Remus Lupin se loudal. Nechtělo se mu tam, ale Bill Weasley mu to místo tak vychválil a neustále ho tam zval, až nakonec Remus souhlasil. Stejně neměl co na práci. Od bitvy uběhly dva roky, všichni se zabydleli ve svých životech, zatímco Remus Lupin zase přebýval. Každý našel své štěstí, každý našel svou druhou polovinu páru. A Remus? Ať je to ten, nebo ten - vyhoďme ho z kola ven.

Remus si nikdy neuvědomil, jak veliká je londýnská část Chinatown. Musel přidat do kroku, aby to vůbec stihl. Netušil, kde přesně se to nachází. Všechny obchůdky a domy vypadaly stejně - stejně kouzelně a tajemně, ať už uvnitř byli schovaní vlkodlaci nebo prodejci ryb. Díkybohu Bill Weasley čekal venku a hned, jak Remuse zahlédl, na něj zamával. Na jednu stranu si Remus oddechl, na druhou stranu byl zklamaný, že se nemůže vymluvit, že to nenašel.
,,Vítej, starý brachu," pozdravil ho Bill a poplácal ho po rameni. Nato že byl Bill mladší než Remus se často vyjadřoval staromódně. Remusovi to bylo sympatické.

Vstoupili do budovy ozdobené modrými světýlky a malými lucerničkami. Uvnitř bylo příjemné příšeří. Prošli dlouhou úzkou chodbou a vstoupili do velikého prostoru se skládacími židlemi, stupínkem pro řečníky a po obvodu místnosti se táhly stoly s hromadou jídla. Remus byl nervózní, domluvil se s Billem, že si sednou do poslední řady. Bill zdravil všechny, kteří je míjeli. Očividně byl velice oblíbený, Remus se tomu nedivil. Jediná dáma, která kolem nich prošla bez povšimnutí, nestála Billovi za pozdrav. Remuse samozřejmě zarazilo, že jedinou výjimkou byla mladá žena s tmavě hnědými vlasy kráčející sebevědomě až ke stupínku. Nejspíš neztrácela čas přátelením se s ostatními, tipoval Remus. Připravila nějaké papíry, odkašlala si a pravila: ,,Dobrý večer všem. Vítáme všechny, obzvláště pak nově příchozí. Dnes budeme mít krátké zpovědi, zatím se mi přihlásilo pouze osm lidí, tak by to mělo být rychlé. Následně budete mít čas se občerstvit a po krátké přestávce se pustíme do přednášky Barnabyho Wanga na téma: Jak oprostit svou duši od animozity k sobě samému."

Lidé, kteří mluvili, se podíleli se svými zážitky. Pro Remuse to bylo zajímavé. Nikdy vlastně neměl možnost sdílet své myšlenky a poslouchat myšlenky jiných vlkodlaků. Rozhodl se, že se tentokrát do řečnění nezapojí, ale líbilo se mu tam. Nebyl si však ještě jistý, jestli se někdy vrátí. Od Billa bylo milé, že se ho snažil nějak zabavit, ale Remus se stále cítil nepatřičně - byť byl mezi svými.

Během přestávky se Bill vypařil, tak se Remus rozhodl, že si půjde dát něco dobrého k jídlu, aspoň nebude muset s nikým konverzovat a nebude si připadat trapně. Zahučel proto do koutu, který vypadal nejopuštěněji. Byly tam jednohubky, které si Remus postupně vyskládával na papírový talířek.
,,Jste tu poprvé, že?" zeptala se mladá žena s tmavými vlasy vyčesanými do drdolu. Než Remus stačil odpovědět, pokračovala: ,,Všichni mlčí a schovávají se v rohu místnosti, když jsou tu poprvé."
,,Čekám na kamaráda, někam se mi ztratil. Tak jsem si myslel, že si dám pár jednohubek," začal se obhajovat Remus.
,,Však si dejte. To já vám neberu. Naopak jsem ráda, že je nás zase o jednoho víc," pravila a usmála se. Ten úsměv Remuse překvapil. Nečekal, že se bude tak mile a přívětivě usmívat. Vytvořil si ve své hlavě představu o této dívce jen podle toho, že se nepozdravila s Billem. Bylo to od něj hloupé. Cítil se příšerně. Cítil se tak hrozně, že jí zapomněl cokoliv odpovědět. ,,Nemusíte být tak zamlklý. Není se čeho bát. Já nekoušu - nebo aspoň ne v této fázi měsíčního cyklu."
Remus se zamyslel a řekl: ,,Vždyť dorůstá..."
,,Já nemyslela tento cyklus, nejsem vlkodlak. Myslela jsem ten dívčí," vysvětlila a bylo překvapivé, jak otevřeně mluvila o menstruaci s cizím mužem. Očividně byla odvážná. Skoro až nebelvírsky odvážná.
,,Pokud nejste vlkodlak, co tu pohledáváte?"
,,Trochu drzý dotaz, nemyslíte? William Weasley taky není vlkodlakem a chodí sem pravidelně," odvětila naoko naštvaně, ale pak dodala: ,,Berte mě jako sympatizanta, jako příznivce lidí s nepříznivým osudem."
,,Omlouvám se, byl jsem dost neomalený. Kdybych to mohl..."
,,Vrátil se vám kamarád, měl byste mu donést taky nějaké jednohubky," doporučila mu dívka a odešla.

