Zabiju ho. Jakmile ho najdu, vyrvu mu střeva i všechny ostatní orgány z těla, a pak se nechám s klidem zavřít, uklidňoval jsem se, zatímco jsem na sebe rozespalý natahoval kabát. Stihl jsem si jen v rychlosti vyčistit zuby, projet vlasy rukama a obléct se, než jsem na sebe hodil kabát, obul si boty, nasedl do auta a vydal se do té zpropadené nemocnice. Bylo mi jasné, že kdyby mě zastavili fízlové, byl bych v prdeli. Netušil jsem, o kolik kilometrů jsem překročil povolenou rychlost. Prostě jsem spěchal. Nehledě na to, jak jsem zuřil, ne, jak jsem byl nasranej, mě zajímalo, co se tam sakra stalo.

Ta zvědavost neopadla do okamžiku, kdy jsem vstoupil do jeho pokoje.
„Doktore Ackermane!" pozdravila okamžitě Petra Ral, jejímu příkladu následovalo i několik dalších. Celá místnost byla plná lidí, od pohledu jsem potkal Hange a Mika Zacharia, vedoucího dětského oddělení. Sestřiček i jiných ošetřovatelů bylo v této nemocnici tolik, že bylo zhola nemožné si zapamatovat všechna jejich jména. Byl jsem rád, že jsem si pamatoval ty, které jsem měl na starosti já.
Bylo znát, že věc už se chvíli „vyšetřuje" – na to, že nám utekl pacient, se už všichni tvářili víceméně klidně a rozumně, někteří, kteří tu neměli co dělat, už pomalu odcházeli za svými povinnostmi. Jediná Hange vypadala, že se ještě zdaleka nemá k odchodu. Když mě zbystřila, posunula si brýle na nose a udělala několik kroků mým směrem. I já jsem jí vyšel v ústretu.
„Levi, kamaráde, tak takhle velký kruhy pod očima jsem hodně dlouho neviděla," jak bych taky po čtyřech hodinách spánku dvě noci za sebou mohl vypadat k světu, ty náno. Jako bych ještě potřeboval připomenout, že vypadám jako strašák do zelí.
„Mluv k věci, nebo zařídím, aby tvoje oči sloužily jako názorná pomůcka, jak vypadá sklivec na přímém slunečním světle."
„Oh, nějakej podrážděnej..."
„Do prdele, Hange!" ztratil jsem hodně rychle nervy. Tady asi pochopila, že se mnou žádná legrace nebude, a začala konečně mluvit o tom, proč tady byl ruch jak ve včelím úlu.
„Zjistila to Petra. Poslední testy Erenovo moči byly pozitivní, což je divné, jelikož stopy kokainu se v moči drží jen pár h-"
„Já vím," přerušil jsem ji povzdechem a probodl ji pohledem.
„To tak jako kdybys zapomněl."
„Tch," odsekl jsem jí a založil si ruce na prsou.
„No prostě ho přišla požádat o další vzorky. Už když ale přišla, byl pryč i s tou bundou a medvědem, co s ním minulou noc spal."
„Jak je to dlouho?" povytáhl jsem obočí.

„Přesně... sedmatřicet minut," prudce jsem se otočil, když jsem zaslechl další hlas, mnohem hlubší a arogantnější. O rám dveří se opíral, k překvapení všech přítomných, Eren Yaeger, jen v oblečení, ve kterém sem dorazil a své kožené bundě a medvědem v kapse. Nechápavě jsem zamrkal. Co tady u všech svatých dělal?!
„Kde jsi byl?" nutil jsem se do víceméně klidného tónu, i když jsem mu měl chuť roztřískat ten samolibej úšklebek o nejbližší zeď. Kvůli němu mě, kurva, vzbudí dřív, takže spím jen pár hodin, za což vlastně může taky on. A teď si sem nakráčí, jako kdybychom měli všichni klesnout na kolena a vyhulit mu péro za to, že se pán milostivě vrátil nebo co?!
„To není vaše věc," založil si ruce na prsou. Jednu část svých rtů vytáhl do úsměvu, kde se zaleskly jeho bílé zuby, ovšem jejich druhá část se ani nepohnula a na jeho tváři se vytvořil ještě horší škleb, než doposud.
„Hledali jsme tě," prkenně jsem udělal několik kroků dopředu, nijak mi nevadil fakt, že je o víc jak půl hlavy vyšší než já, jednoduše jsem si založil ruce na prsou a jemně zaklonil hlavu, abych mu viděl do očí. Viděl jsem, jak mu to, že nepatřím zrovna mezi vysoké, dělá dobře... jako kdyby stačilo, aby chtěl, a mohl si o mě očistit podrážky.
„A co já s tím?" pronesl líně, jako kdybych mu vůbec nestál za odpověď.

