Samozřejmě, do toho baru mě jít donutil. I když asi o dva týdny později. To jestli jsem měl opravdu dva týdny noční, jak jsem mu tvrdil, to ponechám na vás...
... a opovažte se mu to vyžvanit. Najdu si vás.
Nebudu vám tady vykládat, jak strašně dobře jsem se cítil v tom, co jsem si na sebe natáhl. Vyjma oblečení na doma, které se skládalo především z obnošené košile nebo trička a tepláků, nebo oblečení do práce, tedy bílého pláště a černých kalhot, jsem nic moc nenosil. A někde v klubu, mimo práci, jsem byl naposledy na střední. A to uteklo kurva času. Doufal jsem tedy, že mě za džíny a košili vyhrnutou k loktům Farlan, neseřve. Kdyby se tak stalo, nedělalo by mi problém mu vrazit jednu mezi oči a prostě vypadnout domu, i kdybych tam měl dojít pěšky.

„Levi," usmál se, když jsem nasedl k němu do auta. Pokusil se mi dál pusu na tvář, já se ale otočil v zámince zapnutí si pásů. Jeho následný ublížený pohled se mi podařilo docela solidně ignorovat. Nemohl jsem se od něj nechat políbit, ne teď... ne po tom, co se stalo mezi Yaegerem a mnou.
„Netvař se, jako kdybys jel na popravu," střelil po mě pohledem Farlan, zatímco mou tvář osvětlovala světla nočního Tokia, „děláš, jako kdyby se ti nechtělo."
„Taky, že se mi nechce."
„Tak proč jsi se mnou jel?"
„Donutil jsi mě," pootočil jsem k němu hlavu a podíval se na ně dostatečně výhružným pohledem. To, že dělal, že si nepamatuje, jak mě asi deset minut přemlouval, abych si s ním někam vyšel, fakt nebyl dobrý nápad. Těžko říct, jestli jsem kývnul proto, že mě už štval, nebo mě skutečně přemluvil.
Kohokoliv jiného by to nejspíš zastavilo před dalším poznámkami, ale jeho ne. Nikdy mě nebral vážně, uměl vycítit, kdy jsem opravdu naštvaný nebo kdy s ním prostě jen jednám, jak já uznám za vhodné. Vlastně... všichni moji ‚přátelé' to uměli. Ať už on, Hange... nebo Isabel.
U mě asi neplatí, že co člověk vysílá, toho se m dostává. Já nejsem žádnej pitomej sluníčkovskej typ. Tch.

„Doufám, že dneska večer nehodláš chlastat, jinak budu muset jít domů pěšky," zavrčel jsem na něj, zatímco jsem vystupoval z jeho – nutno podotknout jistě drahého – auta.
„Všechno bude... teď pojď. Znám se s majitelem," zazubil se na mě Farlan, když mě navedl k zadnímu vchodu. Šel jsem před ním s vědomím, že jediné, co pozoruje, je můj zadek nacpaný v trochu těsných džínách. Od svého prváku jsem prostě trochu zesílil. Svaly jsou znát.
Prohodil pár slov s nadupanou gorilou, která zde měla sloužit jako bodyguard, a ta nás propustila dál do epicentra zábavy. Tedy, tak by to nazval Farlan. Já bych to nazval trochu jinak. Jako smradlavé doupě puberťáků s šílícími hormony, v důsledku čehož mají tendence si cpát jazyk navzájem do krku.

„Co si dáš?" Farlan musel zvýšit hlas, aby překřičel reproduktory s dunící hudbou. Povzdychl jsem si, nic jiného jsem totiž dělat nemohl. Kdybych se jen pokusil o ne/nápadný útěk, začalo by další kolo přemlouvání, a to byla věc, o kterou jsem vážně nestál.
„Vodku," spíš jsem mu jen naznačil rty, on nejspíš pochopil a barmanovi určil objednávku. Když mi potom ta hořká tekutina tekla do krku, zhnuseně jsem přivřel oči. Nikdy jsem neměl rád alkohol, maximálně jsem si tu a tam dal víno. Kdybych ale neměl v krvi trochu alkoholu, asi bych dnešní večer nepřežil.

Po dvaceti minutách přemlouvání, abych si s ním šel alespoň zatančit, mého opakování, že nám kurva není patnáct, tak ať se uklidní a alespoň se se mnou snaží vést normální konverzaci a dalších panáků, hudba postupně utichla. Překvapeně jsem zamrkal, to bylo nezvyklé. Pro mě, oblbnutého neustálými beaty a vyřváváním... Farlan se pousmál.
„Dorazili jsme trochu dřív, než jsem plánoval, neodhadl jsem dopravu. Vím, že tohle jsi neocenil... ale tohle je to, proč jsem tě sem vzal," vyhnul jsem se pokusu ho vzít mě za ruku, a raději jsem zpozornil. Podium, kde doteď byl DJ se svou technikou, se měnilo. Někdo přinesl stoličku, mikrofon...
„Co se bude dít?" povytáhl jsem na Farlana obočí, on jen zavrtěl hlavou.
„Uvidíš... trpělivost, Levi-chan," doufal jsem, že po mém důrazném pohledu ho už nenapadne mi tak říct. Posadil jsem se na barovou stoličku a vyčkával, co se vlastně bude dít.

