Varování pro grammar nazi - dnes bez korektury. Ale vzhledem k tomu, že je moje gramatika celkem obstojná, snad to přežijete. Děkuji za pochopení.

Kapitola obsahuje rape/non-con prvky, neboli znásilnění. Pokud cítít negativní emoce k tomuto tématu - prosím, nezanechávejte své negativní emoce v komentářích.

Je až zvláštní, jak dvě slova mohou změnit atmosféru celého bytu. Od té doby, co jsem se mu svěřil a vyznal v jednom, jsem doma byl víc, než rád. Erenův neustálý, nevysvětlitelný úsměv, byl zpět a hra na kytaru a hlavně... klid. Začal tu být víc a víc klid, což jsem jen oceňoval.

O tom, co se mezi námi stalo, jsme nemluvili. Nebylo taky proč. Co bychom si řekli? Já bych zapíral, že jsem to řekl v tlaku okamžiku, pak by nastalo rozpačité ticho a tohle... tahle iluze, že jsme oba šťastní... by zmizela.
Byl bych rád?
Kdo ví. S každým dnem, hodinou, minutou jsem si přál, abych byl důvodem toho mírného úsměvu na jeho tváři, abych se k němu mohl přidat a složit svou hlavu na jeho klín, tiše vrnět, jak by se mi začal prohrabovat vlasy. Myslel jsem si, že jsem schopný zůstat v neopětované lásce. Ale ne, nejsem... nikdy není...
Tch, melu sračky jako vlhká třináctka, tohle mi není podobný.

„Oi, Erene. Skoč mi pro koření do obchodu!" zavolal jsem do éteru bytu. Další dvě významné změny. On skutečně tykal mně a já jemu přestal nadávat do spratků. Tedy... ehm, alespoň nahlas. Někdy prohlásil takovou píčovinu, že bych se to bál i zopakovat, aby se mi nevytvořil rakovinový nádor.
Eren se objevil záhy, už na sebe hodil bundu, jen si přišel pro peníze. Dal jsem mu tisícovou bankovku, jelikož jiné se u mě v podstatě nevedly.
„Hned jsem zpět," zamumlal, když se kolem mě protahoval. Nevšiml jsem si toho úšklebku, když už skoro opouštěl kuchyň. Jen jsem cítil, jak se jeho dlaň setkává s mým zadkem v celkem prudké ráně, až jsem nadskočil.
„Oi, YAEGERE!" neodpustil jsem si zvýšený hlas a prudce se otočil k průchodu ven z kuchyně, připravený ho sesmažit pohledem. On se už ale smál v předsíni a po pár vteřinách cvakly dveře. Odešel. A já... se sám pro sebe tiše usmál. Teď jsem mohl...protože to nikdo neviděl... a v duchu jsem spokojeně šeptal, že se to všechno rýsuje čím dál tím líp.

Dám vám jednu radu, protože na tu všichni čekáte, že jo. Vždycky se něco posere. Vždycky.
Zatímco jsem čekal, až budu moct večeři ochutit, nevěděl jsem, co se děje kolem Erena, dozvěděl jsem se to až potom. A to byl ten hlavní problém...
Eren naprosto regulérně šel směrem k obchodu, který měl ještě stále otevřeno. Místo toho, aby tam ale došel, tak někoho potkal.
Jeana Kirsteina.
„Ty vole, Erene, my dva jsme se dlouho neviděli. Už jsem myslel, že seš odmašťovně (=protidrogové zařízení)," úplně jsem slyšel, jak hlaholí, tím svým slizkým hlasem. Eren jen ucukl pryč od něj, ale nikam neodešel. Jen tam stál a nedůvěřivě Koňský ksicht pozoroval.
„Měl jsem něco na práci," sklopil pohled a zadíval se do země, zatímco ho Kirstein poplácal po rameni. Z vnitřní kapsy kožené bundy vytáhl krabičku a vytáhl dvě cigarety.
„Vole, dej si, tohle chce oslavu," ani nečekal, než Eren převezme svůj díl nikotinu, rovnou si zapálil a s požitkem přivřel oči. Eren sice zaváhal... ale vidinu mého vzteku přebil pocit, který se odrážel v Jeanově tváři a který bude moct on pocítit brzy také. Vzal mu zapalovač z prstů, zářivý plamen na chvíli ozářil jejich tváře, než i Eren vtáhl kouř do svých plic.
„Do prdele, tohle mi chybělo..." vydechl a přivřel oči stejně jako Kirstein.
„Hele, vole, když už jsme u toho... nechceš i něco jinýho? Káčko (=kokain)? Mám tu i speeda (=speedball, tvrdá droga, kombinace kokainu a heroinu)... sice nejde moc na odbyt, ani se nedivím, při těch cenách... tak přihazuju setu (=20mm stříkačka k výrobě pervitinu)," Jean se bedlivě rozhlédl kolem sebe, jestli nejsou svědci a rozepnul kabát, kde skutečně přechovával zmíněné stříkačky.
„Za kolik gram sněhu?"
„Hele... že ses to ty a že jsme se neviděli tak dlouho... prostě mi dej, co máš, a já ti dám," mělo mi být jasné, že sotva vyléčený kokainista by téhle nabídce nikdy neodolal. Když poté Eren na Jeanem vypůjčenou podložku rozdělal gram svého vytouženého prášku, nevěnoval mi jednou myšlenku, když si zacpal jednu nosní dírku a... prostě si dal.

