„Jsi v pořádku, Levi?" trhl jsem sebou při zaslechnutí toho hlasu. Farlan stál zády opřený o kuchyňskou linku a propaloval mě pohledem namodralých očí, zatímco já jsem si hrál s nitkou od louhovaného sáčku s čajem. Pořád měl doma ten, který jsem měl nejraději už na střední, černý bez jakéhokoliv doslazování. Nečekal bych, že si to bude pamatovat.
„Proč bych nebyl," odpověděl jsem mu stručně, jasně, krátce. Nečekal jsem, že by mě někdo mohl prokouknout, mou dokonalou masku. Na druhou stranu... znal mě, lépe, než kdokoliv jiný. O tom svědčil ten čaj... zavřená ventilace a o trochu víc navolené topení, i když jsem dobře věděl, že Farlan preferuje chlad a čerstvý vzduch. Drobnosti, které mi dlouho nikdo nedopřál...

„Jsi ustaraný... nikdy si nehraješ se sáčkem čaje," další věc. Nenáviděl jsem, když mě měl někdo tak dokonale přečteného. Jemu to tenkrát ani netrvalo dlouho, rychle si všiml mých zvyklostí. Bystré oko jestřába.
„Na tom snad nezáleží," pozvedl jsem šálek ke svým rtům a poněkud urychleně jsem čaj vypil, i přesto, že nebyl dostatečně chladný a vylouhovaný. Odnesl jsem mu ho do dřezu a zkusil se otočit, abych mohl odejít. Místo toho, abych ale mohl volně odejít, se vedle mých boků opřely čísi dlaně a dostal jsem se do oparu příjemné, nevtíravé vůně.
„Chceš odejít?" ucítil jsem Farlanův dech ve vlasech a musel jsem pozvednout hlavu, abych se mu mohl podívat do očí. Častokrát jsme takhle stáli, většinou u něj doma. Vždycky jsem si pak vylezl na linku a posadil se na ni, jeho objal kolem pasu a vychutnával si společné okamžiky.
„Jo. Musím, já totiž pracuju," připomněl jsem mu tichým, sarkastickým hlasem, ale ještě chvíli jsem si vychutnával jeho osobitou vůni. Stejně jako tenkrát pro mě znamenala bezpečí, klid, harmonii. Měl jsem s ní spojené jen příjemné okamžiky. Pryč bylo bolestivé bodání v hrudi...

On se sklonil k mým rtům a jen váhavě se o ně otřel. Zpod přivřených víček jsem pozoroval jeho tvář, polibku jsem se nebránil. Ovšem v momentě, kdy se zkusil jazykem dostat do mých úst, narazil na sevřenou hradbu mých zubů. Až pak se odtáhl, snad trochu zmatený. Já jen sklopil hlavu a opatrně se dostal z jeho konejšivého vězení. Nemůžu zůstávat v realitě. Je to pryč.
Stejně jako Eren.
Dobře, očividně mě bude bodat v hrudi z jiného důvodu. Au.
„Můžu se ozvat?" Farlan se za mnou proplížil jako stín, když jsem zamířil do předsíně, abych se mohl obout. Mlčel jsem, až přílišnou pozornost jsem věnoval tkaničkám u bot a přemýšlel jsem. Opravdu chci zůstat s tímhle člověkem v kontaktu?
„Jo... ale nezaručuju, že ti budu odpovídat. Nakupí se mi případy," odvětil jsem stručně a upravil si kabát. Naposledy jsem k Farlanovi vzhlédl, opíral se bokem o zeď a svalnaté ruce měl založené na prsou. Viděl jsem jeho vyrýsované svaly a musel jsem lehce polknout. Raději jsem tedy jen lehce zvedl ruku na rozloučenou a otevřel dveře. Jeho slova na rozloučenou utnulo jejich zabouchnutí.

„Země volá Leviho, Levi, ozvi se!" ozval se mi u ucha Hangin hlas. Měla jediné štěstí, že zná moje reakce a mohla se vyhnout stohu papírů, kterými jsem ji zkusil praštit. Slepice jedna.
„Neruš, nevidíš, že pracuju?"
„Právě, že vidím. Už několik minut zíráš na jedno a to samé místo a okusuješ tužku."
„Já tužku neokusuju!" bránil jsem se pobouřeně jejím slovním útokům
„Jasně, jasně, Levíčku~"
„Řekni mi tak ještě jednou a vyříznu ti jazyk," zavrčel jsem už víceméně pro sebe a raději začal vyplňovat papíry ohledně Erenova propuštění. Jo, Hange měla dost dobře pravdu o tom, že pracuju zhruba stejně produktivně, jako ona když má kocovinu -  každé pondělky a úterky. Místo vyplňování formulářů jsem myšlenkami utíkal od Yaegera k Farlanovi a zase nazpátek, stejně jako většinu svého volného času.
Stačilo dělat cokoliv, jen listovat v právě čtené knize, abych ustal v pohybu a jen koukal na nějaký bezvýznamný bod. V mysli se mi střídaly myšlenky jedna za druhou ve spletitém klubku, stačila snaha roztřídit jednu a hned se na ni navázala další. Nebylo jednoduché v tomhle stavu fungovat, ani spánek už nebyl tak jednoduchý, jako před pár týdny.  Pozorovat praskliny ve stropě a myslet na něj... nebo na toho druhého...

