Spánek nepřicházel. Severus si matně vzpomínal na roky, možná celé dekády, kdy býval nesmírně unavený, ale neměl čas na spánek. Tehdy si říkával, že pokud se dožije stáří, celé ho prospí. A teď, kdy měl všechen čas světa, spánek nepřicházel. Chvíli ještě zíral do stropu, pak zaťal pěsti, zhluboka se nadechl a přetočil se na bok, i když to šlo ztěžka. Každý pohyb bolel, ale mnohem bolestivější byl pohled, který se mu naskytl.

,,Proč jste svědčila v můj prospěch?" zeptal se Severus skoro až vyčítavě. Zadívala se na něj svýma hnědýma očima a pokrčila rameny.
,,Protože je to správné," odpověděla.
Zavrtěl hlavou. ,,Nelíbí se mi, jak jste na mě milá. Nežádám o pomoc a nechci, abyste tohle dělala ze soucitu."
,,Já se vás neptám na souhlas nebo povolení," pravila pevně a Severus Snape viděl Grangerovou poprvé v životě jako sebevědomou ženu. Teprve osmnáctiletá - a přitom dospělá.
,,Nezastávejte se mě před starostolcem," řekl tiše a možná to vyznělo jako prosba plná studu.
Hermiona přistoupila ke Snapeovi a pohladila ho po tváři. ,,Stojím při vás. S tím už nic nenaděláte."

Jeho manželka ležela vedle něj, lehounce oddechovala, ústa měla pootevřená. Nikdy by nevěřil, že někdo může s léty zkrásnět. Ale Hermiona ho vyvedla z omylu. Ve svých necelých padesáti letech byla nejkrásnější ženou, kterou Severus znal. Každá její vráska byla krásná. Zatímco on vypadal na sto let a cítil se na dvě stě. Cítil se provinile. Koukal se ještě pár minut a zpytoval své svědomí. Pak se překulil na druhý bok, chytil se nočního stolku a pokusil se vstát. Ani nevěděl, jestli se mu zamotaly nohy nebo hlava.

,,Obávám se, že mě máte ráda," zašeptal skoro neslyšně, když zůstali po učitelské poradě sami.
Hermiona rolovala pergamen. Aniž by na něj pohlédla, odvětila: ,,Mám vás ráda. A nijak se toho neobávám."
,,Ale měla byste se obávat. A měla byste proti těm citům bojovat."
,,Znamená to, že mé city neopětujete?"
,,Na tom nezáleží."
Grangerová k němu vzhlédla, pergamen nechala pergamenem.  ,,To je právě to jediné, na čem skutečně záleží."
Severus Snape zavrtěl hlavou. ,,Možná teď. Možná za rok. Možná za pět let. Ale jednoho dne, až budu starý, budete toho rozhodnutí litovat. Byl jsem těžce raněn během bitvy, jsem o dvacet let starší než vy. Až mě to všechno dostihne, budete už ochuzena o nejlepší léta svého života."
Hermiona sklonila hlavu, ale stejně viděl slzy, které jí tančily po tvářích.
,,Neplačte. Já si vašich citů vážím. Jakoby se stalo."
,,Já nepláču, protože bych litovala toho, že spolu nebudeme. Já pláču, protože vás vůbec napadlo, že by tohle pro mě byla rozhodující okolnost."

,,Bohové, Severusi! Jsi v pořádku?" ozval se hlas nad jeho hlavou. Jen rozmazaně viděl její tvář. Byla tak vyděšená. Něco se v Severusovi zlomilo, možná to bylo stářím, možná nevyspalostí, možná jejím vystrašeným hláskem. Rozvzlykal se. ,,Opusť mě, prosím. Tohle si nezasloužíš," požádal ji. Místo toho ho dvě chvějící se paže objaly a pozvedly ze země. Hermiona přitiskla Severuse ke své hrudi a začala ho kolébat. ,,Stojím při tobě. A budu při tobě stát navždycky. Ty si to totiž zasloužíš," šeptala a líbila jeho šedivějšící vlasy.