„Fluvial nemá znaménko! Fluvial nemá znaménko!“ smála se mi ZASE Goldina parta. „Nechte mě bejt!“ zakřičím. Bohužel to nijak nepomohlo, protože mají pravdu. Je mi jedenáct, ale moje znaménko se pořád neobjevilo. Gold je jednorožec stejně jako já, ale ona potřebuje všem ukázat že je z nás všech v sirotčinci nejsilnější. Všechny jednorožce kteří kývli na její výzvu k souboji skončili poražení. Teď má zálusk na mě, ale ať se snaží mě naštvat sebevíc zatím to nedokázala. „Tak co? Fluvinko naše. Dáš dneska souboj?“ zeptá se provokativně ona.

A je to tu zas....

„Ne díky Golden. Chystám se na ten výlet. Však víš. Budeme tam mít rozchod a každý bude moct jít až do večera kam chce.“ řeknu jí a můj hlas k mému překvapení zní dost klidně.
„Nejsem blbá Fluvial Heaven....“

Jsi...

„...Vím že tam jdeme dnes za brány sirotčince. Ale máme ještě spoustu času. Tak co ten souboj?“ dořekne.
Já se snažím odpovědět dost štěkavě
„Ne díky. Třeba zítra, do té doby můžeš trénovat s někým rovným tvého intelektu. Třeba.... Sorry nic takového mě nenapadá. Co třeba se stromem?“ na ta slova se otočím a odejdu.

Uffff...mám to za sebou....

Ne nadarmo znamená její značka magii....

Jdu po chodbě a sleduju povídající poníky. Já přátele nemám už jen kvůli tomu že na mě má spadeno Golden. Golden je „nejoblíbenější" holka ze sirotčince, protože se většina poníků bojí jí a její magie. Tak se snad nebudou přátelit s holkou kterou ona nesnáší. Navíc Goldeniny rodiče byli někdo. Její rodiče byli bohatí, jenže jednou jeli na hory a zasypala je lavina. A malá Gold musela do sirotčince. Až dosáhne dospělosti zůstalo jí po rodičích nemalé mění. A já? To nikdo neví. Nešli mě před dveřmi sirotčince v jeden mrazivý den. Jediné co mám je dopis:
Nemůžu si ji nechat. Nejde to! Prosím postarejte se o ní. O moji Fluvial Heaven.

Nic jsem u sebe neměla a moji rodiče se nikdy nenašli.
„Děti jde se ven!“ uslyším hlas paní Mind a rozběhnu se směrem k ní.
„Tak chcete ven?“ zeptá se skupiny poníků před bránou. „Anooo!“ ozve se celý dav poníků. Paní Mind vezme klíč který má stále pověšený na krku a odemkne vrata. Pomalu je otevře. „V 6:00 ať jste zpět. Hezky si venek prohlédněte.“ všichni vystartovali do města které leželo pod kopcem na kterém byl postaven náš sirotčinec. Jenom já se vydala opačným směrem, od města. Tím směrem totiž byl ten nejvyšší kopec široko daleko. Byla to skoro hora. Vedly tam jen malé cestičky a bylo to prutké stoupání. Vždycky jsem se tam chtěla podívat. Být vysoko skoro až nad mraky! Poprvé za svůj život. Někdy jsem přemýšlela jestli bych kvůli tomu nevyměnila svůj roh za křídla. Vždycky mi vyšlo ne, ale vždy jsem chtěla vidět svět z výšky. Když jsem konečně vyšplhala až na vrchol, slunce se už naklánělo k západu. Bylo půl šesté. Supr. Právě jsem vylezla a už musím být dole. Chtěla jsem se otočit, ale nemohla jsem odtamtud
odejít.

Ještě chvíli...

Přesvědčovala jsem se.

Snad se paní nebude zlobit, když přijdu trochu později...

Hora byla jakoby rozpůlená. Z jedné strany trochu prutká, ale z druhé strany byl obrovská propast, směrem ke slunci, ze které jste mohli shlížet dolů. Lehla jsem si kousek od okraje srázu a dívala se na zapadající slunce. Bylo mi skvěle. Najednou jsem uslyšela něco co se obrovskou rychlostí přibližovalo. Otočila jsem se abych zjistila co to je. Strnula jsem. Nebála jsem schopná udělat jediný pohyb. Proti mě letělo něco co vypadalo jako obrovská ohnivá koule.
Stihla jsem jen vykřiknout, než do mě narozila.

Z pohledu třetí osoby

Bílá jednorožka vykřikla a pak do ní narazila magická koule. Zavřela oči
Objevila se kolem ní oslnivá záře. Najednou oči otevřela, ale byly celé bílé. Následoval obrovský záblesk světla v kterém se malá jednorožka ztratila.
Najednou se všechna zář stratila a Fluvial se světla k zemi.