Nebylo mi divné, že ještě nejde, že je pořád tam někde. Já debil se oblboval svým příjemným pocitem, sám sobě jsem si mazal med kolem držky a dělal ze sebe naprostýho idiota. Když jsem tedy zhruba po hodině slyšel, jak Eren odemyká dveře, jen jsem se pousmál, utřel si špinavé ruce a vyšel mu v ústrety.
Jenže místo svého zkurveného vytouženého koření jsem ucítil Erenovo tělo nalepené na tom svém. Dostal jsem se ve své chůzi sotva do průchodu a už jsem byl nucen ustupovat pod jeho náporem. Brzy jsem za sebou ucítil linku, ale Eren se na mě tisknul dál.
„Erene, co to kur-" nedořekl jsem to, co jsem měl na srdci. On totiž zvedl mou bradu a prostě spojil naše rty v polibku.
Nijak se nerozpakoval se mi jazykem dostat do úst a dravě je zkoumat, nijak něžně jako dosud, ale tvrdě a divoce. A já... se jen jeho pohybům přizpůsobil. Nechápal jsem tu nejasnou změnu v jeho chování, ale nebyl jsem schopný jakkoli protestovat.
Sjel dlaněmi na můj zadeček a pevně ho stiskl v dlani, já poprvé tiše zavzdychal. Užíval jsem si jeho divokosti, toho, že umí být nespoutaný, protože právě tohle bylo to, co mě nutilo sténat jako špinavou štětku a prosit o víc. Prudké zatahání za vlasy, kousnutí, divokost až dravost a naopak žádná opatrnost. Nebyl jsem žádná porcelánová panenka, naopak, potřeboval jsem, aby se mnou někdo tvrdě praštil o zem, aby mě poškrábal a označil si mě, aby mě v posteli vlastnil. I kdyby to bylo bez citů, kdybychom jen chtěli uspokojit svoje touhy... já ho potřeboval.

Snad až uspěchaně sjel k mému pásku u kalhot, já zvládl jen poškrábat jeho krk a stisknout jeho sakra vzrušenou chloubu přes látku kalhot.
„Ale, ale, kurvička nám divočí..."
V ten moment mi to došlo. Tohle by můj Eren neřekl. Ne ten, kterého jsem za pár dní poznal. Ten Eren, který se tak tajuplně usmíval a hrál na kytaru... ten Eren, co kterého jsem se zamiloval... Prudce jsem ho od sebe odstrčil, sykl jsem bolestí, jak v jeho pěsti zůstalo nemálo mých vlasů. Yaeger jen zavrávoral vzad a probodl mě zlostným pohledem, jako kdybych si něco takového nemohl v životě dovolit. A právě díky tomu, díky těm očím, ve kterých se omamná zeleň ztrácela v objetí černi, mi došlo, jak zkurveně velkou chybu jsem udělal.
Ty krásné, zelené oči, do kterých jsem se stačil zamilovat... prostě zmizely. Nebyly. Neexistovaly. Místo nich jsem hleděl do černých děr, kde se jen na okraji snažila udržet mnou tolik obdivovaná zelená, jako kdyby ten skutečný Eren volal o pomoc. Víc... jsem zaznamenat nestihl... protože mě strhl k zemi.

