Nic. Prázdno. Čas jako kdyby se zastavil a já zíral na tu složku, jako kdyby na mě mířila zbraní. Nehnul jsem ani brvou, nedokázal jsem to. Tohle... tohle nemůže být pravda. Je to jen jeden velký vtip, musí být. Není přece možné, aby... aby jak Farlan, tak Eren... aby byli oba v ohrožení života!...

„P-pane Ackermane!" dostala ze sebe Petra vyděšeně. Nevšiml jsem si, že jsem spadl na podlahu, že se celý chvěju. Spodní ret se mi neovladatelně třásl, až jsem si ho musel skousnout zuby. Pohledem jsem stále pozoroval ty dva kusy kartonu, jméno mého přítele se mi rozpíjelo před očima.
Droboučká sestra padla na kolena vedle mě s vyděšenýma, laníma očima. Bylo vidět, že neví, co se mnou je. Byla to hodná ženská, o tom nebyl pochyb... ale jako zdravotnice byla k ničemu. Copak neví, že se musí dát tomu, co má operaci na starost, ty složky?!...

Chtěl jsem to na ní zakřičet, ať sakra vypadne a jde dělat svoji práci, ať kurva donese ty složky, kam má... ale místo toho jsem pořád zíral na ty papíry. Nemůžu... nemůžu přece... v jeden den přijít o oba dva. Jasně jsem to viděl v hlavě, černé obleky a rudé růže, dopadající na jejich rakev. Svět se stává černobílým, jediné, co zůstává, je jasně rudá krev. O svém poutu k Erenovi jsem věděl, ale netušil jsem, že jsem si vytvořil takový vztah i k Farlanovi. Asi tu byl vždycky, schovaný pod vrstvou prachu, na který teď zafoukal silný vítr a odhalil ho. Jednoduše ty city zapadaly. Jenže... j-jenže... co to je vlastně za city? Bál jsem se o oba, nemohl jsem o ně přijít, ne teď. Strach mi svíral hrdlo a já ze sebe nedokázal vydat ani hlásku. Viděl jsem ten bezpředmětný svět, ve kterém nic nemá smysl. Bych by vystaven šíleným abstinenčním příznaků, v naději, že najdu nějakou náhradu. Ale tu bych nenašel. Ztratil bych svou drogu i to, co mi pomáhal přežít dál.

Zmohl jsem se jen na trhnutí hlavy ke dveřím, což Ral konečně pochopila. Uspěchaně se zvedla ze země a o překot vystřelila s potřebnými složkami na sál. Osaměl jsem. Pozoroval jsem studené kachličky, cítil jejich chlad a postupně cítil, jak se zakusuje i do mě. Šílený, mrazivý, děsivý. Jako kdyby ze světa zmizelo teplo, i když v místnosti bylo pořád příjemně. Nadechnout, vydechnout, tohle všechno pro mě byl nadlidský úkol. Potřeboval jsem, aby mě někdo objal a pomohl mi na nohy, řekl, že všechno bude dobrý. To, co jsem od smrti matky nezažil a ani jsem to nepotřeboval. Padal jsem na hubu a zase se stavěl, jen abych mohl vstát silnější než kdy dřív. Ale nemohl jsem... to proto... t-to proto se narkomani tak bojí přijít o svou drogu. Oni sice nejsou paralyzovaní jako já na ledové zemi, ale cítí ten chlad a paniku narůstající v srdci...

Vzchop se! trhl jsem sebou, jak jsem slyšel ten vnitřní hlas. Proč... proč teď slyším Kennyho hlas, jako když mě tenkrát při učení boje srazil k zemi? Vyslechl jsem si od něj hodně věcí, příjemných i nepříjemných. Nikdy by si neumazal ruce, aby mě zvedl na nohy a pomohl mi. I díky němu jsem se zvedal vždycky sám. Naučil mě, že nikdo jiný mě na nohy taky zvedat nebude, že nemá cenu bažit po Kuchelinině objetí, protože už je dávno pod drnem. Zbyl mi jen život – a pokud ho nechci prosrat s ksichtem v zemi, musím se vždycky zvednout.

I když jsem se cítil stále stejně mizerně, dokázal jsem se zvednout. Napřed na kolena, pak se zachytit stolu a vytáhnou se na chodidla. Chvěla se mi kolena, ale to bylo něco, s čím já nic neudělám. Musel jsem... musel jsem alespoň zjistit, jestli nemůžu nějak pomoc. Protože ten strach nezmizí. Nesmím mu ale dovolit se zakousnout hluboko do mého srdce.