Neberte mě špatně. Většinu svého života jsem strávil za naprostým chladným výrazem, nedávaje svoje emoce najevo, natož abych mluvil o svých pocitech. Ani psychologové ze mě nic nevytřískali, už jsem si zvykl, že žít jako kus kamene je pro mě nejlepší způsob.
Ale tenhle naprostý nedostatek autority, jen špetky respektu nebo alespoň té rovnosti, když už ne toho, to jsem tady u toho kluka hledat nemohl. Nejspíš v tom zapracovalo i to, že jsem nenáviděl drogy a tohle byl feťák, je to dost dobře možné. Když jsem ale pomalu zatnul svaly k tomu, abych z obličeje toho spratka udělal kaši, měl jsem dostatek argumentů i důvodů – i když je fakt, že důvod „prostě mě sere" asi nebyl úplně ten nejlepší.
V ten moment mi na tom ale nezáleželo. Když už jsem pomalu napnul a povolil svaly, abych mu mohl vrazit pěstí, kolem zápěstí jsem ucítil jemné, ale zároveň rozhodné prsty a tím mi můj plán překazily. Otočil jsem se a viděl jsem Hange, jak se mi na setinu vteřiny dívá varovně do očí, než se se svým typickým sluníčkovým úsměvem otočila dovnitř místnosti:
„Tak, pan Yaeger se našel, vše je vyřešeno a vy můžete jít po své práci! Děkuji za spolupráci vám všem!" asi nikdy nepochopím, kde bere ta ženská tolik optimismu, který pak zvládá všude kolem sebe rozsypávat. Nijak nepočkala na to, jestli její spolupracovníci budou následovat jejího příkladu a rozešla se směrem ke kanceláři – aniž by ovšem pustila mé zápěstí a já neměl jinou možnost, než za ní klopýtat jako zlobivý, nevychovaný syn.

„Co to mělo do háje znamenat, Levi?" ozvala se hned, co se za námi zaklaply dveře. Otočila se ke mně čelem. Trochu překvapeně jsem zamrkal. Takovou... takovou Hange, která teď stála přede mnou, tak tu jsem neznal. Tvářila se vážně, dokonce i tak mluvila, pryč bylo až dětinské nadšení a zápal.
„O... o čem to mluvíš-" začal jsem se bránit, ale byl jsem jí přerušen. Aniž by mi věnovala pozornost, obešla svůj pracovní stůl a prudce se o něj opřela dlaněmi a opět ke mně vzhlédla. Ten pohled na ni mě dostatečně umlčel. Byl jsem dostatečně chytrý na to, abych nedráždil hada bosou nohou, ale já jsem kurva fakt nevěděl, co jsem udělal špatně!
„Co jsme museli Erena Yegera hospitalizovat, tak jsi nesoustředěný, roztěkaný- nepřerušuj mě, Levi Ackermane!" v momentě, kdy jsem se nadechl, abych protestoval, hodila po mně takový pohled, že jsem nevydal ani hlásku. Možná... možná, že skutečně měla pravdu. Byl jsem teď trochu roztržitý, to ano, ale to planulo logicky z přepracování. Proč by to ksakru mělo mít nějakou spojitost s Yaegerem?!
„... pod očima máš takové kruhy, jako ještě nikdy v životě. Já vím, že nejsi zrovna typ, co je schopen prospat celé dopoledne, ale něco se s tebou děje!" ani jsem si neuvědomil, že pořád pokračuje ve výčtu.
„To nemá do háje s tím spratkem co dočinění!" konečně jsem se sebral a promluvil. Kde... je ale ta moje přezíravost, nezaujatost, kamenná tvář? Uvědomil jsem si, že zuřím, ani nevím proč. Lehce jsem se chvěl rozčilením. Nejspíš proto... že kdesi uvnitř sebe jsem věděl, že má Hange pravdu. Že možná je skutečně Yaeger příčinou všech těch problémů, které se seskupily na moji hlavu.
„A co jiného by za to mohlo?! Levi, známe se moc dlouho na to, abys mi takhle nepokrytě lhal. Neponižuj se tím," vmetla mi do tváře. Jen jsem přimhouřil oči a jen si ji měřil pohledem. Tak nějak mi docházely argumenty, proč mám pravdu já a nikoliv ona.