Došlo mi to už o pár vteřin později, když přišla jakási slečna a začala a hrát. Někdo jí přistavil piano a její hlas se rozléhal celým klubem. Mladotina vymizela, zůstali většinou už starší, nebo minimálně rozumnější posluchači. Protože teď jsme s Farlanem mohli vést alespoň tichý rozhovor, i když já bych byl nejraději jen seděl, popíjel čaj a poslouchal mladé zpěváky a hudebníky.
„Tak co, lepší?" usmál se na mě, když mi přisunul dalšího panáka. Já se zmohl jen na přikývnutí, když jsem do sebe nalil další hořkou várku. Měl bych s tím už přestat, nerad bych se opil. To by mi dost znemožňovalo zítřejší práci. Už tak mě bude bolet hlava...
„No tak, Levi, uvolni se trochu..." pobídl mě s lehce zklamaným úsměvem. Věděl jsem, že to dříve nebo později, během tohohle večera, přijde. Že začne být zklamaný, že to není jako dřív. Že by byl rád, kdybych se alespoň nechal chytit za ruku a políbit na tvář, když už sám nemám iniciativu a nezapojuji se. Nedělal jsem to ani na střední... ale jak jsem mu měl vysvětlit, že nestojím o to, aby se ty časy vrátili? Že už je to za mou? A že mnohem víc bych chtěl být o samotě s někým jiným?
Netuším a nikdo jiný, než já sám, mi odpověď nedá...

Feel every heart beat,
feel all these empty nights...

Strnul jsem v pohybu, prostě jsem se zastavil. Jako kdyby se zastavilo všechno i kolem mě. Slyšel jsem ten moc známý hlas, ten moc známý způsob hry na kytaru... a došlo mi, kdo se na podiu vystřídal s tou drobnou dívkou.

How can I tell you just all that you are,
what you do to me?...

Opatrně jsem se otočil zpátky k pódiu. Seděl tam, na stoličce, pohled upřený víceméně do země. Obratné, štíhlé prsty tiskly struny a hlas vycházel z hrdla. Čistý, krásný, jasný. Erene...

You're better than drugs,
your love is like wine...

Zamrkal jsem, když se na mě přímo podíval, pravděpodobně zaznamenal něčí pohled. Já na něj přímo zíral, uhranutý tou písní, uhranutý jím.
Slyšel jsem to. Já, člověk bez špetky empatie, jsem to cítil. Jeho city, které do té písně dával a hlavně pravdivost jejích slov. V momentě, kdy se jeho pohled smaragdových očí střetl s mými bouřkovými mraky, se ta píseň změnila. Nikdo jiný to poznat nemohl, ta píseň byla pro mě. Skrytý vzkaz, zpíval to, co cítil, stejně jako tenkrát, když jsem se mu pod tlakem situace vyznal.

Feel you when I'm restless
Feel you when I cannot cope
You're my addiction, my prescription, my antidote...

Tolik nocí, kdy se tulil k mému tělu a půjčoval si moje tělesné teplo. Ty polibky, které mu pomáhaly držet příčetnost, které ho držely při vědomí. Byl jsem skutečně předepsaným lékem, který na začátku nechtěl fungovat a který Erenův organismus soustavně odmítal. A teď to bylo naopak. To on se stal mou závislostí, někým, kvůli komu se změnil můj život od základů a já už sám pořádně nevěděl, jestli jsem byl rád, nebo jsem ho za to nenáviděl. Nenáviděl jsem svou závislost a zároveň jsem ji miloval.

You're the strength of my life...

Ne, Erene. To ty jsi byl tou silou pro můj život. Silou, která dokázala změnit zapadlý stereotyp. Byl bych se v tom stereotypu utopil, kdybys nepřišel...
A teď? Všechno je pryč. Ztraceno v temnotě.

„Levi? Levi, jsi v pořádku?" vzhlédl jsem k Farlanovi, který se dostal ke mně se starostí v očích. On měl být mou náhražkou? Náhražkou pro mou drogu?
Stejně, jako se narkoman vrhne po cigaretách, když přijde o fet, jsem se já vrhl po Farlanovi. Objal jsem ho kolem krku a natiskl se na něj, dostal jsem ho k barovému pultu. Jeho dlaně sjely na můj zadeček, zatímco jsem se mu já možná až moc hrubě vetřel do úst. Ve snaze najít divokost jsem plenil jeho ústa, vychutnával si, když on pronikl do mých, snažil si to vychutnat jako člověk, který po průchodu pouští konečně nalézá oázu.
Ale nešlo to. Tohle byl někdo jiný. Voněl jinak, jinak tiskl mé pozadí ve svých dlaních a jinak si hrál s mým jazykem v ústech. Jenže já chtěl dotyk druhého, já ho potřeboval. A bylo tak snadné si místo něj Erena představovat...

To get me high!...

Až teď jsem se od nějodtrhl, naše rty spojovala tenká nitka smíšených slin. Podíval jsem se mu doočí. Do očí mé náhražky...    

Well...

Don't kill me, please. :<

Pomalu se blížíme k závěru. Nebudu říkat, kolik kapitol... ale za chvíli budeme na konci cesty. Nečekala bych, že to půjde tak rychle. ♥
S tím se pojí další věc - určitě s psaním věcí ze SnK fandomu nekončím. Jen co skončí tohle, ráda bych začala povídku ze stejného prostředí a JeanMarco. Měli byste zájem? ^^
Pokud máte na mě nebo na něco, co se týká tohohle příběhu, nějaký dotaz, tak mi ho, prosím, napište do komentářů. Všechny bych vám je právě v poděkování ♥

Děkuji za přečtení, minule jste se neskutečně vyšvihly s komentáři. Jen tak dál, neskutečně mě to nakopnulo! :'3

Enemia~