I'm scared. I've never fallen from quite this high, falling into your ocean eyes... Those ocean eyes...

Harry pozoroval, jak Hermiona nalévá víno a směje se. Vedle ní seděl Ron. Vypadali šťastně. Hermionin zvonivý smích se rozléhal celou místností, přehlušil okolní ruch. Harry slyšel pouze ji. Všichni mluvili, ale Harry nic z jejich řečí nevnímal. Když Ron chytil Hermionu za ruku, Harryho vnitřnosti se sevřely úzkostí. Muselo to zajít tak daleko, aby si uvědomil pravdu? Musela se mezitím zamilovat do jiného, aby zjistil, že si nepřeje, aby milovala jiného? Harry přivřel znavené oči a napočítal do pěti. Mohl si za to sám, to bylo bez pochyb. Znovu se podíval jejím směrem. Ron zrovna něco vyprávěl a Hermiona měla oči jen pro něj. Hltala každé jeho slovo a občas se ušklíbla, jako by Ronovi nevěřila, že se skutečně ten příběh stal.
,,Ne vážně," ujišťoval ji Ron. Hermiona nevěřícně zakroutila hlavou. ,,Věř mi, nebo ne. Takhle se to stalo." Hermiona se hlasitě zasmála. Ten zvuk Harryho bolel. Měl by jí to přát... Měl by být z její radosti šťastný... Přesto žádné potěšení nenalézal. Každý důkaz lásky k Ronovi ho ubíjel. Její pohledy, její úsměv, jak se Rona dotýkala... Zdálo se to neúnosné. V tu chvíli se Hermiona natočila jeho směrem a upřela na Harryho svůj pohled. Její smích utichl, koutky úst povadly jako slunečnice ve tmě. Byla to jen vteřina, ale Harry si byl jistý, že ho v tu kratičkou sekundu prokoukla. Rychle sklopil zrak a předstíral, že si jejího pohledu vůbec nevšiml. Když se na Hermionu podíval později, už zase byla radostná. 

Harry vyšel před Doupě a vdechoval do plic chladný vzduch. Hudba, kterou pouštěli z velikého gramofonu, zněla venku tlumeně. Po pár minutách, kdy se utápěl v myšlenkách, vyšla ze dveří Hermiona. Místo pozdravu na ni Harry pouze krátce pohlédl a kývl hlavou.
,,Copak tu děláš?" zeptala se mile. Harry nechtěl odpovídat, neměl totiž žádnou chytrou odpověď. Mohl jí říct o svých úvahách, ale věděl, jaký by to mělo dopad na jejich přátelství.
,,Přemýšlím," odvětil nakonec. Očekával, že se Hermiona zeptá, nad čím přemýšlel, ona však jen chápavě pokývala hlavou a stoupla si vedle něj. Cítil jen nenápadný dotek její paže. Místem, kde se jejich ruce dotýkaly, putovala třepotavá bolest.
,,Takže," ozvala se po chvíli mlčení, ,,jsi šťastný?" Harry bezradně pohodil rameny. ,,Chápu," špitla Hermiona přátelsky.
,,Nechápeš," odvětil Harry prázdným hlasem. Hermiona tázavě zvedla obočí. ,,Neporozuměla bys tomu, ani kdybys chtěla..."
,,Já chci. Vždyť jsme nejlepší přátelé. Chci ti rozumět." Zmínka o přátelství Harryho ještě víc rozlítostnila. ,,Děje se něco?" vyptávala se dál.
,,Hermiono," řekl Harry naštvaně, ale když na ni pohlédl, všechna zlost se rozplynula. ,,Hermiono," zopakoval něžněji, ,,neptej se, prosím." Hermiona posmutněla, ale trpělivě přikývla.
,,Nezatancoval by sis?" zeptala se a trochu nejistě od Harryho poodstoupila. Harry se k ní nechtěl přibližovat, protože si byl jistý, že by tu bolest nesnesl. Zároveň nedokázal odmítnout šanci Hermionu držet v náručí. Učinil jeden rozhodný krok, chytil její malou ručku a položil dlaň na její lopatku. Hudba byla sotva slyšitelná, zvlášť, když do jeho uší narážel Hermionin horký dech. Nejdřív se snažili držet se rytmu, nakonec se však jen tak kolébali. Hermiona si položila brachu na Harryho rameno a povzdechla si. Jako kdyby si celý život nemohla odpočinou a konečně našla klid. Přitiskla se blíž k Harrymu a modlila se, aby si Harry nevšiml toho, jak pláče.
,,Tohle se nepovedlo," zašeptala nešťastně.
,,Co máš na mysli?" zeptal se Harry, i když tušil, o čem Hermiona mluví.
,,Tak... Celkově..." odpověděla vyhýbavě a snažila se nevzlykat příliš hlasitě.
,,Souhlasím," pravil Harry a držel ji tak blízko svému srdci, až se zdálo, že zemře žalem a láskou zároveň.
,,Prosím, řekni, že není pozdě..." požádala ho Hermiona zoufale. Harry musel mlčet, protože jí nechtěl říct pravdu - bylo pozdě. Pochopila hned. ,,Ach..." vydechla s pocitem zmaru. ,,Navždy budeš mým nejlepším přítelem," přísahala, aby Harryho (i sebe) ujistila, že si zůstanou blízcí. Když píseň skončila, ještě chvíli zůstávali v tanečním objetí a hledali sílu se pustit. Nakonec se od sebe odtáhli. Hermiona se hned natočila zády k Harrymu a otřela si slzy. Když na něj znovu pohlédla, jemně se usmívala a předstírala, že nikdy neplakala.
,,Jdu dovnitř, je tu už zima," pravila a vydala se ke dveřím. Harry ji v rychlosti chytil za ruku, aby ji zastavil. Navzájem si hleděli do očí. Oba vyčkávali, až ten druhý vysloví to, co nosili v duši. Hermiona lehce, ale důrazně stiskla jeho ruku a pak ji pustila. Sklopila zrak, zhluboka se nadechla a otevřela dveře.
,,Nenávidím ty chvíle, kdy tě nechávám odejít," zašeptal Harry, když už byla pryč.