,,Všiml jsem si, že ses bavil s naší Karkulkou," poznamenal tiše Bill, když se Remus vrátil na své místo i s talířkem.
,,Karkulkou?"
,,Jo, nikdo jí jinak nenazve. Říkáme jí tak jen v tom nejlepším slova smyslu." Rozhlédl se kolem sebe a šeptem dodal: ,,Jejího otce zabil Šedohřbet. Od té doby sem chodí a vypomáhá s chodem celého programu. Je to docela obdivuhodný."
Remus chtěl sám sebe nakopat do zadních vrat. Proč jen nemohl držet jazyk za zuby?

Po konci celého večera se Remus rozloučil s Billem, který spěchal za rodinou. Remus chvíli postával a pozoroval, jak lidé pomalu odchází. Pak se odvážil přistoupit k mladé dámě, odkašlal si, aby na sebe upozornil. Sbírala použité talířky a vyhazovala je, když si však odkašlal, tázavě k němu vzhlédla. ,,Omlouvám se, byl jsem nervózní a nejistý... a nemístně hloupý."
,,To je v pořádku. Když vás potlouk nesrazí z koštěte, nezlobíte se na něj."
To určitě dávalo smysl, ale Remuse to natolik zmátlo, že musel několikrát zamrkat, aby zregeneroval svůj mozek ze zmatku. ,,Každopádně... Všiml jsem si, že jste celou dobu nejedla. Mohl bych vás na něco pozvat?"
Mladá žena pozvedla tmavé obočí, chvíli přemýšlela a pak se usmála. ,,Pokud mi pomůžete s úklidem, moc ráda si něco dám." S tím Remus souhlasil a dal se do úklidu.

Vyšli ven a zamířili ke stánkům, které voněly asijským kořením na míle daleko.
,,Co si dáte?" zeptal se.
,,Nechám to na vás. Já jsem schopná spořádat cokoliv," řekla. Remus přikývl, že rozumí a vydal se k jednomu ze stánků. Vrátil se se dvěma krabičkami a jednu předal dívce. Ta poděkovala. Usedli na lavičku a dali se do jídla.
,,Smím se vás na něco zeptat?" zeptal se Remus po pár minutách tichého večeření.
,,Ano?"
,,Vím, o tom, co se vám stalo," přiznal nejdřív. ,,Přijměte mou upřímnou soustrast."
,,Už je to pár let, ale i tak děkuju. Člověk se z toho nikdy plně nedostane."
,,Proč... Proč tam chodíte? Proč vídáte ty, kteří jsou jako ten, co to udělal?"
,,Právě proto, abych si to o těch... o vás ostatních nemyslela. Nejste jako on. Chci to mít na paměti. Chci si navždy pamatovat, že těžká situace neopravňuje nikoho ke špatným skutkům, stejně tak ale špatná situace nikoho nepředurčuje k takovým činům."
,,Toho si nesmírně vážím. Za nás za všechny. I sám za sebe."
,,To mě naučil jeden skvělý profesor."
,,Někdo z Bradavic? Třeba ho znám též."
Dívka se od srdce zasmála a na pár vteřin položila svou dlaň na hřbet Remusovy ruky. ,,Jsem docela ráda, že si mě ze školy nepamatujete," řekla.
,,Já vás učil?" ujišťoval se Remus, že dobře pochopil. Dívka přikývla. ,,Smím se zeptat..."
,,Smíte se zeptat, ale nejdřív se zeptám, zda vás za dva týdny uvidím na setkání...?" skočila mu do řeči.
,,Neměl jsem v úmyslu se vracet," přiznal Remus. ,,Ale vaše slova byla tak krásná, že vám chci i já sám dokázat, že mezi vlkodlaky nejsou všichni černé ovce."
Pousmála se, hodila papírovou krabičku do koše a zvedla se z lavičky. ,,Tak to mě těší. Jsem ráda, že se znovu uvidíme."
,,A na koho se budu těšit, prosím?"
,,Těšit se budete na Katie, nejlepší nebelvírská střelkyně," pravila, zamávala Remusovi a zmizela mezi stánky. Remuse si vybavil kurážnou čtvrťačku, která se každý týden vracela do hodin obrany proti černé magii s modřinami nebo škrábanci z famfrpálu a děkoval bohům, že má možnost ji vídat bez modřin a škrábanců. Doufal, že ji bude moct znovu pozvat na něco k snědku. Přál si, aby tu šanci měl pokaždé... možná i častěji.