„Vhííí~" uslyšel jsem u svého ucha další Hangin pazvuk, na který jsem už automaticky reagoval podrážděným zavrčením. Popadl jsem nejbližší věc, která se dala hodit – stojánek na propisky - a jednoduše ho už bez míření hodil po tom čtyřokým otrapovi. Ťuknutí o sklo a následný Hangin smích mi prozradil, že jsem leda tak zašpinil okno. Tch.
„Povídej, Levísku, copak tě trápí. Svěř se tetičce Hange."
„Na ‚Levíska' se ta výhrůžka vztahuje taky. Nemáš něco lepšího na práci? Co takhle zase něco vyhodit do vzduchu?"
„Au, to zabolelo."
„Skvělý, účel splněn," zavrčel jsem s podtónem vzteku v hlase. Jestli ta pitomá slepice nezavře zobák, asi jí ho zavřu sám. A to tím, že po mým osobním napadení ji pošlou někam, kde jí budou muset vyrobit protézu. Zuby jí totiž po mém zákroku ani náhodou nezbydou.
„No taaaaak, Leví~" jen jsem se na ni otočil s pohledem, který mluvil za vše. Ona seděla obráceně na židli, předloktí měla opřená o opěradlo židle a bradou se o něj opírala. Někdo normální by možná i přísahal, že je v ten moment roztomilá, jak na mě kulila svoje oči zpoza několikrát slepovaných brýlí. Jediné reakce, co se jí dostalo u mě, bylo povytažení jednoho obočí.

„Nevím, o co ti jde, čtyřoká, ale sereš mě. Tak toho nech. Nebo budeš následovat ten stojánek na propisky, jen s tím rozdílem, že tebe to sklo nezastaví."
„Jsi na mě zlej víc, než obvykle. Něco se s tebou děje," její hravý pohled zmizel a hlas získal hravý podtón. Zamrkal jsem. To má krámy, že mění nálady tak rychle?
„Moje věc, Hange. Moje. Věc," zopakoval jsem to jako malému dítěti ve školce a znovu se snažil vyplňovat formulář. Datum narození. Třicátého března. Brzy bude dospělý...
„Levi," na rameno mi dopadla její teplá dlaň a bezděčně jsem vzhlédl. Když už jsem jí chtěl poslat do nejtmavších míst lidského těla, otevřely se dveře. Oba dva jsme nasměrovali pohled na lehce udýchanou Petru.
„Hange-san, potřebujeme vás na sále! Problémy s transfuzí!" dostala ze sebe mladičká sestřička, zatímco Hange okamžitě popadla plášť a rozeběhla se podle pokynů, které na ni stačila Ral ještě zavolat. Přes to všechno, co jsem na ní nesnášel, tohle jsem na ní obdivoval. V momentě, kdy přišlo na vážnou práci, byla k nezaplacení.

„Levi-san, máte u sebe složku, kterou potřebujeme. Nevíme, jak silnou dávku analgetik dát jednomu ze zraněných," obrátila se mladá žena na mě, já okamžitě vstal a otevřel šuplík. Začal jsem na stůl vykládat těch pár složek, které jsem měl u sebe.
„Co se stalo?" zeptal jsem se mezitím.
„Při vojenské razii se cosi zvrtlo, máme jednoho policistu s bodnými ranami, krvácení do dutiny břišní. Druhý je kluk kolem osmnácti, při útěku propadl oknem z druhého patra."
„Složku toho druhýho máte?"
„Ano... ale ta složka tady není... ah, moment!" zpod složek vytáhla další, s jiným štítkem.
Krve se ve mně nedořezalo, když mi došlo, že je to složka Erena.
Zbledl jsem ještě víc, když druhá složka, kterou Petra svírala, měla štítek: ‚Farlan Church'.

Well... jsem zlá. Trošku. Malinko.

Překvapeni plot twistem? ^^

Čeká nás už jen poslední, závěrečná kapitola a poděkování. 18. 3 - konec, bohužel. Rozjede se ale JeanMarco, tudíž jestli o to nechcete přijít, můžete dát follow ♥ potěší mě vote a hlavně - komentáře ♥