Možná si říkáte, že vzhledem k tomu, nad čím jsem se před pár dny uspokojoval, měl bych to nějak řešit. Nejspíš si s Yaegerem prostě sednout, popovídat si jako starý dobrý kamarádi, říct, jak strašně moc se milujeme, pak spolu hupsnout do postýlky a celou noc promilovat.
Tak hele, vy pitomý yaoistky. Já s ním šukat nebudu.
Protože víte proč?
Nerad bych si poseděl v chládku na pár let za znásilnění, kde by mi spousta známých, které jsem tam dostal, projíždělo s radostí prdel, protože když to dělám jiným, tak si to taky zasloužím.
Zkoumal jsem svou situaci ze všech úhlů. Ano, je možné, že mě ten spratek na fyzické úrovni přitahuje. Není vůbec ošklivej, to nemůže popřít nikdo z vás. Ale jemu je sedmnáct. Mně je přes třicet. On ani nedostudoval, já normálně pracuju. Tohle. By. Nefungovalo. Navíc ke mně on nic necítí. Kapiš to?
Tak. A teď, když jsme si vyjasnili, kdo s kým bude a nebude šukat, můžeme od toho odstoupit.

„Pane Ackermane... dneska mě už nechte, prosím..." zamumlal už notně unaveně Yaeger, když se snažil počítat v řadě další chemickou rovnici. Když mi došlo, že v tomhle stavu opravdu žádný stechiometrický vzorec nedoplní, rezignovaným mávnutím jsem ho poslal do ložnice, ať si dělá, co chce. Uklidil jsem učebnici chemie na své místo a unaveně se sesunul na pohovku.
Vzhledem k tomu, že Eren trpěl záchvaty čím dál méně často, chtěl jsem zjistit, na jakou školu se ho nějakým způsobem snažit dostat potom. No, cokoli společného s chemií to očividně nebude.
Vyčerpaně jsem zavřel oči a užíval si ticha, které ovšem trvalo jen několik následujících vteřin. Celým bytem se začaly linout tlumené zvuky kytary.
Ani nevím, kde ji Eren vyhrabal, nejspíš v tom stále zabordelovaném pokoji, ale jednoduše s ní asi před týdnem přišel a zeptal se, jestli hraju. Když jsem ho pohledem dostatečně jasně zeptal, jestli mě taky třeba nemá za debila nebo čupakabru, radši to přešel a začal škemrat, jestli by na ní mohl začít hrát. Že se kdysi učil a jistě nezapomněl, a že by alespoň věděl, jak se zabavit. Svolil jsem už jen z důvodu, aby mi dal klid.
A ano, měl pravdu. Uměl hrát docela slušně, pár písniček měl v hlavě, a co tam neměl - teď nemyslím matematiku, fyziku ani chemii -, to si byl schopný dohledat. (To už se o jeho snažení v oblasti chemických vzorců říct nedalo.)

Když jsem si na chvíli vzal do rukou otevřenou mnou rozečtenou knížku, Psa Baskervillského, v níž jsem se díky Erenovo počínání zatím nedostal ani na konec Mortimerova vyprávění, uslyšel jsem zpěv. Asi tři dny po té, co začal moje uši obšťastňovat svou hudbou (jste šikovní, už umíte ironii rozpoznávat lépe a lépe), mě začal obšťastňovat i svým zpěvem. Sice to na začátku znělo jako havraní krákorání, že jsem si myslel, že se u něj objevují i fyzické projevy absťáku, ale teď už zněl jeho hlas krásně a čistě. Pokud jsem tedy mohl soudit. Hudbu jsem naposledy poslouchal v rádiu, kde jsem se i tak vždycky snažil najít spíš zprávy.

Teď zpíval zas. Jenže místo toho, aby se jednalo jako obvykle o Arctic Monkeys, nebo co to bylo za ,hudbu', se jednalo o pomalejší a tišší cover, který jsem od něj neslyšel.
Jeho písničky, obvykle tak bezstarostné a úsměvné, takové, kdy v něm člověk ještě viděl to sedmnáctileté děcko, co prostě hraje na kytaru... se od téhle lišily. Nedokázal jsem říct čím, jak, nebo jestli se to vůbec pravda, ale v téhle... jsem cítil... city. Tahle píseň nebyla takovou, na kterou si zatancujete v baru s přáteli nebo přítelkyní. Tahle byla upřímná. Kazila iluzi veškerého krásného okamžiku a vrhala nás do tvrdé reality...
Do reality, že ne každý má všechno. Že svět není tak dokonalý jako ten můj, náš. Že někomu chybí až moc věcí na to, aby byly schopné převážit ty šťastné okamžiky. Ty mizí jako drobné záblesky, jako kdyby nikdy neexistovaly. Ztracené ve tmě. Stejně, tako ten člověk, u kterého převládá bezmoc, strach a proplakané noci s jedinou touhou - najít ujištění ,že není zbytečná existence.
A nejvíc mě bytostně děsilo, že právě tohle všechno dává Eren do svého zpěvu.

