Vzbudila jsem se. Otevřela oči. Už byl večer. Kolem mě zářily hnězdy a měsíc se třpytil. Ležela jsem na zemi. Zkusila jsem vstát, ale připomněla se mi obrovská bolest po celém těle.

Co se stalo?...

Vzpomenu si na tu ohnivou kouli...a taky na to že jsem měla být už několik hodin zpátky v sirotčinci!!!
Přes všechnu bolest vstanu a rozběhnu se směrem zpět. Trvalo mi to dlouho a pohmoždila jsem si u toho kopyto.

Kulhající jsem doběhla pod horu. Byla mi hrozná zima, ale já jsem nic neměla. Zrak mi padl na skládku kde se válel kus pytle. Kouzlem jsem ho vzala, v polovině roztrhla a hodila ho přes sebe. Vzniklo něco jako plášť a bylo mi díky tomu tepleji. Za chvíli už jsem stála před dveřmi sirotčince a zaklepala. Otevřely se. Tam stála paní Mind. Její výraz byl rozčilený, ale když se na mě podívala změnilo se ve zděšení. „Prosím tě, co se ti stalo?! Jsi všude samá jizva a krev!“ řekla a hned mě táhla dovnitř. Paní byla hrozně starostlivá a své sirotky milovala. Odendala mi můj provizorní plášť. V tu chvíli jsem únavou usnula. To poslední co jsem slyšela bylo zděšené: „O můj bože!“ který vyšlo s úst paní Mind.

Vzbudila jsem se na ošetřovně. Pořád mě všechno bolelo, ale mnohem méně než včerejší den. K mému překvapení jsem už ani nebyla ospalá. Sáhla jsem si na obličej kde jsem měla včera jizvu. Už tam téměř nebyla. No jo, proč bych se divila, když cuttie mark paní Mind je léčení. Odhrnula jsem kouzlem peřinu a sklouzla z postele. Chtěla jsem se na sebe podívat. Včera jsem na to vůbec neměla čas. Kousek ode mě bylo zrcadlo. Zavřela jsem oči, postavila se před něj a otevřela je.....
„ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ...!!!“ můj děsuplný křik se rozlehlé po ošetřovně. Lekla jsem se tak, že jsem spadla po zádech na zem. Najednou se rozlétly dveře a stála tam paní Mind. Když mě spatřila ležet vystrašenou před zrcadlem, jen se na mě podívala pohledem plným pochopení.
„Řekněte mi že to není pravda?!“ řekla jsem a podívala se jí do očí. Ona jen kývla. „Jak se to stalo?“ vylétla že mě otázka. „Na to jsem se chtěla zeptat já tebe. Měla jsi je už včera když ses vrátila.“ řekla uklidňujícím hlasem. Šokovalo mě to. Už včera?
„J-já nevím jak jsem je získala.“ řekla jsem a pořád vystrašeně jsem se dívala na svá záda, kdysi holých, ale teď na nich byla dvoje obrovská křídla. Byla větší než normá pegasí, MNOHEM větší. „Co se vlastně stalo?“ zeptala se paní. Vylíčila jsem jí celou příhodu. Od toho jak jsem vyrazila, až po to jak jsem se sem vrátila. Nakonec řekla: „Hmm...Možná vím co to bylo. Slyšela jsem že jeden mocný jednorožec se, než umřel, vzdal své moci a svou magii vypustil.“ dořekla a já se na ni podívala. „Takže...se to stalo omylem?“ zeptám se. Ona ale zavrtí hlavou. „Ne. Omylem to nebylo. Magie si vybírá jednorožce, takže si svá křídla měla dostat. V takových případech neexistuje omyl.“ řekne a já se na svá křídla podívám s novým zájmem. „A-a co mám teď dělat.“
Zeptám se. „Zatím nic, je ale důležité aby se o tom zatím nikdo nedozvěděl.“