„Le...Levi?" Farlan překvapeně zamrkal, když jsem stanul před jeho prahem. Nedivil jsem se mu. Neviděli jsme se několik let. A ani jeden z nás se příliš nezměnil. Jeho ramena zmužněla, pod obyčejným tričkem se jistě skrývaly vypracované svaly. I rysy v obličeji nebyly tak chlapecké, jako kdysi. Stál přede mnou sympatický mladík...
A můj ex.
„Uklízel jsem a našel jsem tohle," vrazil jsem mu do rukou pouzdro s kytarou, „tak jsem nechtěl, aby mi na to sedal prach. Je tvoje, ne?" žádný milý projev ode mě čekat nemohl, choval jsem se k němu stejně, i když jsme byli spolu. I když někdy... v posteli... vážně jsem si právě vzpomněl na svůj sex s ním. Tragéd jsem, nic než posranej tragéd.
„Jo, je... ale mně nebude vadit, když si ji necháš. Už dávno mám jinou," zkoumavě se na mě podíval. „Neodpovídal jsi mi na telefonáty. Myslel jsem, že se ti něco stalo."
„To je jedno, vezmi si jí," jeho následující poznámku jsem ignoroval. Ano, neodpovídal jsem. Tenkrát i dlouho po tom jsem si na něj nemohl vzpomenout bez bolestivého píchnutí v hrudi. Nerozešli jsme se ve zlém, po střední jsme sice nastoupili na univerzitu se stejným zaměřením, ale každý pomalu na druhé straně země. A on rozhodl, že nemá cenu udržovat vztah, kde se v podstatě neuvidíme. Že můžeme zůstat přátelé. Jo. Protože kdyby mi chcípl pes, tak si ho taky nechám.

„No... tak dobře," převzal ode mě pouzdro s kytarou a položil ji na lavici v předsíni. Pak se ale i tak otočil ke mně. „Děkuju," podrbal se ve vlasech a založil si ruce na prsou, opřel se o futra dveří. Přejel mě zkoumavým pohledem, než se zase zastavil u mých očí. Podobná barva jako ty moje. Jenže zatímco u těch jeho člověk zaznamenal špetku modré, u mě jen chlad. Jako ocel zalitá slunečním svitem, oproti šedým bouřkovým mrakům.
„Vůbec ses nezměnil," zopakoval můj dojem, ke kterému jsem dospěl já před malou chvíli. Já na něj chvilku tiše zůstal koukat, neměl jsem na to, co říct. Až po chvilce ze mě vypadlo:
„Super. Farlane, já už musím. Rád jsem tě viděl..." s těmi slovy jsem se otočil směrem ke svému autu, ale nestačil jsem udělat ani dva kroky a on mě zastavil.
„Počkej... neviděli jsme se několik let a já mám furt zájem o to zůstat s tebou v kontaktu," pootočil jsem hlavu směrem k němu a pozoroval prsty, kterými se zachytil za můj kabát. „Co takhle někam zajít? Na kafe? Zvu tě, pokud tu nemáš peníze."
„Farlane, já nemám zájem. Nenuť mě se opakovat."
„Ale no tak. Známe se tak dlouho. Copak mě takhle pošleš do háje?" jen tak tak jsem potlačil bolestné povzdechnutí. Ten je prostě natvrdlej.
„Jo. Já totiž nepiju kafe."
„Isabel by chtěla, abys se mnou šel."
„Super. Teď mě pusť, odcházím," zkusil jsem se mu vytrhnout, ale to se mi nepovedlo. Vycítil jsem ale podvědomou změnu v jeho následujících slovech.
„Levi... Isabel zemřela. A nechtěla by, abychom se od sebe my dva vzdálili ještě víc," okamžitě jsem se k němu otočil, abych zjistil, jestli to myslí vážně. Ten jemný úsměv, který mu svítil v obličeji před chvílí byl pryč. Tvářil se smrtelně vážně. Co jsem si vlastně myslel... s tímhle by nežertoval.
„Jak?" dostal jsem ze sebe tiše.
„To ti řeknu na tom kafi."
Vyděrač.

O deset minut později jsem seděl v malé tiché kavárně na okraji města. Sám jsem o existenci a reputaci těchto podniků neměl velký přehled, tudíž jsem musel nechat volbu na Farlanovi. Skončili jsem v temnějším, ale pro mě v o to útulnějším podniku. Když jsme si tedy objednali a já před sebou měl svůj oblíbený černý Earl Gray, mohli jsme začít nějakou vynucenou debatu.
„Co se stalo s Isabel?" zeptal jsem se na rovinu, nehodlal jse se zdržovat nějakými společenskými frázemi.
„Skončila u jezdecké policie. Jednou jsme měli zátah, potřebovali jsme jejich asistenci. A vyslali ji..." přikývl jsem na znamení, že zatím chápu. Nebylo to nic divného, Isabel byla... velmi výborná jezdkyně. Talent se rozpozná hned.
„Jenže se něco pokazilo. Její kůň šlápl v plném trysku do díry po nějakém hlodavci. Přelétla přes hlavu, přímo pod nohy. Vnitřní krvácení do dutiny břišní a do mozku. Už jí nezvládli zachránit," v duchu jsem viděl tu nadšenou drobnou hnědovlásku s láskou se zvířaty. Chytila se nás tenkrát snad až omylem ve druháku na střední škole. Nehodlala se nás od té doby pustit a i když jsem k ní nikdy neměl vlídného slova... měl jsem ji rád, každý ji musel mít rád. Nešlo ji nemilovat.
Podíval jsem se na Farlana s otázkou v očích. Jen tiše zamumlal: „Je to rok."

