S tichým cvaknutím jsem odemkl dveře svého bytu. Bylo fajn být zase na místě, kde byl klid, řád, nějaká pravidla, které nikdo neporušoval, jelikož jsem si je stanovil já sám. Klíče jsem pověsil na věšák, boty pečlivě schoval do botníku a kabát pověsil hned vedle klíčů. Lehce jsem si povyhrnul rukávy těsně pod loket a povolil si vázanku na kravatě. Zatímco jiní se oblékali do mnohem pohodlnějšího oblečení, do toho „domácího", jak mu říkali, pro mě se rozdíl mezi oblečením do práce a na doma slil v jedno. Ve svém bytě jsem totiž v podstatě jen přespával.

Na jednu stranu to byla škoda. Nebyl jsem člověk materiálně založený, ale chtěl jsem, aby to tu nějak vypadalo. Zařizováním bytu jsem tedy strávil nějaký ten pátek. Vybral jsem bílo-tmavohnědou kombinaci barev, která se nacházela v každé z místností. Malá předsíň hned navazovala na malý obývací pokoj. Koberec, malý konferenční stolek, malá pohovka. V rohu staré piano. Ano, když jsem mohl, hrál jsem na piano, ale sám si nepamatuji, kdy tomu tak naposledy bylo. Toto byly momenty, kdy jsem litoval své pracovní vytíženosti... Dvě stěny byly až na okna holé. Nepotřeboval jsem k životu žádné obrazy nebo tak něco. Jen se na to práší – což by mi zas až tak nevadilo, beztak by tady nikdo smítko prachu nenašel – a zabírá místo. Zbylé dvě stěny tvořila knihovna klasiků a mých jiných oblíbených knih.
V kuchyni jsme se zas tak často nezdržoval. Tvořila ji malá lednice, pult, dřez, trouba a mikrovlnná trouba, k tomu stůl a dvě židle. Nic víc, nic míň.
Jak jsem zmínil, nejvíc času jsem trávil v ložnici. U zdi stála už trochu postarší, ale stále velmi pohodlná manželská postel, která zde zůstala po předchozích majitelích. Po tom, co jsem vyměnil matraci a samotnou postel vycídil, jsem neviděl důvod, proč si ji nenechat. Vedle nočního stolku s budíkem nemohla chybět malá knihovna obsahující mé nejoblíbenější tituly. V rohu stál psací stůl s počítačem.
Byla zde ještě jedna místnost, ale tu jsem nevyužíval. Nebylo proč. Žil jsem sám a nehodlal jsem na tom nic měnit.

Zatímco jsem si dal vařit vodu na čaj, opřel jsem se o linku a přemýšlel jsem. Bylo pozdě večer a po čaji jsem měl v plánu jít spát, ale v hlavě jsem měl zamotané klubko z myšlenek, u kterého ne a ne najít konec, abych ten Gordický uzel dokázal rozvázat.
Nelámejte nad ním hůl. On jen takhle volá o pomoc... ale buď mu lidé pomoct nemůžou, nebo jsou moc slabí na to, aby to dokázali...
Volá o pomoc? Copak se skutečně chce z toho začarovaného kruhu dealer-dávka-euforie-absťák-dealer dostat? Nemohu říct, že bych takové případy nezažil, častokrát lidem došlo, do čeho spadli, ale buď neměli silnou vůli, nebo chuť to změnit. V jiném případě se o to snažili, ale dostat se ze silné závislosti sám bez pomoci není jednoduché. Příbuzní nad vámi buď už dávno zlomili hůl, nebo jsou ochotni udělat cokoliv pro to, abyste byli šťastní – a ve stavu odvykání budete šťastní jen, dostanete-li svou dávku. A nikomu jinému na vás nezáleží tolik, aby se o to snažil. Ano, jsou tu odvykací zařízení, ale to už je zase o něčem jiném, a to o zkurvených financích.

Až pískající konvice mě přiměla vrátit se zpět do našeho světa. Zalil jsem šálek s pytlíčkem Earl Gray, konvici odstavil a i s hrnkem došel do ložnice. Rozsvítil jsem lampičku u psacího stolu a jemně si pohrávajíc s nitkou od čaje jsem dál bezděčně přemýšlel.
Proč šel Arlert zrovna za mnou? Bylo tam dost i jiných, možná i schopnějších a ochotnějších doktorů, než jsem byl já. Na druhou stranu, stejně jako bylo moje jméno známé v lékařských kruzích, slova „Levi Ackerman" mi častokrát otevřela slova i v policejních časech. Nejspíš to věděl i Arlert, i když jsem se snažil, aby se to úplně nějak víc nerozneslo.
I tak to věděli všichni, takže na tom nezáleželo.
Ale-
Zatraceně, dost. Proč mi ten spratek pořád leží v hlavě?! Jsem doma, nemám se soustředit na práci, ale užívat si toho momentu, kdy nic dělat nemusím, kdy si můžu lehnout s nějakou kurva dobrou knížkou a čajem a pak usnout, aniž bych se staral!
Už, aby zmizel. Vkradl se mi do reality, do snů, i do myšlenek. Čím dřív zmizí a ufetuje se k smrti, tím líp. Já budu mít zase klid.
Opovažte se někdo z vás jen ceknout o tom, jak má vypadat správný lékařský přístup. Nerad bych si hledal výmluvu pro osobní napadení.