Jen tak tak jsem se nepraštil do hlavy, strčil jsem ruce pod sebe, ale to na mně už obkročmo seděl. Za tu dobu, co byl u mě, zvládl nabrat něco ze své nejspíš původní váhy, proto takový pískle jako já, i když svalnatý, ho nemohlo odstrčit. Zase, zase zaútočil na mé rty, když jsem nechtěl jeho jazyk vpustit do svojí tlamičky, prostě mě kousl do rtu až do krve. Oba dva jsme cítili tu kovovou pachuť karmínové tekutiny... mnou tolik milovaná chuť.
Ačkoliv to Eren nevěděl, jednal se mnou tak, jak jsem si vždycky přál. Tohle bylo to, co chybělo Farlanovi – živočišná touha po tom druhém.

Jenže opravdu to tak chci?
To bylo to, co se mi honilo hlavou, když jsem ho nechával mi mapovat tělo rukama, cítit, jak se jeho erekce tře o tu moji a nestoudně mě nutil sténat. Když plnil moje erotické fantazie, nad kterými jsem se sám dráždil a představoval si, že to dělá on, ne já. Že pak přejde k ústům... a pak budu mít tu čest ho cítit v sobě.
Teď to dělal, sám a dobrovolně. Jenže místo toho, abych cítil radost, jsem necítil nic. Vůbec nic. Ani smutek, vztek nad tím, co udělal, nebo touhu nechat si jím vyšukat duši z těla.
Ne.
Pořád tam byla někde ta racionální část, která věděla, co chci. Aby se mi vyznal, chtěl poznat moje tělo, stejnou měrou uspokojit mě i sebe. Ne, abych se nechal ohnout nějakým nadrženým sjetým prasetem, který by si mě vzalo třeba i násilím, nikoliv dobrovolně.
Při tom zmítání těl na studených dlaždičkách kuchyně, jsme oba ťukli do automaticky otvírané skříně s nádobím. A i když jsem si přitom přišel jako nějaká babička z hodně špatný komedie, ne-li rovnou porna, popadl jsem jedno z držadel a Erena zezadu přetáhl nerezovou pánví. Viděl jsem, jak z jeho těla vyprchává dočasně život a pak se jeho tělo bezvládně svalilo na mě. S námahou jsem ho od sebe odstrčil a odplazil se do rohu, kde jsem si objal kolena. Zpod vlasů ve svých očích jsem pozoroval již zneškodněnou hrozbu. Dech jsem měl nepravidelný, chvěl jsem se jako osika ve větru a v duchu si rekapituloval poslední minuty.

Málem jsem se nechal znásilnit feťákem, kterého jsem původně vůbec neměl pouštět z dohledu. Co... co se to se mnou děje? Tohle... t-tohle... nejsem já. Je to někdo jiný.
M-málem mi vystříkal prdel! Copak... copak jsem tak neskutečně slabý, že se mi to líbilo? Že jsem málem podlehl jeho dotekům, vůni, smyslnému hlasu?
... copak jsem v tom až tak hluboko? Co se stalo s mým přesvědčením, že ho po půl roce vykopnu se slovy ‚dělej si, co chceš'?
Tolik otázek a tak málo odpovědí.
Věděl jsem jistě jen jednu věc. Ten kluk...
... musí pryč.

Haaaah, here is it. Omlouvám se, dnes bez korektury. Moje miláčkoidní korektorka to nedává :D takže... vlastně budou tohle pro mě první reakce na tuhle perverzní kapitolu, tak jste si to snad užili 3:) ^^
Anyway. Jsem nemocná. *jak jinak, kam já jedu, tak se vrátím s ebolou nebo tak, ya know* Takže... kdo ví, snad budu kapitoly stíhat.

Strašně moc jste mě potěšili s komentáři u minulé kapitoly, jen jsem tam seděla se šťastným úsměvem, div jsem neměla v očích slzy... děkuju moc! Vydržte ♥