Seděla u snídaně, stále se otáčela a hledala ho. Hermionin dech se zastavil, jeho ladné kroky a letmý pohled jejím směrem.
,,Ahoj," řekl tiše a hlavně bez zájmu!
,,Ahoj," špitla, když už byl daleko. Usadil se u mrzimorského stolu a začal se bavit se svým kamarádem. A najednou se objevila Cho, její přemilý úsměv, růžové tvářičky a černé vlasy, které měla úžasně učesané do falešného culíku. Hermiona se podívala jeho směrem a ucítila hroznou bolest. Koukal na Cho, nemluvil, jakoby se pro Cedrica život zastavil. Hermiona sklonila hlavu a snažila se myslet na něco jiného.

Šla po schodech, už bylo pozdě, odbíjela jedenáctá hodina, byla sama. Užívala si to ticho, ten klid, tu samotu, kterou celé dny cítila v duši. A najednou začala padat, nevěděla, co se děje.
,,Bože, Hermiono!" zvolal vyděšeně Cedric. Hermiona zvedla hlavu a zmateně na něj pohlédla. ,,Teda... Jmenuješ se Hermiona, ne?" zeptal se, protože nechápal, proč na něj Hermiona hledí tak šokovaně.
,,Jo, ale... Co se stalo?"
,,Omlouvám se. Nevěděl jsem, že tu někdo bude."
,,Proč tě vidím rozmazaně?" Vzal její hlavu do rukou a trošku ji natočil.
,,Merline! Vezmu tě na ošetřovnu! Máš... teda... trochu krvácíš." Hermiona vůbec nevnímala jeho slova a okouzleně pozorovala, jak se jeho rty pohybují. ,,Chceš pomoct na nohy?" vyptával se Cedric.
,,Ne, děkuju, zvládnu to," ujistila ho Hermiona a vstala. Rána na hlavě byla špatná, protože ztratila rovnováhu a letěla na zem. Chytil ji. Pevně.
,,Radši tě ponesu," pravil rozhodně a vzal ji do náručí. Když si to Hermiona uvědomila, začala se zmítat.
,,Ne! Pusť mě. Vždyť jsem těžká! Já to zvládnu!" bránila se. Nadhodil si ji a usmál se.
,,Jako pírko."
,,Ne, prosím...já nechci, abys..." Ale jak si uvědomila, že se Cedric usmívá, ztichla a hleděla jak koutky jeho úst se čím dál tím víc zvedají. ,,Co se děje?" zeptala se.
,,Já jen, že jsem mohl potkat kohokoliv a že zrovna ty budeš v tuhle noční hodinu na chodbách..."
,,Jen jsem se procházela."
,,JEN procházela?" ušklíbl se a pak se rozesmál zvonivým hlasem.
,,No jasně, já přece...nechodím prodávat drogy."
,,Já nemyslel drogy," zaculil se. Hermiona chtěla něco říct, ale skočil jí do řeči. ,,Už jsme tady."

,,Co se stalo?" zeptala se Poppy, když Hermioně prohlížela ránu.
,,Já jsem spadla... Myslím," odpověděla Hermiona.
,,Omylem jsem do Hermiony šťouchl a ona spadla," upřesnil nešťastně Cedric. ,,Je to špatný?" zeptal se starostlivě.
,,Ne, spraví to lektvar. Za chvíli to zmizí," odpověděla Poppy a nalila Hermioně do vlasů rudou tekutinu.
,,Au," sykla Hermiona. ,,Tak a už můžete jít. A příště se nemusíte pozabíjet," upozornila je Poppy. ,,Schůzky jsou kvůli něčemu jinému." Hermiona se zastavila.
,,To je omyl! My spolu...ne...to je..."
,,Půjdeme?"zeptal se jí Cedric.
,,Jo," řekla nakonec Hermiona, i když by ráda ještě upřesnila, že neměli žádnou domluvenou schůzku. Když byli na schodech, nabídl jí Cedric rámě.
,,Radši tě doprovodím, když jsem tohle způsobil já..."
,,To nemusíš, už jsem v pořádku," usmála se Hermiona.
,,Ale jo." Hermiona se zamyslela.

