fajn se před tím, než si něco vezmeš, zeptat na dovolení," procedil jsem skrz zatnuté zuby, když jsem se prkenně rozešel směrem k němu a svůj oblíbený titul mu vzal z rukou. Možná až s přehnanou opatrností jsem tu už notně potrhanou papepbackovou vazbu dal zpátky do knihovny. Neodpustil jsem si, abych spokojeným pohledem nepřejel všechny knihy z mé sbírky. Jo, byl to hezký pohled.... Z této idylky mě pro změnu vyrušil zvuk z piana. Poplašeně jsem vzhlédl. A snažil se hned nevypěnit.
Jo, ten spratek si má slova vzal vážně k srdci. A jo, poznali jste správně. Tohle byl sarkasmus. Otevřel naprosto bez zábran poklop piano, přehoz skončil na zemi a místností se rozezněl tón vysokého C.
„Vy hrajete na piano, jo?" z toho tónu, co použil, bych soudil, že to je trestné. Div jsem se za to nezačal stydět. Místo toho nastoupil těžko kontrolovatelný vztek.

Došel jsem až k němu, popadl ho ha zápěstí a násilím ho zvedl ze stoličky. Nedbaje jeho protestů jsem ho dotáhnul do kuchyně na židli a donutil ho sednout si na ni. Sám jsem se posadil proti němu, aby se necítil v nějaké nevýhodě, a začal jsem mluvit.
„Tak hele. Abys tady fungoval a já tě nemusel pacifikovat násilím jako v nemocnici, budeš se řídit nějakými pravidly. Jsem tady na něco zvyklý, tak to rozhodně nehodlám měnit," fakt ho to moc nezajímalo. To by viděl i slepej.
„První, budeš udržovat čistotu. Nikde nenajdu jedinej odpadek, budeš uklízet věci na svoje místo a dbát na pořádek ve svém pokoji," u slova uklízet jsem jeho pozornost ztratil úplně, bylo to na něj vyloženě vidět. Ale, pokračoval jsem dál. Chtěl jsem, aby si je alespoň vyslechl, nemusel jim věnovat pozornost. Alespoň jsem ho pak mohl praštit a měl k tomu oprávněný důvod.
„Za druhé, stávám se tvým zákonným zástupcem. Budeš mě poslouchat, budu pro tebe něco jako rodič lomeno psycholog lomeno doktor. Všechno dohromady," pohrdlivě si odfrkl.
Odfrkl si.
Přede mnou.
Nebo o co mu jde? Můžete mi to někdo, kurva, vysvětlit?!
„Můžete si přestat hrát na toho spasitele? Nejde vám to. Oba víme, že mě tady nechcete. Tak mě prostě nechte jít, zmizím vám ze života a ušetříme si trápení, co, prcku?" už jsem chtěl říct, že mluvil docela rozumně... a pak to zakončil tím prckem.

