Drahý deníčku,začínám nanovo. S novým školním rokem bude všechno jinak, slibuju! Už žádné hlouposti! Nic a vůbec nic, nebudu na to myslet a ono to zmizí. Přísahám, budu se soustředit pouze na školu.

Drahý deníčku,
mám ji ráda. Moc, moc, moc ráda. Nevím, co to znamená, ale zdá se to skutečné. Myslela jsem si, že mě to během prázdnin opustilo, ale je to silnější než dřív! A zlobím se na sebe, že jsem se neodnaučila ji mít tak moc ráda. Jsem z toho hrozně smutná, dokonce brečím... často.

Sedíme spolu na obraně proti černé magii. Je do Lockharta zakoukaná. Tak předstírám, že se mi taky líbí. Ale tajně koukám na ni. Třeba když si píše do sešitu. Když se hlásí. Když sama sebe šimrá na nose brkem. To mi přijde nejroztomilejší ze všeho. Někdy se jen tak usměje, jako kdyby si vzpomněla na něco vtipného. A jindy se vzteká a mračí se, hlavně když jí Ron vypráví něco hloupého. Proto jí raději nic moc neříkám, abych nežvatlala nesmysly. Jo a taky ji pozoruju, když zasněně sleduje Lockharta. Zamilovanost jí sluší. Vždycky se tomu musím pousmát, protože je vážně moc pěkná. Nevím, jak to dělá. Asi kouzlí. Minulý rok si zmenšila zuby, takže asi používá magii, aby byla tak krásná. Za chvíli bude ještě nádhernější! To je jasný... I bez kouzel...

Dneska mi půjčila na přepsání sešit. Jsem totiž pozadu. Nebo je ona napřed. Tak jako tak, má krásný sklon písma. Neškrtá, nepíše gramatické chyby. A ani nedělá kaňky! Jak to dělá? To má všechno tak do detailu promyšlené? To je skutečně tak dokonalá a bezchybná? Protože já nejsem ani z poloviny tak šikovná (a teď nepíšu jen o jejím stylu psaní), nerozumím tomu... Je možné, aby byl někdo tak perfektní ve všech ohledech? A jestli jo, tak jak by ji mohla zaujmout chaotická a věčně zmatená holka jako jsem já? Nemám šanci. Nemám šanci u nikoho.

Drahý deníčku,
dneska jsem ji potkala jen dvakrát. Na snídani seděla s Harrym a Ronem. Ron ji má asi rád, to já poznám, protože se na ni dívá stejně jako já. Nedivím se mu, ale trošku na něj žárlím. On je totiž kluk. Takže to má lehčí. Ron má naději. Já asi ne, protože jsem... jiná. A ona není... jiná. Přála bych si, aby byla stejná jako já, ale nikdy to tak nebude. To bych přece poznala. Nekoukala by se na kluky tak... jak na ně kouká, kdyby se jí nelíbili. Možná se mi taky začnou líbit kluci. To by totiž bylo snadnější. Třeba Justin je hezký, ten by se mi mohl líbit, ne? Měla bych si napsat, co všechno je na Justinovi fajn...
1. Justin je milý kluk
2. Justin je kluk
3. Vůbec nevím, co bych na něm mohla mít ráda
3. Justin je prostě kluk, takže se mi líbit MUSÍ
Jenže ona je...víc fajn... Je chytrá, krásná, hodná, obětavá, má nejnádhernější ruce, usmívá se jako nikdo jiný, hrozně pěkně vypráví o knížkách, půjčuje mi sešity, jednou si pomohla s úkolem a celkově, když se to vezme kolem a kolem, je hrozně výjimečná. A mám ráda jejího kocoura. Několikrát jsem slyšela Rona na něj nadávat, ale mně přijde roztomilý. Ten kocour. Je roztomilý ten kocour.Málem bych zapomněla. Podruhé jsem ji potkala, když šla do knihovny.
Já jsem Já a ona je H.
H: Ahoj.
Já: Ahoj.
H: Taky jdeš do knihovny?
Já: Ne. Už jdu spát.
H: Četla jsem, že máte společenskou místnost někde u kuchyní. Je to pravda?Já: No... Já nevím, jestli ti to můžu říct...
H: To nevadí. Tak se měj hezky. Dobrou.
Usmála se jenom dvakrát. Podívala se mi do očí jednou. A nakonec mi zamávala, ale to se na mě ani nekoukla. Jsem hloupá a jsem holka. To bylo jasný, že se neusměje víckrát. Nevím, co jsem čekala. Možná, že se na mě zadívá těma nádhernýma hnědýma očima a řekne: ,,Asi jsem do tebe zamilovaná, Susan!" Nebo něco podobnýho. Ale je to hloupost... Ona je holka. Holky se nezamilovávaj do holek. Mám pocit, že jsem jediná na světě, kdo je... jiný. A stydím se za to. Milý deníčku, kdybys jen věděl, jak moc mě to trápí! A kéž by to věděla i ona!
Mám strach, že mi nikdy nikdo neporozumí.