,,A proč jsi tu byl ty?"
,,Já..." najednou se přestal usmívat. ,,...já měl..."
,,Rande?" dořekla tázavým hlasem Hermiona. Cedric přikývl.
,,Ale to je jedno, hlavně aby se ti ještě něco nestalo." Hermiona posmutněla.
,,To jsem nechtěla."
,,Já do tebe vrazil."

,,Kolik ti vlastně je?" zeptal se Cedric po chvíli ticha.
,,Čtrnáct," odpověděla Hermiona. ,,Jsem ve stejném ročníku jako Harry."
,,Aha," hlesl Cedric a dál mlčel.
,,Tady jsi!" zvolala Cho. Hermiona se otočila. Stála tam. ,,Hermiono, co tady děláš?" vyptávala se.
,,Já už půjdu," řekla spíš Cedricovi. ,,Nebudu překážet."
,,Ale ty nepřekážíš," ujišťoval ji Cedric.
,,Jak to můžeš vědět tak jistě?" usmála se Hermiona. ,,Užijte si to."
,,Nechceš...?"
,,Ne," odpověděla hned Hermiona. ,,Dobrou noc." Šla za roh, opřela se o zeď a skryla tvář v rukách.
,,Co spolu máte?" slyšela hlas.
,,Snad nežárlíš?!" zasmál se milý hlas.
,,Na Miu? Vtipkuješ?!"
,,Přece se mi líbíš ty. Jen jsem ji potkal. Věříš mi?"
,,Asi jo."
,,To je dobře, vypadáš krásně."
,,Díky, ty taky. Máš novou košili, že jo?"
,,Ne, tuhle nosím už dva roky." odpověděl.
,,Aha, no nic. Půjdeme?" zeptala se Cho.
,,Jasně." Slyšela vzdalující se kroky. Sjela na zem a rozplakala se.

Seděla na lavičce a četla si.
,,Tak co ta rána?" zeptal se Cedric. Hermiona vzhlédla a smutně se usmála.
,,Vůbec to necítím."
,,To je dobře, vážně se omlouvám... A ještě k tomu jsem tě nechal jít samotnou."
,,Tolik lidí mě nechalo jít samotnou... A vůbec mi to nevadí," odvětila Hermiona.
,,Víš, Hermiono, chtěl bych si s tebou promluvit o..."
,,Chermiona?" zeptal se Viktor, který se objevil těsně za Cedricem.
,,Ano?"
,,Mochl bych promluvit s Vámi?" zeptal se.
,,Jistě," přikývla Hermiona a hodila omluvný pohled k Cedricovi. Ten, jako pravý gentleman, trpělivě vyčkával.
,,Já chtěl zeptat, jestli nepůjde Chermiona se mnou na ples?" Hermiona se překvapením rozzářila. Bála se, že se jí na to nikdo nezeptá. Byla jednou z posledních dívek v ročníku, kterou nikdo nepozval na ples.
,,Já... Ano!"
,,Viktor!" zařval Karkarov.
,,Musím běžet. Tak dohoda jsme," pravil Viktor, poklonil se a odešel.
,,Promiň, co jsi mi chtěl říct?" zeptala se Hermiona.
,,Ale nic. To je jedno," řekl tiše Cedric a schoval do kapsy kytičku a papírek: MUSÍŠ SE MNOU NA PLES!

Hleděla na vodní hladinu.
,,Tak co ples?" zeptal se Cedric.
,,Hrůza," odpověděla Hermiona, aniž by byla překvapená, že tam je taky. Cedric se vždy zjevoval na nečekaných místech. ,,A co ty?"
,,Jde to..." Byla slyšet pomalá hudba, už tam v sále skoro nikdo nebyl a ti, kteří zůstali, si vyžádali romantické hity.
,,Takže spolu chodíte?" zeptala se Hermiona.
,,Jo. To víš, hodím se k Cho. Je pro otce zajímavá."
,,Pro otce? A co ty?"
,,O tom bych raději nemluvil. Víš Hermiono, kdybych já mohl rozhodnout, koho mít rád... tak by..."
,,Kdo by to byl?" vyptávala se Hermiona.
,,Ty," zašeptal Cedric a odešel.