Netušil jsem, co dělám, když jsem zapnul počítač, zadal všechny potřebná hesla a do vyhledávače zadal heslo „kokain." Nalezl jsem po dlouhé době oficiální stránky policie.
Nezjistil jsem ale nic, co bych nevěděl z předchozích let. Stimulační droga bílé barvy v podobě prášku aplikující se šňupáním, vzácněji nitrožilně. Dlouhodobí uživatelé mají paranoidní myšlení, otupení emocí a jsou naprosto lhostejní; jejich organismus chátrá, ztrácejí na hmotnosti, kazí se jim zuby a veškeré orgány pomalu podléhají zkázy.
Když se člověk na Erena podíval, viděl, že jednou z těchto trosek není. Kolik času k tomu ale bude potřebovat, to už nikdo z nás nevěděl.
Závislost se tvoří hlavně psychická, uživatel preferuje prostředí, kde je možno OPL (=omamné, psychotropní látky, pozn. a.) užívat.
Potvrzeno Arlertem.
Mezi krátkodobé účinky spadá ztráta chuti k jídlu, zvýšení tepu, rozšířené zornice, násilné chování etc.
Stačí si vzpomenout, jak vypadal ten večer v baru.
Do dlouhodobých účinků se řadí poškození cév, vysoký tlak, zničení nosní dutiny, sexuální problémy etc.
Na to poslední bych málem zapomněl. No, alespoň nehrozí, že tam nějakou sestřičku/doktora znásilní, když usoudí, že si dlouho nezašukal.
Pozitiva se musí hledat všude.
Tato OPL je užívána kvůli účinku na povzbuzení libida, ztrátě zábran, touze po pohybu a zvýšení sebedůvěry...
... aneb když je chlast málo...
... i přes pocity úzkosti, podrážděnosti, útočnosti, třesu a časté nevolnosti spojené s egocentrismem a agresivitou.

Zbytek textu se zabýval otázkami typu „kde se vzal kokain" nebo „proč se kokain stává v poslední době populárnějším".
Jako kdyby to nevěděli. I přes to, že kvalita klesla, tak s ní i cena a to skoro na polovic. A když vám někdo nabídne kokain na vyzkoušení a vy máte místo mozku ne ani ty piliny, ale rovnou vakuum, skočíte po tom. A rázem se z vás pomalu stává Sasha Braus, Connie Springer nebo Eren Yaeger...
„A dost," s těmito slovy jsem rázně stiskl tlačítko „Vypnout" na monitoru. Ano, nejspíš není dobře, že se uchyluji k samomluvě, ale měl jsem dojem, že kdybych to neudělal, byl bych býval byl schopen číst ten článek dokola a dokola do úplného zblbnutí.
Vstal jsem a odešel jsem do koupelny, naprosto ignorujíc fakt, že mi připravený čaj stydne na stole. Potřeboval jsem na chvilku vypnout mozek a trochu se prospat, ale na hygienu jsem zapomenout nehodlal.
Byl jsem vyčerpaný, ani ne tak fyzicky, jak psychicky. Za celý den se můj mozek nezastavil a stále dokola rozebíral jako zaseknutá gramofonová deska jednu a tu samou osobu, na jejíž jméno jsem začínal být pomalu alergický.

Opakoval se ten samý scénář, co předešlého dne. Převalování se z boku na bok a snaha usnout, vypnout na chvíli mozek a odpočívat. To se mi podařilo až kdysi nad ránem. Netuším, jak dlouho jsem mohl spát. Když jsem se naposledy díval na hodiny, blížila se třetí hodina ranní. Až potom se mi nejspíš podařilo usnout, dokonce i s tím úžasným pocitem, kdy víte, že usínáte a nemusíte dělat nic jiného, než odpočívat.
Chtěl jsem si užít těch několik pár hodin, dokud nepřišla ta doba, kdy jsem musel vstávat. Přibližně to vycházelo na tři, čtyři hodiny spánku. Beztak bych víc nebyl schopen, vzhledem k těm nočním můrám, které stále nemizeli. Ale i přes to, bylo to hrozně málo, i kdybych tu celou dobu spal. V momentě, kdy mě tedy vzbudil vyzvánějící telefon, asi každý musel rozumět mému rozpoložení.
„Ackerman..." zahuhňal jsem rozespale do telefonu, když se mi podařilo zázrakem přejet po zeleném zobrazení přicházejícího hovoru.
„Á, Levi, dobré ráno!" trhl jsem sebou a dal si bezděčně telefon dál od ucha. Hange byla očiidně i navzdory brzkým hodinám velmi dobře naladěná a to dnes prodělala noční. Nechápal jsem to, jako jednu z mála věcí.
Chvíli trvalo, než jsem se sebral k odpovědi: „Co se do prdele děje?"
„No, máme tady menší problém. Vím, že máš být ve službě až skoro za dvě hodiny... ale Eren jaksi zmizel."
„Jak jako... zmizel?"
„Prostě zmizel. Je fuč. V pokoji není a nikdo neví, kde je. Přijeď, ať to sepíšeme, ano?"
Aniž bych jí odpověděl, jsem típnul hovor a na pár vteřin padl obličejem na polštář.
Zabiju jí. Ale hlavně zabiju toho fracka.

Jo, Levi pomalu ztrácí nervy. A popravdě - vy byste na jeho místě jednali jinak? :D Co si myslíte o kapitole? Hrozně mě potěší vote a ještě víc komentář, abych věděla, co si o tom myslíte ♥ ^^ Na mém profilu najdete i mé jiné práce :3
Tahle kapitola vychází tak brzo proto, protože jednu na tábor a v pondělí bych to nestíhala - budu abstinovat s Wattpadem i celým internetem.

Vaše Enemia ^^