Proto... asi bude nejlepší obrana útok.
„Proč by měl být tenhle výrostek, kterej si nic jinýho, než tenhle život nezaslouží, důvodem, že se jenom nesoustředím v práci? Povídej, rád se poučím," do mého hlasu pronikl sarkasmus.
„Protože," začala má kolegyně ihned důrazně, jako kdyby tuto otázku čekala, „v něm stejně jako všichni ostatní vidíš, že ten kluk má ještě šanci. To, že tě neustále odmítá, je proto, že už to má naučené a je to jeho přirozený reflex. Děláš, jako kdybys v tom nebyl školený stejně, jako já. Kdybys mu dal šanci alespoň pochopit, že si jen huntuje zdraví, pochopil by to. Je chytrý, jen sklouzl na špatnou cestu," jak mluvila, pomalu ustupovala od útočeného tónu ke smířlivějšímu, klidnějšímu, ale pro mě ještě horšímu.
„A nebo taky ne," zavrtěl jsem hlavou. „Nepotřebuju, aby se mi spalo ještě hůř." Jen na vteřinu jsem zavřel oči, než je zase otevřel. Moje šedé oči se zabodly těch jejích, příjemně hnědých. Viděl jsem v nich svůj odraz. Svůj ubohý, slabý odraz chlapa, který nedokázal pomoct klukovi se závislostí na droze, i když jsem na to měl výcvik. V jednom momentu jí chci všechno říct. Že nemůžu spát, protože ho pořád vídám ve svých snech. Že se mi vkrádá do myšlenek, i když ho tam nechci mít, jak strašně rád bych na něj zapomenul, ale nejde to.
„Levi, vezmi si ho k sobě. Zkus ho vyléčit," ještě než to dořekla, já jsme začal vrtět hlavou.
„Nestojí o to."
„Stojí, ale přes hrdost to nechce říct. Neví to," do jejího hlasu proniká naléhavost, která jako kdyby se mě snažila obměkčit.
A co musím říct, nejspíš se jí to, pro mě bohužel, daří.
Možná se vám zdá, že vlastně jenom měknu, budu Yaegera prosit na kolenou, abych si ho mohl vzít k sobě a laskavě ho vyléčit. Největší píčovina, co jsem kdy slyšel. Když ale obětuju ten, řekněme, půl roku na to, abych ho z toho dostal a pak ho zase vykopnul na ulici, jednoduše zmizí. S největší pravděpodobností začne fetovat zas, to nepopírám, ale nemocnice bude mít za to, že je vyléčený, já budu mít od všech pokoj a vše se zase vrátí do starých kolejí. A co bude nejlepší, moje svědomí bude mít za to, že jsem pro něj udělal, co jsem mohl. Vlastně... to mělo samé výhody.

„V případě, že se nenechá obměkčit, tak s tím já nic neudělám," promluvil jsem víceméně rezignovaným hlasem, aby měla pocit, že mě přesvědčila. Ale v duchu jsem se jen těšil, že se zase vrátím do svého starého stereotypu, ze kterého mě Yaeger vytrhnul.
„Skvělé," zavýskla Hange a já se chtě nechtě musel v duchu jejímu návratu k pro ni typickému nadšení.
Otevřel jsem dveře a vyšel na chodbu, zanechal jsem ji za sebou opět klidnou a spokojenou. Rychlými kroky jsem zamířil k Yaegerově pokoji. S každým krokem ve mně ale nechuť k němu narůstala víc a víc. Až když jsem opět stál před jeho pokojem, došlo mi, jak vlastně moc feťáky nenávidím. Teď už jsem z toho ale vycouvat nemohl. Co sis nadrobil, Levi, to si taky pěkně sněz...
Neobtěžoval jsem se klepáním, prostě jsem dovnitř vrazil, ruce jsem si zastrčil do kapes. Až teď mi došlo, že jsem se nepřevlékl do pracovního.
Při tom pohledu, co se mi ovšem naskytl po otevření dveří, jsem ale neměl možnost jakkoliv přemýšlet nad vhodností svého oděvu. Když mě Yaeger zaznamenal, trhnul sebou a v rychlosti se snažil zamaskovat nos a nozdry od bílého prášku. V ruce měl kreditní kartu zašpiněnou úplně stejně, ovšem droga nikde. Přešel jsem, stále až moc klidný, ke stolu a nabral jsem si na prst minimální množství toho, co na něm po Erenově manipulaci zbylo. I když jsem si byl jistý, o co jde, špičkou jazyka jsem olízl to, co mi na prstu ulpělo. Když jsem ucítil tolikrát popisovanou a tolikrát omílanou hořkou pachuť, probodl jsem Yaegera pohledem.

Ták, řekla jsem, že včera nebo dneska... no a včera suprise, něco mi do toho vlezlo. Nevermind, je tady nová kapitola (kterou jsem se alespoň pokusila ukončit cliffhangerem, pozor :D). Co na ni říkáte? Jsem strašně ráda, že se zvolna objevují první komentáře <3 jste skvělí!

NawMayuCat - z týhle osoby jsem si udělala betareaderku a korektorku, takže jí moc děkuju ♥ a určitě koukněte na její profil ^^

Vaše,

Enemia.