Deníčku,
všechno mě to štve. Dneska jsme s holkama hrály takovou hru. Vyjde ti manžel, děti a zaměstnání. Budu prý obráběčka kovů (Merlin ví, co to znamená), budu mít dvě děti a vezmu si Harryho. Tak nevím, co je horší. Asi ten Harry. Kov mi zas tak nevadí. Ale ráda bych se provdala za někoho, kdo má hezké ruce jako... ona. Tipuju, že Harry nemá tak pohledný ruce. A asi ani jinej kluk. Já si prostě vezmu někoho, kdo bude roztomilá. Teda, snad... Mamka mi poslala sušenky. Asi jí zítra jednu nabídnu. Doufám, že má ráda sušenky. Asi jí nechám tu čokoládovou. Sice mám čokoládové sušenky nejraději, ale kvůli ní se té čokoládové sůši vzdám.

Drahý deníčku,
sušenky jsem snědla, takže jsem jí nemohla žádnou dát. Nejsem takový žroutisko, jak se to teď může zdát! Byla jsem smutná. Když jsem smutná, tak jím sušenky.
Ale zeptala jsem se jí, jestli má ráda podzim. Řekla, že jo. Já mám taky ráda podzim. Hlavně kaštany. Mají barvu jako její vlasy. Ale to jsem jí neřekla.
U večeře se smála, když měl Ron lžíci na nose. Mně to tolik zábavný nepřipadalo. Taková blbost. Sice to neumím, ale... A vůbec! Měl by se přestat předvádět. Už to není vtipný. Bejt kluk, tak bych se tolik nepředváděla. Přijde mi to hloupý. To dokáže každej, když se mu líbí holka a on je kluk, dělat takovýhle šprýmy...

Můj nejdražší deníčku,
dala jsem jí vánoční dárek. Ale neví, že je ode mě. Chtěla jsem jí něco koupit (třeba náramek), ale rodiče mi neposlali kapesné. Tak jsem jí vyrobila záložku do knihy. Moc se mi nepovedla. Ani jsem ji neviděla, že by ji nosila. Kdybych uměla obrábět kovy, aspoň bych jí mohla ukovat nějakou obrovskou bránu. Ta by ji zaujala, ne? Nebo by i ta brána byla málo?Mrzí mě, že o tom nemůžu mluvit. Nebaví mě být jiná. A štve mě, že neumím vyrábět záložky a kovat brány. Ona totiž umí všechno. Dokonce hraje na klavír! Viděla jsem ji v hudebně. Kratiknot zapomněl zamknout a ona si tam něco přehrávala. Myslím, že tu písničku znám. A nebo to bylo tak pěkné, že si jenom myslím, že jsem ji znala i předtím. To se mi u ní stává. Všechno je tak povědomé.

Je mi smutno, deníčku.
Nevím, co s tím. Asi jsem zamilovaná. Pokud je teda být zamilovaná takhle divnej a smutnej a nádhernej pocit. Ostatní holky se takhle prý cítí kvůli klukům. Takže to asi bude láska. Nevím to jistě, ale mám ji ráda, takže to možný je...
Proč nemůžu posunout čas dopředu? Ráda bych věděla, jestli se mi bude líbit Justin nebo Harry nebo jinej kluk. Tohle čekání na dospělost mě ubíjí. Zatím asi ani nevím, co cítím. A já už bych ráda věděla, co ty pocity znamenají!

Najdu mír v Tvém náručí,
uslyším tlukot Tvého srdce,
zas pocítím klid a bezpečí.
V davu křičím do ztracena,
když sdílím čtyři stěny jen s Tebou,
cítím se světem býti obklopena.
Nejsem dobrá na básničky. Asi už nikdy psát básničky nebudu. Měla bych si najít nějaký koníček. Mamka mi pořád říká, že bych byla dobrá ve vyšívání. Ona to říká jenom proto, že je mamka. Ale já moc dobře vím, že nemám trpělivost. A nejsem šikovná. Takže ani vyšívat nebudu. Jsem divná? Místo toho, abych se něco naučila, tak koukám na ni. Jenže ona se fakt moc hezky usmívá. Byla by škoda místo toho koukat na jehlu.

Milý deníčku,
ona je kočka! Nekecám! Fakt! Normální kočka! Jakože fousky a tak... Šla jsem na ošetřovnu s pohmožděnou rukou a ona tam ležela a byla kočka! Brečela, tak mi jí bylo líto. I když já si myslím, že je lepší být kočkou než psem.

Deníčku,
už není kočka. To je fajn. A ani není pes. To je ještě lepší. Je to zase... holka. To je na tom asi nejlepší.

Susan dočetla poslední stránku deníku a zaklapla ho.
,,Takhle moc tě ta první láska trápila?" Susan se otočila k dívce ležící na polštáři a políbila ji na nos.
,,Jen dokud jsem nepoznala tebe. Od té doby už je to jenom taková bolístka, která byla potřeba k tomu, abych si uvědomila, že jednou najdu tu nejlepší a nejkrásnější dívku na světě."