Za zvuků svých podpatků procházela prázdným náměstím. V mokrém chodníku se odrážely její rudé lodičky. Trochu přidala do kroku a skryla bradu pod polodlouhý kabát. Ruce si dala do kapes, aby se ohřála. Chladný vítr jí cuchal vlasy.

Když potkala cizího muže, řekl jakousi nevhodnou a nemístnou poznámku. Nereagovala. Ani neměla čas. Jindy by se dohadovala a dožadovala omluvy. Nyní jí to bylo skutečně jedno. Ohlédla se, měla za sebou dobrých dvacet minut rychlé chůze. Nechtěla si brát taxíka, přišlo jí to zbytečné a potřebovala se projít na vzduchu. Nechtěla se přemisťovat, nepřišlo jí to dostatečně bezpečné. Každá magie se dala dohledat a ona chtěla být nepovšimnuta. Soustředila se na svou chůzi, takže si neuvědomovala, za jak dlouho dojde ke svému cíli. Překvapoval jí každý krok, který učinila.

Vchodové dveře byly odemčené, jako vždy. Potemnělá chodba byla nasáklá vlhkostí. Zavřela za sebou a rozsvítila dost pochybnou zářivku. Vyšla po schodech do prvního patra, kde byly nejužívanější místnosti. Bylo zbytečné vytápět celý veliký dům, proto bylo přízemí chladné a opuštěné. Zastavila se u dveří. Vydýchala se, upravila si vlasy a zaklepala. Chvíli bylo ticho, pak se ozvalo jemné šramocení a dveře se, bez jediného zavrzání, otevřely. Beze slova vešla dovnitř. Už věděla, že se nemá vyzouvat. Následovala Ho. Ani na ni nepohlédl. Teprve v místnosti s knihovnou se k ní otočil čelem a pomohl jí z kabátu. Zatímco ho věšel, ona si stoupla k oknu. Pohlédla na temné město prochladlé deštěm. Ulicemi se vznášela jemná pára, už jen jak na to koukala jí byla zima. Ale v této části domu bylo vždy teplo. Vonělo to tam po koření, nejspíš indickém. Ve vitríně byly knihy, mnoho knih. Jeden gauč a křeslo. Tři svíčky s vůní kávy, míchalo se to s kořením a tvořilo to pro nos neobvyklý zážitek. Aniž by si to uvědomovala, vždy se tam nadechovala víc než normálně. Hltala tu vůni, tu atmosféru. Přejel rukou po její páteři. I přes šaty cítil, že má oblečený korzet. Přitiskl se k ní zezadu, zavřela oči. Položil své dlaně na její ruce a vedl je po jejím těle. Zvláštní pocit, když řídil její doteky. 

Lehla si na bok, zády k Němu, zatímco On hleděl do stropu, který byl zbytečně vysoko. Aspoň On si to vždy myslel. Pár minut bylo ticho, pomalu usnul. Počkala, až se Jeho dech zpravidelní a otočila se k Němu. Při každém výdechu se Jeho oční víčka jemně zatřásla a řasy vytvořily skoro nepovšimnutelný stín. Natočila hlavu na stranu, aby na Něj lépe viděla. Na tohle se pokaždé těšila. Na těch pár hodin, kdy bude moct být v Jeho přítomnosti a pozorovat, jak spí. Natáhla se a chytila Ho za ruku, automaticky ji stisknul. Krátce se pousmála. Uvažovala nad tím, jestli jejich soužití bylo vždy tak tiché. Vlastně se musela dlouho rozvzpomínat, kdy si něco řekli. Jako by nikdy neslyšela jeho hlas, jen ve své hlavě. Jejich rozmluvy nikdy nebyly o slovech, ale v pohledech.

Všechno to totiž začalo jediným pohledem. Seděla tehdy v čarokavárně a četla si, procházel kolem vitríny s koláčky a náhodou na sebe pohlédli. Stále šel, ale celou tu cestu z ní neodtrhl oči. Nedokázala ani mrknout, pootevřela svá ústa. Ani nedopila kafe, zaplatila a vyběhla ven. Bála se, že odešel, ale On stál na druhé straně ulice a pozoroval ji. Přešla silnici a stoupla si půl metru od Něj, koukali se na sebe a mlčeli. Podal jí ruku a ona Jemu také, ale neřekli si jména. Ona samozřejmě Jeho jméno znala už od dětství.