If I left tommorow would anybody care?
Stuck in this sorrow
Going nowhere

Právě tahle slova, ta procítěná sloka, mě donutila knížku zase zavřít, vstát a dojít až k ložnici, překonat bariéru v podobě zavřených dveří. Eren seděl na posteli, nezaznamenal ani to slabé ťuknutí dveří, které dalo vědět o mé přítomnosti. V momentě, kdy jsem se ale naprosto instinktivně přesunul za něj, dolezl k němu po kolenou a objal ho kolem pasu, se sice snažil bránit, ale sám věděl, že proti mně nic nezmůže. Asi i proto odložil kytaru na postel a svěsil hlavu.
„Proč... ji hraješ?"
„A proč se staráte?" nemít perfektní sebeovládání, ucuknul bych, jak byla jeho slova jedovatá. Skoro jsem v nich slyšel tu potlačovanou zášť, vztek... jen dobře skrytou pod výlev náladového pubescenta. „Navíc, je to jen píseň," typická obrana citlivých hudebníků. Farlan mi taky kdysi zahrál sonátu a tvrdil, že je to jen píseň. Vtipné na tom je, že jsem ten den přišel o nevinnost.
„Neurážej moji inteligenci," poznamenal jsem na svůj vkus až mírně. Věděl jsem, že tady je za jeho chováním ještě něco... něco, o čem já zatím nemám tušení.
„Říká člověk, který tady po celou dobu plive urážky," procedil skrz zatnuté zuby... a já jen trochu překvapeně zíral. „Víte co, přestaňte si hrát na spasitele. Já moc dobře vím, o co vám jde, máte ze mě jenom prachy. Držet si mě u sebe, aby vám vysolili love a pak odkopnout, jako špinavou kurvu. A proč to taky neudělat dvakrát, že jo! Nejste nic, než štětka, co by za peníze udělala první poslední. Já vím... že mě ve skutečnosti nenávidíte..."

Spousta lidí by teď řekla, co udělám. Vlastně... to bylo něco, co jsem měl taky sto chutí udělat. Seřvat ho jako spratka - kterým taky ostatně byl - a dát mu najevo, kam patří, že mně by měl líbat boty za to, že se s ním alespoň zahazuju a snažím se ho vyléčit! Jenže... tam někdo uvnitř, hluboko v srdci, které ještě stále mám, jsem doktor. A tohle byla osoba odvykající si kokainu. Deprese... byly více než očekávaným jevem.
„Oi, Erene. Sám uvnitř víš, že to není pravda."
„Že není?! Kdybyste mohl, uděláte si ze mě podnožku pro boty! Jsem vám jenom na obtíž, jako všem. V-vždycky... vždycky jsem byl! Nedokázal jsem zachránit maminku, nedokázal jsem jí pomoct! T-to proto táta odešel... nechtěl mě ani vidět, byl jsem pro něj nic, než zklamáním..." Erenova ramena se začala pozvolna chvět a já viděl, jak po jeho tváři stékají slzy, které pomalu odkapávají na kalhoty, do kterých až příliš křečovitě zarýval nehty.
Viděl jsem ho. Konečně, po té dlouhé době, jsem viděl skutečného Erena Yaegera. Nebyl to ten namyšlený idiot, který machroval před holkama a přizpůsobil se společnosti. Nebyl to ten uštěkaný spratek, který mi odmlouval v nemocnici nebo dělal hrdinu tenkrát poprvé v mém bytě. Byl to ten kluk, který zoufale oplácel mé polibky, protože to byly jediné polibky, se kterými souhlasil on a ne ten kokainový ďábel, který ho ovládal posledních pár měsíců. Ten kluk, který škemral o kytaru, protože i to by mu pomohlo se vrátit k tomu svému starému já. Kluk, který mě v noci objímal, protože chtěl cítit teplo jiného těla a zároveň mu/jí nevyšukat duši z těla. Jen obejmout něco, co ho obejme nazpět, bez postranních úmyslů a dá mu tak najevo, že mu za to stojí.
Kluk, který chtěl lásku, i kdyby jinou, než tu mileneckou.

„Erene, poslouchej mě," oslovil jsem ho, ale místo toho, aby mi věnoval i jen pohled, tak se jen dál otřásal pláčem. Věděl jsem, že tady je to marné. Jediným chvatem jsem ho položil na záda a obkročmo se dostal nad něj, zatímco jsem chytil jeho ruce. Jeho uplakané oči se setkaly s těmi mými. A na mně nezbylo nic jiného, co jsem měl na srdci... asi i celou tu dobu, co jsem ho potkal, ale došlo mi to až teď, když jsem to vyslovil.
„Plácáš píčoviny," odmlčel jsem se, abych se mohl naklonit a jemně se otřít o ty růžové plátky růží. „Protože já... tě miluju."
Viděl jsem, jak se v jeho tváři vystřídala nechápavost, zmatek a nakonec... snad i pochopení.
„Ale... jak byste mohl... pane Ackermane-"
„Levi," opravil jsem ho tiše. A on v mých očích viděl pravdu. Tu dokonalou a krásnou pravdu, díky které věděl, že v tomhle krutém, šíleném světe není a nebude sám.

Tentokrát se naklonil on ke mně. Netušil jsem, jak dlouho jsme se líbali, jak dlouho se o sebe naše rty otíraly, jazyky si hrály, kolikrát mě on zatahal za vlasy tak, že jsem mu do těch jeho tiše vzdychl a kolikrát jsem ho já za odplatu kousl do rtu. Když jsme ale pak usínali, on přitulený k mému boku, tak jsem věděl, že tady nastává problém.
Zamiloval jsem se do toho největšího spratka pod sluncem.
Do narkomana v rekonvalescenci.
Kde jsem vystupoval jako doktor.
Jenže všechno mi bylo úplně u prdele.
Chtěl jsem jen ležet a představovat si, že Eren, takhle ke mně přitulený, nevinný a sladký, ty city opětuje.

Jsem málem zapomněla zveřejnit kapitolu ^^"

Nom. Konečně! Ani nevíte, jak moc jsem se na tuhle kapitolu těšila ♥ taky jsem si její psaní užila :3 co na ni říkáte?

A na příští se těšte vy, perverzní dušičky. Bohužel, až za 14 dní... lyžák T.T