Recepce, Erwin, sestřičky. Nikdo nepotřeboval moji pomocnou ruku zrovna v momentě, kdy jsem nemohl jen tak sedět a nic nedělat. Nezbylo mi nic, než jsem sedět v konferenční místnosti a pozorovat z velkých oken Tokio. Když jsem tu byl s Arminem, venku byla autohavárie. Teď nic, doprava probíhala bezproblémově a lidé mířili za svým vlastním životem, prací. Nervózně jsem si pohrával s prsty a co chvíli pozoroval hodiny. Neměl jsem žádné informace a dráždilo mě to. Třeba... třeba jsou po smrti. Vykrváceli. Možná u jednoho z nich zjistili krvácení do mozku a on už nikdy nebude jasně přemýšlet. Třeba mě některý z nich ani nepozná. Neucítím už jejich rty na těch svých, nebudu s nimi usínat. Zůstanu... sám.

To slovo. Jednoslabičné slůvko o třech písmenech... a přesto mi nahánělo takový strach, jako nic jiného. A to vše jejich zásluhou. Změnili můj pevně daný řád ve zmatek, noc se stala dnem a bílá se začala jevit jako černá. Byl jsem zvyklý být sám. Nikoho jsem neměl tak rád, aby mi na něm nějak víc záleželo. A pak přišli oni dva. Zatímco Farlan se jen tiše vplížil a odešel, aby se pak mohl stejně nenápadně vrátit, Eren přišel s tyátrem, křikem i pláčem. Nešlo si ho nepovšimnout. A přesto, že jsem na jednoho zapomněl a druhého chtěl nenávidět, teď jsem se o ně bál. Ale bál jsem se opravdu o ně?...

Ne. Bál jsem se o sebe, že bez nich nebudu schopný existovat. Bál jsem se, že zaniknu, nic za sebou nezanechám a zemřu, aniž by mi kdokoliv přišel na pohřeb, že svět zůstane stejně černobílý, jako byl před jejich zjevením. Už jsem nechtěl usínat a budit se sám...
Cítit na svých rtech jejich dech, zaslechnout prostou otázku o průběhu mého dne, dohadování, co bude běžet jako večerní program v televizi. Pro někoho možná hlouposti, pro mě důležité aspekty, na které jsem si už zvykl.

Co mám dělat?
„Pokoje 21 a 22," trhl jsem s sebou, když jsem za sebou zaslechl Hangin hlas. Otočil jsem se a prohlédl si ji. Byla unavená, rozcuchaná, podepsal se na ní ten stres, že stačí chyba a pacienti mohou zemřít. V těchto chvílích bylo vidět, že ani ona nemá neustále plno energie. Ale... Její úsměv dával najevo, že se vše vydařilo. Okamžitě jsem vstal, nenechal jsem ji domluvit a jednoduše ji objal. Přitiskl jsem ji k sobě. Nedosahoval jsem jí výš, jak po ramena, ale pro tentokrát jsem ten výškový rozdíl nevnímal.
„Hange... děkuju," vydechl jsem jednoduše. Dvě slova a přece tolik vděčnosti. Zachránila je, nebo je alespoň pomohla zachránit. A tím mi zachránila život.

Než mohla cokoliv říct, odtrhl jsem se od ní a rychlejší chůzí jsem se vydal po chodbách. Moje chůze se na chodbách změnila v běh, nevnímal jsem nechápavé výrazy sestřiček. Prostě jsem běžel, musel jsem běžet, abych přežil. Potřeboval jsem kyslík, cítit vítr. Musel jsem běžet, abych k němu byl blíž, abych u něj byl co nejrychleji a mohl ho políbit, abych zašeptal, jak strašně moc se omlouvám.
Pro jistotu jsem si přečetl jmenovku na dveřích, než jsem tam vpadl jako velká voda. Jen tak tak jsem se zastavil, byl v pokoji sám.
Ignoroval jsem, že bych neměl, jednoduše jsem za ním vylezl na postel a obkročmo se na něj posadil. Pod zavřenýma očima probleskovaly jeho zorničky, nespal, byl jen v jakémsi polospánku, jak byl pod vlivem anestetik.
Moje dlaň se setkala s jeho tváří v prudké facce. Nechápavě zaskučel a otevřel oči, zmateně na mě pohlížel, jako kdybych se zhmotnil před ním jako duch.

„Ty kreténe, to se musíš do všeho zaplést?!" napůl jsem zakřičel a napůl zavyl, než jsem chytil lem jeho pyžama a jednoduše jsem se mu přitiskl na rty, aby neviděl slzy, co mi stékaly po tvářích. Všechno se to na mě sesypalo. Vzlykal jsem a zároveň ho líbal, nemohl jsem se nabažit těch dokonalých, horkých rtů. Vyšel mi trochu váhavě vstříc, prsty mi vjel do vlasů a já ho smáčel svými slzami. Neovladatelně jsem se chvěl, ale všechno mi bylo jedno.
Až když jsem se od něj odtáhl a on se na mě podíval očima barvy oceánu... došlo mi, co moje srdce opravdu potřebuje. Toho namyšlenýho spratka.

Ještě dnes zveřejním poděkování a okecávání kolem tohohle příběhu. Doufám, že na něj zůstanete ♥