„Ze zákona dle paragrafu-" promluvil jsem, ignoroval jsem to, že mám až příliš kontrolovaný hlas, že je slyšet, že nejsem v klidu. Neměl jsem na to sílu, nervy, náladu.
„Já vím, do prdele, nemusíte mi odříkávat to, co jsem už tolikrát slyšel!" přerušil mě ovšem křikem, probodával mě pohledem jako zvíře zahnané do kouta a připravené bojovat o to, aby se mohlo dostat na svobodu. Nebylo vůbec divu, právě jsem ho přistihl těsně po tom, co si šlehl kokain.
„Prostě mě nechte bejt! Nikdy jsem se vás nežádal o to, abyste se mě snažil kontrolovat a sral se mi do života!" nehnul jsem ani brvou, když pokračoval. Kolikrát jsem to tenkrát na stanici slyšel...
„Kdes to sebral..."
„Do toho vám nic není!"
„Kdes to sebral!" ve svém amoku naprosto ignoroval můj varovný lesk v očích, postoj, který mu dával dost jasně najevo, že se jen kvůli pracovní pozici držím, aby se moje pěst velmi důvěrně neseznámila s jeho obličejem. Viděl jen svůj vztek, člověka, co se mu snaží sebrat jeho hračku a to, po čem-
Moment, hračku?

Od momentu, kdy se u něj ten medvěd objevil, ho nedal z ruky. Nikdo netušil, kde se vzal, kdo mu ho přinesl. Dost dobře to mohl být Arlert, ale leckdo se za ním mohl proplížit s tím, že mu nese oblečení nebo nějakou podobnou píčovinu. Měl ho s sebou, když zmizel někam do prdele a když se asi po těch čtyřiceti minutách vrátil. A i teď ho držel v ruce, schovaného za svým stehnem, aby na něj nebylo vidět. Což fakt nefungovalo. Už tak rozšířené zorničky jako by nabraly na objemu, když si všiml, kam upírám svůj pohled.
„Dej mi toho medvěda, Yaegere."
„Na to nemáte právo," zasyčel, být kočkou, jistě se naježí. Ustoupil ode mě o krok vzad.
„Zrovna ty o právech mluv!" zavrčel jsem na něj a udělal krok směrem k němu. Natáhl jsem k němu ruku a on se na ni podíval stejně nevěřícně, jako kdybych mu podával drogu. Tedy, v jeho případě ne drogu. Spíš letáček o rekonvalesčním centru.
„Vypadněte, nebo někoho zavolám," vrčel na mě. Snesu toho hodně, ale vyhrožovat mi nikdo nebude. Pár kroky jsem překonal tu vzdálenost mezi námi, levou rukou popadl jeho rameno, druhou rukou jeho zápěstí příslušné ruky, té, ve které plyšáka svíral, jako kdyby na tom závisel jeho život. Otočil jsem ho za rameno zády k sobě, dlaň jsem mu přitlačil na místo mezi lopatkami a účinně mu ji tak začal kloubit. Při tom všem jsem ho natlačil čelem na stěnu. Ignoroval jsem jeho překvapené vyjeknutí i následné cloumání rukou, s čímž taky hodně rychle přestal, jelikož skutečně hrozilo, že si loket nebo rameno vyhodí z kloubu.
„To já tady určuju podmínky, Yaegere!" můj dech ovanul jeho ucho, zatímco jsem už skoro slyšel, jak mu praskají kosti v těle. Viděl jsem periferním viděním, jak mu do očí vhrkly slzy, jen jsem se v duchu spokojeně, zle pousmál. Každej přede mnou padnul na kolena. A tenhle zelenookej spratek rozhodně nebude výjimkou.

„F-fajn!" dostal ze sebe, zatímco plyš dopadla na zem. Jen tak tak jsem ji stihl druhou rukou v letu zachytit a pustil jeho zraněnou ruku. Okamžitě padl na zem, schoulil se do klubíčka a poraněnou ruku si držel v ochranném sevření mezi tělem a svými koleny. Se zadostiučiněním jsem si všiml, že se chvěje. Čekal jsem, že po tom, co se vzdálím z jeho bezprostřední blízkosti, se zase vrátí k tomu svému plivání urážek. Ale v momentě, kdy jsem držel toho medvěda v ruce, prohrál. Sám to věděl, při pohledu na něj jakékoliv pochybnosti ohledně toho, že to ten plyšák je klíčem k tomu všemu, mizely. Ztratil svou největší divizi, která se dostala k nepříteli.
Nevnímal jsem jeho tiché kňučení raněného psa, sednul jsem si ke stolu a věnoval větší pozornost chlupáčovi. Stačilo odhrnout jeho hustou srst na krku a odhalil se lesklý zip po celém obvodu medvědova krku. Ten jsem také následně rozepnul. Celá plyšákova hlava spadla dozadu a mně se odhalil celý, Erenem milovaný, vnitřek.
Místo očekávané měkké výplně se totiž v medvědovi nacházelo něco úplně jiného. Vysypal jsem obsah kapsy na stůl a nestačil jsem se divit. Napůl prášek, napůl krystalky kokainu. Kreditní karta, kterou jsem ani nemusel nechat chemicky ozkoušet – bílý prášek na jedné straně by poznal i absolutní amatér. A co si budeme povídat – tím já nejsem ani náhodou.
I tak, přes všechny svoje zkušenosti, jsem pozoroval všechny jeho potřeby k tomu, aby si mohl drogu aplikovat. Přímo tady, na ústředí tokijské nemocnice. Mně pod nosem. A já si toho absolutně nevšiml.