Moje ruka vylétla absolutně automaticky, prudce narazila do Erenovi tváře. Vlepil jsem mu facku. Ten sykl a okamžitě se za poraněnou tvář chytil.
„Tak tohle, chlapečku," vstal jsem a prudce praštil rukama do stolu, „jsi tak trochu posral." Moje image toho rozumnějšího v téhle dysbióze tak trochu zmizela.
„Chtěl jsem s tebou vyjít po dobrém, ale to asi nepůjde. Teď se zvedneš, uklidíš to piano, vezmeš si věci a půjdeš do svýho zasranýho pokoje. A tam zůstaneš, dokud tě já nabudu mít chuť vidět, rozumíš?!" z jeho pohledu jsem usoudil, že nebyl zvyklý na to, že na něj lidé nějakým způsobem útočili. A u mě k tomu došlo už podruhé. Stále se držel za svou tvář a zíral na mě, jako kdyby viděl ducha. Bylo by mi ho i celkem líto... ale nemám ve zvyku litovat odpad. Kam bych se pak dopracoval.
„H-hai..." vykoktal překvapeně, pak jen zamrkal, snad, aby se tak nějak probral. Potom se prkenně zvedl a došel až k lakovanému dřevu piana, kde se sehnul, aby mohl vzít přehoz a snad až s chorobnou pečlivostí ho položit na klávesy. Piano zavřel tak potichu, že bych to ani nepostřehl. Pečlivě jsem si ohlídal tvář, aby se tam neobjevil ani náznak překvapení. Místo toho jsem vstal a založil si ruce na prsou, snad abych ho popohnal. On pak se stále trochu zaraženým výrazem vydal do předsíně, kde zůstala taška s jeho věcmi, já ho jen mlčky následoval. Vzal tašku a přehodil si jí přes rameno, až pak se na mě podíval.
„A kde je ten můj pokoj?" zeptal se absolutně normálně, bez toho svého úšklebku, čehokoliv, za co bych mu mohl vrazit další. Asi moje pěst nebyla první, se kterou se jeho tvář potkala, rozhodně jsem ale musel být první dospělý, co to udělal... jinak by takhle nereagoval.
Pak mi to ale došlo.
Jeho pokoj. Do prdele.

Beze slova jsem se zvedl a došel do pokoje, který jsem zmiňoval na začátku. Ten, kde bylo různé nepotřebné harampádí a kdybych se zde rozhodl uklidit, asi bych se musel pozvracet. Skutečně jsem se nemýlil, zapomněl jsem ho vyklidit, aby měl ten fakan kde spát. Seběhlo se to moc rychle. Buď jsem řešil papíry o převzetí do péče, odmítal Hanginy nadšené hovory – vážně, vysvětlete mi její vzorec chování, protože ten přes veškerou snahu absolutně nedokážu pochopit a asi nikdy nepochopím – nebo vyklízet jeho byt, kde se občas rozhodl přespávat, pokud nebyl někde zpitý/sjetý do bezvědomí. Jen tak mimochodem – to byl teror. Nic, než teror. Díky tomu, že jsem mu pomáhal balit věci, jsem se musel prát se šváby, myšmi i pavouky, div neomdlívat nad nánosem prachu a k tomu ještě trpět jeho oslnivou společnost. Po tom úžasném zážitku mi nezbyly síly na nic jiného, než na padnutí do postele vyčerpáním.
Jednoduše řečeno – pokoj, kde měl spát, byl prostě nepoužitelný. A kdybych ho nechal spát na zemi, mohl by nastydnout. Už takhle má slabou imunitu... musel bych ho někam vzít. Kde by se zas zjistilo, že užívá drogy a chtěli by ho poslat na profesionální léčení... bla, bla, bla...

„Támhle je ložnice, máš tam dvě volný poličky. Nezbývá ti nic jiného, než spát v mojí posteli," procedil jsem skrz zuby, když jsem za sebou ucítil jeho přítomnost. Jeho překvapení bylo skoro hmatatelné, div jsem ho necítil ve vzduchu. I tak ale nic neříkal a vydal se do příslušné místnosti.
Fakt, že budu muset sdílet ložnici a dokonce postel s někým, jako byl on, se mi z celého srdce příčila. Nebyl jsem ale ras a co jiného mi zbývalo. Když jsem tedy už umytý uléhal k němu do postele, každý se svou pokrývkou a na kraji tím způsobem, že nehrozilo moc, abychom při sebemenším převážení spadli z kraje, věděl jsem, že nás čekají krušné dny...

Pfů, já vím, zas to trvalo. Na mou obranu, zasekla se korektura :D ale chápu to, sama toho mám moc. Tak, tady máte další kapitolu ^^ (heheh, přesně dva roky po tom, co jsem zveřejnila svou první ^^ výročííí!) Co na to říkáte? Myslíte, že si začnou Eren a Levi rozumět? ^^

Pokud se vám kapitola líbí, stačí dát vote nebo komentář :3  ten mě zvlášť motivuje do další práce ^^