Moc dobře jsem si vybavil, že tenkrát jsem od něj měl zase pár zmeškaných telefonních hovorů. Nepřikládal jsem tomu důležitost, ale teď... když jsme věděl, o co šlo... budu se s ní muset jít někdy rozloučit. Dodatečně. Po roce.
„Zemřela u toho, co milovala. Nemusíme ji litovat," Farlan se pousmál a já jsem jen přikývl. Chvíli jsme seděli v tichu, narušoval ho jen tikot hodin. Tik tak. Tik tak. Jako hodiny odpočítávající náš poslední čas.
Zavrtěl jsem hlavou. Těmihle myšlenkami ničemu nepomůžu. Farlanovi se nějak podařilo rozproudit konverzaci normálními tématy, ke kterým jsem měl dokonce i co říct. Postupně jsem se uvolňoval. Byl to pořád ten samý člověk, kterého jsem znal před lety, člověk, do kterého jsem se zamiloval a který mi byl i tenkrát nejlepším přítelem. Možná to nebyl až tak špatný nápad sem jít...

„Co ty? Jak si žiješ?" pozměnil téma, jen jsem na jeho otázku pokrčil rameny a raději se napil čaje, abych získal nějaký čas na vymyšlení odpovědi.
„Jsem doktor. Žiju sám. Nic víc není důležité," odvětil jsem lakonicky a podíval se na něj.
„Policajta jsi pověsil na hřebík?" klidně jsem na jeho otázku přikývl.
„Ty ale ne," nadhodil jsem, aby se rozmluvil spíš on. Kdybych víc mluvil já, nemuselo by to dopadnout zrovna dobře.
„Jak jsi to poznal?"
„Odznak v peněžence. Zapoj hlavu občas," vysvětlil jsem chladně. Až poté jsem se mohl soustředit na to, co říká on.
„Taky nic tak zajímavého. Makám na kriminálce, poslední dobou dost závažný případy. Spolupracujeme s protidrogovým. Přemnožili se nám tu drobní překupníci, dealeři... a přitom všichni spadají pod jednoho člověka," odmlčel se a chvíli elegantně míchal kávu.
„Mám pod sebou pár lidí, primárně se soustředíme na tuhle organizaci... Samozřejmě ne sami. Sám víš, jak to chodí..." jistě, že vím. Odbor pro odhalování organizovaného zločinu, psovodi, všechno souvisí se vším.
„Ale co ti budu povídat, takovej schopnej chlap jako ty by se nám hodil vždycky. Víš, -"
„Farlane, já jsem spokojený. Tam se nevrátím," probodl jsem ho pohledem. Nehodlal jsem se vrátit do místa, kde se tak neskutečně pomnožila k... raději nic. Pokračujeme dál.

„Spokojený?" chytil se mého slova a nenápadně se přiblížil blíž ke mně. Dost dobře jsem vycítil změnu atmosféry v místnosti. Jeho tvář byla náhle o něco blíž a jeho ruka až nebezpečně blízko té mojí. Potlačoval jsem touhu se odtáhnout nebo ho odstrčit, jen jsem ho tedy dál s chladným výrazem pozoroval.
„Myslíš v práci, nebo celkově?" jemně naklonil hlavu na stranu a držel můj pohled ve svých očích. „Je z tebe znát, že nikoho nemáš... v tomhle ohledu jsi taky spokojený?" zdá se mi to, nebo se se mnou snaží flirtovat? Sakra, Farlane, je to několik let, nech toho..
„Myslím, že to je jen moje soukromá věc."
„Ale, to to nesvěříš ani svému nejlepšímu příteli?"
„Ne. Cos konkrétně nerozuměl na sousloví ‚soukromá věc'?" povytáhl jsem nepatrně jedno obočí. Farlan se pousmál, tím samým způsobem, ze kterého bych před několika lety šel stále do kolen.
„Asi jsem jen stále zvyklý, že nelze mluvit o tvé nebo mé soukromé věci... ale o naší..." pronesl zvláštním šepotem, cosi se mu lesklo v očích.
„Nesluší ti být sám, Levi. Mohl bych ti někoho dohodit, nebo tě třeba doprovodit do klubu... do pár jsme chodili. Co na to říkáš?"

Well... možná jsem trochu zlá.

Farlan nebo Eren? Napište do komentářů :33

Enemia~