„Taky vám už dochází, jakej jste policajt na pendrek?" jeho hlas... zněl tak slabě, když na mě promluvil. Vzhlédl jsem a probodl ho pohledem.
„Nejsem policajt. Bejt ještě policajt, dávno sedíš za katrem," odsekl jsem, zvedl se a z nepohodlné židle jsem se přesunul na stejně nepohodlnou hranu stolu. Promnul jsem si spánky a vydechl.
„Jak jsi to sem všechno dostal?" založil jsem si poté ruce na prsou a čekal, co z toho génia vypadne. Bylo zvláštní, jak jsem se uklidnil. Nejspíš kvůli tomu, že jeho ego konečně kleslo – alespoň pod moji výšku. Jakmile ovšem začal mluvit, měl jsem co dělat, aby mi nespadla čelist a jednu si nevrazil za to, jakej jsem byl zaslepenej kretén!
Ano, jak jinak, toho medvídka mu sem donesla jedna smažka z jejich party, pravděpodobně v době, kdy jsem mluvil s Arlertem. Mám dojem, že to byla ta Sasha Braus... I se všema pomůckama. Nikdy bych neřekl, že narkomani drží tak moc při sobě, aby si dodávali materiál. I když jsem do toho už moc dobře neviděl. Už.
Žádný otázky. Držte huby a poslouchejte.
Vysvětlovalo to, proč měl v krvi stopy kokainu i po několika dnech. Proč na mě kamufloval spánek a tak dále. Jak vyplynulo z jeho vyprávění, všechno, co mu Sasha donesla, se do medvěda nevešlo. Proto část schovala do kumbálu uklízečky. Nebylo to nic těžkého, v nemocnici v ten moment nebylo moc lidí. Proto také ten úprk – potřeboval si doplnit zásoby. Nikoho by nenapadlo hledat ve skladu uklízečů. Bohužel pro něj, neodhadl čas a nestihl se vrátit před odběrem moči. Nezbývalo mu nic jiného, než si přijít jako hlavní hvězda show. Poslouchal jsem tiše jeho výprávění... toho feťáka, o kterém jsem neměl valné mínění... a přesto mě převezl. Nejen mě – celou nemocnici, všechen personál... a přesto to u mě nabývalo osobnějšího rázu. Bylo pochopitelné, že převezl takovou tupou nánu, jakou byla Hange, nebo milou, ač naivní Petru. Ale mě? Kdysi elitního policistu?!
Za tohle mu to utrpení při odvykání docela přeju. Jestli... tedy přijme mou vynucenou nabídku.
„Skvěle, Yaegere. Právě jste mi poskytl perfektní výpověď. Díky moc. Nevěřím ti tolik, abych si při každém setkání s tebou nezapnul odposlouchávací zařízení," z fleku jsem začal blufovat a vytáhl mobil z kapsy kalhot. To, co ten fracek ale nemohl vědět, bylo to, že na něm žádný záznamník není zapnutý.
„Takže máme dvě možnosti. Předám tě policii, která tě usvědčí z přechovávání návykových látek, a půjdeš si na pár let posedět. Nebo půjdeš ke mně..." odmlčel jsem se, abych si zajistil jeho bezprostřední pozornost, „a kokainu si odvykneš." Pár vteřin jsem byl zticha, abych mu dal možnost to všechno v té zfetované hlavince pobrat.
„Vyber si. Buď ti pár let budou házet pod nohy mýdlo ostatní vězni a budeš rád, když si další den sedneš, nebo u mě budeš chvíli trpět a pak se z tebe stane člověk."
„Chcete říct, že buď mi budou prznit prdel vězni, nebo vy." Povytáhl jsem koutky v úsměvu, ale oči zůstávaly stejně chladné. Díky tomu celá má tvář nabrala spíš nádech grimasy. Zvedl jsem se, došel až k němu, hrubě ho popadl za bradu a donutil ho se tak na mě podívat.
Začínám chápat, že ho těší se na mě dívat z vrchu. I mně to bylo příjemné.
„Moc si nefandi, spratku. Nepřitahujou mě chlapi a už vůbec ne takový děti jako seš ty," Yaeger mi jen klidně opětoval pohled.
„Proč byste to dělal?" položil tu nejzásadnější otázku. Já se na ni jen uchechtl.
„Protože tě chci ze svého života co nejdřív odstranit. A tady mi působíš jen nepříjemnosti."
Pár vteřin ticha.
„Nehodlám ti dát na odpověď víc, jak tři další vteřiny svého života. Raz... Dva..."

Já vím, já vím, jsem nejlepší spisovatel v přidávání pravidelných částí. Nebudu psát omluvy, protože upřímně - kvůli tomu tady nejste :D co říkáte na to, jak se Eren dokázal adaptovat a přežít svým vlastním způsobem života i v nemocnici, přímo Levimu pod nosem? Těším se na vaše reakce, vaše komentáře mě povzbuzují k dalšímu psaní. Děkuju moc! <3